Blíží se čtyřicáté výročí Srpna, psaného již dávno s velkým ˝S˝, čas vstupu více než půlmilionové armády spojených vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Materiálů, které byly nastřádány před kritickým 21. srpnem a po něm, je přemnoho. Jen tiskoviny legální i ilegální, vydávané v průběhu prvních dnů okupace byly nashromážděny do bezpočtu archivních krabic. A přece je 21. srpen v paměti jednoho každého z nás trvale zakotven v nejrůznější, ale hlavně živé podobě, v nejroztodivnějších prožitcích, které nikdo nikdy nezapsal. Nechtěli jsme prostě uvěřit, že kouzelná šedesátá léta, náhlé národní probuzení a rozkvět kultury měly skončit. Leč stalo se – a naše překvapení nás zaskočilo zejména proto, že jsme své ˝bratry˝ dobře neznali, přestože půldruhého století jsme my sami, ale zejména naši předkové měli pro silného přítele na východě slabost.
Zčásti zdůvodněnou, mnohdy nepochopitelnou. V 19. století napsal první protiruský a možná i první politický vtip Karel Havlíček Borovský.
Byla to nejen legrace, ale také stručné prozření Rusi, na niž občas putovali čeští vlastenci. Když se tedy Havlíčka po návratu z Rusi, přátelé ptali, jak by tuto zemi charakterizoval, vyprávěl jim příhodu o včelařích. Potká náš včelař ruského kolegu, a ptá se ho na podobu ruských včel.
Jsou takové, jako ty naše? Ó nikoli, říká Rus. Naše včelky jsou velké jako vaše ovce. Proboha, říká český včelař – pak na takovéto včelstvo musíte stavět úly v podobě obrovských chalup. Ruský kolega se zasmál a odvětil, že co se úlů týče jsou ty ruské prakticky stejně velké jako všechny úly v Evropě. To již český chovatel počal potřásat nevěřícně hlavou: prosím tě, pravil, jak se taková včela, která dosahuje, jak říkáš, velikosti ovce, může vejít do tak malého česna? Co může, odpověděl Rus. Musí.

A k praktické proměně této anekdoty v tragickou realitu tedy došlo u nás ve 20. století několikrát, naposledy 21. srpna. Mimochodem, kdybychom Rusům do posledního okamžiku věřili, (což se ve velkém množství případů stalo), pak nám měl stačit protokol z jednání československé a sovětské strany z konce července roku 1968, přijatý v železničním vagoně v Čierné nad Tisou. Hned v úvodu se pravilo, že v zájmu upevnění socialismu je sovětská strana připravena Československu pomoci, a to s veškerou razancí. V té době mě navštívila paní Eva Merová, kdysi židovská dívka, kterou adoptoval jako sirotka ve finále války v Osvětimi ruský lékař. Když dospěla a dostudovala, stala se ženou ruského architekta. Probírali jsme, jak jinak, možnost vstupu ruských vojsk. Namítal jsem, že se sovětský stát v tomto případě znemožní na dlouhá desetiletí. No a?, pravila paní Merová, která zemi, v níž byla vychovávána, žila. Měla prostě vlastní zkušenosti, a já jsem teprve s odstupem týdnů pochopil její – jen zdánlivou – aroganci. Bylo to pochopení reakce ruského včelaře, který si s velikostí ovčí včely a s malým česnem úlu prostě nedělal starosti. Právě tak jsem v první chvíli nepochopil její dotaz, je-li pro mě vhodné, že jsem se stal tiskovým tajemníkem místopředsedy vlády, a ekonomickým analytikem reformátora Oty Šika. Po několika existenčních kopancích jsem milé Evě Merové téměř beze zbytku rozuměl.
Naše přítelkyně se značným časovým náskokem vytušila míru rizika, které jsem tehdy podstoupil.

Přesto ještě dnes shledávám, že jsem vlastně rád, že mě osud přivál právě do Strakovy akademie, a do okruhu nevelkého počtu ekonomů, kteří pro Otu Šika pracovali. I když některé naše kroky způsobily, že probuzený národ reagoval přirozeně a v konečných v důsledcích nedomyšleně. Když jsem připravoval televizní seriál o tom, jak žijeme, jak pracujeme, stavíme či obchodujeme, (což byl vlastně obsah mé knížečky My a oni z roku 1965), rozhodli se například olomoučtí pracovníci Státní banky založit poklad republiky. Šikovi jsem tehdy navrhl, že přirozenou odpovědí by mělo být vložení kousku zlata do rodícího se ˝pokladu˝. Šéf ovšem pravil, že žádné zlato nemá, a tedy jsem přinesl svůj vlastní zlatý prstýnek, poslední památku na své první studentské manželství. Tento kousek zlata tedy 21. srpna odpočíval v trezoru mé kanceláře.

Nicméně fakt, že jsme rozpumpovali naději lidí, rozhodoval i o mně v okamžiku, kdy jsem sám zvažoval, zda zemi opustit či nikoli. I když jsem si mohl spočíst, že další setrvání v Čechách bude spojeno s velkým rizikem. Toto pokušení bylo tím lákavější, že jsem hned v okamžiku okupace dostal ze Států pozvání a bianco šek Harvardské univerzity, s možností začlenění se do pracovního týmu pro evropskou ekonomii a politiku. Což byla nabídka pro 36tiletého mladého muže na počátku existenčního stoupání přímo nevídaná. Tenkrát jsem si tedy opravdu uvědomoval, že nejjednodušším řešením by byl útěk, neboť odmítnutí emigrace, jak jsem si později ověřil bylo vykoupeno ponižující prací, mimo jiné svařováním dvou a půl milionů polyetylenových pytlíků. Do platby bylo třeba připočíst dva infarkty a posléze pětinásobný by-pass. O nemožnosti publikovat ani nehovořím. Rozhodování nebylo snadné – a tedy jsem navštívil Dr.Wulkana, který mě přivál do Šikova kabinetu. Tento člověk, s nímž jsem se setkal všeho všudy dvakrát v životě, mě tehdy (rozumí se po vstupu vojsk) vyzval (po vlastních zkušenostech z válečného exilu), abych si položil elementární otázku. Jsem-li ochoten si říci, že mě Čechy neokouzlují, že se mi nebude stýskat po švestkových alejích a Hradčanech, potom by bylo velkou škodou, kdybych se zde byť jen chvíli zdržoval. Nechť se tedy stanu Američanem se vším všudy. Byla by mě tady velká škoda. Jestliže však, jak pravil, si nejsem jistý, že bych citově obstál v daleké cizině, a vezmu-li v úvahu své vazby k této zemi, potom učiním lépe, když zůstanu, neboť v nejhorším případě mohu (jako kdysi on), odcestovat jako brzdař v nákladním vagonu.

A paní profesorka Melniková-Papoušková, (potomkyně knížete Bagrationa), s níž jsem spolupracoval v čase, kdy jsem se zabýval starožitnostmi, a kterou, jako ruskou emigrantku kdysi tato země přijala za vlastní, mě připomněla, že stromy umírají vestoje. Když tedy tato stará dáma v této zemi prožila všechny zvraty, a dodnes ji pokládá za svou vlast, říkal jsem si, bylo by ostudné, kdybych odcházel právě já, zatímco násilníci, kteří nás jedné noci přepadli, by měli v kraji, v němž se narodil, dál stanovat. Tak bylo rozhodnuto.

Leč vraťme se k 21. srpnu, který nás všechny, nebo skoro všechny šokoval. To překvapení bylo posíleno navíc mnohaměsíční nejistotou, a dokonce i vysocí vládní úředníci do poslední chvíle neměli o připraveném útoku ani potuchu. Tak říkajíc ˝v obraze˝ byli pouze členové takzvané dělnicko-rolnické vlády, banda potenciálních kolaborantů, kteří nesli v duši nechuť k takzvanému Pražskému jaru od samotného počátku. Podle informací Václava Valeše, který se později stal, (byť jen nakrátko) mým šéfem, mě prozradil organizační stránku této zrady. Hlavní figurou, která organizovala tento ˝kolaborační kabinet˝ byl někdejší ředitel rozhlasu, pak ministr Karel Hoffmann. Byl to on, kdo obcházel všechny ministry regulérní vlády a poptával se, kdopak by přijal a podepsal prohlášení, které pokládal na stůl. V dokumentu se například požadovalo obnovení cenzury a řada tvrdých vnitropolitických zásahů. Kdo z potenciálních členů kolaborantského kabinetu k tomuto pamfletu přikývl, a tím se, samozřejmě, počítalo jako s budoucím ministrem. Ti, kdož se o ˝dokumentu˝ s Hoffmannem nebavili, si podepisovali budoucí ortel. Dnes se už vlastně ani nepíše o tom, že ˝vybraná elita˝ dělnicko-rolnického kabinetu, se naopak sešla ještě v předvečer invaze, takže pánové a dámy věděli již pár hodin o neštěstí národa. Takže jen nemnoho Čechů bylo do komplotu zamotáno, a mezi těmito kolaborantskými ˝prominenty˝ se objevilo i jméno ministryně spotřebního průmyslu, Boženy Machačové-Dostálové. Ta také hned ráno po vstupu vojsk navštívila ministra zahraničního obchodu Václava Valeše, sídlícího v tzv. Pečkárně, tedy v budově nacházející se proti dnešní Státní opeře. Z oken bylo možné odsud dohlédnout až na vršek Václavského náměstí.

Paní Machačová měla v budově očekávat manažery příští vlády. Leč Rusové se poněkud unáhlili a spustili palbu na Národní muzeum dřív, než se sešel kolaborační kabinetu. V tomto okamžiku se však ukázalo, že vlastenectví se stává – pro ty lepší z nás – větším pokladem než mocenská a finanční kariéra. Tak se stalo, že v jenom okamžiku se všechno zlomilo, paní ministryně vyhodila z budovy manipulátory kolaborační moci, a s telefonem v ruce obvolala všechny ministry. Spojila se také s prezidentem republiky, generálem Svobodou, s nímž se . znala – jako hlasatelka českého moskevského vysílání, již z časů druhé světové války. Pak se celá kolona mužů a žen, kteří v kritické chvíli objevili hloubku svého charakteru, vydali na Hrad. Tam zatím největší srpnoví darebové, mimo jiné Kolder i Indra a další ˝parťáci˝, přemlouvali prezidenta Svobodu, aby vzal v úvahu daný stav věcí, přijal nový kabinet, s tím, že se ve městě fakticky nic neděje, a jiné řešení se fakticky nenalézá. Tehdy se rozrazily dveře, v nichž stála jindy bezvýznamná ministryně Dostálová; za ní pak celý hrozen ministrů legální vlády. . Svoboda pochopil, že má pohromadě regulérní kabinet, a ničemové, kteří pochopili, že jednání s prezidentem se hroutí, přísahali, že se na naší zemi nedopustili zrady. Od této chvíle dostal běh událostí jiný obrat.

Dokonce ruská generalita, která se zprvu vymlouvala, že nemá spojení s Moskvou, dostala ˝za uši˝ od generála Ludvíka Svobody. Ten, co by voják, věděl, že nelze vyslat do vzdálené země přes půl milionu lidí bez vztahu k vlastnímu hlavnímu městu, v tomto případě k Moskvě. Nakonec tedy pánové, kteří měli pozatýkat legální vládu, sáhli po sluchátkách, a pod tlakem událostí se pojednou dovolali. Když se dozvěděli z úst nejvyšších pohlavárů, že jim nezbývá než vyjednávat s legálním kabinetem, byli rázem s to překonat všechny rekordy ve skoku vysokém.

Naše vláda byla tedy uzavřena na Hradě, a dole v podhradí se našla nevelká, pětičlenná skupina dobrodruhů, kteří tvořili její zázemí. Dalo by se tudíž říci: ˝bylo nás pět˝. Pro mě se ovšem vstup vojsk stal velkou osobní zkouškou. Nechci hovořit o tom, že jsem se okamžitě ozbrojil trofejní pistolí z druhé světové války Walter, se dvěma zásobníky. Což odpovídalo mé nátuře, ale také mi zbraň dodávala jistotu, pro případ, že by došlo ke skutečnému bojovému střetu. Krom toho bych se měl zmínit o zásadách, které jsem proklamoval v předsrpnových časech, kdy se pracovníci vlády čistě teoreticky dohadovali, zdali nás Rusové napadnou či nikoli. No co bys dělal ty, ptávali se mě, kdyby přišli? V tom případě, odpovídal jsem, by pro mě skončili jednou provždy. Prostě by pro mě nebyli a nebudou, a jejich existenci bych nebral na vědomí. Když tedy došlo k okamžiku zkoušky mých slov, zůstal jsem věrný svým rozhodnutím. Oblékl jsem se do běžného obleku s tradiční bílou košilí a kravatou, a protože městská hromadná doprava nejezdila, stopl jsem si slušného řidiče, který mě ochotně dovezl až na Klárov. Tedy kousek od budovy předsednictva vlády. To jsem již věděl, že jsou ve Strakově akademii pozatýkáni policisté, Štrougal s Černíkem, také domovník se svou paní, a kdekdo koho náhodou pochytali v budově.

Na samotném Klárově stála v parčíku protiletadlová děla namířená proti davu, tísnícímu se na protější straně náměstí. Ulice ke Strakově akademii byla zablokována dvěma tanky a houfem výsadkářů s červenými barety. Dal jsem na svá předsevzetí, a prostě jsem je neviděl a nevnímal. Rusové pro mě skončili. . Nepozoroval jsem ani namířené samopaly, které mohly každým okamžikem vystřelit. Noví mocipáni v maskáčích však s druhé strany viděli suverénní krok občana, který jde svou zemí, za svým záměrem, a tedy mi uvolnili prostor. Uniformy ustoupily, a já procházel dál naprosto vylidněnou ulicí. Nikde ani ptáček nezazpíval, atmosféra jako po třetí světové válce. Teprve poté jsem si uvědomil, že jsem si ˝nadrobil˝ lehkovážnou pitomostí. Že se prostě jen přidám k zástupu zatčených, který čekal, až přijede řidič ze sovětského velvyslanectví, který měl určit kdo ze zatčených je ˝parchant˝, (tím byl momentálně Černík), tedy koho je nutné ˝sebrat˝, a koho lze pustit na okupovanou svobodu. Budova byla zatím obsazena trapnými i když nebezpečnými muži v maskáčích, a sovětští hosté se tu usadili po svém.

Skončili jsme ovšem u okamžiku, kdy jsem procházel mezerou mezi tanky, které měly uzavřít cestu k vládní budově. Když jsem tak zvolna kráčel trapnou cestou své beznaděje, ozval se za mnou najednou dupot. Doběhl mě podsaditý ukrajinský major, který se mě pokusil zabránit v další cestě. Kudá?, zeptal se.

Rabótať, odpověděl jsem stručně.
Kudá rabótať?
Já sekretár pravitělstva, pravil jsem.
Pravítělstvo sivodňa něrabótajet, ozvala se odpověď.

Tak to vám, vy kurvy hned tak nezapomeneme, odvětil jsem česky, neboť jsem byl v cizině, zejména ve stresových situacích, zvyklý odpovídat tím nejbližším, tedy rodným jazykem. Otočil jsem se, a namířil své kroky k rozhlasové budově, neboť jsem se stal v noci jedním z prvních, kteří se o vstupu dozvěděli, a tudíž jsem řadu svých kamarádů jsem kolem půlnoci tahal z postele. Ale o tom, že vláda dneska nepracuje, což bylo pitoreskní, mě zase informoval velitel tankové uzávěry cesty k Úřadu vlády.

Jistého zadostiučinění se mi ovšem přece jenom dostalo, když v té chvíli před budovou na Klárově zastavil vojenský gaz s vysokými důstojníky.
Měli na klíně, na mou duši, rozložený zeměpisný atlas, a nahlíželi právě na dvoustranu, na níž se nacházela mapa Evropy. Jako záložní důstojník jsem nevěřil vlastním očím. Leč pochopil jsem, že vyrazili do neznámého terénu, netušíce nejspíše, v jakéže to zemi se nacházejí. Z mého hlediska to byl prostě pohled, jak se říká ˝pro bohy˝.

Autor: Slavomír Ravik, grafika: Olga Janíčková