Part. 03
Kníže se vrátil a strnule na ni zíral. Když se smála, usmíval se také, ale dosud nebyl mocný
slova. Před chvilkou, když jí otevřel, byl bledý jak stěna, a teď se mu do tváře nahrnula krev.
"Co je tohle za idiota?" mrzutě zvolala Nastasja Filippovna a dupla nohou. "Kam vlastně
jdeš? A koho ohlásíš?"
"Nastasju Filippovnu," zakoktal kníže.
"Odkud mě znáš?" zeptala se udiveně. "Nikdy jsem tě neviděla! Jdi mě tedy ohlásit... Proč
tam tak křičí?"
"Hádají se," odpověděl kníže a vešel do obývacího pokoje.
Vstoupil dovnitř v dosti ožehavé chvíli. Nina Alexandrovna už málem zapomněla, že se "se
vším smířila", a hájila Varju. Vedle Varji stál i Pticyn, který bůhvíkam odhodil svůj
počmáraný papírek. Ostatně Varja se udatně bránila sama, nedala se zakřiknout, ač ji bratr
každým slovem krutěji a nesnesitelněji urážel. V takových chvílích již nemluvila a s němým
posměchem bratra upřeně pozorovala. Věděla, že takové chování ho nadobro přivádí z míry.
Právě v tom okamžiku vkročil kníže do pokoje a ohlásil: "Nastasja Filippovna!"
IX
Rázem všichni zmlkli a dívali se na knížete, jako by mu nerozuměli a nechtěli rozumět. Gaňa
leknutím zkameněl.
Příchod Nastasji Fillipovny byl zvláště v této chvíli pro všechny nežádoucím překvapením,
jenom to, že je navštívila vůbec poprvé.
Dosud si počínala tak pyšně, že Gaňovi nikdy ani nenaznačila přání seznámit se s jeho
příbuznými a v poslední době se o nich vůbec nezmiňovala, jako by ani nebyli. Gaňa byl sice
částečně rád, že se tato pro něho trapná rozmluva oddalovala, tajněji však přesto její hrdost
zazlíval. Rozhodně od ní spíše očekával posměšné a jízlivé poznámky o své rodině než její
příchod. S určitostí věděl, že sejí doneslo všechno, co se u nich doma kolem námluv
odehrává a co jeho rodina o ní soudí. Její návštěva v této chvíli, poté, co mu věnovala svou
podobiznu, a k tomu v den jejích narozenin, v den, kdy slíbila rozhodnout o jeho osudu,
znamenal již bezmála ono rozhodnutí.
Zaražené mlčení, s jakým všichni hleděli na knížete, netrvalo dlouho. Nastasja Filippovna se
už objevila na prahu a ve dveřích knížete znovu lehce odstrčila.
"Konečně jsem se sem dostala... pročpak přivazujete zvonek?"
prohodila vesele a podávala ruku Gaňovi, který se k ní střemhlav vrhl. "Co se tváříte tak
zkroušeně? Představte mě, prosím..."
Nadobro popletený Gaňa ji představil napřed Varje. Dřív než si obě ženy podaly ruce, jejich
pohledy se významně střetly.
Nastasja Filippovna se smála a předstírala veselost, kdežto Varja se nehodlala přetvařovat a
měřila šiji s posupnou pozorností; na tváři sejí neobjevil ani stín úsměvu, který vyžaduje už
jen zdvořilost. Gaňa umíral strachy. Na domluvy bylo pozdě, proto vrhl na Varju tak
výhrůžný pohled, že z jeho naléhavosti vyčetla, co tato chvíle pro bratra znamená. Tu se podle
všeho rozhodla mu ustoupit a maličko se na Nastasju Filippovnu pousmála. (Všichni se v
rodině ještě příliš milovali.) Situaci poněkud zachránila Nina Alexandrovna, kterou Gaňa ve
zmatku představil až po sestře, ačkoliv ji první přivedl k Nastasje Filippovně. Sotva však Nina
Alexandrovna začala o svém "mimořádném potěšení", obrátila se Nastasja Filippovna, aniž ji
vyslechla, ke Gaňovi, usedla bez vyzvání na malou pohovku v koutě u okna a zvolala:
"Kdepak máte pracovnu? A kde... jsou podnájemníci? Pronajímáte přece pokoje?"
Gaňa zrudl jako pivoňka a začal cosi koktat, Nastasja Filippovna však už pokračovala: "Jak
byste tu mohli mít podnájemníky? Nemáte přece ani pracovnu.
A je to výnosné?" obrátila se k Nině Alexandrovně.
"Je s tím trochu práce," odpověděla Nina Alexandrovna, "ale má to samozřejmě své výhody.
Ostatně my jsme teprve..."
Nastasja Filippovna už neposlouchala. Dívala se na Gaňu a se smíchem zvolala: "Jak se to
tváříte? O můj bože, vy ale teď vypadáte..."
Zatímco se smála, Gaňův obličej se opravdu zlověstně změnil: Strnulost a směšný úzkostný
zmatek ustoupily náhlé bledosti; křečovitě křivil rty a vpíjel se zlostným pohledem do tváře
Nastasji Filippovny, která se však neustávala smát.
Byl tu ještě jeden pozorovatel, také němě strnulý pod dojmem setkání s Nastasjou
Filippovnou. Ačkoli stál jako solný sloup na svém místě u dveří, přece si povšiml náhlé
bledosti a zlověstné změny v Gaňově tváři. Tím pozorovatelem byl kníže. Málem zděšený
přistoupilautomaticky ke Gaňovi.
"Napijte se vody," pošeptal mu. "A nedívejte se tak..."
Řekl to zřejmě bez rozmyšlení, bez sebemenšího záměru, poslušen prvního hnutí mysli, ale
jeho slova měla prazvláštní účinek.
Najednou se všechna Gaňova zlost obrátila proti knížeti; chytil ho za rameno a díval se na
něho mlčky, mstivě a nenávistně, jako by ztratil řeč. Všichni byli rozechvěni, Nina
Alexandrovna dokonce slabě vykřikla. Pticyn vzrušeně pokročil kupředu, Kolja a
Ferdyščenko, kteří se objevili ve dveřích, se polekaně zastavili, pouze Varja sledovala
všechno posupně, ale pozorně jako dřív.
Neusedla, stála vedle matky, ruce zkříženy na prsou.
Gaňa se však vzápětí vzpamatoval a nervózně se zasmál. Úplně se opanoval.
"Copak, kníže, jste snad doktor?" zvolal a nutil se přitom do veselého, bodrého tónu, "skoro
jste mě polekal. Nastasjo Filippovno, dovolte, abych vám představil tohoto vzácného muže,
ačkoli ho sám znám teprve od rána."
Nastasja Filippovna se s údivem zahleděla na knížete.
"Kníže? On je kníže? Jen si pomyslete, v předsíni jsem ho považovala za lokaje a poslala ho
sem, aby mě ohlásil. Chacha!"
"Nic si z toho nedělejte!" zvolal Ferdyščenko, který se rychle přiblížil rozradován, že se
všichni zase usmívají, "to nic; se non Ť vero*..."
* Se non T vero, (T bene trovato). I když to není pravda, (je to dobře vymyšleno).
"Málem jsem vám i vyhubovala, kníže. Prosím, odpusťte mi.
Ferdyščenko, kde se tu teď berete? Doufala jsem, že aspoň vás tu nezastihnu. Kdo je to? Jaký
kníže? Myškin?" ptala se Gani, který jí zatím knížete představil, svíraje ho ještě za rameno.
"Náš podnájemník," opakoval Gaňa.
Zřejmě představovali knížete jako nějakou vzácnost (všichni v tom viděli vítané východisko z
ožehavé situace) a horlivě ho postrkovali k Nastasje Filippovně. Kníže dokonce jasně zaslechl
slovo "idiot", které zašeptal snad Ferdyščenko za jeho zády Nastasje Filippovně na
vysvětlenou.
"Pročpak jste mě prve neuvedl na pravou míru, když jsem se tak hrozně mýlila?" pokračovala
Nastasja Filippovna a bezostyšně si knížete prohlížela od hlavy k patám. Nedočkavě čekala na
odpověď, jako by si byla jista, že jeho slova svou hloupostí poskytnou nový podnět k smíchu.
"Byl jsem překvapen, když jsem vás tak náhle spatřil..." zamumlal kníže.
"Ale jak jste mě poznal? Kde jste mě už viděl? Opravdu jako bych ho byla už kdesi viděla? A
prosím vás, proč jste byl prve tak omráčen? Co je na mně tak omračujícího?"
"No tak, mluvte!" šklebil se Ferdyščenko. "Tak honem! Panečku, co já bych toho na takovou
otázku napovídal! No tak... jsi hotový mamlas, kníže!"
"Však i já bych toho na vašem místě napovídal!" usmál se kníže na Ferdyščenka. "Nedávno
mě hluboce oslnila vaše podobizna," obrátil se znovu k Nastasje Filippovně, "potom jsem o
vás mluvil s Jepančinovými... a hned zrána, ještě před příjezdem do Petrohradu, mi o vás ve
vlaku vyprávěl Parfen Rogožin... Když jsem vám otvíral, také jsem na vás zrovna myslel, a
vtom jste stála přede mnou."
"A jak jste poznal, že jsem to já?"
"Podle podobizny a..."
"A?"
"A také podle toho, že právě takovou jsem si vás představoval...
Také jako bych vás už kdesi viděl..."
"Ale kde? Kde?"
"Určitě jsem kdesi viděl vaše oči... Ale to není možné! Jen se mi to zdá... Nikdy jsem tu přece
nebyl. Snad ve snu..."
"Bravo, kníže!" zvolal Ferdyščenko. "Ne, já to své 'se non Ť vero' beru zpět. Ostatně... ostatně
on to přece říká z pouhé naivity," dodal s politováním.
Kníže mluvil zajíkavým hlasem, rozechvěle a udýchaně. Všechno v něm svědčilo o velkém
vzrušení. Nastasja Filippovna se na něho dívala zvědavě, ale již se nesmála. V tom se za
hloučkem těsně obklopujícím knížete a Nastasju Filippovnu rozlehl nový zvučný hlas, který
skupinku takřka rozťal vedví. Před Nastasjou Filippovnou stál sám otec rodiny, generál
Ivolgin. Měl na sobě frak a čistou náprsenku; kníry měl nabarvené...
To bylo víc, než mohl Gaňa snést.
Tento ješitný, až chorobně ctižádostivý mladík, jenž celé ty dva měsíce zoufale hledal nějaký
opěrný bod, který by mu poskytl zdání slušnosti a ušlechtilosti, si uvědomoval, že je zatím
pouhým nováčkem na zvolené životní dráze a že se na ní možná ani neudrží. Nakonec se ze
zoufalství doma, kde všechny tyranizoval, oddvážil naprosté bezohlednosti, ale netroufal si
tak vystupovat před Nastasjou Filippovnou, která ho do poslední chvíle mátla a nemilosrdně
jím vládla. Tento podle slov Nastasji Filippovny (začerstva se o nich dověděl) "nedočkavý
žebrák", který se svatosvatě zapřisáhl, že jí jednou všechno vydatně oplatí, a zároveň občas
dětsky snil, že všechno urovná a zahladí všechny rozpory - musel teď do dna vypít onen
kalich hořkosti, a k tomu v takové chvíli! Na mladého ješitu čekala další nepředvídaná, ale o
to krutější zkouška - sžíravý stud za své nejbližší, a ještě k tomu ve vlastním domě. Zdalipak
stojí odměna vůbec za to?
kmitlo mu hlavou.
Teď tedy došlo k tomu, co ho ty dva měsíce děsilo pouze ve snu jako zlá můra a spalovalo
studem; konečně došlo k setkání jeho otce s Nastasjou Filippovnou v rodinném kruhu. Občas
Gaňa dráždil a týral sám sebe představou generála při svatebním obřadu, nikdy však si
nedokázal domyslet trapný obraz až do konce, a rychle ho zas zapudil. Možná že viděl
všechno příliš černě, ale to se ješitným lidem stává. Za ty dva měsíce si toho napředstavoval
mnoho a pevně si umínil, že otce stůj co stůj zkrotí a na čas někam odklidí, a dokonce pokud
možno pošle z Petrohradu, třebas i proti matčině vůli. Před deseti minutami, když sem
vkročila Nastasja Filippovna, byl tak ohromen a omráčen, že dočista zapomněl na Ardaliona
Alexandroviče, který může kdykoli vejít, a nic proti tomu nepodnikl. A teď tu generál stojí
všem na očích, slavnostně upraven a ve fraku, a právě ve chvíli, kdy Nastasja Filippovna
"čeká na sebemenší příležitost, aby Gaňu i s rodinou mohla zesměšnit". Byl o tom pevně
přesvědčen. Co jiného by její dnešní návštěva mohla znamenat? Přijela se spřátelit s jeho
matkou a sestrou, nebo je míní potupit v jeho vlastním domě?
Podle toho, jaké zaujaly obě strany postavení, bylo už všechno jasné. Matka s dcerou seděly
stranou jako poplivané a Nastasja Filippovna jako by už zapomněla, že jsou s ní v pokoji...
Chová-li se takto, jistě má nějaký plán!
Ferdyščenko se ujal generála a přistrčil ho blíž k Nastasje Filippovně.
"Ardalion Alexandrovič Ivolgin," představil se generál důstojně a s úsměvem se uklonil,
"starý nešťastný voják a otec rodiny, která se kochá nadějí, že přijme do svého lůna takovou
rozkošnou..."
Nedomluvil. Ferdyščenko mu rychle zezadu přistavil židli a generál, po obědě poněkud
vratký, plácl sebou, nebo ještě lépe skácel se na židli, což ho však ani trochu nepřivedlo do
rozpaků.
Dosedl přímo proti Nastasje Filippovně a s líbezným pousmáním, pomalu a efektně zvedl její
prstíky ke svým rtům. Generál se vůbec těžko dal vyvést z míry. Vypadal až na jistou
neupravenost dosti slušně a byl si toho dobře vědom. Dříve se pohyboval i v nej lepší
společnosti, nadobro z ní byl vyloučen teprve před dvěma či třemi lety. Od té doby se zcela
nezřízeně oddával svým slabostem, ale příjemné a uhlazené způsoby si zachoval dodnes.
Nastasja Filippovna ho už znala z doslechu a teď zřejmě měla radost z jeho příchodu.
"Slyšel jsem, že můj syn...," začal generál.
"Ano, váš syn! Vy jste ale pěkný otec! Pročpak se u mne nikdy neukážete? Schováváte se
sám, nebo vás schovává váš syn? Vy mě přece můžete navštívit, aniž byste někoho
kompromitoval."
"Děti devatenáctého století a jejich rodiče...," začal zas generál.
"Nastasjo Filippovno! Omluvte, prosím, na okamžik Ardaliona Alexandroviče, volají ho,"
hlasitě řekla Nina Alexandrovna.
"Omluvit? Prosím vás, tolik už jsem o něm slyšela a tak dávno ho toužím poznat! Copak by
mohl mít na práci? Je přece ve výslužbě?
Že neodejdete, generále, že mě neopustíte?"
"Určitě vás přijde navštívit, teď však potřebuje odpočinek."
"Ardalione Alexandroviči, prý potřebujete odpočinek!" zvolala Nastasja Filippovna
rozdurděně, jako děcko, kterému berou hračku.
Generál využil příležitosti, aby se ještě víc zesměšnil.
"Má drahá!" prohlásil vyčítavě a slavnostně se obrátil k manželce s rukou na srdci.
"Nepůjdete odsud, matinko?" hlasitě se zeptala Varja.
"Ne, Varjo, zůstanu tu do konce."
Nastasja Filippovna nemohla přeslechnout otázku ani odpověď, ale to jako by její veselost
ještě zvýšilo. Znovu zahrnula generála otázkami a ten se brzy velmi rozjařil a povzneseně
řečnil za hlasitého smíchu přítomných.
Kolja zatahal knížete za šos.
"Aspoň vy ho odveďtelNešlo by to nějak? Prosím vás!" Ubohému chlapci se v očích třpytily
slzy rozhořčení. "Zatracený Gaňka!"
dodal pro sebe.
"S Ivanem Fjodorovičem Jepančinem jsme opravdu byli důvěrní přátelé," rozplýval se generál
na otázky Nastasji Filippovny.
"Já, on a nebožtík kníže Lev Nikolajevič Myškin, jehož syna jsem dnes po dvaceti letech
znovu přitiskl k srdci, jsme bývali nerozlučná trojice, tak říkajíc kavalkáda: Athos, Porthos,
Aramis. Avšak, želbohu, jeden tlí v hrobě, skolen pomluvou a kulkou, druhý stojí před vámi a
dosud zápasí s pomluvami a kulkami..."
"S kulkami!" zvolala Nastasja Filippovna.
"Jsou zde, v mých prsou, utržil jsem je u Karsu a za špatného počasí se ozývají. Jinak žiju po
všech stránkách jako filozof, procházím se, brouzdám po městě, hraju šachy ve své kavárně
jako měšťák, který zanechal činnosti, a čtu Indépendance. Ale s vaším Porthosem Jepančinem
jsme se po předloňské příhodě ve vlaku nadobro rozešli kvůli muflíkovi."
"Muflíkovi!? Jak, prosím?" zeptala se Nastasja Filippovna se zvláštním zájmem. "Muflík?
Počkejte, ve vlaku!..." jako by se na něco rozpomínala.
"O, to je hloupá historka, ani nestojí za vyprávění; kvůli vychovatelce kněžny Bělokonské,
mistress Schmidtové, ale...
nestojí to opravdu za vyprávění."
"Ne, to nám musíte povědět!" vesele zvolala Nastasja Filippovna.
"Taky jsem to ještě neslyšel," podotkl Ferdyščenko, "c'est du nouveau*."
* To je něco nového.
"Ardalione Alexandroviči!" ozval se opět prosebný hlas Niny Alexandrovny.
"Tatínku, někdo se po vás ptá!" zvolal Kolja.
"Předloni, ano! zrovna když se začalo jezdit po nové ...ské dráze, potřeboval jsem si zařídit
velmi důležité věci ohledně své výslužby, zakoupil jsem si tedy jízdenku první třídy a již v
civilním plášti vejdu do kupé, usednu a kouřím. Totiž kouřím dál, zapálil jsem si už předtím.
Byl jsem v oddělení sám. Kouřit se smí i nesmí, jako obvykle něco mezi obojím a také podle
kabátu. Okno je otevřeno. Náhle, před posledním zapískáním, usedly proti mně dvě dámy s
muflíkem; přišly na poslední chvíli; jedna je oblečena nádherněji, v bleděmodrém, druhá
skromněji, v černém hedvábí s pláštěnkou. Obě jsou dost hezké, tváří se povýšeně a
rozmlouvají anglicky. Já přirozeně ani nedoufám, sedím a kouřím. Trochu jsem se sice
zarazil, ale okno bylo otevřené, a kouřil jsem u okna. Muflík se choulí v klíně bleděmodré
dámy, malilinký, do hrsti by se mi vešel, černý, s bílými tlapkami, inu rarita. Obojek má
stříbrný, s rytinkou. Já nic. Jenom pozoruji, že se dámy nějak mračí, patrně kvůli doutníku.
Jedna si mě měří přes lorňon ze želvoviny. Já zas nic, protože nic neřekly. Kdyby řekly,
upozornily, požádaly, vždyť k tomu máme přece jazyk! Ne, ony mlčí... Najednou, a to vše,
podotýkám, bez nejmenšího upozornění, ale dočista znenadání, zrovna jako by se pomátla -
vytrhne mi bleděmodrá dáma doutník a šup s ním z okna. Vlak uhání a já koukám jako
vyjevený. Je to divoška, nejdivočejší divoška, a přitom urozená, plnoštíhlá, vysoká blondýnka
s tvářemi ruměnými (až přespříliš), a blýská po mně očima. Beze slova, velmi zdvořile, s
dokonalou zdvořilostí, s tou nej vybranější zdvořilostí vztáhnu dva prsty k muflíkovi, vezmu
ho jemně za obojek a šup s ním z okna za doutníkem. Jenom kvikl! Vlak uhání dál..."
"Netvore!" zvolala Nastasja Filippovna a se smíchem zatleskala jako holčička.
"Výborně! Výborně!" křičel Ferdyščenko. Pousmál se i Pticyn, jemuž byl generálův příchod
rovněž krajně nemilý; dokonce i Kolja se zasmál a zvolal "Výborně!"
"Byl jsem v právu, tisíckrát v právu!" ohnivě pokračoval triumfující generál, "protože jestli do
vlaku nepatří doutník, tím míň tam patří pes!"
"Výborně, tatíčku," zvolal Kolja nadšeně, "to je skvělé! Docela určitě bych udělal totéž!"
"A co panička?" nedočkavě se vyptávala Nastasja Filippovna.
"Ta? lnu, vtom právě začaly nepříjemnosti," pokračoval generál zachmuřeně, "beze slova, bez
nejmenšího upozornění bác mě do tváře! Prostě divoška, nejdivočejší divoška!"
"A vy?"
Generál sklopil oči, vytáhl obočí, pokrčil rameny, stiskl rty, rozhodil ruce, odmlčel se a
najednou prohlásil: "Neudržel jsem se!"
"A moc? Moc?"
"Jen maloučko. Byl z toho skandál, ale opravdu maloučko. Jen jednou jsem se rozpřáhl, jen
jsem se ohnal. Ale sám ďábel mi to nakukal. Z bleděmodré dámy se vyklubala Angličanka,
vychovatelka nebo dokonce jakási přítelkyně kněžny Bělokonské, a ta v černých šatech byla
nejstarší kněžna Bělokonská, stará panna, asi pětatřicetiletá. Víme, v jakém vztahu k domu
Bělokonských je generálová Jepančinová. O všechny kněžny se pokoušely mdloby, slzy,
smutek po oblíbeném muflíkovi, šest kněžen kvílí, kvílí Angličanka - světe, zboř se! No,
přirozeně jel jsem se kajícně omluvit, prosil za odpuštění, napsal dopis, ale nepřijali mě, ani
dopis, a s Jepančinem byl konec, roztržka, zavržení!"
"Ale řekněte mi, jak je to možné?" zeptala se zničeho nic Nastasja Filippovna, "asi před pěti
dny jsem četla v Indépendance - jsem stálou čtenářkou toho listu - přesně týž příběh! Ale
navlas týž! Stalo se to na porýnské dráze, ve vlaku, jistému Francouzovi a Angličance; navlas
tak mu vyrvala doutník, navlas tak byl vyhozen oknem muflík a navlas tak to dopadlo jako s
vámi.
I šaty měla ta dáma bleděmodré!"
Generál strašně zrudl. Kolja se také začervenal a stiskl si spánky. Pticyn se rychle odvrátil.
Jen Ferdyščenko se nepřestával smát. Gaňa celou tu dobu tiše stál a mlčky, nesnesitelně trpěl.
"Ujišťuji vás," zakoktal generál, "i mně se to zrovna tak přihodilo..."
"Opravdu, tatíček měl kdysi nepříjemnost s mistress Schmidtovou, vychovatelkou u
Bělokonských," zvolal Kolja, "pamatuji se na to."
"Opravdu? Navlas totéž? Stejná historka na dvou koncích Evropy a navlas stejná do všech
podrobností, až po bleděmodré šaty!?"
nelítostně trvala na svém Nastasja Filippovna. "Pošlu vám Indépendance Belge!"
"Uvažte však," trval na svém generál, "že mně se to přihodilo o dva roky dřív!"
"Á, leda tak!"
Nastasja Filippovna se hystericky zasmála.
"Tatínku, prosím vás, pojďte se mnou ven, musím s vámi mluvit,"
rozechvělým, utrápeným hlasem pronesl Gaňa a bezděčně vzal otce za rameno. Z očí mu
sršela bezmezná nenávist.
Vtom se z předsíně ozvalo silné cinknutí zvonku, div ho kdosi neutrhl. To věštilo nějakou
zvláštní návštěvu. Kolja běžel otevřít.
X
V předsíni pojednou nastal neobyčejný ruch a hluk, jako by zvenčí přišlo mnoho lidí a další
ještě vcházeli. Několik hlasů mluvilo a pokřikovalo současně. Pokřik a hlasy se ozývaly též
na schodišti, venkovní dveře byly zřejmě otevřeny. Všichni se na sebe podívali.
Gaňa chvatně vběhl do salonu, ale i tam už vniklo několik lidí.
"A, heleme ho, Jidáše!" zvolal hlas knížeti povědomý, "buď zdráv, Gaňko, ty mizero!"
"Je to on!" potvrdil druhý hlas.
Kníže již nemohl pochybovat; první hlas byl Rogožinův, druhý patřil Lebeděvovi.
Gaňa stál na prahu přijímacího pokoje jako omráčený a mlčky, bez námitek přihlížel, jak do
salonu vchází za Parfenem Rogožinem deset či dvanáct lidí. Byla to společnost nejen nadmíru
pestrá, nýbrž i nadmíru neslušná. Někteří vcházeli tak, jak přišli z ulice, v pláštích a kožiších.
Úplně opilí mezi nimi sice nebyli, zato všichni měli jaksepatří v hlavě. Jak se zdálo, dodávali
si navzájem odvahy; sám by se zřejmě žádný z nich neodvážil vstoupit, ale jako by se
vzájemně postrkovali. Rogožin v čele hloučku postupoval též opatrně, ale jako by měl něco za
lubem, se zlostným, nasupeným výrazem v obličeji. Ostatní tvořili pouze doprovod, nebo
snad případnou oporu. Kromě Lebeděva tu byl i nakadeřený Zaljožev, který odložil svůj
kožich v předsíni a vstoupil nenuceně a světácky, a jemu podobní tři pánové, zřejmě
obchodníčci. Pak následoval člověk v polovojenském plášti, za ním jakýsi neobyčejně tlustý
pidimužík, který se ustavičně smál, a ještě nějaký obrovský dvoumetrový pán, také nesmírně
tlustý, zamračený a zamlklý, který patrně velice spoléhal na své pěsti.
Dále nějaký medik a tatrmanský Polák. Ze schodiště nahlížely do předsíně dvě dámy, ale
netroufaly si dovnitř. Kolja jim před nosem zabouchl dveře a zavřel na háček.
"Buď zdráv, Gaňko, ty mizero! Copak, nečekal jsi Parfena Rogožina?" opakoval Rogožin a
zastavil se ve dveřích proti Gaňovi. Vtom však spatřil přímo proti sobě Nastasju Filippovnu.
Určitě ho ani ve snu nenapadlo, že by se tu s ní mohl setkat, poněvadž se při pohledu na ni tak
zarazil, že zbledl jako křída a rty mu až zmodraly. "Je to tedy pravda!" řekl tiše, jako by pro
sebe, s nadobro zoufalým výrazem, "tak to je konec!... No dobrá... však si spolu
promluvíme!" zasyčel najednou vztekle a vrhl na Gaňu nenávistný pohled. "No... počkej!"
Jen s obtíží vyrážel slova, jako by se dusil. Bezmyšlenkovitě kráčel do přijímacího pokoje, ale
jakmile překročil práh, spatřil náhle Ninu Alexandrovnu s Varjou, a přes své rozčilení se v
rozpacích zarazil. Za ním prošel podnapilý Lebeděv, který ho sledoval jako stín, potom
student meddicíny a pán s mohutnými pěstmi, Zaljožev, uklánějící se vpravo i vlevo, a za
nimi se protáhl malý tlouštík. Přítomnost dam je všechny poněkud překvapila a zřejmě jim
dost vadila, ovšem jen pro začátek, než budou mít příležitost vykřiknout a začít... Pak už by
jim dámy nevadily.
"Co to? Ty jsi tu taky, kníže?" roztržitě pronesl Rogožin, trochu udivený setkáním s knížetem,
"a pořád ještě v kamaších, ach,"
povzdechl si a hned na knížete zapomněl. Znovu se zadíval na Nastasju Filippovnu a blížil se
k nijako přitahován magnetem.
Nastasja Filippovna rovněž hleděla na hosty s neklidnou zvědavostí.
Konečně se Gaňa vzpamatoval.
"Co to má, prosím, znamenat?" spustil hlasitě, přísným zrakem přelétl vetřelce a obrátil se
rovnou k Rogožinovi, "pánové, tady nejste v maštali, je tu má matka a sestra..."
"Vidíme, že jsou tu matka a sestra," procedil skrze zuby Rogožin.
"Je vidět, že jsou tu matka a sestra," potvrdil důstojně Lebeděv.
Pán s pěstmi, který se zřejmě domníval, že nastala jeho chvíle, cosi zabručel.
"Tak co je?" najednou jaksi nepřirozeně zvýšeným hlasem vyjel Gaňa, "předně prosím, abyste
se všichni odebrali do salonu, a pak bych rád věděl..."
"Vida ho, nepoznává mě!" zlověstně se zašklebil Rogožin a nehýbal se z místa, "ty
nepoznáváš Rogožina?"
"Dejme tomu, že jsem se s vámi kdesi setkal, ale..."
"Hleďme, kdesi setkal! Sotva před třemi měsíci jsi mě přece obehrál o dvě stě tátových rublů,
táta umřel, než se o tom dozvěděl, tys mě tam zatáhl a Knif hrál falešně. Takže ty mě neznáš?
Tady Pticyn ti to dosvědčí! Kdybych ti teď ukázal tři stříbrňáky, vytáhl je z kapsy, polezeš za
nimi až na Vasiljevský po čtyřech, takový jsi! Jsi ničema! Přijel jsem tě teď celého koupit,
nehleď na to, že mám na sobě takové boty, peněz mám, brachu, habaděj, koupím tě celého, se
vším tvým živobytím, všechny vás koupím, budu-li chtít! Všechny koupím!" rozohňoval se
Rogožin, jako by mu víno rozpalovalo krev. "E-ech!" zvolal, "Nastasjo Filippovno!
Neodhánějte mě, jen slůvko, prosím! Vezmete si ho, nebo ne?"
Rogožin vyslovil svou otázku, jako by se z hlubin zoufalství obracel k nějakému božstvu a se
smělostí odsouzence k smrti, který již nemá co ztratit.
Nastasja Filippovna si ho posměšně a přezíravě změřila, ale když pak sklouzla pohledem z
Varji na Ninu Alexandrovnu a Gaňu, zvolila jiný tón.
"Rozhodně ne, co vás to napadlo? A proč se vůbec ptáte?"
odpověděla tiše, vážně a trochu udiveně.
"Ne? Ne?!" vykřikl Rogožin, skoro bez sebe radostí, "tak tedy ne?! A já slyšel... Ach!
Nastasjo Filippovno! Prý jste si dali s Gaňkou slovo! Tuhle s ním? Copak je to možné?
Každému to říkám!
Vždyť ho celého koupím za pouhých sto rublů, a když mu dám tisícovku nebo třeba tři, aby se
vás vzdal, uteče rovnou od oltáře a nevěstu mi přenechá. Viď, že je to tak, Gaňko, ty mizero!
Viď že bys vzal ty tři tisícovky! Tady je máš, tady!
Proto jsem přijel, abys mi dal takový úpis. Řekl jsem, že tě koupím, a kupuju!"
"Seber se a táhni, jsi opilý!" zvolal Gaňa, který střídavě rudl a bledl.
Po jeho okřiknutí ozval se náhle výbuch několika hlasů, celá Rogožinova tlupa již dávno
čekala na první příležitost. Lebeděv s nesmírnou horlivostí šeptal cosi Rogožinovi do ucha.
"Správně, ouřado!" odpověděl Rogožin, "správně, ty ochmelko! Ať už to dopadne jak chce.
Nastasjo Filippovno!" zvolal a hleděl na nijako rozumu zbavený, nejdřív ustrašeně a potom
se zoufalou drzostí, "tady je osmnáct tisíc!" a mrštil před ni na stolek balíček v bílém papíře,
křížem převázaný provázky, "tak! A bude ještě víc!"
Netroufal si dopovědět, co měl na mysli.
"Ne, ne, ne!" zašeptal mu opět Lebeděv s ulekaným výrazem.
Pravděpodobně se zděsil obrovské sumy a navrhoval zkusit to s částkou nepoměrně menší.
"Ne, v tomhle jsi, brachu, hlupák a nevíš, s kým máš tu čest...
no a já jsem taky hlupák!" vzpamatoval se najednou Rogožin a zachvěl se pod jiskřícím
zrakem Nastasji Filippovny. "E-ech!
Neměl jsem tě poslechnout," dodal kajícně.
Nastasja Filippovna se zahleděla do Rogožinovy zkroušené tváře a najednou se zasmála.
"Osmnáct tisíc mně? Flned je vidět hokynáře!" dodala náhle s drzou důvěrností a vstala z
pohovky, jako by se chystala k odchodu.
Gaňa pozoroval scénu a srdce se mu svíralo.
"Tak tedy čtyřicet tisíc, a ne osmnáct!" vykřikl Rogožin. "Vaňka Pticyn s Biskupem mi slíbili
do sedmi sehnat čtyřicet tisíc!
V hotovosti, na prkno!"
Byl to neobyčejně ošklivý výstup, ale Nastasja Filippovna se jen smála a neměla se k
odchodu, jako by ho úmyslně prodlužovala.
Nina Alexandrovna s Varjou mlčky vstaly a ulekaně čekaly, co bude dál. Varje blýskaly oči,
Nině Alexandrovně bylo však nevolno, celá se chvěla a zdálo se, že co nevidět omdlí.
"Když je to tak - tedy sto! Ještě dneska seženu sto tisíc.
Pticyne, založ mě, namastíš si kapsu!"
"Neblázni," pošeptal mu Pticyn, který k němu chvatně přistoupil a chytil ho za ruku,
"vzpamatuj se, nebo tě dají vyvést. Nevíš, kde jsi?"
"Žvaní z opilosti," prohodila Nastasja Filippovna, jako by chtěla Rogožina dráždit.
"Nežvaním, na mou duši, peníze budou. K večeru. Pticyne, založ mě, kůže lichvářská,
připočítej si, kolik chceš, ale do večera mi obstarej sto tisíc, dokážu ti, jaký jsem," rozohnil se
náhle Rogožin.
"Ale co to má vlastně znamenat?" znenadání výhružně vykřikl rozzlobený Ardalion
Alexandrovič a přistoupil k Rogožinovi.
Nenadálý útok starce, který se dosud choval tiše, působil značně komicky. Rozlehl se smích.
"Kde ten se tu vzal?" zasmál se Rogožin, "pojď s námi, starý, dáš si do nosu!"
"Tohle už je sprosté!" zvolal Kolja a rozplakal se studem a lítostí.
"Copak se mezi vámi nenajde nikdo, kdo by tu nestydatou ženskou vyvedl?" zvolala náhle
Varja, třesoucí se hněvem.
"Vida, jsem nestydatá ženská," konstatovala s pohrdavým smíchem Nastasja Filippovna, "a já
hloupá vás přijela pozvat na svůj večírek! Slyšíte, jak mě vaše sestřička nazývá, Gavrilo
Ardalionyči!"
Gaňa stál po sestřině výpadu jako omráčený. Když však viděl, že se Nastasja Filippovna už
skutečně má k odchodu, vrhl se na Varju jako pominutý a vztekleji chytil za ruku.
"Cos to provedla!" vykřikl a měřil šiji zničujícím pohledem.
Nebyl už pánem sebe ani svých myšlenek.
"Co jsem provedla? Kam mě vlečeš? Mám se jí snad omluvit za to, že urazila tvou matku a
přijela zostudit tvůj dům, ty nestado?"
křičela Varja a dívala se na bratra vítězoslavně a vyzývavě.
Chvíli tak stáli těsně proti sobě a Gaňa stále svíral sestřinu ruku.
Jednou dvakrát sebou prudce trhla, když se snažila ruku vyprostit, a najednou ztratila
sebeovládání a plivla bratrovi do obličeje.
"To je aspoň děvče!" zvolala Nastasja Filippovna. "Blahopřeji vám, Pticyne!"
Gaňovi se zatmělo v očích a se slepou zuřivostí se vší sílou rozmáchl na sestru. Byl by ji
zasáhl přímo do obličeje. Náhle však cizí ruka zachytila jeho rozmáchnutou paži.
Mezi ním a Varjou stanul kníže.
"Tak už dost, prosím," řekl důrazně, ale také se všecek chvěl, navýsost rozčilený.
"Věčně se mi budeš plést do cesty?" zaječel Gaňa, pustil Varju a uvolněnou rukou zuřivě, ze
všech sil udeřil knížete do tváře.
"Ach!" spráskl ruce Kolja, "ach Bože!"
Kolem se ozvaly výkřiky. Kníže zbledl. Zvláštním, vyčítavým pohledem se zadíval Gaňovi do
očí, chtěl cosi říci, ale rty se mu třásly a křivily jakýmsi podivným, naprosto nevhodným
úsměvem.
"Mě může... aleji... přece nedám!" pronesl nakonec tiše, ale najednou se už nemohl déle
ovládat, pustil Gaňu, zakryl si rukama obličej, odešel do kouta, a obrácen tváří ke zdi, řekl
přerývaným hlasem: "O, jak se budete stydět za svůj čin!"
Gaňa opravdu stál celý skleslý. Kolja přiběhl ke knížeti, objímal ho a líbal a za ním se tísnili
Rogožin, Varja, Pticyn, Nina Alexandrovna i starý Ardalion Alexandrovič.
"To nic, to nic," mumlal kníže na všechny strany pořád s oním nevhodným úsměvem.
"Bude ho to mrzet!" zvolal Rogožin, "však budeš litovat, Gaňko, žes ublížil takovému...
beránkovi." (Nenašel příhodnější výraz.) "Kníže, příteli můj, pojďme odtud, vykašli se na ně!
Uvidíš, jaké má Rogožin srdce!"
I Nastasja Filippovna užasla jak nad činem Gaňovým, tak nad chováním knížete. Na jejím
obvykle bledém, zamyšleném obličeji, kterému tak neslušela předstíraná veselost, se teď
vzrušeně zračil nový pocit; a přece jako by se nechtěla prozradit a snažila se udržet si
posměšný výraz.
"Opravdu, kdesi jsem už ten obličej viděla!" pronesla již zcela vážným hlasem, náhle si
vzpomněla na svou nedávnou otázku.
"I vy byste se měla stydět! Nejste přece taková, jak tady předstíráte! Copak je to možné?"
zvolal kníže s hlubokou upřímnou výčitkou.
Nastasja Filippovna se udiveně usmála, ale jako by svým úsměvem cosi zakrývala,
zrozpačitěla, podívala se na Gaňu a vyšla z pokoje, ale hned se spěšně vrátila, hbitě
přistoupila k Nině Alexandrovně, vzala její ruku a zvedla ji ke rtům.
"Opravdu nejsem taková, uhodl to," zašeptala chvatně, ale horoucně, najednou celá rozpálená
a uzardělá. Pak se obrátila a vyšla, tentokrát ještě rychleji a dřív, než si kdo mohl uvědomit,
proč se vlastně vrátila. Ale všichni viděli, že cosi zašeptala Nině Alexandrovně a snad jí
políbila ruku. Varja však postřehla a slyšela všechno a provázela ji udivenýma očima.
Gaňa se vzpamatoval a rozběhl se doprovodit Nastasju Filippovnu, ta však už vyšla z bytu.
Dohonil ji na schodech.
"Nechoďte se mnou!" zavolala na něho. "Na shledanou večer! Ale určitě, slyšíte?"
Vrátil se nesvůj, zamyšlený; na duši mu ležela těžká hádanka.
Těžší než dřív. V myšlenkách se mu kmital i kníže... Byl tak zabrán do sebe, že ani neviděl,
jak se kolem něho žene celá Rogožinova smečka, dokonce ho přitiskli ke dveřím, jak se
chvatně tlačili ven za Rogožinem. Všichni o čemsi hlučně rokovali.
Rogožin šel s Pticynem a ujišťoval ho o něčem velmi důležitém a patrně značně naléhavém.
"Prohráls, Gaňko!" zvolal, když ho míjel.
Gaňa se za nimi znepokojeně díval.
XI
Kníže odešel ze salonu a zavřel se ve svém pokoji. Vzápětí za ním přiběhl Kolja, aby ho
utěšil. Ubohý chlapec se již zřejmě nemohl od něho odloučit.
"Dobře, že jste odešel," řekl, "teď tam bude ještě horší mela než prve, a tohle je teď u nás na
denním pořádku a všechno kvůli Nastasje Filippovně."
"U vás vybujelo a dozrálo hodně nezdravého, Koljo," poznamenal kníže.
"Ano, máte pravdu. Copak my! Sami jsme si to zavinili. Ale mám jednoho velkého přítele a
ten je na tom ještě hůř. Chcete, abych vás s ním seznámil?"
"Jistě. Je to váš kamarád?"
"Ano, skoro. Později vám všechno vysvětlím. Co myslíte, je Nastasja Filippovna krásná? Do
dneška jsem ji nikdy neviděl, i když jsem se o to strašně snažil. Přímo mě oslnila. Všechno
bych Gaňkovi odpustil, jen kdyby to dělal z lásky, ale proč si bere peníze, to je na tom
hrozné!"
"Ano, váš bratr se mi pramálo líbí."
"Jak by ne! Po tom... Ale víte, mně se protiví všechny ty zvrácené názory. Nějaký blázen
nebo hlupák nebo pomatený darebák dá někomu políček a ten člověk je na celý život potupen
a nemůže to jinak smýt než krví, leda by ho na kolenou prosili za odpuštění. Myslím, že je to
hotový nesmysl a despotismus. Na tom je založeno Lermontovovo drama Maškaráda a podle
mého je to hloupé. Nebo snad nepřirozené. Ovšem on to přece psal téměř v dětství."
"Vaše sestra se mi velmi líbí."
"Jak plivla Gaňkovi do očí. Varja má odvahu. Ale vy jste to neudělal a jsem přesvědčen, že ne
z nedostatku odvahy. Vida, tady ji máme, my o vlku a vlk za humny. Věděl jsem, že přijde, je
dobrá, i když má své chyby."
"Copak ty tu chceš?" hned se na něho obořila Varja, "běž k otci.
Neobtěžuje vás, kníže?"
"Vůbec ne, naopak."
"Zase dává najevo, že je starší. To je od ní ošklivé. Myslel jsem, že otec určitě odejde s
Rogožinem. Jistě toho teď lituje.
Opravdu, musím se za ním podívat," dodal Kolja na odchodu.
"Maminku jsem bohudík odvedla a uložila do postele, nic zlého se už nedělo. Gaňa je všecek
zahanben a zamyšlen. Však má proč.
Dostal za vyučenou! Přišla jsem vám znovu poděkovat a ráda bych se vás na něco zeptala: Vy
jste dřív neznal Nastasju Filippovnu, kníže?"
"Ne, neznal."
"Jak jste na to přišel, když jste jí do očí řekl, že není 'taková'? Možná máte pravdu. Zdá se, že
není taková. Ostatně, vůbec se v ní nevyznám. Měla ovšem v úmyslu nás urazit, to je jasné.
Už dřív jsem o ní slyšela mnoho podivného. Ale když nás přijela pozvat, proč se tak nepěkně
chovala k matince? Pticyn ji velmi dobře zná, ale i jeho překvapila. A co měla znamenat ta
věc s Rogožinem? Jestli má člověk trochu sebeúcty, nesmí přece takhle mluvit, a zvláště v
domě svého... Maminka má o vás velkou starost."
"Zbytečně," řekl kníže a mávl rukou.
"A ona vás poslechla..."
"Jak to, poslechla?"
"Řekl jste jí, aby se styděla, a ona se hned docela změnila. Máte na ni vliv, kníže," dodala
Varja s lehkým úsměvem.
Dveře se otevřely a docela nečekaně vstoupil Gaňa.
Vůbec nezaváhal, když uviděl Varju, okamžik se na prahu zarazil a pak rázně vykročil ke
knížeti.
"Kníže, zachoval jsem se hanebně, odpusťte mi, můj milý," řekl v prudkém dojetí. Na jeho
tváři se zračila veliká trýzeň. Kníže na něho hleděl s údivem a neodpovídal. "Tak odpusťte,
odpusťte mi přece!" netrpělivě naléhal Gaňa, "chcete-li, i ruku vám políbím!"
Kníže byl neobyčejně překvapen a mlčky, oběma rukama Gaňu objal.
Srdečně se políbili.
"Netušil jsem, že jste takový," řekl nakonec kníže, těžce oddychuje, "netušil jsem... že byste
byl toho schopen."
"Omluvit se vám? Ach, jak jsem si jen mohl myslet, že jste idiot!
Všímáte si toho, co ostatní nikdy nezpozorují. Kdybych si tak s vámi mohl o všem
pohovořit... ale raději ne!"
"Své sestře byste se měl také omluvit," řekl kníže a ukázal na Varju.
"Ne, to všechno už jsou mí nepřátelé. Ujišťuji vás, kníže, zkoušel jsem to víckrát, ale tady
nedovedou upřímně odpouštět,"
řekl Gaňa prudce a odvrátil se od Varji.
"Ne, odpouštím ti," řekla znenadání Varja.
"A pojedeš večer k Nastasje Filippovně?"
"Když na tom trváš, pojedu, ale uvaž sám, mohu-li tam po tom všem jet."
"Není přece vůbec taková. Vidělas, jaké záhady si vymýšlí.
Komedie," usmál se Gaňa zlostně.
"Vím, že není taková, je to jen komedie, ale proč? Neměl by sis uvědomit, Gaňo, za koho tě
považuje? 1 když mamince políbila ruku, i když to byla jen komedie, tobě se vysmála! Těch
pětasedmdesát tisíc rublů za to nestojí, věř mi, bratře! Jsi ještě schopen ušlechtilých hnutí,
proto ti radím: Nejezdi tam ani sám! Měj se na pozoru! Z toho nekouká nic dobrého!"
Po těch slovech vzrušená Varja rychle vyběhla z pokoje.
"A takhle je to pořád dokola," řekl Gaňa s úsměvem, "copak si opravdu myslí, že to sám
nevím? Vím přece víc než ony."
Při těch slovech usedl na pohovku, zřejmě se tu hodlal zdržet.
"Když je tomu tak," zeptal se kníže poněkud ostýchavě, "proč berete na sebe takové trápení, o
němž víte, že za těch pětasedmdesát tisíc nestojí?"
"O tom teď nemluvím," zahučel Gaňa, "ale řekněte, chci slyšet vaše mínění, stojí to trápení
podle vašeho názoru za těch pětasedmdesát tisíc, nebo nestojí?"
"Myslím, že nestojí."
"Nu ovšem, ovšem. A takový sňatek - je hanebný?"
"Velmi hanebný."
"Tak abyste věděl, žením se, a teď už docela určitě. Předtím jsem si to ještě rozmýšlel, ale teď
už ne! Mlčte! Vím, co chcete říci..."
"Chci říci něco jiného, než si myslíte. Divím se, že ani trochu nepochybujete..."
"Jak to? O čem nepochybuji?"
"Vůbec nepochybujete, že si vás Nastasja Filippovna vezme, myslíte, že je všechno
rozhodnuto. A kdo vám ručí za to, i kdyby si vás vzala, že vám těch pětasedmdesát tisíc
vklouzne rovnou do kapsy? Ostatně, vím toho příliš málo..."
Gaňa se prudce obrátil ke knížeti.
"Zajisté, málo," řekl, "ale proč bych tedy na sebe měl brát celou tu tíhu?"
"Stává se, myslím, velmi často, že se muž žení pro peníze a žena šije přitom ponechá."
"N-ne, s námi to tak nebude... Jsou tu... jsou tu jisté okolnosti...," zabrumlal Gaňa, ponořen do
neklidných myšlenek. "A co se týče jejího souhlasu, o tom už nemůže být pochyb," dodal
rychle. "Z čeho usuzujete, že mě odmítne?"
"Nevím nic než to, co jsem viděl. Ale i Varvara Ardalionovna právě mínila..."
"Nu ovšem! Nevědí už, co by řekly. Rogožinovi se vysmívala, věřte mi, o tom jsem se
přesvědčil. Bylo to jasně vidět. Napřed jsem se trochu lekl, ale pak jsem to prokoukl. Nebo
myslíte snad to, jak se chovala k matce, otci a k Varje?"
"I k vám."
"Snad, ale to šlo hlavně o dávnou, ěistě ženskou mstu, nic víc.
Je to žena nesmírně popudlivá, nedůvěřivá a ješitná. Jako úředník, kterého zapomněli povýšit!
Chtěla se jim ukázat a dát jim najevo všechno své opovržení... no a mně taky, prosím, to
nepopírám... Ale přece si mě vezme. Nevěřil byste, co dokáže lidská ješitnost. Víte, pokládá
mě za ničemu, protože šiji, milenku druhého, tak nepokrytě beru pro peníze, ale nenapadne ji,
že by ji někdo jiný napálil mnohem hůř, lísal by se k ní a oháněl se liberálně pokrokovými
řečmi, pak by se ještě vytasil s ženskou otázkou a už by si ji otočil kolem prstu. Namluvil by
hloupé ješitné ženské, a jak snadno, že se s ní žení jedině pro její vznešené srdce a neštěstí, a
bral by šiji stejně taky jen pro peníze. Nezdám sejí, protože se nechci přetvařovat, i když
bych měl. A ona? Nedělá totéž? Tak proč mnou tedy pohrdá a proč takhle vyvádí? Protože
nepovolím a ještě se tvářím hrdě. No však uvidíme!"
"A dřív jste ji opravdu miloval?"
"Ano, zpočátku jsem ji miloval. Ale teď už mám všeho dost... Jsou ženy, které se hodí jedině
za milenky, jinak k ničemu. Netvrdím, že byla mou milenkou. Bude-li chtít žít v klidu, i já s
ní budu v klidu žít. Jakmile se však vzbouří, okamžitěji opustím a peníze vezmu s sebou.
Nechci být směšný, hlavně nechci být směšný!"
"Řekl bych, že je Nastasja Filippovna rozumná," poznamenal kníže opatrně. "Proč by v
předtuše takového trápení strkala hlavu do pasti? Mohla by si přece vzít někoho jiného. To mi
nejde na rozum."
"Však ona dobře ví, co dělá! Nevíte všechno, kníže... je tu ještě... ostatně je pevně
přesvědčena, že ji k zbláznění miluji, věřte mi, přesně tak! Víte, jsem si málem jist, že i ona
mě miluje, svým způsobem ovšem, znáte přece přísloví: 'Co se rádo má, to se škádlívá.' Celý
život mě bude pokládat za ošlapek, snad zrovna to sejí hodí, ale přece mě bude mít ráda, k
tomu se chystá, takovou má povahu. Je každým coulem Ruska, věřte mi, ale já jí také chystám
pěkné překvapení. Ten nedávný výstup s Varjou byl jen náhodný, ale tuze mi prospěl; poznala
mou oddanost a je teď ujištěna, že kvůli ní zpřetrhám všechny svazky. Spolehněte se, že ani
my nejsme na hlavu padlí. Nemyslíte si, doufám, že jsem žvanil? Možná že bych se vám
neměl tak svěřovat, kníže. Ale právě proto, že jste první slušný člověk, který se mi namanul,
jsem se na vás vrhl, prosím, nepovažujte to za slovní hříčku. Pro to, co bylo předtím, se snad
na mne nezlobíte? Snad poprvé za dva roky mluvím upřímně. Je tu hrozně málo čestných lidí,
ještě nejslušnější je Pticyn. Copak, vám je to k smíchu? Darebáci mají slušné lidi rádi, to jste
nevěděl? A víte, já nejsem o nic lepší, a přece... Ostatně rád bych věděl, proč jsem vlastně
darebák? Jen proto, že to všichni spolu s ní o mně říkají? A víte, že už jsem se od nich i od ní
taky nakazil a sám si říkám darebák? A to je právě hnusné!"
"Já už vás nikdy nebudu pokládat za darebáka," řekl kníže. "Dřív jsem si myslel, že jste přímo
nějaký zloduch, ale teď jste mě najednou tak potěšil, že si z toho beru poučení - každý úsudek
musí být ověřen zkušeností. Teď vidím, že nejste zloduch, ba ani příliš zkažený. Jste podle
mého soudu člověk docela obyčejný, jenom trochu slaboch a nikterak originální."
Gaňa se jízlivě ušklíbl, ale neodpověděl. Kníže viděl, že se mu svým úsudkem nezavděčil,
proto zrozpačitěl a také se odmlčel.
"Neříkal vám otec o peníze?" zeptal se pojednou Gaňa.
"Ne."
"Řekne si, ale nic mu nedávejte. Vidíte, býval to také docela slušný člověk, ještě se na ty časy
pamatuji. Měl přístup do vznešených kruhů. Jak rychle se tito staří slušní lidé mění!
Jakmile se poměry jen maličko obrátily, všechno, co bývalo, jako by roztálo na slunci. Dřív si
nikdy tak nevymýšlel, věřte mi, býval jen velmi exaltovaný, a jak se to všechno zvrtlo! A
všechno ovšem zavinilo pití. Považte, vydržuje si milenku! Už není jen nevinný prolhaný
žvanil. Nechápu, že s ním matka má ještě trpělivost. Vyprávěl vám o obležení Karsu? Nebo o
tom, jak na něho promluvil zapřažený šedák? Tak daleko už dospěl."
Gaňa se najednou srdečně rozesmál.
"Co se na mne tak díváte?" zeptal se knížete.
"Ale překvapil mě váš upřímný smích. Opravdu, umíte se ještě smát docela jako dítě. Prve
jste se přišel smiřovat a řekl jste: 'Třeba vám i ruku políbím.' Zrovna tak se smiřují děti. Jste
tedy ještě schopen takových slov a hnutí. A pak mi tu najednou spustíte celou přednášku o
těch pětasedmdesáti tisících a o všech těch hrůzách. Všechno je opravdu nějak nesmyslné a
nemožné."
"Co z toho tedy vyvozujete?"
"Že jednáte snad příliš lehkomyslně a měl byste si celou věc dobře promyslet! Neměla snad
Varvara Ardalionovna pravdu?"
"Ach, myslíte morální stránku! Však vím, že jsem ještě kluk,"
přerušil ho vřele Gaňa, "třebas už jen proto, že jsem se s vámi pustil do takové debaty. Kníže,
já nejdu do toho manželství z vypočítavosti," rozhorloval se jako mladíček, dotčený ve své
samolibosti, a prozrazoval tak víc, než chtěl, "kdybych jednal z vypočítavosti, určitě bych
udělal chybu, protože ani rozumově, ani povahově nejsem ještě dost zralý. Jednám z vášně, ze
zaujetí, protože mám před sebou důležitý cíl. Vy si snad myslíte, že sotva shrábnu
pětasedmdesát tisíc, hned si koupím kočár. Tak to ne, budu nosit tři roky starý kabát a
zanechám všech svých klubovních známostí. Mezi námi je málo vytrvalců, přestože jsou
všichni lichváři, ale já chci vytrvat. Hlavní věc je vydržet do konce, to je můj cíl! Pticyn
spával, když mu bylo sedmnáct, na ulici a prodával kapesní nožíky, začal od píky a dnes má
šedesát tisíc rublů, ale jak se musel ohánět! A tohle všechno chci já přeskočit a začít rovnou s
hotovostí. Za patnáct let budou o mně říkat: 'Ejhle, Ivolgin, král židovský!' Říkáte, že nejsem
originální.
Pamatujte si, milý kníže, že pro člověka naší doby a našeho druhu není nic urážlivějšího než
me říci, že není originální, že je slaboch bez zvláštního nadání, zkrátka docela obyčejný
smrtelník.
Neráčil jste mě ani uznat za pořádného darebáka a víte, nejraději bych vás byl za to uškrtil!
Urazil jste mě hůř než Jepančin, který mě - a prosím, bez zvláštních řečí nebo svodů, jen ve
své prostomyslnosti - pokládá za schopného prodat mu svou ženu. To mi, panečku, už dlouho
pění krev, ale potřebuji peníze! Jakmile šije vydělám, hned budu navýsost originální! Právě
proto jsou peníze tak dokonale hnusné a odporné, že člověku dodají nadání. A tak tomu bude
až do skonání světa. Řeknete, že je to výplod dětinské nebo snad básnické mysli, ale to mě
může jen pobavit, a věc přece dospěje ke svému konci. Vytrvám a dojdu k cíli. Rira bien, qui
rira le dernier!* Proč mě Jepančin tak uráží? Myslíte, že ze vzteku? Kdepak! Jenom proto, že
jsem příliš bezvýznamný.
Ale potom... No teď už dost, musím jít. Kolja sem už dvakrát strčil nos, máte jít k obědu, a já
padám. Někdy k vám zajdu.
Nebude vám u nás zle, už vás považují za člena rodiny. Jen pozor, ať mě neprozradíte.
Myslím, že z nás budou buď přátelé, nebo nepřátelé. A co říkáte, kníže, kdybych vám byl
políbil ruku, jak jsem ostatně upřímně nabízel, stal bych se pro to nakonec vaším nepřítelem?"
* Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!
"Určitě, ale ne provždy, dlouho byste to nevydržel a odpustil mi," usmál se po kratičké úvaze
kníže.
"Tak! Tnu, s vámi musí být člověk opatrný. Vida, i teď jste ukápl trochu jedu. Kdoví? Možná
že jste můj nepřítel? Počkejme, chachacha! Abych nezapomněl, tak se mi zdá, že se vám
Nastasja Filippovna moc líbí, co?"
"Ano... líbí se mi."
"Zamilován?"
"N-ne."
"Ale zrudl jste po uši a tváříte se jako mučedník. No nic, nechrne toho, už se nesměju, na
shledanou! A víte, že je to ctnostná žena, věřil byste tomu? Myslíte, že žije s tím Tockým?
Kdepak! Už dávno ne. Všiml jste si, že je vlastně skoro ostýchavá a často upadá do rozpaků?
Opravdu! A zrovna takové ženy bývají panovačné.
Tak nashledanou!"
Gaňa odcházel mnohem veselejší a bujařejší, než přišel. Kníže asi deset minut seděl nehybně
a přemýšlel.
Kolja opět vsunul hlavu do dveří.
"Nebudu obědvat, Koljo, nedávno jsem vydatně posnídal u Jepančinových."
Kolja vešel dovnitř a podal knížeti psaníčko od generála, pečlivě složené a zapečetěné. Na
tváři mu bylo vidět, jak nerad dopis doručuje. Kníže si psaní přečetl, pak vstal a vzal si
klobouk.
"Je to jen pár kroků," řekl Kolja rozpačitě. "Sedí tam a má před sebou láhev. Nechápu, že mu
tam dávají na dluh. Milý kníže, prosím vás, neprozraďte našim, že jsem vám doručil to psaní!
Tisíckrát už jsem sliboval, že to víckrát neudělám, aleje mi ho líto. A ještě něco, jednejte s
ním docela bez okolků a dejte mu nějakou maličkost a dost."
"Sám jsem na to myslel, Koljo. Musím s vaším tatínkem mluvit...
v jisté záležitosti. Tak pojďme!"
XII
Kolja zavedl knížete do nedaleké přízemní kavárny na Litějné - byla tam herna s kulečníky a
vchod se z ulice. Ardalion Alexandrovič se jako stálý host uvelebil v rohové oddělené
místnůstce po pravé straně, před sebou na stolku měl láhev a v rukou vskutku Indépendance
Belge. Čekal na knížete. Jakmile ho zahlédl, hned odložil noviny a začal se mu cosi horlivě,
mnohomluvně vysvětlovat, ale kníže nic z toho nepochopil, protože generál už byl pořádně
opilý.
"Deset rublů nemám," přerušil ho kníže, "tady máte pětadvacetirublovku, rozměňte ji a
patnáct mi vraťte, jinak bych zůstal bez peněz."
"Samozřejmě, buďte ujištěn, okamžitě..."
"Mimoto k vám mám prosbu, generále. Vy jste nikdy nebyl u Nastasji Filippovny?"
"Já? Já že u ní nikdy nebyl? To říkáte vy mně? Kolikrát, můj milý, kolikrát jsem tam byl!"
zvolal generál v návalu ješitné, ironické vítězoslávy, "ale nakonec jsem tam přestal chodit,
poněvadž nechci podporovat nemístný svazek. Viděl jste přece, sám jste byl dopoledne
svědkem, že jsem udělal vše, co může udělat ohleduplný a shovívavý otec. Teď však vstoupí
na scénu otec úplně jiný a pak uvidíme, uvidíme, jestli starý zasloužilý voják zvítězí nad
intrikami nebo zda se nestoudná kurtizána vetře do urozené rodiny."
"Právě proto jsem vás chtěl poprosit, abyste mě dnes večer uvedl jako svého známého k
Nastasje Filippovně. Musím tam dnes nutně jít, mám jakýsi plán, ale marně si lámu hlavu, jak
bych se tam jinak dostal. Byl jsem jí sice představen, ale ona mě nepozvala a její večírek je
přece pouze pro zvané. Ostatně byl bych ochoten přejít některé společenské formality, i kdyby
se mi třeba vysmáli, jen kdybych se tam nějak dostal."
"Dočista jako byste četl mé myšlenky, můj mladý příteli," zvolal generál nadšeně, "nevolal
jsem vás sem kvůli téhle maličkosti,"
pokračoval, přece však vzal peníze a strčil je do kapsy, "ale právě proto, abych vás pozval na
společnou výpravu k Nastasje Filippovně, nebo lépe řečeno na výpravu proti Nastasje
Filippovně! Generál Ivolgin a kníže Myškin! Co tomu řekne? A já pod maskou přívětivosti
vyřknu konečně v den jejích narozenin svůj ortel, sice nepřímo, zastřeně, buď zasloužilý
otec... a tak říkajíc... a podobně... nebo... Ale budiž! Váš nápad je svrchovaně plodný.
Půjdeme tam kolem deváté, času máme dost."
"Kde bydlí?"
"Daleko odtud, u Velkého divadla, v domě Mytovcové, téměř přímo na náměstí, v prvním
poschodí... Nebude tam mnoho lidí, třebaže má narozeniny, a brzy se všichni rozejdou..."
Dávno už byl večer, ale kníže pořád ještě seděl a čekal a naslouchal nesčíslným historkám, z
nichž generál žádnou nedokončil. Po příchodu knížete si objednal další láhev a za hodinu ji
vyprázdnil. Pak si objednal třetí, vypil i tu a stačil přitom vypovědět bezmála celý svůj život.
Nakonec kníže vstal a prohlásil, že už déle nemůže čekat. Generál dopil poslední zbytek z
láhve, vstal a velice vratkým krokem opouštěl místnost. Kníže si div nezoufal. Žasl sám nad
sebou, jak se mohl na generála tak hloupě spolehnout. Ve skutečnosti však na něho
nespoléhal, doufal jen, že ho nějak uvede k Nastasje Filippovně; i když byl připraven na
trapnou situaci, s tak velkým skandálem nepočítal.
Generál byl nadobro zpitý a nadmíru hovorný, řečnil nepřetržitě a velmi procítěně, hlas se mu
chvěl dojetím. Jeho řeč se neustále točila kolem stejného námětu: Pro špatné chování všech
členů jeho rodiny prý se všechno hatí a musí se tomu konečně učinit přítrž.
Mezitím došli na Litějnou. Obleva dosud trvala, teplý, vlahý vítr melancholicky svištěl
ulicemi, kočáry se valily blátem, klusáci a herky zvučně tepali podkovami dláždění. Promoklí
chodci se ve schlíplých hloučcích potloukali ulicemi. Někteří byli opilí.
"Vidíte ta osvětlená mezaninová okna," vykládal generál, "tady bydlí kolegové, a já, který
jsem vlasti sloužil nejdéle z nich a nejvíce jsem strádal, se pěšky trmácím k Velkému divadlu
na návštěvu k pochybné dámičce! Muž, který má v prsou třináct kulí... nevěříte? A přece
jedině kvůli mně telegrafoval Pirogov do Paříže a kvůli tomu na určitou dobu opustil
obležený Sevastopol a pařížský dvorní lékař Nélaton si ve jménu vědy vyškemral propustku a
přijel mě do obleženého Sevastopolu vyšetřit. Vědí o tom i na nejvyšších místech: 'Á, to je ten
Ivolgin, co má v těle třináct kulí!' - prosím, takhle se o mně mluví! Vidíte tenhle dům, kníže?
Tady bydlí v prvním poschodí můj starý kolega generál Sokolovič se svou šlechetnou
početnou rodinou. Tenhle dům a ještě tři domy na Něvském a dva v Námořní tvořím celý
okruh mých dnešních přátel, ovšem mluvím jen za sebe.
Nina Alexandrovna se již dávno podřídila okolnostem. Já však stále ještě vzpomínám... a tak
říkajíc okřívám ve vzdělané společnosti, v malém kroužku svých bývalých kolegů a
podřízených, kteří mě dodnes zbožňují. Tenhle generál Sokolovič - ostatně dávno jsem u něho
nebyl a dávno jsem neviděl Annu Fjodorovnu...
víte, milý kníže, když člověk sám nepřijímá hosty, omezuje bezděčně i vlastní návštěvy.
Hm... mimochodem, zdá se, že mi nevěříte... Ostatně, proč bych nezavedl syna svého
nej lepšího přítele z dětství do této okouzlující rodiny? Generál Ivolgin a kníže Myškin!
Seznámíte se s rozkošnou dívkou, a ne s jednou, nýbrž dvěma, dokonce třemi; tyto dámy jsou
okrasou našeho města a společnosti: krása, vzdělání, vznešené ideály... ženská otázka, verše,
všechno je tu spojeno ve šťastné pestré směsici, nemluvě o nejméně osmdesátitisícovém věnu
v hotovosti pro každou, což přes všechny ženské a sociální otázky není nikdy na škodu...
zkrátka musím, rozhodně tam musíte jít se mnou. Generál Ivolgin a kníže Myškin!"
"Hned teď? Ale zapomněl jste...," začal kníže.
"I ne, nezapomněl, jen pojďme. Vzhůru po tomto nádherném schodišti! Měl by tu být vrátný,
ale... dnes je svátek, někam si odskočil. Divím se, že toho ochmelku ještě nevyhodili. Tenhle
Sokolovič vděčí za všechno své životní štěstí a kariéru mně, jedině mně a nikomu jinému,
ale... už jsme tady."
Kníže se už návštěvě nevzpíral a poslušně se ubíral za generálem, nechtěje ho dráždit, ale
pevně doufal, že se generál Sokolovič s celou rodinou rozplynou jako pouhá chiméra a on zas
s generálem klidně sejde po schodech dolů. S hrůzou zjišťoval, že jeho naděje byly liché.
Generál ho vedl po schodech jako člověk, který tu opravdu má známé, a co chvíli uváděl
nějaké životopisné a místopisné podrobnosti přímo matematicky přesné. Když konečně vyšli
do prvního patra, zastavili se po pravé straně dveří velmi luxusního bytu a generál vztáhl ruku
ke zvonku, byl kníže pevně odhodlán utéci, ale zadržela ho jistá podivná okolnost.
"Zmýlil jste se, generále," řekl, "na dveřích je tabulka Kulakov, a vy jste chtěl zazvonit u
Sokoloviče."
"Kulakov... Kulakov, to nic neznamená. Byt patří Sokolovičovi a já zvoním u Sokoloviče a
Kulakov mě nezajímá... Už otvírají."
Dveře se opravdu otevřely. Vyhlédl lokaj a oznámil, že panstvo neráčí být doma.
"Taková škoda, taková škoda, jako naschvál," několikrát zarmouceně opakoval Ardalion
Alexandrovič. "Vyřiďte, můj milý, že generál Ivolgin a kníže Myškin chtěli osobně složit
svou poklonu a nesmírně litují..."
Vtom vyhlédl z otevřených dveří ještě obličej ženy asi čtyřicetileté, tmavě oděné, patrně
hospodyně nebo vychovatelky.
Když zaslechla jména generála Ivolgina a knížete Myškina, přistoupila k nim s nedůvěřivou
zvědavostí.
"Marja Alexandrovna není doma," řekla a ostře si změřila hlavně generála, "jela se slečnou
Alexandrou Michajlovnou k babičce."
"Ani Alexandra Michajlovna, ach bože, jaká škoda! Představte si, milostivá, mám pořád
takovou smůlu! Prosím co nejuctivěji, vyřiďte mé poručení a Alexandře Michajlovně
připomeňte... zkrátka řekněte, že jí ze srdce přeji to, co si ona sama přála ve čtvrtek večer při
zvucích Chopinovy balady... slečna již bude vědět...
Uctivé poručení! Generál Ivolgin a kníže Myškin."
"Prosím, vyřídím to," ukláněla se dáma již poněkud důvěřivěji.
Když sestupovali ze schodů, litoval generál ještě s nechladnoucím žárem, že rodinu nezastihli
doma a kníže přišel o tak okouzlující známost.
"Víte, příteli, že jsem ve svém nitru tak trochu básník? Ale ostatně... ostatně se mi zdá, že
jsme byli někde jinde," dodal náhle docela nečekaně. "Právě jsem si vzpomněl, že
Sokolovičovi bydlí v jiném domě a dokonce jsou teď tuším v Moskvě. Ano, maličko jsem se
zmýlil, ale... nevadí."
"Rád bych jen věděl," poznamenal kníže sklíčeně, "nemám-li se přece jen vzdát vaší pomoci a
vypravit se k Nastasje Filippovně raději sám."
"Vzdát se mé pomoci? Sám? Proč, prosím vás, když pro mne je to přece krajně důležitý
podnik, na kterém závisí osud mé rodiny!
Ne, můj mladý příteli, to špatně znáte Ivolgina. Kdo řekne Ivolgin, jako by řekl skála! Opři se
o Ivolgina jako o skálu, říkávali již v eskadroně, kde jsem začínal svou životní dráhu.
Musím si jen cestou zaskočit do jistého domu, kde má duše už několik let nachází klidný
přístav po všech bouřích a utrpeních..."
"Chcete zajít domů?"
"Ne! Chci zajít... k paní Těrenťjevové, vdově po kapitánovi Těrenťjevovi, mém bývalém
podřízeném... a příteli. Tam, u ní okřívám a zotavuji se ze svých životních a rodinných
strastí... A protože dnes na sobě vleču obzvlášť těžké duševní břímě, rád bych..."
"Tuším, že jsem vlastně provedl velikou hloupost," zamumlal kníže, "neměl jsem vás vůbec
obtěžovat. A vy teď ještě...
Sbohem!"
"Ale já vás rozhodně nemohu pustit, mladý příteli," rozhorlil se generál, "je to vdova, matka
rodiny, a v jejím srdci znějí struny, které nacházejí odezvu v celé mé bytosti. Zdržím se
pouhých pět minut a naprosto neobřadně, já tam takřka bydlím, jen se umyji, trochu upravím
a hned se v drožce odebéřeme k Velkému divadlu. Věřte, že vás na celý večer nutně
potřebuji... Tuhle v tom domě, už jsme na místě... A, Koljo, to jsi ty? Je Marťa Borisovna
doma, nebo jsi také teprve přišel?"
"Ne," odpověděl Kolja, který se s nimi srazil právě ve vratech, "jsem tu už hezky dlouho u
Ippolita, je mu dnes hůř, dopoledne ležel. Jdu teď do krámu pro karty. Marfa Borisovna vás
očekává.
Ach, tatínku, vy jste se ale...," nedořekl Kolja a pozorně se zahleděl na generálovy pohyby a
chůzi. "Nu což, tak pojďme!"
Setkání s Koljou přimělo knížete, že následoval generála k Marfé Borisovně, ale jen na
chvilku. Kníže potřeboval Kolju; rozhodl se, že generála zanechá svému osudu, a trpce si
vyčítal, že prve na něho spolehl. Stoupali dlouho zadním schodištěm, až do třetího patra.
"Chcete představit knížete?" zeptal se Kolja cestou.
"Ano, chlapče, chci. Generál Ivolgin a kníže Myškin, ale jakpak... co Marfa Borisovna..."
"Víte, tatínku, radši byste tam neměl chodit. Uškrtí vás! Tři dny jste se u ní neukázal a ona
čeká na peníze. Proč jste jí sliboval peníze? To vy vždycky! Teď si to s ní vyřiďte!"
Zastavili se ve třetím poschodí před nízkými dveřmi. Generál měl zřejmě nahnáno a strkal
knížete před sebe.
"Zůstanu radši tady," mumlal, "chci ji překvapit..."
Kolja vstoupil první. Jakási silně nalíčená a napudrovaná dáma v pantoflích, kazajce, s vlasy
spletenými do copů, asi čtyřicetiletá, vyhlédla ze dveří a generálovo chystané překvapení
prasklo jako bublina. Sotva ho dáma uviděla, spustila pokřik: "Tady je ten bídák a
věrolomník, mé tušení mě neklamalo!"
"Pojďme, to ona jen tak," šeptal generál knížeti, pořád ještě s nevinným úsměvem.
Ale nebylo to jen tak. Sotva prošli tmavou nízkou předsíní do úzkého salonku, zastaveného
půltuctem proutěných křesel a dvěma karetními stolky, pokračovala paní domu jakýmsi
strojeně plačtivým a všedním hlasem: "Že ti není ani trochu hanba, ty barbare a tyrane mých
dětí, ty upíre, ty jidáši! Celou jsi mě vyplenil a vysál a ještě je ti to málo. Jak dlouho tě mám
ještě trpět, ty nectný bídáku!"
"Marfo Borisovno! Marfo Borisovno! Tohle je... kníže Myškin.
Generál Ivolgin a kníže Myškin," blábolil popletený a třesoucí se generál.
"Zdalipak byste věřil," obrátila se náhle kapitánová ke knížeti, "zdalipak byste věřil, že tenhle
nestyda neušetřil ani mé sirotky! Všechno sebral, všechno prodal, všechno zastavil a
zašantročil, vůbec nic tu nenechal. Co si počnu s tvými směnkami, ty chlape zatracená? Mluv,
podvodníku, odpověz, ty hade! Čím mám nakrmit své sirotky? Přijde si nachmelený, sotva
stojí na nohou... Čím jsem jen Pánaboha pohněvala, pověz, ty lumpe! Že se nestydíš!"
Ale generálovi nebylo do řeči.
"Marfo Borisovno, pětadvacet rublů... všechno, co mám dík šlechetnému příteli... Kníže!
Krutě jsem se zklamal! Takový je...
život. A teď... odpusťte, jsem tak slabý," pokračoval generál.
Stál uprostřed místnosti a ukláněl se na všechny strany, "jsem sláb, odpusťte! Lenočko!
polštář... holčičko."
Osmiletá Lenočka pohotově vyběhla, přinesla polštář a položila jej na tvrdou pohovku,
potaženou odřeným voskovaným plátnem.
Generál usedl, měl v úmyslu ještě mnoho povědět, ale sotva se octl na pohovce, naklonil se na
stranu, otočil se ke zdi a usnul spánkem spravedlivých. Marfa Borisovna obřadně a truchlivě
pokynula knížeti na křeslo u karetního stolku, usedla proti němu, podepřela si pravou rukou
tvář a s tichým povzdechem upřela oči na knížete. Tři malé děti, chlapec a dvě děvčátka, z
nichž Lenočka byla nej starší, přistoupily ke stolku, položily ruce na stůl a také si knížete
upřeně prohlížely. Z vedlejšího pokoje přišel Kolja.
"Jsem rád, že se tu s vámi setkávám, Koljo," obrátil se k němu kníže, "snad byste mi mohl
pomoci. Rozhodně se musím dostat k Nastasje Filippovně. Prve jsem požádal Ardaliona
Alexandroviče, ale on teď usnul. Zaveďte mě tam, nevím, kudy mám jít, nevyznám se tu.
Adresu mám: u Velkého divadla, dům Mytovcové."
"Nastasja Filippovna? Ta přece nikdy u Velkého divadla nebydlela a otec u ní v životě nebyl;
divím se, že jste se na něho obrátil.
Nastasja Filippovna bydlí poblíž Vladimirské, u Pěti koutů, je to odsud mnohem blíž. Chcete
jít hned? Je půl desáté. Pojďte, zavedu vás tam."
Kníže s Koljou se kvapně vydali na cestu. Bohužel však kníže neměl už ani na drožku, a tak
museli jít pěšky.
"Chtěl jsem vás seznámit s Ippolitem," řekl Kolja, "to je nejstarší syn té paní a byl v druhém
pokoji; je nemocný a dnes celý den ležel; je ale takový zvláštní, strašně citlivý, myslel jsem,
že by se před vámi styděl, protože jste přišel právě v takovou chvíli... Já se přece jen nestydím
tolik jako on, protože u mne je to otec, ale u něho matka, a to je přece jen rozdíl, pro muže to
není taková hanba. Ostatně je to možná jen předsudek, že mužům se v takových případech víc
promíjí. Ippolitje skvělý chlapec, aleje otrokem různých předsudků."
"Říkáte, že má tuberkulózu?"
"Ano, a myslím, že by bylo dobře, kdyby brzo umřel. Na jeho místě bych chtěl hned umřít. Je
mu líto jeho malých sourozenců. Kdyby to bylo možné, kdybychom měli trochu peněz, najali
bychom si spolu byt a zřekli se svých rodin. Je to náš sen. Víte, když jsem mu vyprávěl, co se
vám přihodilo, strašně se rozzuřil, kdo prý si dá líbit políček a nevyzve na souboj, je padouch.
Je vůbec hrozně podrážděný, už se s ním radši ani nehádám. Tak Nastasja Filippovna vás tedy
hned pozvala k sobě?"
"Nepozvala, o to právě běží."
"Jak tam tedy chcete jít?" zvolal Kolja a údivem se zastavil uprostřed ulice. "A... v těchto
šatech? Je tam přece večírek."
"Opravdu nevím, co mám dělat. Chci to zkusit, snad mě přece přijme, když ne, odejdu s
nepořízenou. A co se týče šatů, jiné nemám..."
"Jdete tam za jistým účelem? Nebo jen tak pour passer le temps* ve vybrané společnosti?"
* Abyste pobyl.
"Ne, vlastně... totiž v jisté věci... nevím, jak bych to řekl, ale..."
"No, to je vaše věc, proč tam jdete, pro mne je hlavní to, že se zbůhdarma nevtíráte do
okouzlující společnosti dam s kaméliemi, generálů a keťasů. Odpusťte, kníže, ale kdyby tomu
tak bylo, vysmál bych se vám a pohrdal bych vámi. Je tak hrozně málo slušných lidí, člověk si
nemá koho vážit. Bezděky se na všechny dívám svrchu, ale oni požadují úctu, třebas hned
Varja. A všiml jste si, kníže, že v naší době jsou všichni dobrodruzi? Zrovna u nás, v Rusku, v
naší milé zemi. Nechápu, jak k tomu došlo. Zdálo se, že všechno stojí na pevných základech,
ale teď? Všude se o tom mluví a píše. Všichni si stěžují. U nás si stěžuje jeden na druhého.
Rodiče první se dali na ústup, stydí se za svou dřívější morálku. Onehdy v Moskvě
přemlouval jeden otec svého syna, aby se v honbě za penězi nezastavil před ničím, bylo to v
novinách.
Podívejte se na mého generála. Co z něho je? Ostatně, víte, zdá se mi, že generál je čestný
člověk, na mou duši! To všechno jen ten jeho nepořádný život a kořalka. Je to tak, věřte mi!
Je mi ho až líto, jenže se bojím o tom mluvit, protože se mi všichni smějí, ale přece je mi ho
líto. A co vězí ve všech těch mudrcích?
Všichni jsou keťasové, jeden jako druhý! Ippolit hájí lichvaření, tvrdí, že je nutné, prý jsou to
následky jakýchsi hospodářských otřesů, nějaké přílivy a odlivy, čerti vědí, co všechno. Nerad
to poslouchám. Ale on je hrozně zatrpklý. Představte si, že jeho matka, kapitánová, dostává
od generála peníze a zas mu je půjčuje na vysoké úroky, to je přece strašná hanba! A víte, že
maminka, moje maminka, Nina Alexandrovna, generálová, podporuje Ippolita penězi,
šatstvem, prádlem a vším ostatním, a dokonce posílá po Ippolitovi tu a tam něco i dětem, těm
malým, protože jsou hrozně zanedbané. I Varja jim vypomáhá."
"Vidíte, a řekl jste, že neznáte žádné čestné lidi s pevnou páteří, jenom samé lichváře, a
zrovna vaše matka a Varja jsou mravně silné. Cožpak není znakem mravní síly pomáhat lidem
za takových okolností?"
"Varka to dělá z ješitnosti, z vychloubačnosti a proto, že nechce zůstat pozadu za matkou. No
a maminka, ta opravdu... vážím šijí.
Ano, vážím šijí a schvaluji to. Dokonce i Ippolit to uznává, ačkoli je strašně zatrpklý. Napřed
se tomu vysmíval a říkal, že to je od maminky podlé, ale teď už to začíná uznávat. Hm! Tak
vy tomu říkáte síla? To si budu pamatovat. Gaňa o tom neví, ten by to nazval rozmazlování."
"Gaňa o tom neví? Zdá se, že Gaňa ještě mnoho neví," uklouzlo zamyšlenému knížeti.
"Víte, kníže, vy se mi tuze líbíte. Nejde mi z hlavy ta vaše dnešní příhoda."
"Vy se mi také moc líbíte, Koljo."
"Poslyšte, jak se tu hodláte zařídit? Já si už brzy seženu zaměstnání, začnu vydělávat, a pak
bychom si mohli my tři, vy, Ippolit a já, najít někde společný byt a generál nás může
navštěvovat."
"To by se mi zamlouvalo. Ostatně ještě uvidíme. Jsem teď velmi, velmi rozčilen. Cože? Již
jsme na místě? V tomhle domě... to je nádherný vchod! A vrátný... No, Koljo, nevím, jak
tohle dopadne."
Kníže se zastavil, úplně zmatený.
"Zítra mi všechno povíte! Nesmíte se tolik bát! Přeji vám hodně štěstí, protože sdílím vaše
názoiy. Tak sbohem! Jdu zas zpátky a řeknu to Ippolitovi. Určitě vás přijme, nemějte strach!
Je strašně originální. Po těchhle schodech, první poschodí, vrátný vás tam zavede."
XIII
Kníže vystupoval po schodech velmi zneklidněn a usilovně si dodával odvahy. V nejhorším
případě mě nepřijme, říkal si v duchu, pomyslí si o mně něco špatného, nebo mě třebas přijme
a pak se mi do očí vysměje... Ale co! Opravdu, to ho tak neděsilo jako otázka: Co tam budu
dělat a proč tam jdu?, na kterou si nedovedl dát uspokojivou odpověď. I kdyby se mu naskytla
vhodná příležitost, aby mohl Nastasje Filippovně říci: "Neberte si toho člověka a neničte se,
on nestojí o vás, ale o vaše peníze, sám mi to řekl a také Aglaja Jepančinová mi to řekla a
přišel jsem vám to sdělit," zřejmě by si nepočínal docela správně. V mysli mu kmitala ještě
další nevyřešená otázka, tak závažná, že se vůbec bál o ní přemýšlet, ani šiji netroufal ujasnit
a formulovat, a při pouhém pomyšlení na ni se zardíval a chvěl. Ale nakonec přes všechny své
obavy a pochybnosti přece jen vkročil dovnitř a ptal se po Nastasje Filippovně.
Nastasja Filippovna obývala nevelký, ale vskutku přepychově zařízený byt. Pět let jejího
života v Petrohradě zahrnovalo v sobě období, hned na začátku, kdy k ní byl Afanasij
Ivanovič obzvláště štědrý; tehdy se ještě ucházel o její lásku a chtěl ji zlákat hlavně
přepychem a pohodlím, neboť věděl, jak lehko si člověk na přepych zvyká a jak těžko se ho
později zříká, když už se mu stal nezbytný. V tom se Tockij řídil starými osvědčenými
zásadami, nic na nich neměnil, poněvadž bezmezné ctil nepřemožitelnou moc smyslů.
Nastasja Filippovna přepych neodmítala, dokonce si v něm libovala, ale velice zvláštní na tom
bylo, že mu nikdy nepodlehla, jako by se mohla bez něho obejít; dokonce to neváhala
několikrát prohlásit, což se Tockého vždycky nemile dotklo. Ostatně mnohé v ní Afanasije
Ivanoviče nepříjemně dráždilo a v poslední době v něm vzbuzovalo až opovržení. Nemluvě
ani o málo uhlazených lidech, s nimiž se Nastasja Filippovna v poslední době stýkala, a tudíž
v nich jistě měla i zálibu, začala projevovat i jiné, dosti podivné sklony. Jako by v ní zápasila
jakási barbarská směsice dvou vkusů a schopnost odříkat se jistých věcí a libovat si v jiných,
jejichž pouhou existenci nemohl řádný, slušný člověk ani připustit. Kdyby projevila nějakou
rozkošnou, půvabnou nevědomost, například kdyby myslela, že vesnické ženy nosí jako ona
batistové prádlo, Tockij by s tím byl srozuměn. Jelikož byl po této stránce velmi chápavý
člověk, původně zaměřil celou výchovu Nastasji Filippovny k podobným cílům. Bohužel to
dopadlo podivně. Přesto však si Nastasja Filippovna zachovala cosi, co Tockého někdy
okouzlovalo, jakousi neobyčejnou a podmanivou originalitu, jakousi sílu, která ho občas
poutala i nyní, kdy se už zhroutily všechny původní plány, které s ní kdysi měl.
Knížeti otevřela služebná (Nastasja Filippovna měla zásadně ženskou obsluhu) a kupodivu
vyslechla jeho prosbu, aby ho ohlásila, bez nejmenšího překvapení. Ani jeho špinavé boty, ani
klobouk se širokou střechou, ani pláštěnka bez rukávů, ani zmatený výraz ji neohromily.
Pomohla mu odložit plášť, vyzvala ho, aby počkal v předpokoji, a bez váhání ho šla ohlásit.
Společnost, která se shromáždila u Nastasji Filippovny, sestávala z jejích starých známých.
Ve srovnání s dřívějšími večírky k oslavě hostitelčiných narozenin tu bylo dokonce nějak
prázdno.
Především tu byli Afanasij Ivanovič Tockij a Ivan Fjodorovič Jepančin. Oba se snažili chovat
roztomile, oba však pociťovali neklid a špatně zastírali, jak napjatě čekají na její slíbené
vyjádření ohledně Gani. I ten se ovšem dostavil, ale velmi zachmuřený, ponořený do sebe a
ani trochu roztomilý; postával stranou a většinou mlčel. Neodhodlal se přivést Varju a
Nastasja Filippovna se na ni ani nezeptala. Sotva však Gaňu přivítala a hned mu připomněla
jeho nedávný výstup s knížetem. Generál, který o ničem nevěděl, projevil zájem o
podrobnosti. A tak Gaňa suše, zdrženlivě, ale naprosto otevřeně pověděl vše, co se nedávno
zběhlo, a nesmlčel ani, že se později šel knížeti omluvit. Přitom ohnivě vyjádřil své podivení
nad tím, že knížete zcela neodůvodněně nazvali idiotem; on prý o něm smýšlí zcela jinak a
pokládá ho za člověka naprosto rozumného. Nastasja Filippovna vyslechla jeho vyjádření s
velkým zájmem a zvědavě Gaňu pozorovala, rozhovor se však záhy stočil na Rogožina, který
měl na dopoledních událostech lví podíl a o něhož se Jepančin s Tockým nesmírně zajímali.
Ukázalo se, že zvláštní zprávy o Rogožinovi mohl podat Pticyn, který se s ním trmácel skoro
do devíti večer. Rogožin vynaložil všechen svůj um, aby ještě dnes sehnal sto tisíc rublů. "Byl
sice opilý," poznamenal Pticyn, "ale těch sto tisíc, ať je to sebeobtížnější, mu asi seženou,
jenom nevím, bude-li to dnes a všechno. Pracuje na tom mnoho lidí, Konděr, Trepalov,
Biskup, vždyť dává úroky, jaké si kdo řekne, přirozeně v podroušení a v prvním návalu
radosti...," skončil Pticyn. Všechny tyto zprávy byly přijaty se zájmem, částečně chmurným.
Nastasja Filippovna mlčela, zřejmě neměla chuť se k tomu vyjádřit, Gaňa rovněž. Generála
Jepančina sužovaly snad největší obavy. Perly, které odevzdal již ráno, byly přijaty s vlídností
příliš zdrženlivou, a dokonce s jakýmsi zvláštním úsměvem. Ze všech hostů si jediný
Ferdyščenko zachoval bujně veselou a slavnostní náladu, chvílemi se hlasitě chechtal, aniž
věděl čemu, vlastně jen proto, že dobrovolně na sebe vzal úlohu šaška. Sám Tockij, proslulý
jako jemný a brilantní vyprávěč, který dřív na takových večírcích obvykle vedl zábavu, byl
dnes zřejmě nějak nesvůj a nezvykle roztržitý. Ostatní hosté, kterých bylo tak pořídku (ubohý
starý učitýlek, bůhvíproč pozvaný, neznámý a velmi mladý muž, strašně rozpačitý a
málomluvný, čilá čtyřicátnice, herečka, a neobyčejně krásná, neobyčejně vkusně a
přepychově oděná a neobyčejně zamlklá mladá dáma), nejenže nemohli zvlášť oživit zábavu,
ale dokonce ani nevěděli, o čem by měli mluvit.
V této situaci byl příchod knížete velmi vítán. Jeho ohlášení vzbudilo mezi hosty údiv, a
dokonce několik pošklebků, zvláště když z překvapeného obličeje Nastasji Filippovny
vysvitlo, že ji vůbec ani nenapadlo ho pozvat. Ale překvapení na tváři Nastasji Filippovny
vystřídal vzápětí výraz tak radostný, že se většina hostů rázem přichystala uvítat nečekaného
hosta přátelským smíchem.
"Tuším, že ho přivádí jeho nevinnost," usoudil generál Jepančin, "a je zajisté nebezpečné
podněcovat taková citová hnutí, ale v této chvíli není zrovna nevhod, že si usmyslel přijít,
třebas takovým originálním způsobem; možná že nás i pobaví, pokud aspoň o něm mohu
soudit."
"Tím spíš, že se sám pozval!" dodal vzápětí Ferdyščenko.
"A co z toho?" suše se zeptal generál, který Ferdyščenka nenáviděl.
"Musí za to pykat," vysvětloval Ferdyščenko.
"No, kníže Myškin není přece nějaký Ferdyščenko," neodpustil si generál, jenž se do té chvíle
nesmířil s myšlenkou, že je s Ferdyščenkem v jedné společnosti jako rovný s rovným.
"Ach, generále, smilování," odpověděl Ferdyščenko s úsměvem. "Mám tu přece zvláštní
práva."
"Jaká zvláštní práva?"
"Minule jsem měl čest to společnosti podrobně vyložit a vám. Excelence, to vysvětlím znova.
Račte vědět, Excelence, že všichni jsou tu duchaplní, jenom já ne. Náhradou za to jsem si
vyprosil dovolení mluvit pravdu, neboť je všeobecně známo, že pravdu mluví pouze ten, kdo
nemá fdipa. Kromě toho jsem velmi mstivý, rovněž proto, že nejsem duchaplný. Pokorně
snesu každou urážku, ale jen do prvního nezdaru toho, kdo mě urazil. Při jeho prvním nezdaru
mu vše připomenu a hned se mu nějak pomstím, jak o mně řekl Ivan Petrovič Pticyn. Ten
ovšem nikdy nevyhazuje. Znáte, Excelence, Krylovovu bajku 'Lev a osel'? No tak to jsme my
dva, je to napsáno o vás a o mně."
"Zdá se, že si zas moc dovolujete, Ferdyščenko," rozhořčil se generál.
"Ale copak, Excelence?" pokračoval Ferdyščenko, který počítal s tím, že se mu podaří věc
rozvést a ještě víc rozmazat, "nebojte se, Excelence, já znám své místo, a jestli jsem řekl, že
my dva jsme lev a osel z Krylovovy bajky, pak přirozeně osla beru na sebe a vy račte být lev.
Krylov přece říká:
Mohutný lev, postrach lesů, stářím pozbyl sil. A já jsem ten osel, Excelence."
"S tím posledním bych souhlasil," uklouzlo neprozřetelně generálovi.
Všechno to bylo ovšem hrubé a úmyslně vyhrocené, ale už tu bylo zavedeno, že Ferdyščenko
mohl dělat šaška.
"Ano, jen proto mě tu trpí, jen proto sem mám přístup," zvolal Ferdyščenko, "abych tu právě
takhle mluvil. Copak já vůbec patřím do společnosti? Přece vím, že ne. Copak by mohli mne,
Ferdyščenka, posadit vedle takového jemného gentlemana, jako je pan Tockij? Chtěj nechtěj
zbývá jediný výklad: Právě proto mě k němu posazují, že se to vymyká všem představám."
Ale jeho neomalenost obsahovala i dávku jedovatosti, občas dosti silnou, což se
pravděpodobně Nastasje Filippovně líbilo. Ti, kdo se nechtěli vzdát návštěv u ní, museli
Ferdyščenka snášet. Snad to odhadl správně, snad tu přijímali opravdu jen proto, že jeho
přítomnost byla nesnesitelná Tockému. Gaňa si od něho musel dát líbit celou snůšku týrání, a
tím se právě Ferdyščenko zavděčoval Nastasje Filippovně.
"A knížeti nejdřív uložím, aby zazpíval módní romanci," skončil Ferdyščenko a po očku
pozoroval, co tomu řekne Nastasja Filippovna.
"Nic takového, Ferdyščenko, a prosím, uklidněte se," podotkla suše.
"A! Jestli stojí pod zvláštní ochranou, budu i já milosrdný..."
Ale Nastasja Filippovna vstala, neposlouchajíc ho, a šla knížete sama přivítat.
"Litovala jsem," řekla, když se náhle objevila před knížetem, "že jsem vás prve ve spěchu
zapomněla pozvat, a jsem velmi ráda, že mi teď sám poskytujete příležitost, abych vám mohla
poděkovat a pochválit vás za vaše odhodlání."
Při těch slovech se zkoumavě dívala na knížete a zároveň se snažila alespoň zčásti vytušit
pohnutku jeho příchodu.
Kníže by snad i nějak odpověděl na její vlídné uvítání, ale stál tu tak oslněn a ohromen, že
nebyl mocen slova. Nastasja Filippovna to vnímala s potěšením. Onoho večera měla na sobě
plesovou toaletu a vypadala neobyčejně působivě. Vzala knížete pod paží a vedla ho k
hostům. Ještě než vkročili do salonu, kníže se náhle zastavil a nesmírně vzrušen jí chvatně
zašeptal: "Na vás je všecko dokonalé... dokonce i to, že jste hubená a bledá... člověk by vás
ani nechtěl vidět jinou... Tak jsem toužil vás vidět... já... odpusťte..."
"Neomlouvejte se," zasmála se Nastasja Filippovna, "tím byste porušil všechnu svou
zvláštnost a originalitu. Tak tedy o vás se právem říká, že jste zvláštní člověk. A vy mě máte
za dokonalou, ano?"
"Ano."
"Třebaže umíte mistrně hádat, přece jste se zmýlil. Ještě dnes vám to připomenu."
Představila knížete hostům, kteří ho už většinou znali. Tockij mu hned řekl přívětivé slůvko.
Všichni jako by trochu ožili, rozproudila se veselá zábava. Nastasja Filippovna usadila
knížete vedle sebe.
"Ale co je na tom vlastně divného, že kníže přišel?" překřičel všechny Ferdyščenko, "je to
jasná věc a mluví sama za sebe!"
"Věc je příliš jasná a příliš za sebe mluví," připojil náhle zamlklý Gaňa. "Pozoroval jsem dnes
knížete téměř celý den, do okamžiku, kdy poprvé uviděl podobiznu Nastasji Filippovny na
stole Ivana Fjodoroviče. Dobře si pamatuji, co mi tehdy napadlo a o čem jsem teď naprosto
přesvědčen a k čemu se mi ostatně kníže sám přiznal."
Gaňa pronesl celou větu nesmírně vážně, bez nejmenšího náznaku žertování, dokonce
zamračeně, což působilo poněkud podivně.
"K ničemu jsem se vám nepřiznal," odpověděl kníže a začervenal se, "pouze jsem odpověděl
na vaši otázku."
"Výborně, výborně," zvolal Ferdyščenko, "je to aspoň upřímné - chytré a upřímné zároveň!"
Všichni se hlasitě zasmáli.
"Nekřičte přece, Ferdyščenko," znechuceně polohlasem poznamenal Pticyn.
"Nečekal jsem od vás takovou odvahu, kníže," podotkl Ivan Fjodorovič. "Víte, komu to přijde
vhod? A já vás měl za filozofa!
Inu, tichá voda!"
"A podle toho, že se kníže při nevinném žertu zardívá jako nevinná dívenka, soudím, že jako
šlechetný mladík chová ve svém srdci ty nejušlechtilejší záměry," znenadání prohlásil, nebo
lépe řečeno zasípěl bezzubý staroch, sedmdesátiletý učitel, který až dosud mlčel a od něhož
nikdo nemohl očekávat, že toho večera vůbec promluví. Hosté se smáli ještě víc. Stařík se
zřejmě domníval, že se smějí jeho báječnému vtipu, a tak se rozhlédl kolem sebe a také se
rozesmál, až se prudce rozkašlal. Nastasja Filippovna, která bůhvíproč velmi milovala takové
podivínské starce, stařenky, ba i boží prosťáčky, ho začala hned hladit a líbat a poručila, aby
mu přinesli ještě čaj. Když vstoupila služebná, požádala ji o pláštěnku, do které se hned
zahalila, a přikázala, aby přiložili do krbu ještě trochu dříví. Na její otázku, kolik je hodin,
odpověděla služebná, že je už půl jedenácté.
"Pánové, nenapijete se šampaňského?" vybídla náhle hosty Nastasja Filippovna. "Je
připraveno. Snad se trochu rozveselíte. Račte, bez okolků."
Výzva k pití, vyjádřená tak prostými slovy, vyzněla z úst Nastasji Filippovny velmi podivně.
Všichni si pamatovali, jak velmi důstojné bývaly vždycky její večírky. Dnes tu vůbec bylo
jaksi nezvykle veselo. Pozvání k pití přijal nejdřív generál, potom čilá dáma, starý učitel,
Ferdyščenko a postupně všichni. I Tockij vztáhl ruku po sklence. Doufaje, že se mu podaří
vytříbeně zjemnit nový tón, který v zábavě zavládl, a dodat mu rázu nevinného žertování.
Jediný Gaňa pití odmítl. Chování Nastasji Filippovny, která si rovněž dala nalít vína a
prohlásila, že dnešního večera vypije tři sklenky, bylo pro všechny hádankou. Po zvláštních,
občas velmi štiplavých a prudkých výpadech a bezdůvodném hysterickém smíchu upadala do
zamlklého, ba ponurého zamyšlení. Někteří hosté se domnívali, že je nemocná; ale nakonec si
všichni všimli, že snad na cosi čeká, neboť se často dívala na hodiny a byla čím dál
rozmrzelejší a netrpělivější.
"Nemáte trochu horečku?" zeptala sejí čilá dáma.
"Dokonce hodně, a ne trochu, proto se choulím v pláštěnce,"
odpověděla Nastasja Filippovna a opravdu byla všecka bledá a jako by chvílemi přemáhala
silné chvění.
Zavládlo všeobecné, starostlivé vzrušení.
"Neměli bychom popřát hostitelce klidu?" navrhl Tockij a pohlédl na generála.
"Rozhodně ne, panstvo! Nesmíte odejít. Vaše společnost je pro mne dnes zvláště důležitá,"
prohlásila Nastasja Filippovna důrazně a naléhavě. A protože téměř všichni věděli, že tohoto
večera má dojít k velmi vážnému rozhodnutí, zněla její slova nadobyčej významně. Generál s
Tockým vyměnili pohledy.
Gaňa se křečovitě zachvěl.
"Měli bychom si zahrát nějakou společenskou hru," navrhla čilá dáma.
"Znám jedno skvělé, zbrusu nové petit jeu*," spustil Ferdyščenko, "zajímavé na něm je, že se
hrálo jen jednou jedinkrát a moc se to nepodařilo."
* Společenská hra.
"Jak se to hraje?" zeptala se čilá dáma.
"Jednou se nás několik sešlo, trochu se pilo a tu kdosi navrhl, aby každý z nás rovnou u stolu
o sobě něco vyprávěl, něco takového, co sám podle svého svědomí pokládá za nejhorší ze
špatných skutků v celém svém životě. Ale musí to být upřímné, naprosto upřímné, nesmí se
lhát!"
"Zvláštní nápad," poznamenal generál.
"Ano, neumím si představit nic podivnějšího, Excelence, ale to právě na tom bylo zajímavé."
"Směšný nápad," řekl Tockij, "ale chápu, je to zvláštní druh vychloubání."
"V tom snad byl účel věci, Afanasiji Ivanoviči."
"Taková hraje spíš k pláči než pro zasmání," podotkla čilá dáma.
"Je to nemožný, nejapný nápad," ozval se Pticyn.
"A povedlo se to?" zeptala se Nastasja Filippovna.
"Právě že ne, nic z toho nebylo, všichni sice něco vyprávěli, mnozí dost upřímně, a představte
si, někteří dokonce s potěšením, ale nakonec se všichni styděli, nikdo to nevydržel! No,
vcelku to byla velká legrace, trochu podivná ovšem."
"Opravdu, mohlo by to být zajímavé!" podotkla najednou oživeně Nastasja Filippovna. "Měli
bychom to zkusit, panstvo! Zábava stejně nějak vázne. Co kdyby každý z nás vyprávěl... něco
takového... ovšem dobrovolně, nikdo by se nesměl nutit. Co říkáte? Možná že to vydržíme?
Bylo by to aspoň originální."
"Geniální myšlenka!" přizvukoval Ferdyščenko. "Dámy se ovšem vylučují ze hry, vyprávět
budou páni a bude se losovat, kdo začne, tak jako tenkrát! Ano, ano! A kdo nechce, nemusí
vyprávět, ale bylo by to od něho velmi nespolečenské! Dejte sem zástavy, sem do mého
klobouku, pánové, a kníže bude losovat. Váš úkol je docela prostý, máte vyprávět nejhorší
kousek, kterého jste se v životě dopustili, nic není lehčího, pánové! Však uvidíte! A jestli
někdo na něco zapomene, hned mu to sám připomenu!"
Byl to zvláštní nápad a nikomu se moc nezamlouval. Někteří se mračili, druzí se jízlivě
usmívali, nebo cosi namítali, ale nijak důrazně, jako například Ivan Fjodorovič, který nechtěl
odporovat Nastasje Filippovně, neboť mu neušlo, jak ji podivný nápad zaujal. Nastasja
Filippovna vždycky prosazovala svá přání, když už seje odhodlala projevit, tvrdě a
bezohledně, byť šlo o obyčejný rozmar. I teď si počínala nějak hystericky a křečovitě,
nepřirozeně se smála, zvláště námitkám znepokojeného Tockého. Tmavé oči sejí leskly a na
bledých tvářích jí vyskočily dvě rudé skvrny. Zachmuřené a znechucené obličeje některých
hostů jako by ještě víc rozněcovaly její sarkastickou náladu; nápad sejí zalíbil právě svou
cynickou krutostí. Někteří se dokonce domnívali, že sleduje jakýsi zvláštní cíl. Nakonec se
všichni vzdali bez námitek, bylo to přece jen zajímavé a pro mnohé přímo lákavé. Nejohnivěji
hru obhajoval Ferdyščenko.
"A co kdyby šlo o něco takového, co se nedá vyprávět... v dámské společnosti," nesměle
poznamenal zamlklý mladík.
"Tak to nevyprávějte. Copak je málo jiných zlých skutků, mladý muži?" odpověděl
Ferdyščenko.
"Ale já vůbec nevím, který z mých skutků je ten nejhorší,"
podotkla čilá dáma.
"Dámám se vyprávění promíjí," opakoval Ferdyščenko, "přesto však bude dobrá vůle vítána.
Ale muži se zprošťují této povinnosti jen v případě naprosté nechuti k vyprávění."
"Jenže jak dokážete, že nejde o lež?" zeptal se Gaňa, "a v tom případě by přece hra ztratila
smysl. A kdopak by nelhal! Určitě budou všichni lhát."
"Už to je ohromně zajímavé, jak budou všichni lhát. A ty se přece, Ganěčko, pro svou osobu
nemusíš lhaní bát, protože tvůj nejhorší čin stejně všichni znají. Jen uvažte, panstvo," zvolal
náhle Ferdyščenko přímo v extázi, "jen uvažte, jakýma očima se na sebe budeme po těch
přiznáních dívat, třebas hned zítra!"
"Myslíte to opravdu vážně, Nastasjo Filippovno?" upjatě se zeptal Tockij.
"Kdo se bojí, nesmí do lesa," odpověděla s úsměškem Nastasja Filippovna.
"Prosím vás, pane Ferdyščenko, copak je možné hrát takovou společenskou hru?" pokračoval
Tockij stále více zneklidněn, "ujišťuji vás, že takové věci vždycky končí nezdarem. Sám
přece říkáte, že to hned napoprvé špatně dopadlo."
"Jak to? Sám jsem tehdy vyprávěl, jak jsem ukradl tři ruble, docela klidně jsem to na sebe
pověděl!"
"Dejme tomu. Ale určitě jste to nevyprávěl tak, aby to znělo pravděpodobně a aby vám
uvěřili. A Gavrila Ardalionovič zcela správně podotkl, že při sebemenším náznaku lži ztrácí
hra smysl.
V takovém případě může pravda vyjít najevo jen náhodně, v jakési podivně vychloubačné
náladě, ale takový tón je hrubý a vůbec se sem nehodí."
"Jste vy ale přecitlivělý člověk, Aťanasiji Ivanoviči, docela nad vámi žasnu!" zvolal
Ferdyščenko. "Jen si pomyslete, panstvo, svou poznámkou, že jsem o své krádeži nemohl
věrohodně vyprávět, chce Aťanasij Ivanovič diskrétně naznačit, že jsem se ve skutečnosti
krádeže nemohl dopustit (poněvadž se o tom nesluší nahlas mluvit), i když v duchu třebas
věří, že Ferdyščenko klidně může krást! Ale teď k věci, panstvo, zástavy jsou vybrány, i vy
jste sem vložil svou, Aťanasiji Ivanoviči, nikdo se tedy nezdráhá.
Kníže, tahejte!"
Kníže mlčky sáhl do klobouku a první vytáhl Ferdyščenkovu zástavu, pak Pticynovu,
generálovu, Tockého, svou, Gaňovu a další. Dámy zástavy nedaly.
"Ach bože, to je špatné!" zvolal Ferdyščenko, "já myslel, že první přijde na řadu kníže a pak
generál. Naštěstí je po mně Ivan Petrovič, to mě aspoň trochu odškodní. Nuže, panstvo,
musím jít dobrým příkladem vpřed, ale v této chvíli nejvíc ze všeho lituji, že jsem tak nicotný
a nezajímavý. I má úřední hodnost je tak nepatrná, a koho vůbec může zajímat, že se
Ferdyščenko dopustil něčeho špatného? A jaký je můj nejhorší čin? Je tu 'embarras de
richesse'*! Mám snad znovu vyprávět o té krádeži, abych Afanasije Ivanoviče přesvědčil, že
je možno krást a nebýt zlodějem?"
* Těžký výběr při takovém nadbytku.
"Přesvědčil jste mě i o tom, pane Ferdyščenko, že je možno pociťovat opojnou rozkoš při
vyprávění o svých špinavých skutcích, i když se na ně nikdo neptal... Ale ostatně...
Promiňte, pane Ferdyščenko."
"Spusťte, Ferdyščenko, žvaníte samé zbytečnosti! Takhle nebudete nikdy hotov," podrážděně
a netrpělivě přikázala Nastasja Filippovna.
Všichni si povšimli, že po předchozích výbuších smíchu je najednou ponurá, mrzutá a
podrážděná, nicméně umíněně a pánovitě trvala na splnění svého nemožného rozmaru.
Afanasij Ivanovič strašně trpěl. Zlobil se také na Ivana Fjodoroviče, který si seděl u
šampaňského, jako by se nechumelilo, a dokonce snad i zamýšlel něco vyprávět, až na něho
přijde řada.
XIV
"Zvaním proto, že jsem nejedl vtipnou kaši, Nastasjo Filippovno,"
začal Ferdyščenko vyprávět. "Kdybych měl tolik vtipu jako Afanasij Ivanovič nebo Ivan
Petrovič, seděl bych tu dnes a mlčel, zrovna tak jako tito dva pánové. Dovolte mi otázku,
kníže: Co myslíte, víte, mně se pořád zdá, že je na světě mnohem víc zlodějů než poctivých
lidí a že by se snad vůbec nenašel člověk tak poctivý, který aspoň jednou v životě něco
neukradl. Je to můj názor, ale vůbec z něho nevyvozuji - ačkoliv, věřte, často mám tisíc chutí
- že snad všichni lidé jsou sami zloději. Co vy o tom soudíte?"
"Ne, co to povídáte za hlouposti." ozvala se Darja Alexejevna, "takový nesmysl, není přece
možné, že by všichni lidé kradli. Já jsem nikdy nic neukradla."
"Vy jste nikdy nic neukradla, Darjo Alexejevno, ale podívejte se na knížete, celý zčervenal,
co ten nám asi poví?"
"Myslím, že máte pravdu, ale hrozně všechno zveličujete," řekl kníže, který se opravdu
bůhvíproč začervenal.
"Vy jste nikdy nic neukradl, kníže?"
"Ale taková otázka! Vzpamatujte se, pane Ferdyščenko!" zastal se knížete generál.
"Zkrátka, když na vás došlo, stydíte se vyprávět a chcete do toho zaplést knížete, který vás
nedovede odbýt," rázně prohlásila Darja Alexejevna.
"Ferdyščenko, buď vypravujte, nebo mlčte a starejte se o sebe.
Zneužíváte naší trpělivosti," ostře a podrážděně řekla Nastasja Filippovna.
"Hned začnu, Nastasjo Filippovno; ale když už se kníže přiznal, a trvám na tom, že se vlastně
přiznal, co by pak teprve řekl někdo jiný (nikoho nejmenuji), kdyby chtěl jednou přiznat
pravdu? Co se týče mne, panstvo, nemám už moc co říct. Je to všechno příliš prosté, hloupé a
ošklivé. Ale ujišťuji vás, že nejsem zloděj, kradl jsem ani nevím jak. Zkrátka předloni, jenou
v neděli obědvalo několik hostů ve vile Semjona Ivanoviče Iščenka. Po obědě zůstali muži
sedět u vína. Napadlo mi poprosit dcerku hostitele, slečnu Marju Semjonovnu, aby nám
zahrála na klavír.
Když jsem procházel rohovým pokojem, zahlédl jsem na šicím stolku Marji Ivanovny zelenou
třírublovku, připravila ji zřejmě pro nějaké domácí výdaje. V pokoji nebyla živá duše. Vzal
jsem bankovku a strčil š i j i do kapsy, dodnes nevím proč. Nechápu, co mi to napadlo. Pak
jsem se honem vrátil a přisedl ke stolu. Seděl jsem a čekal, značně rozčilen, nepřetržitě jsem
cosi žvanil, vyprávěl anekdoty a smál se. Potom jsem se připojil k dámské společnosti.
Přibližně tak za půl hodiny vyšla věc najevo a začali vyslýchat služky. Jako první upadla do
podezření služebná Darja. Projevoval jsem horlivý zájem a účast, a dokonce si vzpomínám, že
když už Darja docela ztratila hlavu, začal jsem na ni naléhat, aby se přiznala, a hlasitě, přede
všemi jsem se zaručoval za Marju Ivanovnu, že jí ve své dobrotě odpustí.
Všichni přihlíželi a já pociťoval nesmírné uspokojení právě proto, že tu držím kázání a
bankovka zatím leží v mé kapse. Ještě téhož večera jsem ty tři ruble propil v restauraci. Hned
po příchodu jsem požádal o láhev Laffittu. Nikdy dřív jsem si neobjednával víno jen tak beze
všeho, ale tentokrát jsem se chtěl rychle zbavit peněz. Ani tehdy, ani později jsem nikdy
necítil nějaké zvláštní výčitky svědomí. Snad bych to víckrát neudělal, věřte mi nebo ne, jak
chcete, mně je to jedno. Nuže, to je vše."
"To ale jistě nebyl váš nejhorší čin," s odporem řekla Darja Alexejevna.
"Je to psychologický případ, a ne čin," podotkl Afanasij Ivanovič.
"A co se stalo se služkou?" zeptala se Nastasja Filippovna s netajeným štítivým odporem.
"Tu ovšem hned příští den vyhodili. Je to přísná rodina."
"A vy jste to dopustil?"
"Ale prosím vás! Měl jsem snad jít a říct, že jsem to byl já?"
zašklebil se Ferdyščenko, přece poněkud dotčený krajně nepříznivým dojmem, jaký vyvolalo
jeho vyprávění.
"Taková špinavost!" zvolala Nastasja Filippovna.
"Vida! Chcete od člověka slyšet nejhorší skutek a má to být se vší parádou! Nejhorší skutky
jsou vždycky velmi špinavé, hned to uslyšíme od Ivana Petroviče. Ono se ledacos na povrchu
leskne a chce vypadat ctnostně, protože má někdo vlastní kočár. Kočár může mít leckdo... Ale
jak k němu..."
Zkrátka Ferdyščenko docela vypadl z role a najednou se rozlítil a přestal seovládat, obličej se
mu zkřivil vzteky. Zdálo se, že čekal docela jiný ohlas na svůj příběh. Tyto "výstřelky" proti
dobrému tónu a "zvláštní druh vychloubačství", jak tomu říkal Tockij, bývaly u Ferdyščenka
velmi časté a zcela odpovídaly jeho povaze.
Nastasja Filippovna se zachvěla hněvem a upřeně se zadívala na Ferdyščenka. Ten se hned
zalekl, odmlčel se a div neumřel strachy. Pochopil, že zašel příliš daleko.
"Neměli bychom toho vůbec nechat?" zeptal se lišácky Tockij.
"Ted'je řada na mně, a já se dovolávám svého práva a odmítám vyprávět," pevně prohlásil
Pticyn.
"Nechcete?"
"Nemohu, Nastasjo Filippovno. A vůbec pokládám takové petit jeu za úplně nemožné."
"Teď je tuším řada na vás. generále." obrátila se Nastasja Filippovna na Jepančina,
"odřeknete-li i vy, všechno bude nadobro zmařeno, a to by mě velmi mrzelo, protože jsem na
závěr chtěla vyprávět jeden skutek ze svého života, ale až po vás a po Afanasiji Ivanoviči.
Musíte mi přece nejdřív dodat odvahu,"
podotkla se smíchem.
"O, když i vy slibujete," ohnivě zvolal generál, "jsem ochoten vylíčit vám třeba celý svůj
život, ostatně trochu jsem si už v duchu připravil svou příhodu, než na mne přišla řada..."
"Z výrazu Jeho Excelence můžeme tušit, s jakou obzvláštní chutí literárně zpracoval svůj
příběh," s jízlivým úsměvem si dovolil poznamenat Ferdyščenko, který se ještě
nevzpamatoval ze svého leknutí.
Nastasja Filippovna letmo pohlédla na generála a také se pousmála. Ale bylo vidět, že v ní
rozladění a podrážděnost nabývají vrchu. Když Tockij uslyšel její příslib, vyděsil se ještě víc.
"Vážené panstvo, jako většina lidí, ani já jsem v životě neprováděl jen samé ušlechtilé činy,"
začal generál, "ale nejpodivnější ze všeho je, že za nejhorší ve svém životě pokládám kratičký
příběh, který vám teď povím. Od té doby uplynulo takřka pětatřicet let, ale dodnes se při
vzpomínce nemohu zbavit jistého, takříkajíc drásavého pocitu. V podstatě to vlastně byla jen
taková hloupost. Byl jsem teprve praporčíkem a odbýval si službu v armádě. A to víte,
praporčík - divoká krev a v kapse ani vindra. Měl jsem tehdy sluhu Nikifora, a ten o mě
starostlivě pečoval, zašíval, kartáčoval, čistil, šetřil, ba dokonce kradl, kde se dalo, jen aby
domácnost vzkvétala. Byla to věrná, poctivá duše. Já jsem byl na něj ovšem přísný, ale
spravedlivý. Zrovna tehdy jsme nějakou dobu pobývali v malém městečku. Přidělili mi byt na
předměstí u vdovy po podporučíkovi. Byla to žena bezmála osmdesátiletá. Obývala dřevěný
domek, stařičký, na spadnutí a byla tak chudobná, že neměla ani služku. A přece kdysi mívala
početnou rodinu a příbuzenstvo, ale někteří během let poumírali, jiní se bůhvíkam odstěhovali
anebo na stařenu zapomněli a muže pochovala před pětačtyřiceti lety. Dříve s ní ještě žila
neteř, hrbatá a zlá, prý hotová čarodějnice. Jednou prý dokonce stařenu kousla do prstu, ale i
neteř zemřela a babka se již asi tři roky potloukala životem docela sama. Nudil jsem se u ní,
byla taková nerudná, slovo z ní člověk nevymámil. Nakonec mi jednoho dne ukradla kohouta.
Krádež zůstala dodnes nevyjasněná, ale nikdo jiný to nemohl udělat. Pořádně jsme se kvůli
tomu kohoutovi pohádali a tehdy mi právě na mou prosbu dali jiný byt na opačném konci
města v početné rodině jakéhosi kupce s dlouhatánským plnovousem. Ještě dnes ho v duchu
vidím. S chutí jsme se s Nikiforem přestěhovali a zbavili se protivné stařeny. Asi za tři dny se
vrátím ze cvičení a Nikifor mi hlásí: 'Vaše Blahorodí, proč jsme vlastně nechali misku u
bytné? Teď vám nemám v čem podat polévku.' Já jsem se ovšem velmi podivil: 'Jak to, že
naše miska zůstala u bytné?' Překvapený Nikifor mi vysvětlil, že když jsme se stěhovali,
bytná mu odmítla misku vydat proto, že prý jsem rozbil její hrnek a ona že si tedy za hrnek
ponechá naši misku. Prý jsem jí to sám nabídl. Taková nízkost z její strany mě ovšem
naprosto vyvedla z míry, krev ve mně vzkypěla, vyskočil jsem a hnal se k ní. Tam jsem
dorazil už notně rozzuřený. Koukám, bába sedí v předsíni v koutě, snad se schovala před
sluncem, tvář si podpírá dlaní. A já na ni hned spustil a vynadal jí z plných plic, ty jedna
potvoro, já ti dám, víte, pěkně po našem. Ale vidím, že něco není v pořádku. Sedí a obrací ke
mně tvář, oči vyvalené, neodpovídá jenom se na mě tak prazvláštně dívá a jako by se kolébala
ze strany na stranu. Nakonec jsem zmlkl, zahleděl se na ni, ptám se, co se děje, ale ona ani
slovo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mouchy bzučely, slunce se klonilo k západu, kolem ticho.
Tak jsem se sebral a šel. Cestou domů, mě odvolali k majorovi, potom jsem musel k rotě a
domů jsem se vrátil až pozdě večer. Nikifor na mne hned spustil: 'Víte, co se stalo. Vaše
Blahorodí? Naše bytná umřela.' 'Kdy?' 'Ale dnes kvečeru, asi před půldruhou hodinou.' Tedy
právě když jsem jí nadával, právě v té chvíli umírala. Věřte, tak mě to zarazilo, že jsem se
nemohl z toho vzpamatovat. Pořád jsem na to myslel, dokonce se mi o tom v noci zdálo.
Nejsem sice pověrčivý, ale přece jen jsem šel pak do kostela na pohřeb. Zkrátka, myslím na to
čím dál víc. Ne že bych o tom nějak hloubal, ale když si na to někdy vzpomenu, je mi nanic.
Oč tu vlastně šlo, jak jsem nakonec pochopil? Tedy předně žena, člověk, neboli jak se říká v
naší době, lidská bytost žila, žila dlouho a nakonec příliš dlouho. Kdysi měla děti, muže,
rodinu, příbuzné, kolem ní bylo plno života a tyhle... no zkrátka úsměvy, a najednou všechno
pryč, jako by to vítr sfoukl, zůstala sama jako... nějaká moucha, na které lpí věčné prokletí. A
vtom ji Bůh konečně nechá umřít. Slunce zapadá, je tichý letní večer a má stará bytná se loučí
se životem. Je v tom ovšem i jakási mravoučná myšlenka: Místo slz na rozloučenou ji mladý
ztřeštěný praporčík, frajer, ruce v bok, provází na onen svět bohapustými nadávkami, jako to
dovedou jen u nás, kvůli ztracené misce! Je to bezesporu moje vina. Už dávno se dívám na
svůj čin, jako bych s ním neměl nic společného, vždyť mě od něho dělí hezká řádka let, a také
má povaha se změnila, ale stejně ho nepřestávám litovat.
Někdy se tomu až divím, vždyť vina nebyla jen na mé straně, proč ji napadlo umírat zrovna v
té chvíli? Mám ovšem jedno ospravedlnění. Byl to čin svým způsobem psychologický, ale
přece jen jsem nenašel klidu, dokud jsem asi před patnácti lety nezřídil v chudobinci na svůj
účet dvě stálá místa pro nemocné stařenky, aby se jim zpříjemnily poslední chvíle
pozemského života řádnou péčí. Chci to zajistit provždy odkazem ve své závěti. Nuže to je
vše. Opakuji, že jsem se snad v životě víckrát provinil, ale v hloubi duše pokládám tento
skutek za svůj nejhorší."
"A místo nejhoršího jste nám, Excelence, vyprávěl jeden ze svých dobrých skutků... Doběhl
jste mě!" zvolal Ferdyščenko.
"Opravdu, generále, ani jsem netušila, že jste míval tak dobré srdce, je to skoro škoda,"
poznamenala nedbale Nastasja Filippovna.
"Škoda? Ale pročpak?" zeptal se generál s přívětivým úsměvem a polichocen se napil
šampaňského.
Ale teď byla řada na Tockém, který už se rovněž připravil.
Všichni předvídali, že neodřekne jako Ivan Petrovič, a z jistých důvodů čekali na jeho
vyprávění s kromobyčejnou zvědavostí a pokukovali po Nastasje Filippovně. Tockij začal s
důstojností, jež plně odpovídala jeho impozantnímu zevnějšku, tichým, vemlouvavým hlasem
vyprávět jeden ze svých roztomilých příběhů.
Mimochodem byl to vysoký, solidní muž reprezentativního zevnějšku, s malou pleší a
prošedivělými vlasy, obtloustlý, s měkkými červenými, trochu převislými tvářemi a falešnými
zuby.
Nosil volné, elegantní obleky a obdivuhodně pěkné košile. Jeho měkké, bílé ruce sváděly k
pohledu, na pravém ukazováčku se blýskal drahý briliantový prsten. Nastasja Filippovna se za
jeho vyprávění vytrvale dívala na krajku lemující její rukáv a neustále jí poškubávala dvěma
prsty levé ruky, takže ani jednou na něj nezvedla oči.
"Můj úkol mi usnadňuje navíc ta okolnost," začal Afanasij Ivanovič, "že musím
bezpodmínečně vyprávět právě nejhorší skutek, který jsem v životě spáchal. V takovém
případě jsou rozpaky přirozeně vyloučeny, svědomí a paměť srdce okamžitě každému napoví,
o čem má vyprávět. Přiznávám se s lítostí, že mezi nesčíslnými, snad lehkomyslnými a...
nepředloženými činy, kterých jsem se v životě dopustil, vzpomínám najeden, který se mi až
příliš hluboce vtiskl do paměti. Stalo se to asi před dvaceti lety. Navštívil jsem tehdy na vsi
Platona Ordynceva. Právě byl jmenován maršálem a trávil se svou mladou ženou na své
usedlosti vánoce. V těch dnech slavila Anfisa Alexejevna také své narozeniny a manželé se
proto rozhodli uspořádat dva plesy. Tehdy byl ve velké módě román Dumase mladšího 'La
dame aux camélias', básnické dílko, jehož sláva se právě rozlétla v aristokratické společnosti a
kterému podle mého názoru je souzen věčný život, věčné mládí. Na venkově jím byly
všechny dámy, aspoň ty, které ho četly, přímo uneseny. Kouzlo příběhu, originální pojetí jeho
hrdinky, celý ten vábivý svět, vylíčený do nejmenších podrobností, a konečně všechny ty
půvabné detaily roztroušené v knize, například jak se střídají růžové a bílé kamélie, zkrátka ty
okouzlující jednotlivosti i celek společností přímo otřáslo.
Kamélie se staly velikou módou. Všichni je sháněli, všichni je chtěli. A prosím vás, kolik
seženete kamélii na venkově, když je po nich poptávka na každém bále, třebaže těch bálů není
mnoho.
Péťa Vorchovskij tehdy, chudák, vzdychal po Anfise Alexejevně.
Opravdu nevím, zda mezi nimi k něčemu došlo, totiž chci říci, zda si mohl dělat alespoň
nějakou naději. Ubožák zoufale sháněl kamélie na ples pro Anfisu Alexejevnu. Vědělo se, že
hraběnka Socká z Petrohradu, která byla na návštěvě u gubemátorové, a Soíja Bespalovová
přijdou na ples s bílými květy. Anfisa Alexejevna zatoužila pro zvýšení efektu po růžové
kytici. Chudák Platon se div k smrti neuštval, to víte - manžel. Zaručil se, že kytici sežene - a
výsledek? V předvečer plesu mu ji urvala před nosem Kateřina Alexandrovna Mytiščenková,
soupeřka a úhlavní nepřítelkyně Anfisy Alexejevny. Přirozeně následoval hysterický záchvat
a mdloby. Platon byl ztracen. Je jisté, že kdyby v této dramatické chvíli dokázal Péťa někde
kytici opatřit, bylo by to jeho věci značně prospělo, vděčnost ženy nezná v takových
případech mezí. Lítal jako rozumu zbavený, ale byl to úkol nad jeho síly, předem ztracený.
Náhodou jsem se s ním setkal v jedenáct hodin v noci, v předvečer narozenin a plesu, u Marji
Petrovny Zubkovové, Ordyncevovy sousedky. Zářil štěstím. 'Co se s tebou děje?' zeptal jsem
se. 'Sehnal jsem ji! Heuréka!' 'Tos mě ale překvapil!' povídám. 'Kde? Jak?' 'V Jekšajsku - to je
takové městečko, asi dvacet verst vzdálené, už v cizím okresu. Žije tam kupec Trepalov,
takový vousatý zazobanec, se starou manželkou a místo dětí mají plno kanárů. Oba náruživě
pěstují kytky a mají kamélie!' 'No, je to snad přece jen trochu nejisté, co když ti je neprodá?'
'Padnu na kolena a budu mu ležet u nohou, dokud ho nezlomím, dřív se odtamtud nehnu!'
'Kdy tam jedeš?' 'Zítra časně ráno, v pět hodin.' 'No, dobré pořízení!' Radoval jsem se spolu s
ním a vrátil se k Ordyncevovým. Šlo už na druhou, ale mně pořád něco nedává klidu. Už jsem
si chtěl jít lehnout, když vtom jsem dostal nápad! Bez meškání jsem šel do kuchyně, vzbudil
kočího Savelije a dal mu patnáct rublů: 'Ať jsou koně za půl hodiny připraveni!' Za půl hodiny
stála bryčka před vraty. Mezitím se mi doneslo, že Anfisa Alexejevna má migrénu, horečku a
blouzní, a tak jsem nasedl a rozjel se do Jekšajska. Kolem páté už jsem byl v tamním
zájezdním hostinci, počkal jsem, než se začalo rozednívat, a v sedm jsem už byl u Trepalova.
Vyprávím co a jak a ptám se: 'Máte? Smilujte se, pomozte mi, zachraňte mě, na kolenou vám
budu blahořečit!' Byl to vysoký, šedovlasý muž - přísný a drsný stařec. 'Ne,' řekl, 'ani nápad!
Nedám!' A tak jsem mu padl k nohám, rozplácl se před ním jako žába. 'Copak, holenku,
proboha, co to děláte?' polekal se. 'Jde přece o lidský život!' křičím. 'Když je to tak, tak si je
spánembohem vemte.1 Opravdu, nádherné kamélie jsem nařezal, učiněný div! Měl tam takový
malý skleník. Stařec jenom vzdychal. Vytáhl jsem storublovku. 'Ne, holenku, takhle mě
nesmíte urážet.' 'Tak tedy,' povídám, 'věnujte těch sto rublů zdejší nemocnici na zlepšení péče
a výživy!' 'To je něco jiného,' říká, 'to je, holenku, věc dobrá, ušlechtilá a bohumilá.
Odevzdám peníze vaším jménem.' Řeknu vám, moc se mi tehdy ten stařec líbil, byl to
čistokrevný Rus, de la vraie souche*. Rozohněn úspěchem vydal jsem se na zpáteční cestu.
Jeli jsme oklikou, abychom se nesetkali s Péťou. Jen jsem přijel, hned jsem poslal kytici
Anfise Alexejevně jako ranní pozdrav. Umíte si představit její nadšení, vděčnost, děkovné
slzy! Platon, včera ještě nadobro zdeptaný, zničený, mi vzdychal na prsou. Takoví jsou
bohužel všichni muži od vzniku... zákonitého manželství!
O dalším pomlčím, ale vyhlídky ubohého Péti se po této příhodě nadobro zhroutily. * Čistého
ražení. Napřed jsem myslel, až se to doví, že mě zabije, a dokonce jsem učinil jistá opatření,
ale stalo se něco úplně jiného, co i mě překvapilo. Omdlel, k večeru blouznil a ráno měl
vysokou horečku.
Naříkal a usedavě plakal jako malé dítě. Za měsíc, hned jak se uzdravil, požádal, aby ho
přeložili na Kavkaz, no, hotový román!
Skončilo to tím, že padl na Krymu. Tehdy ještě velel pluku jeho bratr, Stěpan Vorchovskij.
Nezapírám, že mě dlouhá léta mučily výčitky svědomí: Proč jsem mu to jen udělal? Aspoň
kdybych byl býval také zamilován! Ale byl to přece jen nezbedný kousek, galantní
dobrodružství, nic víc. A kdybych mu tu kytici nepřebral, žil by možná dodnes, šťastně a
úspěšně, ani ve snu by mu nenapadlo strkat hlavu pod tureckou šavli."
Afanasij Ivanovič Tockij skončil své vyprávění stejně rozšafně a důstojně, jako je začal. Když
domluvil, všimli si hosté, že Nastasje Filippovně nějak podivně vzplanuly oči, dokonce i rty
sejí zachvěly. Všichni se na oba dva zvědavě zahleděli.
"Doběhli jste mě! A jak! Tomu se říká doběhli!" zvolal plačtivým hlasem Ferdyščenko, neboť
se dovtípil, že teď může a musí udělat nějakou poznámku.
"Dobře vám tak, když nechápete, jak se to dělá. Vemte si poučení od moudrých lidí!" odsekla
vítězoslavně Darja Alexejevna, stará a věrná přítelkyně Tockého a obhájkyně jeho zájmů.
"Máte pravdu, Aťanasiji Ivanoviči, je to hrozně nudná hra, musíme ji co nejdřív skončit,"
nedbale podotkla Nastasja Filippovna, "povím jen sama, co jsem slíbila, a pak si zahrajeme
karty."
"Ale napřed slíbený příběh," ohnivě souhlasil generál.
"Kníže," prudce a znenadání oslovila Nastasja Filippovna mladého muže, "tady moji staří
přátelé, generál a Afanasij Ivanovič, mě stále chtějí provdat. Co vy o tom soudíte, mám se
vdát, nebo ne?
Udělám, co řeknete."
Afanasij Ivanovič zbledl a generál ztuhl. Všichni na ni užasle vytřeštili oči. Gaňa zkameněl
jako socha.
"Za... za koho?" zeptal se kníže selhávajícím hlasem.
"Za Gavrilu Ardalionoviče Ivolgina," odpověděla Nastasja Filippovna stejně prudce, tvrdě a
zřetelně.
Okamžik bylo ticho, zdálo se, že kníže chce cosi odpovědět, ale jako by mu strašná tíha ležela
na prsou.
"N-ne... nevdávejte se!" zašeptal nakonec a ztěžka vydechl.
"Budiž! Gavrilo Ardalionoviči!" obrátila se pánovitě a vítězoslavně ke svému nápadníkovi,
"slyšel jste, jak kníže rozhodl? Tak to je i má odpověď! A tím je vše jednou provždy
skončeno."
"Nastasjo Filippovno!" řekl rozechvěle Afanasij Ivanovič.
"Nastasjo Filippovno!" zvolal generál důtklivě, s obavou v hlase.
Všichni byli zaraženi a zneklidněni.
"Copak, pánové," ptala se Nastasja Filippovna a s předstíraným údivem si všechny prohlížela,
"cože jste se tak polekali? A jak se to tváříte?"
"Ale... vzpomeňte si, Nastasjo Filippovno," koktal Tockij, "slíbila jste... docela dobrovolně a
mohla byste mít trochu ohledu... Je to pro mne těžké... Jsem ovšem na rozpacích, ale...
zkrátka, zrovna teď, v takové chvíli a... před cizími lidmi a vůbec... ukončit společenskou
hrou takovou vážnou věc cti a srdce... na které závisí..."
"Nechápu vás, Afanasiji Ivanoviči, opravdu mluvíte nějak zmateně.
Předně, co znamená 'před cizími lidmi'? Copak nejsme v milém, důvěrném kroužku? A proč
zrovna 'společenská hra'? Opravdu jsem chtěla vyprávět svůj příběh a také jsem ho pověděla,
nelíbí se vám? A proč říkáte, že to 'není vážná věc'? Myslím to vážně.
Slyšel jste přece, že jsem řekla knížeti: Udělám, co řeknete.
Kdyby byl řekl ano, byla bych ihned dala svůj souhlas, ale on řekl ne, tak jsem odmítla. Celý
můj život visel na vlásku, co může být vážnějšího?"
"Ale kníže, co s tím má společného kníže? Co to vůbec znamená?"
mumlal generál, který už nemohl přenést přes srdce své pohoršení nad tak neslýchanou
autoritou knížete.
"Kníže pro mne znamená to, že jsem poprvé v životě potkala opravdu oddaného člověka,
kterému věřím. On mi uvěřil na první pohled a já mu také věřím."
"Nezbývá mi než poděkovat Nastasje Filippovně za mimořádnou ohleduplnost, kterou
projevila v jednání... se mnou," řekl chvějícím se hlasem a se zkřivenými rty bledý Gaňa, "je
to ovšem v pořádku... Ale kníže... Kníže v tom všem..."
"Má zálusk na sedmdesát pět tisíc, ano?" přerušila ho náhle Nastasja Filippovna, "to jste asi
chtěl říci? Nezapírejte, určitě jste to chtěl říci! Afanasiji Ivanoviči, zapomněla jsem dodat:
Těch pětasedmdesát tisíc si ponechte a vezměte na vědomí, že vám vracím svobodu zdarma.
Dost už! I vy si už musíte oddechnout!
Devět let a tři měsíce! Zítra začneme nový život. Dnes slavím své narozeniny a poprvé v
životě patřím sama sobě! Generále, i vy si vezměte své perly, darujte je manželce, tady jsou.
Zítra, pánové, opustím tento byt navždy. Také s večírky je konec!"
Po těch slovech vstala, jako by se chystala k odchodu.
"Nastasjo Filippovno! Nastasjo Filippovno!" ozývalo se ze všech stran. Celá společnost byla
vzrušena, všichni Nastasju Filippovnu obklopili a znepokojeně naslouchali jejím trhavým,
horečně zoufalým slovům. Všichni cítili, že se děje cosi nezvyklého, ale nikdo nevěděl, oč
vlastně jde, nikdo nic nechápal. Vtom se ozvalo pronikavé dlouhé zazvonění, přesně takové
jako dopoledne v Ganěčkově bytě.
"A - á! Tady je rozuzlení! Konečně! Je půl dvanácté!" zvolala Nastasja Filippovna, "panstvo,
posaďte se, prosím, to je rozuzlení."
Po těch slovech usedla. Na rtech jí zahrával podivný úsměšek.
Seděla mlčky a v podivném rozechvění upírala zrak na dveře.
"Rogožin a sto tisíc, to je jasné," zabručel pro sebe Pticyn.
XV
Do pokoje vstoupila komorná Káťa.
"Nastasjo Filippovno, je tam boží dopuštění, vtrhlo k nám asi deset dočista opilých lidí a
chtějí dovnitř, prý je to Rogožin a vy prý už budete vědět."
"Dobře, Káťo, hned je sem všechny uveď."
"Opravdu... všechny, Nastasjo Filippovno? Vždyť jsou pod obraz.
Na mou duši!"
"Všechny je sem pusť, Káťo, jen se neboj, všechny do jednoho, stejně se tě nebudou ptát.
Slyšíš, jak tam povykují, zrovna jako posledně. Snad se neurazíte, panstvo," obrátila se k
hostům, "že ve vaší přítomnosti přijímám takovou návštěvu? Velmi lituji a prosím vás za
odpuštění, ale musí to být a byla bych velmi ráda, kdybyste byli svědky rozuzlení oné věci.
Ostatně, jak vám bude libo..."
Hosté kroutili hlavami, šeptali si a vyměňovali významné pohledy, ale už jim bylo naprosto
jasné, že to všechno bylo předem připraveno a zosnováno a že i když se Nastasja Filippovna
zdá být naprosto nepříčetná, nedá se už zadržet. Všechny trápila strašná zvědavost. Ale
neměli se vlastně čeho bát. Dámy tu byly pouze dvě, Darja Alexejevna, čilá zkušená dáma,
která už měla leccos za sebou a kterou by máloco přivedlo z rovnováhy, a krásná, zamlklá
neznámá. Mlčenlivá kráska by však stěží mohla něco pochopit, byla to přicestovaná Němka,
ruský téměř nerozuměla a navíc byla patrně stejně hloupá jako krásná. Přijela nedávno, ale už
se stalo zvykem zvát ji, v přepychové toaletě a skvěle učesanou, na vyhlášené večírky a
usazovat ji v salonech jako půvabný obrázek pro potěchu očím, asi tak jako si lidé půjčují u
známých na večírky obrazy, sochy, vázy nebo zástěny. Co se týče mužů, tedy Pticyn byl s
Rogožinem v přátelském vztahu a Ferdyščenko se cítil ve svém živlu. Ganěčka se pořád ještě
nemohl vzpamatovat, ale pociťoval, byť matně, naléhavé nutkání vydržet do konce na svém
pranýři. Starý učitel dobře nechápal, co se kolem něho děje, div neplakal a doslova se chvěl
strachy, neboť mu neušel jakýsi podivný shon kolem Nastasji Filippovny, kterou zbožňoval
jako svou vnučku, a raději by zemřel, než by ji v této chvíli opustil.
Afanasij Ivanovič se ovšem nemohl kompromitovat dobrodružstvím takového rázu, ale věc ho
přece jen velmi zajímala, i když se vyvíjela tak krkolomným způsobem, a kromě toho
Nastasja Filippovna utrousila na jeho adresu dvě tři takové poznámky, že prostě nemohl
odejít, dokud se vše nevysvětlilo. Rozhodl se, že vyčká do konce, vůbec už nepromluví a bude
jen přihlížet, což vyžadovala i jeho důstojnost. Jedině generál Jepančin, před okamžikem v
hloubi duše zraněný a zesměšněný bezohledným vrácením svého dárku, se mohl cítit ještě víc
uražen všemi těmi neobvyklými výstřednostmi, jako byl třeba Rogožinův příchod.
Člověk v jeho postavení se již předtím hodně snížil tím, že se odhodlal usednout vedle
Pticyna a Ferdyščenka. Silná vášeň, která ho k tomu pohnula, musela nakonec ustoupit
smyslu pro povinnost a ohledu na jeho hodnost a význam a vůbec úctě k sobě samému, takže
společnost Rogožina a jeho tlupy byla pro Jeho Excelenci prostě nepřijatelná.
"Ach, generále," přerušila ho, dřív než se mohl vyslovit, Nastasja Filippovna, "docela jsem
zapomněla! Ale ujišťuji vás, že jsem už prve zvážila vaši situaci! Jestli je to pro vás opravdu
tak urážlivé, nenaléhám na vás, abyste zůstal, ačkoliv bych vás velmi ráda měla vedle sebe.
Rozhodně vám děkuji za vaše přátelství a milou pozornost, jestliže se však obáváte..."
"Dovolte, Nastasjo Filippovno," zvolal generál v návalu rytířské velkodušnosti, "tohle říkáte
mně? Již z pouhé oddanosti vytrvám teď při vás, a kdyby vám snad hrozilo nějaké
nebezpečí... Mimoto se přiznávám, že pociťuji nesmírnou zvědavost. Jen se obávám, že by
vám mohli zničit koberce a snad i něco rozbít... Vůbec myslím, že byste je neměla přijímat,
Nastasjo Filippovno!"
"Rogožin je tu!" ohlásil Ferdyščenko.
"Co říkáte, Aťanasiji Ivanoviči," zašeptal ještě rychle generál, "nezbláznila se? Nemyslím
obrazně, ale opravdu v lékařském smyslu, co říkáte?"
"Říkal jsem vám, že k tomu vždycky měla sklon," potměšile odpověděl Afanasij Ivanovič.
"A k tomu ta horečka..."
Rogožinova tlupa byla téměř stejného složení jako ráno, rozrostla se jen o jakéhosi
prostopášného starce, bývalého redaktora skandálního plátku, o němž se vyprávělo, že
zastavil a propil svůj zlatý falešný chrup, a ještě o jakéhosi podporučíka ve výslužbě, svým
řemeslem a určením váženého soupeře a konkurenta pána s pěstmi. Z Rogožinovy party ho
nikdo neznal, sebrali ho na sluneční straně Něvského prospektu, kde zastavoval chodce a
vzletným stylem spisovatele Marlinského, pod záludnou záminkou, že "kdysi sám dával
prosebníkům po patnácti rublech", prosil o almužnu. Oba konkurenti se k sobě od první chvíle
chovali nevraživě. Pán s pěstmi se po přijetí "prosebníka" do party cítil bezmála uražen, a
jelikož byl od přírody nemluva, jenom chvílemi bručel jako medvěd a s hlubokým
opovržením bral na vědomí "prosebníkovy" úlisné pokusy o získání sympatií. Jeho soupeř se
však projevoval jako člověk zkušený a taktický a bylo vidět na první pohled, že při "práci"
získává víc obratností a lstí než silou, a byl také menší než pán s pěstmi. Opatrně, aniž se
pouštěl do zjevného sporu, ale s nesmírnou vychloubačností se už několikrát zmínil o
přednostech anglického boxu, zkrátka se projevoval jako naprostý západník. Pán s pěstmi se
při slově "box" jen pohrdavě a urážlivě šklebil, a protože neuznával soupeře za hodna
otevřené výměny názorů, ukazoval občas mlčky, jako náhodou, nebo lépe řečeno předkládal
na odiv ryze národní předmět - obrovskou pěst, šlachovitou, uzlovitou, porostlou ryšavou
srstí. Všem bylo rázem jasno, že jakmile tento ryze národní předmět s neúprosnou jistotou
dopadne na místo určení, zůstane tam bezpochyby jen mokrá skvrna.
Stejně jako dopoledne nebyl z nich nikdo namol, o to se postaral sám ctný Rogožin, který celý
den myslel jen na svou návštěvu u Nastasji Filippovny. Podařilo se mu téměř dokonale
vystřízlivět, zato však ho tento bláznivý den, docela výjimečný v jeho životě, plný
vzrušujících dojmů, div nezjančil. Jen jedinou věc měl neustále na zřeteli - na paměti a v
srdci, jediná myšlenka ho ani na okamžik neopouštěla. Pro to jediné strávil celou dobu od pěti
hodin odpoledne až do jedenácti večer v trýznivém stesku a neklidu a trápil se s lidmi jako
Kinděr a Biskup, kteří aby mu vyhověli, lítali po městě jako by hořelo, a rovněž div nepřišli o
rozum. Ale přece nakonec sehnali oněch sto tisíc rublů v hotovosti, o nichž se jen letmo,
posměšně a náznakem zmínila Nastasja Filippovna, a to za úroky, které si sám Biskup v
rozhovoru s Kinděrem troufal vyslovit jen šeptem.
Stejně jako dopoledne kráčel Rogožin v čele tlupy a ostatní se hrnuli za ním, vědomi si sice
svých předností, ale přece jen jistými obavami. Bůhvíproč se hlavně báli Nastasji Filippovny.
Někteří dokonce věřili, že je hned "srazí ze schodů". Obával se toho i hejsek a přemožitel
srdcí Zaljožev. Ostatní však, a hlavně pán s pěstmi, skrývali v srdci, i když to nevyjádřili
nahlas, hluboké opovržení, ba i nenávist k Nastasje Filippovně a šli k nijako na zteč. Ale
přepychové zařízení dvou prvních pokojů, nevídané umělecké předměty, o nichž nikdy ani
neslyšeli, vzácný nábytek, obrazy a obrovská socha Venuše na ně mocně zapůsobily a
vzbudily v nich ostych a bezmála strach. To jim ovšem nebránilo následovat Rogožina a
vedrat se do salonu. Když však pán s pěstmi, "prosebník" a ještě několik ostatních zahlédlo
mezi hosty generála Jepančina, ohromilo je to v první chvíli tak, že vycouvali zpátky do
prvního pokoje. Pouze Lebeděv měl tolik odvahy a sebedůvěry, že vstoupil téměř zároveň s
Rogožinem do salonu, maje neustále na paměti, co znamená milion čtyři sta tisíc rublů čistého
jmění a sto tisíc v hotovosti v kapse. Musíme však podotknout, že všem, zkušeného Lebeděva
nevyjímaje, nebyly dost jasné hranice jejich moci a žádný z nich nevěděl, zda si teď opravdu
smí všechno dovolit či ne. Lebeděv byl chvílemi ochoten přísahat, že si mohou dovolit
všecko, ale chvílemi pociťoval neklidnou potřebu připomenout si některé, hlavně ty
uklidňující a povzbuzující odstavce ze zákoníku.
Na Rogožina zapůsobil salon Nastasji Filippovny opačným dojmem než na celý jeho průvod.
Jakmile se zvedl závěs a on uviděl Nastasju Filippovnu, přestal všechno ostatní vnímat, stejně
jako dopoledne, ba ještě v mnohem větší míře. Zbledl a na okamžik se zarazil; každý by
uhodl, že se mu strašně rozbušilo srdce.
Chvilku nemohl odvrátit plachý, nešťastný pohled od Nastasji Filippovny. Najednou
nepříčetně a potácivě vykročil ke stolu, cestou vrazil do Pticynovy židle a šlápl svými
špinavými botami na krajkový lem elegantní modré róby zamlklé německé krásky, ani si toho
nevšiml a neomluvil se. Přistoupil ke stolu a položil na něj podivný předmět, který při svém
vstupu do jídelny držel před sebou ve vztažených rukou. Byl to velký balík papíru, asi tři
coule široký a čtyři coule dlouhý, pevně a tlustě obalený "Burzovními zprávami" a ze všech
stran dvakrát křížem pečlivě převázaný motouzem jako homole cukru. Rogožin stál chvíli
mlčky, se spuštěnýma rukama, jako by očekával rozsudek. Oblečen byl pořád stejně, až na
hedvábný, zbrusu nový šál kolem krku, jasně zelený s červeným vzorkem a s obrovskou
briliantovou jehlicí, představující brouka; na špinavém ukazováčku pravé ruky se mu skvěl
masivní briliantový prsten. Lebeděv se zastavil asi tři kroky před stolem, ostatní, jak již bylo
řečeno, váhavě vcházeli do salonu. Káťa s Pašou, komorné Nastasji Filippovny, také přiběhly
a vykukovaly z nadzvednutých závěsů, užaslé a vyděšené.
"Co je to?" zeptala se Nastasja Filippovna, pozorně a zvědavě si prohlížela Rogožina a očima
ukázala na "předmět".
"Sto tisíc!" odpověděl skoro šeptem Rogožin.
"Dostál tedy slovu, co tomu říkáte? Posaďte se, prosím, tady na tu židli, potom vám něco
řeknu. Koho jste to přivedl? Ty, co s vámi byli dopoledne? Tak ať jdou dál a usednou.
Tamhle na pohovku a tady je ještě jedna. A tam jsou dvě křesla... copak, oni nechtějí?"
Opravdu, někteří z příchozích upadli do velkých rozpaků, vrátili se a usedli v předním pokoji,
druzí se na vybídnutí posadili, ale co nejdále od stolu, do koutů. Někteří toužili být
neviditelní, jiní zas jaksi neomaleně hned zdomácněli. Rogožin také usedl na vykázanou židli,
ale nevydržel tam dlouho, brzy vstal a pak už si nesedl. Ponenáhlu začal vnímat a rozeznávat
hosty. Když uviděl Gaňu, jedovatě se usmál a zašeptal: "Vida ho!" Na generála a Aťanasije
Ivanoviče se díval bez rozpaků a zároveň i bez zájmu.
Ale když zahlédl vedle Nastasji Filippovny knížete, dlouho nemohl od něho odvrátit zrak ve
zvláštním údivu, jako by ho toto setkání svrchovaně zaráželo. Chvílemi se zdálo, že má
prudkou horečku.
Krom všech otřesů, které prožil dnešního dne, strávil předešlou noc ve vlaku a už téměř dva
dny ani oka nezamhouřil.
"Pánové, tady je sto tisíc rublů," řekla Nastasja Filippovna s jakousi horečně netrpělivou
vyzývavostí, obrácena k celé společnosti, "tady v tom špinavém balíku. Tenhle člověk na mě
nedávno křičel jako pomatený, že mi večer přinese sto tisíc, a já na něho pořád čekala.
Smlouval a přihazoval na mě: Začal s osmnácti tisíci, pak najednou skočil na čtyřicet a potom
na těchhle sto tisíc. Dodržel tedy slovo! Ach, jak je bledý! Všechno to začalo u Ganěčky.
Přijela jsem k jeho mamince, do své budoucí rodiny, na návštěvu a jeho sestra mi tam křikla
do očí: 'Cožpak tu nestydatou ženskou nikdo nevyhodí?' a plivla svému bratru do obličeje. To
je povaha!"
Trochu už začínal rozumět, ovšem svým způsobem.
"Copak, generále? Je to snad neslušné? Nechrne už té komedie! I když jsem ve Francouzském
divadle vysedávala v lóži jako vzor ctnosti a všem, co za mnou pět let běhávali, se usilovně
vyhýbala a shlížela na nějako hrdé neviňátko, bylo to ode mne bláhové! A teď přišel on a
před vámi položil sto tisíc na stůl, po pěti letech nevinnosti, prosím, a venku už jistě stojí jeho
trojky, čekají na mne. Ocenil mě na sto tisíc! Gaňo, vidím, že se na mne ještě zlobíš? Copak
jsi mě doopravdy chtěl uvést do rodiny? Mne, Rogožinovu holku! Jak to řekl kníže před
chvílí?"
"Neřekl jsem, že jste Rogožinova; nejste Rogožinova!" třesoucím se hlasem vykoktal kníže.
"Nastasjo, přestaň! Měj rozum, děvče!" spustila najednou Darja Alexejevna, "když je ti z nich
tak zle, nech je být! Snad nechceš jít tady s tím, třebas za sto tisíc! Dobrá, sto tisíc je sto tisíc!
Vem si tedy těch sto tisíc a jeho vyžeň, tak se s nimi musí; ach, já bych je všechny na tvém
místě... darmo mluvit!"
Darja Alexejevna se doopravdy rozzlobila. Byla to hodná, velmi citlivá žena.
"Nezlob se, Darjo," usmála se na ni Nastasja Filippovna, "řekla jsem mu to přece po dobrém.
Copak mu něco vyčítám? Opravdu nechápu, kde se ve mně vzala ta bláhová myšlenka, chtít
se dostat do počestné rodiny. Viděla jsem jeho matku, políbila jsem jí ruku. A že jsem se ti
prve u vás posmívala, Ganěčko, to proto, abych se schválně ještě naposled přesvědčila, kam
až jsi schopen jít. A překvapils mě, jen co je pravda. Čekalajsem hodně, ale tolik přece ne!
Opravdu sis mě chtěl vzít, i když jsi věděl, že tuhle on mi div ne v předvečer tvé svatby daruje
takové perly a já je přijímám? A tady Rogožin? U tebe, před tvou matkou a sestrou o mne
smlouval a tys přece potom přijel na námluvy a málem vzal s sebou i sestru? Je tedy pravda,
co o tobě říkal Rogožin, že by ses za tři ruble plazil po čtyřech až na Vasiljevský ostrov?"
"Plazil by se," řekl najednou Rogožin tiše, ale s naprostou jistotou.
"Nedivila bych se, kdybys snad umíral hlady, ale máš prý slušný plat? A ke všemu navíc,
kromě té hanby, ještě si přivést domů nenáviděnou ženu! Vím přece, že mě nenávidíš! Ne,
teď už věřím, že takový člověk by pro peníze vraždil! Teď přece všechny lidi popadá taková
lačnost, tak baží po penězích, že jsou jako posedlí. Je to ještě dítě, a už chce být lichvářem!
Anebo omotá břitvu hedvábím a klidně zezadu podřeže kamaráda jako berana, nedávno jsem
o tom četla. Ty jsi mi ale nestyda! Taky já jsem nestyda, ale ty jsi ještě horší! Tamhle o tom
pánu s kaméliemi už ani nemluvím..."
"Jste to opravdu vy, Nastasjo Filippovno," spráskl generál ruce, upřímně rozlítostněn. "Vy,
taková ušlechtilá dáma, taková jemná povaha, a tohle! Jaká řeč! Jaké výrazy!"
"Teď mám náladičku, generále," zasmála se najednou Nastasja Filippovna, "a chci se bavit!
Dnes je můj den, můj velký svátek, dávno jsem na něj čekala. Darjo Alexejevno, vidíš toho
monsieur aux camélias,* tamhle sedí a směje se nám..."
* pána s kaméliemi.
"Nesměju se, Nastasjo Filippovno, poslouchám s největší pozorností," důstojně odporoval
Tockij.
"Proč jen jsem ho mučila celých pět let, proč jsem ho k sobě poutala? Copak za to stál? Je
prostě takový, jaký musí být...
Ještě řekne, že jsem vinna, dal mi přece vzdělání, hýčkal mě jako hraběnku, těch peněz kolik
na mne vyplýtval, řádného manžela mi našel, už tam, a tady zas Ganěčku. A co bys tomu
řekla, já s ním těch pět let nežila, ale peníze jsem od něho brala a myslela jsem si, že jsem v
právu! Dočista jsem se pomátla! Říkáš, vezmi si těch sto tisíc a vyžeň ho, když se ti hnusí.
Což o to, hnusí se mi... Dávno jsem se mohla vdát a nejen za Gaňu, ale i to se mi hnusilo.
Proč jsem jen celých pět let promarnila v té zlobě! Věř nebo nevěř, ale před čtyřmi lety jsem
občas uvažovala i o tom, nemám-li si přece jen vzít svého Afanasije Ivanoviče. Tenkrát jsem
na to myslela ze zlomyslnosti; napadaly mi všelijaké věci a opravdu bych ho byla k tomu
přiměla. Sám se mi nabízel, nevěříš?
Sice lhal, aleje sukničkář, nemůže si pomoct. Potom mi naštěstí napadlo: stojí mi vůbec za
takovou zlost? A tak se mi v té chvíli zhnusil, že bych si ho nevzala, i kdyby mě o to sám
požádal. A celých pět let jsem hrála tuhle komedii! Ne, radši půjdu na ulici, kam patřím! Buď
se spustím s Rogožinem, nebo od zítřka půjdu prát prádlo! Nemám přece na sobě ani kouska
vlastního, odejdu a všechno mu hodím pod nohy, nechám to tu do posledního hadříku! A kdo
si mě takovou vezme, zeptej se Gani, jestli mě bude chtít? Ani Ferdyščenko by si mě
nevzal..."
"Ne, Ferdyščenko by si vás nevzal, Nastasjo Filippovno, jsem člověk upřímný," přerušil ji
Ferdyščenko, "ale zato kníže, ten by si vás vzal! Sedíte tu a naříkáte, ale podívejte se na
knížete!
Už dlouho ho pozoruji..."
Nastasja Filippovna se zvědavě obrátila ke knížeti.
"Je to pravda?" zeptala se.
"Ano," zašeptal kníže.
"Vzal byste si mě beze všeho, tak jak jsem?"
"Vzal, Nastasjo Filippovno..."
"Hleďme, nová zápletka," mumlal generál. "To se dalo čekat."
Kníže truchlivým, přísným a pronikavým zrakem opětoval pohled Nastasji Filippovny.
"Vida, další nápadník!" řekla náhle a obrátila se k Darje Alexejevně, "ale ten mluví z čistého
srdce, znám ho. Našla jsem dobrodince! Je to možná pravda, když o něm říkají, že je trochu...
Z čeho chceš být živ, když už jsi tolik zamilován, že si ty, kníže, bereš Rogožinovu holku?"
"Beru si vás jako počestnou ženu, Nastasjo Filippovno, a nějako Rogožinovu holku," řekl
kníže.
"Já že jsem počestná?"
"Ano."
"No tohle... máte z románů! Milý kníže, to jsou staré povídačky, dnes už jsou lidé chytřejší. A
vůbec jsou to nesmysly! Jak byste se mohl oženit, sám potřebujete chůvu!"
Kníže vstal a rozechvělým, ostýchavým hlasem, ale zároveň s výrazem hlubokého
přesvědčení prohlásil: "Já nic nevím, Nastasjo Filippovno, nic jsem ještě neprožil, máte
pravdu, ale... pokládal bych si to za čest, kterou prokazujete vy mně, ne já vám. Já nejsem nic,
ale vy jste trpěla a vyšla jste z toho pekla čistá, a to je mnoho. Proč se stydíte a chcete odejít s
Rogožinem? To je blouznění... Vrátila jste panu Tockému sedmdesát tisíc a říkáte, že
všechno, co tuje, opustíte, a to by nikdo tady neudělal. Já vás... mám rád, Nastasjo
Filippovno.
Umřel bych pro vás, Nastasjo Filippovno. Nedovolím nikomu, aby o vás řekl slůvko, Nastasjo
Filippovno. Budeme-li chudí, chci pracovat..."
Při posledních slovech se Ferdyščenko s Lebeděvem zachechtali a dokonce i generál
znepokojeně zahekal. Pticyn s Tockým měli na rtech úsměv, ale ovládli se. Ostatní prostě
vyjeveně civěli.
"... ale možná, že nebudeme chudí, nýbrž velmi bohatí, Nastasjo Filippovno," pokračoval
kníže stejně ostýchavým hlasem. "Nevím zatím nic určitého, bohužel jsem za celý den nic
nevypátral, ale dostal jsem ve Švýcarech dopis z Moskvy od jakéhosi pana Salazkina, který
mi sděloval, že snad dostanu velké dědictví.
Tady je ten dopis..."
Kníže skutečně vytáhl s kapsy dopis.
"Snad už se taky nepominul?" zamumlal generál, "tohle je hotový blázinec."
Na okamžik zavládlo ticho.
"Řekl jste tuším, že máte dopis od Salazkina, kníže?" zeptal se Pticyn. "To je muž v jistých
kruzích dobře známý, výborný advokát, a jestliže vám opravdu psal o dědictví, můžete mu
věřit.
Znám naštěstí jeho písmo, protože jsem s ním nedávno cosi projednával... Kdybyste mi
dovolil nahlédnout do dopisu, mohl bych vám snad říci něco bližšího."
Kníže mu mlčky, třesoucí se rukou podal dopis.
"Ale co to, co to má znamenat?" vzpamatoval se generál, dívaje se kolem jako pomatenec,
"opravdu jde o dědictví?"
Všichni se upřeně zahleděli na Pticyna, který četl dopis.
Všeobecná zvědavost byla znovu neobyčejně podnícena. Ferdyščenko sebou vrtěl na židli,
Rogožin se tvářil zaraženě a znepokojeně těkal očima z Pticyna na knížete. Darja Alexejevna
seděla jako na jehlách v dychtivém očekávání. Ani Lebeděv se nezdržel, vyšel ze svého
koutku, skrčil se a s výrazem člověka, který čeká, že dostane výprask, nahlížel přes Pticynovo
rameno do dopisu.
XVI
"Je to jistá věc," prohlásil konečně Pticyn, složil dopis a podal ho knížeti. "Zdědíte bez
nejmenších potíží podle nesporně platné závěti vaší tety hezky velké jmění."
"Není možná!" vydechl generál.
Všichni zase strnuli údivem.
Pticyn vysvětloval a obracel se přitom hlavně ke generálovi, že knížeti před pěti měsíci
zemřela teta, kterou osobně nikdy nepoznal, nejstarší sestra jeho matky, dcera moskevského
kupce třetí třídy Papušina, bankrotáře zemřelého v chudobě. Avšak nedávno rovněž skonal
nejstarší bratr onoho Papušina, známý bohatý kupec. Tomu před rokem zemřeli téměř v
jednom měsíci jeho jediní dva synové. Starého kupce jejich úmrtí tak bolestně zasáhlo, že
zanedlouho se sám také rozstonal a umřel. Byl vdovec a neměl vůbec žádné dědice kromě
neteře, tety knížete. Byla to velmi chudá paní, žijící z milosti u cizích lidí. Když dostala
dědictví, umírala již vlastně na vodnatelnost, přece však ihned začala pátrat po knížeti
prostřednictvím Salazkina a ještě stačila napsat závěť. Patrně ani kníže, ani lékař, u kterého se
ve Švýcarech léčil, nechtěli vyčkat oficiálního uvědomění, ani se napřed informovat, a kníže
se ihned se Salazkinovým dopisem v kapse vydal na cestu...
"Mohu vám jen říci," dodal Pticyn a obrátil se ke knížeti, "že všechno je nesporně správné, a
to, co vám Salazkin píše o nespornosti a zákonitosti vašich nároků, můžeme mít za bernou
minci. Blahopřeji vám, kníže! Snad také dostanete půldruhého milionu a možná i víc. Papušin
byl velice bohatý kupec."
"Ať žije poslední kníže Myškin!" vykřikl Ferdyščenko.
"Hurá!" opilým hlasem zachraptěl Lebeděv.
"A já mu, chudákovi, prve strčil pětadvacet rublů! To je fantastické!" řekl generál zkoprnělým
údivem, "nuže, gratuluji, gratuluji!" Vstal a přistoupil ke knížeti, aby ho objal. Ostatní ho
následovali a také obklopili knížete. Ba i ti, kteří se stáhli za závěs, se trousili teď do salonu.
Ozýval se zmatený hovor, výkřiky a kdosi dokonce žádal šampaňské, nastal všeobecný
rozruch a vřava. Na okamžik všichni kolem zapomněli na Nastasju Filippovnu, která tu přece
byla hostitelkou. Ale náhle si všichni téměř naráz uvědomili, že jí kníže právě učinil nabídku
k sňatku.
Věc vypadala teď mnohem výstředněji a bláznivěji než předtím.
Tockij jen v bezmezném úžasu krčil rameny, jediný snad zůstal sedět, ostatní se zmateně
tlačili kolem stolu. Později všichni tvrdili, že právě v tom okamžiku se Nastasja Filippovna
zbláznila. Také zůstala sedět a chvíli se na všechny dívala zvláštním, udiveným pohledem,
jako by ničemu nerozuměla a snažila se vše pochopit. Potom se náhle obrátila ke knížeti a s
nakrčeným čelem si ho ostře, téměř výhružně prohlížela. To však trvalo jen malou chvilku,
snad sejí zničeho nic zdálo, že je to všechno špatný vtip. Výraz knížete ji však rázem vyvedl
z omylu.
Zamyslela se a potom se znova usmála, ale jako by vlastně nevěděla čemu...
"Tak vida, opravdu jsem kněžna!" zašeptala jakoby posměšně a znenadání se podívala na
Darju Alexejevnu a zasmála se. "To je nečekané rozuzlení... takhle... jsem si to
nepředstavovala... Ale pročpak stojíte, panstvo, posaďte se přece a blahopřejte nám, mně a
knížeti! Někdo myslím chtěl šampaňské. Ferdyščenko, jděte, postarejte se o víno! Káťo,
Pašo," oslovila obě služebné, které uviděla ve dveřích, "pojďte sem, budu se vdávat, slyšely
jste to?
Za knížete, má půldruhého milionu, je to kníže Myškin a vezme si mě!"
"Spánembohem, holka, už je na čase! Jen nemeškej!" zvolala Darja Alexejevna, obratem věci
docela vyvedená z míry.
"Sedněte si přece vedle mne, kníže," pokračovala Nastasja Filippovna. "už nám nesou víno,
blahopřejte nám, pánové!"
"Hurá!" ozvalo se mnohohlasně. Všichni se tlačili k vínu, především Rogožinovi průvodci.
Ale třebaže křičeli nebo byli ochotni křičet, přece přes všechnu výjimečnost okolností a
situace přitom někteří cítili, že věc bere nový obrat. Ostatní se tvářili zmateně a nedůvěřivě
vyčkávali, nebo si šeptali, že je to případ zcela obvyklý, knížata se přece žení všelijak, berou
si i děvčata z cikánských táborů. Rogožin stál nehybně, tvář zkřivenou strnulým, nechápavým
úsměvem.
"Kníže, chlapče, vzpamatuj se!" zděšeně zašeptal generál, přistoupil ze strany k mladému
muži a zatahal ho za rukáv.
Nastasja Filippovna si toho všimla a rozesmála se.
"Ne, generále! Já jsem teď taky kněžna, jak jste slyšel, a kníže mi nedá ublížit! Afanasiji
Ivanoviči, blahopřejte mi přece, teď budu všude sedět vedle vaší ženy. Co myslíte, je výhodné
mít takového manžela? Půldruhého milionu, k tomu kníže a nádavkem prý ještě idiot, co
může být lepšího? Teď teprve začne pravý život!
Přišel jsi pozdě, Rogožine! Vem si svůj balík, vdávám se za knížete a jsem bohatší než ty!"
Ale Rogožin už pochopil, oč jde. Tvář se mu stáhla nevýslovnou bolestí. Spráskl ruce a z
prsou se mu vydralo zasténání.
"Zřekni sejí!" křikl na knížete.
Kolem se všichni zasmáli.
"To kvůli tobě sejí má zříct?" zeptala se Darja Alexejevna vítězně, "ale běž, hodil jsi peníze
na stůl jako křupan! Kníže šiji vezme a tys sem přišel jenom tropit neplechu!"
"Já šiji taky vezmu! Hned, v tu chvíli šiji vezmu! Všechno jí dám..."
"Jdi, ty hampejzníku, měli by tě odsud vyhnat!" pohoršené pokračovala Darja Alexejevna.
Smích zesílil.
"Slyšíte, kníže?" zeptala se Nastasja Filippovna, "jak smlouvá o vaši nevěstu?"
"Je opilý," řekl kníže. "Velmi vás miluje."
"A nebude vám potom hanba, že vaše nevěsta div neutekla s Rogožinem?"
"Měla jste horečku, i teď ještě máte horečku a jako byste blouznila."
"A nebudete se stydět, až vám budou předhazovat, že si vaši ženu vydržoval Tockij?"
"Ne, nebudu se stydět... Nebyla jste u Tockého ze své vůle..."
"A nikdy mi to nebudete vyčítat?"
"Nebudu."
"Pozor, nezaručujte se na celý život!"
"Nastasjo Filippovno," řekl kníže tiše, s náznakem soucitu, "prve jsem vám řekl, že bych si
pokládal za čest, kdybyste svolila být mou ženou, a že vy prokazujete čest mně, ne já vám. Vy
jste se mým slovům smála a slyšel jsem, že se kolem také smáli. Snad jsem se směšně vyjádřil
a choval se směšně, ale vždycky jsem si myslel, že... chápu, co je to čest, a jsem přesvědčen,
že jsem řekl pravdu. Chtěla jste se teď nenapravitelně zahubit, vždyť později byste si to nikdy
neodpustila, a ničím jste se přece neprovinila. Není možné, aby váš život byl už nadobro
zmařen. Co na tom, že k vám přišel Rogožin a že Gavrila Ardalionovič vás chtěl oklamat?
Proč o tom bez ustání hovoříte? Znovu vám opakuji, to, co jste udělala, by málokdo dokázal.
A že jste chtěla odejít s Rogožinem, k tomu jste se rozhodla v horečce. I teď jste ještě
nepříčetná a raději byste si měla lehnout. Vždyť byste hned zítra šla pracovat, nezůstala byste
u Rogožina. Jste hrdá, Nastasjo Filippovno, ale snad už jste natolik nešťastná, že si opravdu
přičítáte vinu. Vás je třeba opatrovat, Nastasjo Filippovno. Budu vás opatrovat. Když jsem
poprvé spatřil vaši podobiznu, bylo mi, jako bych poznával známou tvář. Hned se mi zdálo,
jako byste mě volala... Já... si vás budu celý život vážit, Nastasjo Filippovno," skončil
najednou kníže, jako by se náhle vzpamatoval, a začervenal se, když si uvědomil, před jakými
lidmi mluví.
Pticyn ze samého jemnocitu sklonil hlavu a díval se do země.
Tockij si v duchu říkal: Podívejme se, idiot, a ví, že s lichotkami nejdál dojde, v tom jsou
všichni lidé stejní!
Kníže si také povšiml, jak na něho z kouta zablýskal očima Gaňa, jako by ho chtěl pohledem
sežehnout.
"Je to ale dobrák!" dojatě prohlásila Darja Alexejevna.
"Vzdělaný člověk, ale ztracený!" polohlasem řekl generál.
Tockij vzal klobouk a chystal se vstát, aby se tiše vytratil.
Dorozuměl se pohledem s generálem, že odejdou současně.
"Děkuji vám, kníže, takhle se mnou ještě nikdo nemluvil,"
prohlásila Nastasja Filippovna, "vždycky se mnou jednali jako se zbožím a nikdo z pořádných
lidí mi nenabídl ruku. Slyšel jste, Aťanasiji Ivanyči? Jak se vám zamlouvá všechno to, co říkal
kníže? Vždyť je to takřka neslušné... Rogožine! Počkej, nechoď ještě! Však vidím, že se ti
nechce odejít. Možná že ještě půjdu s tebou. Kam jsi mě chtěl odvézt?"
"Do Jekatěrinhofu," hlásil z kouta Lebeděv a Rogožin se jen zachvěl a díval se před sebe
široce rozevřenýma očima, snad ani nevěřil svým smyslům. Docela otupěl, jako by dostal
palicí do hlavy.
"Ale copak, copak, děvče? Opravdu snad máš záchvat. Snad ses přece nezbláznila?" polekaně
vykřikla Darja Alexejevna.
"A tys tomu věřila?" se smíchem vyskočila z pohovky Nastasja Filippovna. "Že chci zničit
takové dítě? To by bylo něco pro Aťanasije Tvanoviče, ten si v dětech libuje! Jdeme,
Rogožine!
Nevadí, že si mě chceš vzít, dej sem svůj balík! Třeba si tě ani nevezmu. Snad nemyslíš, že
kdyby sis mě vzal, nemusíš vyklopit peníze? Kdepak! Já jsem nestoudnice! Byla jsem
milenkou Tockého... Kníže! K tobě se teď hodí Aglaja Jepančinová, a ne Nastasja Filippovna,
to by na tebe Ferdyščenko ukazoval prstem!
Ty se nebojíš, ale já bych se bála, že tě zničím, a ty bys mi to pak vyčetl! A na to, že já bych ti
prokazovala čest, tak na to se zeptej Tockého. A tys, Ganěčko, propásl Aglaju Jepančinovou,
víš o tom? Kdybys s ní nebyl smlouval, určitě by si tě byla vzala!
Takoví jste všichni: Měli byste se napřed rozhodnout, buď pro počestné, nebo pro poběhlice.
Jinak jsou z toho zmatky!... Ten generál ale vyvaluje oči..."
"To je učiněná sodoma, sodoma!" opakoval generál, poškubávaje rameny. Také vstal z
pohovky, kolem už zase všichni stáli.
Nastasja Filippovna vypadala přímo zběsile.
"Je to možné?" zasténal kníže a lomil rukama.
"A tys myslel, že ne? Mám taky svou hrdost, i když jsem nestoudnice! Ríkals, že jsem
dokonalost sama. Pěkná dokonalost, když se vrhám do bahna jen proto, abych se mohla
vychloubat, že jsem zašlapala milion a knížecí titul! Jak by sis mě potom mohl vzít! Aťanasiji
Ivanoviči, přec jen jsem vyhodila oknem milion! A vy jste myslel, že budu celá šťastná, když
si vezmu Ganěčku a vašich pětasedmdesát tisíc? Těch pětasedmdesát tisíc si nechte (ani do sta
nedošel, Rogožin ho přetrumfl) a Ganěčku utěším sama, právě mi něco napadlo. A teď si chci
něco užít, jsem přece holka z ulice! Deset let jsem proseděla ve vězení, teď si to vynahradím!
Tak co, Rogožine! Připrav se, jedeme!"
"Jedeme!" vykřikl Rogožin, téměř šílený radostí. "Hej, vy tady...
sežeňte víno! Rychle!"
"Obstarej víno, budu pít. A bude hudba?"
"Bude, bude! Nechte ji!" zběsile zaječel Rogožin, když viděl, že se Darja Alexejevna blíží k
Nastasje Filippovně. "Je má! Všechno je mé! Královna! A dost!"
Dusil se radostí, obcházel kolem Nastasji Filippovny a křičel na všechny: "Nechte ji!" Celá
jeho tlupa se už odvážila do salonu.
Někteří pili, jiní hlučeli a smáli se, všichni byli navýsost rozjařeni a vedli si úplně nenuceně.
Ferdyščenko se k nim snažil nenápadně přidružit. Generál a Tockij se chystali nepozorovaně
zmizet. Gaňa už také držel klobouk v ruce, ale stál mlčky, jako by se nemohl odtrhnout od
podívané, která se před ním rozvíjela.
"Nechte ji!" křičel Rogožin.
"Co křičíš!" smála se mu Nastasja Filippovna, "jsem tady ještě svou paní, když budu chtít,
dám tě vyhodit. Ještě jsem si tvé peníze nevzala, tamhle leží. Dej to sem, celý balík! V tomhle
balíku že je sto tisíc? Fuj, takový neřád! Co je ti, Darjo Alexejevno? Měla jsem ho snad
zničit?" Ukázala na knížete. "Jak by se mohl ženit, když sám ještě potřebuje chůvu. Tamhle
generál mu ji bude dělat, koukej, jak se k němu lísá! Vidíš, kníže, tvá nevěsta si vzala peníze,
protože je zpustlá ženská, a ty ses s ní chtěl oženit! Ale proč pláčeš? Snad ti to není líto? Směj
se, jako já," pokračovala Nastasja Filippovna, ale i jí se na tvářích zatřpytily dvě velké slzy.
"Dočkej času, všechno přijde! Radši se včas vzpamatovat, než bude pozdě!... Ale proč všichni
pláčete, i tuhle Káťa! Co je ti, Kaťuško? Hodně ti tu i Paše zanechávám, už jsem to zařídila,
žijte blaze! Nutila jsem tebe, počestné děvče, abys obsluhovala mne, poběhlici... Je to tak
lepší, kníže, určitě lepší, později bys mnou pohrdal a nebyli bychom šťastni!
Nepřísahej, neuvěřím! A jak hloupé by to bylo!... Ne, raději se v dobrém rozejdeme, vždyť i
já jsem snílek, nic dobrého by z toho nevzešlo! Což jsem nesnila i o tobě? Máš pravdu, dávno
jsem o tobě snila, už ve vsi, v jeho domě, pět let jsem tam žila sama samotinká. O mnohém
jsem tam přemýšlela, o mnohém snívala a vždycky jsem si představovala takového, jako jsi
ty, dobrého, poctivého, hodného, takového hlupáčka, který najednou přijde a řekne: Vy jste se
ničím neprovinila, Nastasjo Filippovno, a já vás zbožňuji! Někdy jsem se tak rozesnila, že mě
to div o rozum nepřipravilo... A potom se objevil tady ten, každý rok dojížděl na dva měsíce,
zneuctil mě a pokořil, rozpálil a zkazil a potom zas odjel. Když byl pryč, tisíckrát jsem chtěla
skočit do rybníka, ale byla jsem zbabělá, chyběla mi odvaha. No a teď...
Rogožine, jsi připraven?"
"Jsem připraven! Nechte ji být!"
"Je konec!" ozvalo se několik hlasů.
"Dole čekají trojky, i s rolničkami!"
Nastasja Filippovna vzala do ruky balíček s penězi.
"Gaňko, něco mi napadlo. Chci tě odměnit, proč bys měl o všechno přijít? Rogožine, poleze
až na Vasiljevský za tři ruble?"
"Poleze!"
"Tak poslouchej, Gaňo, chci se ti ještě jednou podívat do duše.
Tři měsíce jsi mě trápil, teď je řada na mně. Vidíš tenhle balíček, je v něm sto tisíc! Tak já ho
teď hned hodím do krbu do ohně, tady před všemi svědky! A hned jak začne hořet, musíš
holýma rukama, bez rukavic, s vysoukanými rukávy sáhnout do krbu a vytáhnout peníze z
ohně! Když je vytáhneš, jsou tvoje, celých sto tisíc bude tvých! Maloučko si jen popálíš
prstíčky, ale vždyť jde o sto tisíc rublů, považ! A vytáhneš je jedna dvě! A já se potěším
pohledem na tvou duši, až budeš tahat z ohně mé peníze.
Všichni jsou svědci, že balíček bude tvůj! Ale když ho nevytáhneš, peníze shoří, nikoho
jiného k nim nepustím! Pryč!
Všichni pryč! Jsou to moje peníze! Dostala jsem je od Rogožina za dnešní noc. Jsou to mé
peníze, Rogožine?"
"Tvoje, má radosti! Tvoje, královno!"
"Tak všichni odstupte, mohu dělat, co chci! Nepřekážejte mi!
Ferdyščenko, prohrábněte oheň!"
"Nastasjo Filippovno, ruce mě nechtějí poslouchat!" odpověděl omráčený Ferdyščenko.
"Ach co!" zvolala Nastasja Filippovna, chytila krbové kleště, prohrábla dvě rozhořelá polena,
a sotva oheň vyšlehl, hodila do něho balík s penězi.
Kolem všichni vykřikli a někteří se dokonce pokřižovali.
"Zbláznila se! Ona se zbláznila!" volali jeden přes druhého.
"Ne... neměli bychom ji spoutat?" zašeptal generál Pticynovi, "nebo poslat pro... Vždyť se
přece zbláznila, že se zbláznila?"
"N-ne, to snad není jenom šílenství," zašeptal Pticyn, bílý jako křída, celý rozechvělý a
neschopný odvrátit zrak od doutnajícího balíčku.
"Že blázní? Viďte, že blázní?" dotíral generál na Tockého.
"Říkal jsem vám, že má svůj kolorit," zamumlal Tockij rovněž pobledlý.
"Ale přece jen, sto tisíc!"
"Proboha!" ozývalo se ze všech stran. Všichni se shlukli kolem krbu, všichni natahovali krky,
všichni křičeli... Někteří dokonce vyskočili na židle, aby lépe viděli. Darja Alexejevna
odběhla do předního pokoje a vyděšeně si tam cosi šeptala s Káťou a s Pašou.
Krásná Němka utekla.
"Panenko Márija! Královno! Všemohoucí!" úpěl Lebeděv, plazil se na kolenou před
Nastasjou Filippovnou a natahoval ruku ke krbu.
"Sto tisíc! Sto tisíc! Sám jsem viděl, jak je počítali! Královno!
Buď milosrdná! Poruč, ať vlezu do krbu! Vlezu tam celý, svou šedivou hlavu strčím do
ohně!... Mám nemocnou ženu, leží jako lazar, a třináct dětí, hladových sirotků, otce jsem
pohřbil minulý týden, Nastasjo Filippovno!"
S těmi úpěnlivými slovy chtěl sáhnout do krbu.
"Pryč!" zvolala Nastasja Filippovna a odstrčila ho, "všichni ustupte! Gaňo, copak tu stojíš?
Nestyď se! Vlez do krbu! Tady je tvé štěstí!"
Ale Gaňa toho dne a večera již příliš mnoho vytrpěl a nebyl připraven na tuto poslední
nečekanou zkoušku. Lidé se před ním rozestoupili a on teď stál proti Nastasje Filippovně, asi
tři kroky od ní. Nastasja Filippovna stála přímo u krbu a čekala, nespouštějíc z něho planoucí,
upřený pohled. Gaňa ve fraku, v ruce klobouk a rukavice, stál před ní mlčky se zkříženýma
rukama a hleděl do ohně. Po jeho tváři bílé jako zeď bloudil šílený úsměv. Nemohl sice
odvrátit zrak od ohně, od doutnajícího balíčku, ale zdálo se, že se v jeho duši rodí cosi
nového. Jako by se zapřísáhl, že zkoušku vydrží, nehýbal se z místa a za okamžik všichni
pochopili, že po balíčku nesáhne, že nechce.
"Peníze shoří a lidé se ti vysmějí," volala na něho Nastasja Filippovna, "a ty se potom oběsíš,
není to žert."
Oheň, který prve vzplanul mezi dvěma doutnajícími poleny, napřed maličko pohasl, když na
něj dopadl balíček a přidusil ho. Ale malý modrý plamínek ještě olizoval dolejší konec
spodního polínka. Konečně se dlouhý tenký jazýček plamene dotkl i balíčku, oheň se ho
zachytil a plazil se vzhůru po rozích papíru a najednou celý balíček v krbu vzplanul a jasný
plamen do výše vyrazil. Všichni strnuli.
"Panenko Márija!" zaúpěl Lebeděv a znovu se vrhl ke krbu, ale Rogožin ho strhl zpět a
odstrčil.
Z Rogožina zbyly jen nehybně upřené oči. Nemohl se odtrhnout od Nastasji Filippovny,
opájel se pohledem na ni a byl v sedmém nebi.
"Vidíte mou královnu!" opakoval nepřetržitě, obraceje se ke každému, kdo se mu namanul.
"Takhle je to po našem!" vykřikoval nepříčetně. "Kdopak z vás by tohle dokázal, vy
padavky!"
Kníže pozoroval všechno smutně a mlčky.
"Za jedinou tisícovku vynesu balíček v zubech!" nabízel se Ferdyščenko.
"V zubech bych to taky dokázal," zaskřehotal pán s pěstmi, který stál vzadu, v návalu
zoufalého odhodlání. "Ke všem čertům! Hoří, shoří to!" vykřikl, když uviděl šlehat plamen.
"Hoří, shoří to!" křičeli všichni jednohlasně a téměř všichni se drali ke krbu.
"Gaňo, nač čekáš, říkám ti naposled!"
"Jdi!" křikl Ferdyščenko, vrhl se zběsile ke Gaňovi a škubal ho za rukáv. "Jdi, nech té
komedie! Vždyť to shoří! Ach, zatr-racený chlape!"
Gaňa prudce odstrčil Ferdyščenka, otočil se a zamířil ke dveřím.
Při druhém kroku se však zapotácel a skácel se na podlahu.
"Omdlel!" vykřikli hosté.
"Matko Boží, shoří to!" bědoval Lebeděv.
"Zbytečně to shoří!" ozývaly se výkřiky ze všech stran.
"Káťo, Pašo, přineste vodu a čpavek!" zvolala Nastasja Filippovna, pak vzala krbové kleště a
balíček s penězi vytáhla.
Téměř celý obal ohořel a již doutnal, ale hned bylo vidět, že obsah zůstal nedotčen. Peníze
byly obaleny trojím novinovým papírem a zůstaly nepoškozeny. Všichni si ulehčené oddychli.
"Nejvýš se snad kapánek poškodila nějaká ta tisícovka, ale ostatním se nic nestalo," dojatě
poznamenal Lebeděv.
"Všechno patří jemu! Celý balíček! Slyšíte pánové!" prohlásila Nastasja Filippovna a položila
peníze vedle Gani, "přece jen se ovládl, vydržel to! Ješitnost je silnější než ziskuchtivost.
Nevadí, však se vzpamatuje! Jinak by mě snad zabil... Už přichází k sobě. Generále, Ivane
Petroviči, Darjo Alexejevno, Káťo, Pašo, slyšeli jste? Peníze patří jemu, Gaňovi. Dávám mu
je do úplného vlastnictví, jako odměnu za... no, na tom nezáleží, za co!
Řekněte mu to. Nechte je ležet vedle něho... Rogožine, jdeme!
Sbohem, kníže, poprvé v životě jsem viděla člověka! Sbohem, Afanasiji Ivanoviči, merci*!"
* Díky!
Celá tlupa se hnala hlučně, s halasným křikem k východu za Rogožinem a Nastasjou
Filippovnou. V přijímacím pokoji jí služebné podaly kožich, z kuchyně přiběhla kuchařka
Marfa.
Nastasja Filippovna všechny po řadě políbila.
"Snad nás doopravdy neopouštíte, drahoušku? A kam jdete? Dnes, v den svých narozenin, v
takový den!" vyptávaly se uplakané služebné a líbaly jí ruce.
"Na ulici jdu, Káťo, slyšelas přece, tam patřím, nebo půjdu prát prádlo! S Afanasijem
Ivanovičem končím! Pozdravujte ho ode mne a nevzpomínejte na mne ve zlém..."
Kníže se o překot vrhl k domovním vratům, kde se celá společnost usazovala ve čtyřech
trojkách s rolničkami. Generál ho dohonil ještě na schodech.
"Prosím vás, kníže, vzpamatujte se!" řekl a chytil ho za ruku.
"Nechte toho! Vidíte přece, jaká je! Mluvím s vámi jako otec..."
Kníže se na něho beze slova podíval, vytrhl se mu a utíkal dolů.
U domovních vrat, odkud právě vyrazily trojky, zahlédl generál, že kníže chvatně nastoupil
do první kolemjedoucí drožky a zavolal na drožkáře: "Do Jekatěrinhofu!" a ujížděl za
trojkami. Potom předjel generálův vůz tažený šedákem a odvezl domů generála, naplněného
novými nadějemi a plány, i s perlami, které si přece jen nezapomněl vzít s sebou. V mysli,
zaměstnané novými plány, se kmitl několikrát i svůdný obraz Nastasji Filippovny. Generál si
vzdychl: "Škoda! Věčná škoda! Docela se zničí! Je šílená!... Ale kníže potřebuje teď někoho
jiného než Nastasju Filippovnu..."
A ještě dva další hosté, kteří se rozhodli jít raději pěšky, pronesli několik podobně
mravoučných slov na rozloučenou s Nastasjou Filippovnou.
"Víte, Afanasiji Ivanoviči, tak nějak si počínají Japonci,"
podotkl Ivan Petrovič Pticyn. "Uražený člověk přijde k tomu, co ho urazil, a řekne: 'Tys mě
urazil, proto si před tvýma očima rozpářu břicho', a po těch slovech si opravdu rozpáře břicho
před očima toho, kdo mu ublížil, a pociťuje snad přitom náramné uspokojení, jako by se mu
doopravdy pomstil. Zvláštní povahy jsou mezi lidmi, Afanasiji Ivanoviči!"
"A vy myslíte, že tohle bylo něco podobného?" odpověděl s úsměvem Afanasij Ivanovič.
"Hm! To je ale vtipné... opravdu krásné přirovnání. Viděl jste však sám, milý Ivane Petroviči,
že jsem udělal všechno, co bylo v mých silách. Uznáte, že v té ženě jsou skryty vynikající
vlastnosti... skvělé povahové rysy. Chtěl jsem na ni prve zavolat, kdyby to bylo možné v té
vřavě, že ona sama je nej lepší ospravedlnění na všechny obžaloby, které proti mně vznesla.
Kdopak by se nedal takovou ženou strhnout až ke ztrátě zdravého rozumu a... vůbec? Vidíte,
ten křupan Rogožin jí přivlekl sto tisíc! Dejme tomu, že všechno, co se tam teď zběhlo, bylo
nesmyslné, romantické a neslušné, ale zato uznejte, ten kolorit, ta originalita! Bože, kam by to
mohla přivést se svou povahou a se svou krásou! Ale všechny mé snahy, všechno vzdělání,
které jsem jí poskytl, všechno bylo marné! Nebroušený diamant - kolikrát jsem to říkal..."
Afanasij Ivanovič si zhluboka povzdychl.
Díl druhý
Asi za dva dny po oné zvláštní příhodě na večírku u Nastasji Filippovny, kterou jsme
zakončili první díl našeho vyprávění, odjel kníže Myškin kvapně do Moskvy, aby tam
projednal věc svého nenadálého dědictví. Povídalo se, že ho k chvatnému odjezdu vedly i jiné
příčiny, ale o tom, stejně jako o jeho zážitcích v Moskvě a vůbec za jeho nepřítomnosti v
Petrohradě, nemůžeme podat podrobné zprávy. Kníže se vrátil až za šest měsíců, a dokonce i
ti, které jeho osud z jistých důvodů dosti zajímal, mohli se o něm v té době dovědět jen velmi
málo. Někomu sice docházely občas, ale velmi zřídka, útržkovité zprávy, avšak velmi
podivné a značně si odporující. Především se o knížete ovšem zajímali Jepančinovi, s nimiž se
před svým kvapným odjezdem ani nerozloučil. Ostatně generál s ním tehdy ještě mluvil, a to
nejednou, měli nějaké vážné rozhovory. Jepančin to však své rodině zamlčel. Nicméně
zpočátku, vlastně bezmála celý měsíc potom, co kníže odjel, se o něm v domě Jepančinových
nesmělo mluvit. Pouze paní generálová, Lizaveta Prokoijevna, hned prohlásila, že se v knížeti
krůtě zklamala. Za dva nebo tři dny pak poznamenala, aniž se už o knížeti zmínila, jen tak
všeobecně, že "hlavním rysem jejího života je nepřetržité zklamání v lidech". A posléze, asi
za deset dní, když ji dcery čímsi rozzlobily, pronesla ještě tuto sentenci: "Už dost zklamání.
Víckrát se to nesmí opakovat." Při této příležitosti musíme ještě poznamenat, že u Jepančinů
dosti dlouho panovala nepříjemná nálada. Všechny tísnilo nějaké tíživé napětí, cosi
nedořečeného, ožehavého, všichni chodili zamračení. Generál ve dne v noci pracoval, měl
nějak důležitá jednání; snad ještě nikdy ho neviděli tak horlivě zaměstnaného, zvláště ne v
úřadě. Doma ho sotva letmo zahlédli. Jeho dcery se ovšem nahlas k ničemu nevyjádřily. Snad
i o samotě si řekly velmi málo. Byly to dívky nemírně hrdé, ba i mezi sebou se někdy
ostýchaly; ale rozuměly si mlčky, jen když se na sebe podívaly, takže slova bývala docela
zbytečná.
Kdyby se náhodou naskytl nezasvěcený pozorovatel, mohl by dojít jen k jedinému závěru:
Podle všech výše uvedených, třebas i nečetných známek zůstavil kníže v domě Jepančinových
zvláštní dojem, ačkoli tam pobyl jen jednou a dosti krátce. Snad by se dal onen dojem přičítat
pouhé zvědavosti, vyvolané dosti výstředními dobrodružstvími knížete. Rozhodně se však
nedal ničím smazat.
Řeči, které se zprvu šířily po městě, ponenáhlu utichaly a celá věc se halila závojem
neurčitosti. Vyprávělo se sice o jakémsi potrefeném knížátku (nikdo nemohl uvést správné
jméno), který prý zdědil náhle obrovské jmění a oženil se s přicestovalou francouzskou
tanečnicí ze Chateau des fleurs v Paříži. Ale jiní zas tvrdili, že jmění zdědil jakýsi generál a se
známou pařížskou tanečnicí se prý oženil zdejší kupec, ohromný boháč. Na své svatbě prý,
úplně opilý, z pouhého furiantství spálil nad svíčkou losy poslední loterie v ceně sedmi set
tisíc rublů. Ale všechny tyto zvěsti záhy utichly, hlavně vlivem jistých okolností. Celá
Rogožinova tlupa, z níž mnozí by mohli lecos vyprávět, se v plném počtu s Rogožinem v čele
odebrala do Moskvy, téměř přesně týden po strašných orgiích v jekatěrinhofském restaurantu,
kterých se zúčastnila i Nastasja Filippovna. K několika málo lidem, co se o věc zajímali, se
doneslo, že Nastasja Filippovna hned na druhý den utekla neznámo kam, a po čase prý se
zjistilo, že je v Moskvě; proto se v Rogožinově odjezdu shledávala jistá souvislost s touto
zprávou.
Leccos bylo také slyšet zejména o Gavrilovi Ardalionoviči Ivolginovi, jenž byl ve svých
kruzích též dosti známý. Ale jistá okolnost záhy zchladila a nakonec nadobro umlčela
všechny nepěkné řeči o něm. Těžce se rozstonal a nemohl vycházet ani do společnosti, ani do
úřadu. Stonal asi měsíc, ale i po svém uzdravení se vzdal neznámo proč služby v akciové
společnosti a na jeho místo nastoupil jiný. V domě generála Jepančina se rovněž už neukázal,
takže i ke generálovi začal docházet jiný úředník.
Nepřátelé Gavrily Ardalionoviče se mohli domnívat, že si z rozpaků nad tím, co se mu stalo,
netroufá vyjít na ulici, ale on skutečně stonal. Trpěl jakousi depresí a býval stále podrážděný a
nějak těžkomyslný. Varja se oné zimy provdala za Pticyna; všichni, kdo ji znali, připisovali
onen sňatek okolnosti, že se Gaňa nechtěl vrátit ke svému zaměstnání a nejen že přestal
vydržovat rodinu, nýbrž sám teď potřeboval pomoc a málem osobní péči.
Mimochodem ještě podotýkáme, že u Jepančinů o Gaňovi nepadlo slovo, jako by člověk toho
jména nebyl ani na světě, natož pak někdy jejich hostem. Ale přece se o něm celá rodina
dověděla, dokonce velmi záhy, jistou zajímavou okolnost, a sice, že oné osudné noci po
trapném zážitku u Nastasji Filippovny po návratu domů neulehl, nýbrž s horečnou
netrpělivostí čekal na knížete.
Kníže se z Jekatěrinhofu vrátil v šest ráno. Gaňa přišel za ním do pokoje a položil na stůl
ohořelý balík peněz, který mu darovala Nastasja Filippovna, když ležel v mdlobách. Naléhavě
prosil knížete, aby tento dárek při nejbližší příležitosti vrátil Nastasje Filippovně. Když přišel
ke knížeti, byl v nepřátelské, téměř zoufalé náladě, ale po několika slovech, která spolu
vyměnili, proseděl u knížete dvě hodiny a celou dobu usedavě plakal. Rozloučili se jako
přátelé.
Tato zpráva, která pronikla k Jepančinovým, se později ukázala naprosto pravdivá. Je ovšem s
podivem, jak se mohly takové zprávy tak rychle šířit a docházet sluchu; například všechno, co
se stalo u Nastasji Filippovny, dozvěděli se u Jepančinů bezmála hned druhého dne a s dosti
přesnými podrobnostmi. Zprávy o Gavrilovi Ardalionoviči mohly k Jepančinovým proniknout
prostřednictvím Varvary Ardalionovny, která náhle navštívila děvčata Jepančinovy a k
velikému údivu Lizavety Prokoljevny se s nimi záhy důvěrně spřátelila. Ale přestože Varvara
Ardalionovna pokládala z jakéhosi důvodu za vhodné sblížit se s děvčaty Jepančinovými, jistě
by se s nimi nepouštěla do řeči o svém bratrovi. Byla to též svým způsobem velmi hrdá žena,
i když navázala přátelství tam, odkud jejího bratra div nevyhnali. S dívkami Jepančinovými se
znala již předtím, ale vídaly se zřídka.
V jejich salonu se ostatně ani teď vůbec neukazovala, přiběhla vždycky jen na chvilku zadním
vchodem. Lizaveta Prokoíjevna ji nikdy ani dříve nezvala, třebaže si velmi vážila Niny
Alexandrovny, Varvařiny matky. Divila se a zlobila a připisovala známost s Varjou rozmarům
a svévoli svých dcer, které "už nevědí, jaké schválnosti by si proti ní vymyslely". Varvara
Ardalionovna k nim však chodila dál, i když se vdala.
Ale asi za měsíc po odjezdu knížete do Moskvy dostala paní generálová dopis od staré kněžny
Bělokonské, která asi čtrnáct dní předtím odcestovala do Moskvy ke své starší provdané dceři.
Onen dopis učinil zřejmě na adresátku hluboký dojem. I když z jeho obsahu nic nesdělila
dcerám ani manželovi, přece jen v rodině podle mnoha příznaků pocítili, že je velmi vzrušená,
ba rozčilená. Najednou se dávala s dcerami do prapodivných rozhovorů o nezvyklých věcech;
zřejmě by se jim byla ráda svěřila, ale cosi jí v tom bránilo. Toho dne, kdy jí byl dopis
doručen, chovala se k dcerám velmi něžně, Aglaju a Adelaidu dokonce políbila, jako by se z
něčeho kála, ale z čeho, nedovedly si dcery vysvětlit.
Dokonce i na Ivana Fjodoroviče, který byl u ní celý měsíc v nemilosti, se tvářila najednou
vlídněji. Druhého dne se ovšem strašně rozzlobila kvůli svému včerejšímu citovému
rozpoložení a již dopoledne se dokázala se všemi pohádat, načež se kvečeru obzor opět
vyjasnil. Její dobrá nálada vydržela pak celý týden, a to se už dávno nestalo.
Za další týden došel však od kněžny Bělokonské další dopis a tehdy se již paní generálová
odhodlala promluvit. Slavnostně prohlásila, že "stará Bělokonská" (nikdy kněžnu v její
nepřítomnosti jinak nenazvala) jí sděluje o tom... podivínovi, no, o knížeti! věci velmi
potěšitelné. Stará kněžna ho v Moskvě vypátrala, vyptala se na něho a dozvěděla se velmi
příznivé věci.
Potom ji kníže osobně navštívil a udělal na ni neobyčejný dojem.
"Je to vidět i z jejího pozvání, aby ji denně mezi jednou a druhou navštěvoval, a on k ní teď
chodí denně a ještě ji neomrzel," končila paní generálová a dodala, že dík "staré" je kníže
zván ještě do dvou či tří dobrých rodin. "Je to dobře, že ze sebe nedělá pecivála a neupejpá se
jako hlupák." Dívkám, které vyslechly toto sdělení, neušlo, že matinka před nimi z dopisu
mnoho zatajila. Snad jim to potvrdila i Varvara Ardalionovna, která mohla vědět a jistě věděla
všechno, co bylo známo Pticynovi o knížeti a jeho pobytu v Moskvě. A Pticyn mohl dokonce
vědět víc než všichni ostatní. Jenže byl v obchodních věcech nesmírně diskrétní, ačkoli Varje
samozřejmě máloco zamlčel. Proto paní generálová k Varje rázem ještě víc ochladla.
Led mlčení byl však přece prolomen a o knížeti se zas smělo mluvit nahlas. Mimoto se znovu
jasně potvrdilo, jak neobyčejný dojem a nesmírný zájem kníže vzbudil a zanechal v rodině
Jepančinových. Paní generálovou až překvapovalo, jak silným dojmem působily na její dcery
zprávy z Moskvy. Dcery se zas divily své matince, která před nimi tak slavnostně
prohlašovala, že "hlavním rysem jejího života je nepřetržité zklamání v lidech", a jedním
dechem doporučila knížete pozornosti "vlivné"
staré kněžny Bělokonské v Moskvě, což se jistě neobešlo bez značné námahy a velkého
prošení, neboť "stará" byla v jistém ohledu velmi škrobená.
Jakmile byl led prolomen a ovzduší se pročistilo, přispěchal i generál se svými novinkami.
Ukázalo se, že i on věnoval celé záležitosti hodně pozornosti. Jeho zprávy se ovšem týkaly
výhradně "obchodní stránky". Vyšlo najevo, že požádal dva velmi spolehlivé a svým
způsobem vlivné pány v Moskvě, aby dohlédli na knížete - v jeho vlastním zájmu - a hlavně
na jeho rádce Salazkina. Původní zpráva o dědictví, "tak říkajíc o podstatě odkazu," se
ukázala pravdivá, ale jmění samo se nakonec nezdálo tak obrovské, jak se o něm zprvu
vykládalo. Pozůstalost byla ve značném nepořádku; byly tu dluhy, hlásili se různí pretendenti
a k tomu si kníže vedl naprosto neprakticky. "Bůh s ním,"
prohlašoval generál teď, když byl led prolomen, z upřímného srdce, "ten chlapec to sice nemá
v hlavě v pořádku, ale přesto si to zaslouží." Mezitím však kníže napáchal řadu hloupostí,
když za ním chodili věřitelé nebožtíka kupce s pochybnými bezcennými doklady a jiní, kteří
už o knížeti slyšeli, dočista bez dokladů.
A kníže? Uspokojil téměř všechny požadavky, přes ujišťování přátel, že všichni ti drobní
věřitelé a podvodníčkové nemají žádné oprávněné nároky. Dělal to jen proto, že někteří z
nich, jak se ukázalo, utrpěli škodu.
Paní generálová k tomu podotkla, že v tom smyslu jí také psala Bělokonská, a ostře dodala, že
"je to hloupé, velmi hloupé, ale proti hlouposti není léku", jenže na tváři jí bylo vidět, jakou
má radost zjednání "toho hlupáka". K dovršení všeho si generál všiml, že jeho manželka
chová ke knížeti city takřka mateřské a že je najednou neobyčejně něžná k Aglaje, a v
důsledku toho se začal tvářit důležitě a ustaraně.
Ale tato příjemná pohoda neměla dlouhého trvání. Uplynuly sotva dvě neděle a opět se cosi
zvrtlo, generálová se mračila a generál pokrčil několikrát rameny a podřídil se opět
"ledovému mlčení".
Šlo o stručnou, a proto dosti nejasnou, ale zato spolehlivou zprávu o tom, že Nastasja
Filippovna, která zprvu zmizela v Moskvě a později byla vypátrána Rogožinem, potom opět
kamsi zmizela a znovu jím byla nalezena, mu dala posléze pevný příslib, že si ho vezme. A
zrovna po dvou týdnech se generál dověděl, že Nastasja Filippovna utekla potřetí, takřka od
oltáře, a tentokrát prý ujela kamsi na venkov. Zároveň s ní opustil prý Moskvu i kníže Myškin
a všechny své záležitosti svěřil Salazkinovi.