Chap. 07
DOKTOR KAZISVĚT 1876 Neříkali mu vždycky tak, až po jisté příhodě, ale ta byla tak divná, že přišla i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert a křestním jménem svým nějak zcela neobyčejně, jenže už nevím jak. Pan Heribert byl lékařem, totiž abych pravdu mluvil, on byl skutečně promovován na doktora medicinae, ale neléčil pranikoho a praničeho. Sám by se byl musil přiznat, že od doby, kdy co student navštěvoval kliniky, neměl ani jediného nemocného pod rukama. A byl by se snad i ochotně k tomu přiznal, jen kdyby byl vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní. Doktor Heribert byl synem doktora Heriberta, velmi oblíbeného to druhdy lékaře malostranského. Matka umřela záhy, otec umřel krátce před synovou promocí a zůstavil mu na Oujezdě jednopatrový domek, snad také něco peněz, ale ne mnoho. V tom domku dr. Heribert junior sídlil. Dva přízemní krámky na ulici, pronajatý byt v prvním patře kupředu nesly mu něco činže, on sám bydlel v prvním patře ve dvoře a k němu vedly přímo ze dvora schody zvláštní, dřevěnou mříží hned dole u dvora uzavřené, takto nekryté. Jak to u něho v bytu vypadalo, nevím, že ale žil velmi jednoduše, vím. Jeden z obou krámků byl totiž hokynářský, hokynářka pana doktora obsluhovala a syn její, Jozífek, byl můj kamarád – už jsme dávno, tuze dávno dokamarádili, stalť se Jozífek pak kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Ale u něho jsem zvěděl, že pan doktor Heribert vaří si snídani sám, na oběd že chodí do nějaké laciné jídelny na Starém Městě a večeři že odbývá lecjak. Dr. Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý neb bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká „zkažený student―, a pozděj se i posmívali: „Ah doktor, ano – ani kočku bych mu 115 nesvěřil!― Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam. Byl postavy skoro malé – podle nové míry měl jen as tak půl druhého metru – a tu suchou postavičku svou kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních postav lidských vždy aspoň na dva kroky vzdálena. Odtud to zmítání. Modré jeho oko bylo jaksi plno ostychu, jako oko kopnutého psa. Tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá – zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco zcela neslušného. V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský kalmuk, zapadala hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu, a v letě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí šat plátěný, kývala se nejisté jakoby na slabé stopce. V letě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu si zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale dr. Heribert vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova. Pak ho už nechali zcela. Ano tak daleko to přivedl dr. Heribert, že vzdor tomu, že mu bylo teprv asi čtyřicet let, nestarala se z malostranských panen o něho už ani jedna. Najednou se ale přihodilo něco – jak jsem řekl, až do novin to přišlo! A o tom chci vypravovat. Byl překrásný den červnový. Takový den, kdy se nám zdá, že úsměv nejvyšší spokojenosti rozkládá se po nebi, zemi i po tvářích všech lidí. A v den ten pohyboval se pozdě odpůldne nádherný pohřeb Oujezdem k bráně. Pochovávali pana Schepelera, radu oučtárny zemské či stavovské, jak se tenkrát říkalo. Bůh nám to odpusť, ale věru se zdálo, že i po tom pohřbu je rozestřen onen úsměv spokojený! Tvář mrtvého ovšem nebylo vidět, neníť u nás zvyk jihu, kde nosí mrtvé k hrobu v rakvi otevřené, aby se naposled ještě, než sklouznou do jámy, ohřáli v slunci. Ale odpočtem-li jistou slušnou opravdovost, nemohla se jakás všeobecná spokojenost upřít. Ležela za překrásného toho dne lidem jakoby ve všech údech – 116 pomozme si! Nejspokojenější byli as ti praktikanti zemských úřadů, kteří pana radu na márách nesli. Nedali si to vzít. Dva dny byli v rozechvění a lítali z kanceláře do kanceláře; teď šli hrdě a odměřeně pod nákladem svým, každý přesvědčen, že spočívají na něm zraky světa a že svět ten si šeptá: „To jsou praktikanti stavovští!― Spokojen byl dále dlouhý pan doktor Link, který pojen osmidenní nemoci zesnulého pana rady byl od téhož vdovy obdržel dvacet dukátů honoráře, celá Malá Strana o tom již věděla; šel teď s hlavou trochu sklopenou, jako by přemýšlel. Spokojen byl soused Ostrohradský, řemenář a nejbližší příbuzný páně radův. Za živa ho sice pan strýček zanedbával, ale teď už věděl Ostrohradský, že v kšaftu je mu přiřknuto pět tisíc zlatých, a několikrát byl již k sládkovi panu Kejříkovi mezi průvodem se pronesl: „Přec měl dobré jádro!― Petrohradský šel hned za rakví a vedle něho obtloustlý, zdravotou svítící pan Kejřík, nejlepší a nejdůvěrnější přítel nebožtíkův. Zrovna za těma dvěma šli pánové Kdojek, Mužík a Homann, vesměs radové zemské účtárny, ale co do hodnosti mladší než zesnulý Schepeler; také ti byli patrně spokojeni. Ba musíme s bolestí říci, že ani paní Marie Schepelerová, sedící samotná v prvním fiakru, neubránila se všeobecné spokojenosti, že ale bohužel ta její spokojenost z červnové nálady přímo nevyplývala. Dobrá panička ta byla ovšem ženskou, a být již třetí den předmětem vřelého soucitu tolika lidí, to lechtá. Pak také štíhlému jejímu vzrůstu slušely černé smuteční šaty zrovna roztomile a vždy trochu bleďounká její tvář vyjímala se v rámci černého závoje zvláště pěkně. Jediný, kdo těžce nesl smrt páně radovu a hluboce nepříjemného dojmu nijak se zbavit nemohl, byl sládek pan Kejřík, posud mládenec a jak již praveno nejlepší a nejdůvěrnější nebožtíkův přítel. Bylať mu mladá vdova již včera zřejmě vyjádřila své očekávání, že se jí teď patřičně odmění za to, že mu už za živobytí svého manžela byla – tak věrna. Když k němu soused Ostrohradský po prvé dnes pronesl své: „Přec měl dobré jádro!―, odvětil pan Kejřík smutně: „Ba neměl, sic by byl vydržel dýl.― A pak 117 Ostrohradskému více už ani neodpovídal. Průvod pomalu došel Oujezdské brány. Tenkráte ještě nebyla brána ta tak k přefouknutí lehýnká jak je dnes, vinula se těžkými hradbami, dva dlouhé, křivé a temné tunely stály za sebou, pravá předmluva k hrobům zábranským. Parádní pohřební vůz byl teď průvod předjel a zastavil u brány. Kněží se obrátili, mládenci spustili máry pomalu k zemi a začalo kropení. Pak kočové povytáhli pohyblivý podklad vozu a mládenci zdvihli rakev, aby ji dali na vůz. Teď se to stalo! Buď že byl na jedné straně nadbytek sil, nebo na obou stranách zcela stejná neobratnost – náhle rakev sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola zůstala sice v rakvi, ale svezla se trochu do kolenou a pravá ruka se vymrštila přes rakev ven. Zděšení bylo všeobecné. Rázem nastalo ticho, že soused mohl slyšet tikot hodinek v sousedově kapse. Zraky všech se vpíjely v nehybnou tvář mrtvého rady. A zrovna vedle rakve stál – doktor Heribert. Byl se právě branou vracel z nějaké procházky, kormidloval mezi hromadou lidí sice sem tam, ale náhle byl nucen zůstat stát zrovna za kněžími a teď byl šedivý jeho kabátek zrovna vedle černého rubáše umrlcova. To trvalo okamžik. Jaksi mimovolně chopil se Heribert svislé ruky, snad aby ji zase v rakvi umístil. Ale podržel ji v rukou svých, prsty jeho nepokojně hrály, a oči spočívaly pátravě na mrtvém obličeji před ním. Teď vztáhl ruku a rozevřel víčko pravého umrlcova oka. „No, copak je to?― houkl vtom Ostrohradský. „Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?― Někteří mládenci vztahovali ruce. „Pozor!― vzkřikl malý Heribert hlasem k neuvěření širokým a zvučným. „Ten muž není mrtev!― „Nesmysl! – Vy jste blázen!― hučel pan doktor Link. „Kdepak je policie!?― volal do toho Ostrohradský. Na všech tvářích byl nejvyšší zmatek. Jen sládek Kejřík byl rychle přistoupil ke klidnému Heribertovi. „A co se má stát?― tázal se 118 dychtivě: „Není – opravdu není mrtev?― „Není. Je jen ztrnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!― „Nejhotovější bláznovství!― křičel pan doktor Link. „Když ten není mrtev, tedy –― „Kdopak je to?― ptal se Ostrohradský. „I prý doktor –― „Doktor Kazisvět! – Policie!― řičel řemenář, jímž byla náhle zalomcovala myšlenka na těch pět tisíc. „Doktor Kazisvět,― opakovali páni radové Kdojek a Mužík. Ale již nesl obětovný přítel pan Kejřík s několika mládenci rakev pomalu do vedlejšího hostince U Vápenice. Po ulici nastal hluk a povyk zrovna bouřlivý. Pohřební vůz obracel, fiakři obraceli, pan rada Kdojek zvolal: „Pojďme – vždyť se dozvíme všechno!―, ale nikdo nevěděl, co má činit. „Dobře že jdete, pane komisaři!― volal Ostrohradský na přicházejícího teď policejního úřadníka. „Děje se tu strašná, nedovolená komedie – prznění mrtvol za bílého dne – před půl Prahou –― a následoval komisaře dovnitř Vápenice. Doktor Link zmizel. Za chvilku už byl Ostrohradský zase venku, za ním komisař. „Rozejděte se, prosím,― pravil tento k shromážděným, „nikdo nesmí tam! Doktor Heribert tvrdí najisto, že přivede pana radu k sobě.― Paní radová chtěla z kočáru ven, ale omdlela. Radost může někdy i usmrtit. Teď vyšel chvatně pan Kejřík a přistoupil ke kočáru, kde se paničky s omdlelou paní radovou obíraly. „Dovezte ji pomalu domů, doma se vzkřísí,― radil. A pak zabručel pro sebe: „Je přece příjemná – tuze příjemná!― Obrátil se, vskočil do fiakru a odjel, kam ho byl doktor Heribert poslal. Vozy se rozjely, truchlící se rozešli. Ale Oujezd byl u brány pořád pln lidí a policejní stráž musila před domem dbát pořádku. Vypravovali si v kupách nejdivnější věci. Hned jedni zlořečili doktoru Linkovi a vypravovali si o něm pomluvy, hned zas jiní posmívali se Heribertovi. Občas se objevil spěchající pan Kejřík a prohodil něco se zářícím obličejem: „Máme nejlepší naději!― – „Už 119 jsem sám cítil puls. Ten doktor čaruje!― – „Dýchá!― zvolal posledně všecek u vytržení a vrhnul sebou do připraveného fiakru, aby radostnou zprávu dovezl paní radové. Konečně pozdě navečer, již k desáté hodině, vynesli z Vápenice zakrytá nosítka. Po jedné straně šel doktor Heribert a pan Kejřík, po druhé straně komisař. Ale nebylo jediné malostranské hospody, kde by nebylo bývalo natlučeno až přes půlnoc. O ničem jiném se nemluvilo než o vzkříšení pana rady Schepelera a o doktoru Heribertovi. A mluvilo se zimničně. „Ten umí víc, než co stojí v latinské kuchyni!― „Jak se člověk na něho podívá, hned to vidí! Už jeho otec byl výborný – výborný lékař! To se dědí.― „Ale že nechce praktikovat? –– Ten by si musel stát jako nějaký dvorní rada!― „Má asi peníze, to je to.― „A proč mu říkají doktor Kazisvět?― „Kazisvět? Já to neslyšel.― „Dnes jsem to slyšel stokrát.― – Po dvou měsících úřadoval pan rada Schepeler zas jako dřív. „Pánbůh na nebi a doktor Heribert na zemi!― říkal. A jindy zas: „Kejřík je diamant!― – Celé město mluvilo o doktoru Heribertovi. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšná. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata hleděli si prý získat doktora Heriberta za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král italský mu učinil návrh přímo neslýchaný. Vůbec se co nejnaléhavěji ucházeli o něho všichni takoví, z jichž smrti by bylo mnoho lidí mělo radost. Ale doktor Heribert byl jako zabedněn. Ba vypravovalo se, že paní radová mu nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala, a naposled prý ji polil s pavlače vodou. Zas bylo vidět, že o lidi nestojí. Pozdravovali ho, on ale neděkoval nikdy. Jako dříve kormidloval ulicemi a průsvitná, suchá jeho hlavička potřásala se bojácně jako chmýří. Nemocného nepřijal 120 nikdy. Ale přec se mu teď říkalo všeobecně „doktor Kazisvět―. Spadlo to jako s nebe. Již jsem ho neviděl přes deset let; ani nevím, žije-li. Jeho malý domek na Oujezdě stojí posud nedotknut. Musím se jednou poptat. 121 HASTRMAN 1876 Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parasol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval –jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže se střechy nejstaršího fiakra. Suchý, špičatý obličej páně Rybářův byl ozářen věčným úsměvem. Zvláštní podívání bylo na pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo. Podobalo se, že jeho myšlénky nejsou v něm, že jdou uctivě asi krok za ním a pořád ho baví nějakými veselými nápady, takže pan Rybář musí se usmívat a občas se po čtverácích ohlídne. Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnul. Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s „ďjó!―, což mělo význam potakující. Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s výhlídkou na Petřín. Ale kdyby byl býval již až u samého domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali vpravo na Hradčany, vždy šel za nimi. Když zastavili u rozložité výhlídky a obdivovali se kráse naší Prahy, stál vedle nich, pozdvih prst a hvízdnul: „Ďjó, moře! – Proč nebydlíme u moře!― Pak šel za nimi do hradu, a když se cizinci ve 122 svatováclavské kapli obdivovali zas stěnám vyloženým českými drahokamy, hvízdnul po druhé: „To si myslím! U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo!― Víc jim neřekl nikdy. Pro jeho jméno, pro jeho zelený fráček a pro to „moře!― říkali jsme mu hastrman. Ale v úctě jsme ho měli staří mladí. Pan Rybář byl justiciárem na výslužbě, někde od Turnova. Zde v Praze žil u své blízké příbuzné mladé, která měla nevysokého úřadníka za muže a s ním už dvě nebo tři dítky. Vypravovalo se, že pan Rybář je až báječně bohat. Ani ne tak na penězích, jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl, říkali, stát vysokou černou skříň, v té skříni byly samé nízké, čtyřhranné škatule černé, hezky velké, a v každé škatuli byl vnitřek sněhobílou lepenkou rozdělen na samé čtverce a v každém čtverci ležel na bavlnce lesknoucí se drahokam. Byli lidé, kteří to viděli. Našel a sebral prý vše sám na hoře Kozákově. My děti jsme sobě vypravovaly, že když u Šajvlů – tak se nazývali ti páně Rybářovi příbuzní – myje se podlaha, posypávají ji místo pískem samým natlučeným cukrem. V sobotu, v den drhnutí, vždy jsme ukrutně záviděli dětem Šajvlovým. Jednou jsem seděl nad příkopem vlevo za Bruskou branou poblíž pana Rybáře. Tam usedal totiž pan Rybář každého krásného dne na hodinku pohodlně do trávy a kouřil si z krátké dýmky. Tenkrát šli náhodou dva větší studující kolem. Jeden z nich prsknul a pravil: „Ten kouří maminčinu vatýrku!― Od té doby pokládal jsem kouření maminčiny vatýrky za požitek, jakého sobě mohou dovolit jen lidé velice zámožní. Takto se procházel „hastrman― – ale ne, neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! – vždy jen po bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi – poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí – slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu― a o nějaké „svobodě―, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, 123 kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.― A pak kýv kloboukem a šel. Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?― Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.― Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybáři měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou. Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! – Bylo to v sluneční den srpnový, tak as ku třetí hodině odpolední. Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát; kdo stál právě tak po domácku venku, zavolal honem něco dovnitř domu; z krámů vybíhali lidé. Všichni se dívali za panem Rybářem, kráčejícím dolů. „Jde někam se vychloubat svým bohatstvím,― řekl pan Herzl, šenkýř u Dvou slunců. Podotýkám, že druhý pád množného počtu pro slovo „slunce― je dle malostranského jazyka zcela určitě „slunců―. „O jé!― volal pan Vitouš, kupec na rohu, „musí být zle, nese na prodej!― Je mně líto, musím-li říci, že pan Vitouš netěšil se přílišné vážnosti u sousedů. Vypravovalo se o něm, že jednou už byl blízek bankrotu, a podnes se dívá dobrý malostranský soused na „bankrotáře― naprosto jinak než svět ostatní. Ale pan Rybář kráčel klidně dál, trochu rychleji než jindy. Pod levým páždím nesl jednu z těch čtyřhranných škatulí černých, o nichž tolik povídáno. Tisknul ji pevně k tělu, takže smeknutý klobouk v ruce dole byl jakoby k noze přiklížen. V pravé ruce měl španělku s placatým knoflíkem ze slonové kosti, znamení to, že pan Rybář jde někam na návštěvu, nikdy jindy nenosil hole. Pozdravován zdvihal hůl a hvízdal mnohem hlasitěji než jindy. 124 Sešel Ostruhovou ulicí, přešel svatomikulášským náměstím a vesel do domu Žambereckého. Tam bydlel v druhém patře gymnasijní profesor pan Mühlwenzel, matematik a přírodozpytec. Tedy muž vzdělání trochu tenkráte neobyčejného. Návštěva netrvala dlouho. Pan profesor byl v dobré míře. Jeho hřmotné, podsedlé tělo bylo sobě právě odpoledním spánkem odpočinulo. Dlouhé šedé vlasy, věnčící lysé temeno, ježily se sem tam v pohodlném nepořádku. Modré, duchaplné a vždy přívětivé oči se svítily. Tváře, beztoho vždy rudé, hořely. Ty široké, dobré tváře byly trochu silně neštovicemi porvány a zavdávaly panu profesoru příčiny k stálému vtipu. „Tak je to na světě,― říkal, „když se děvče směje a má v tváři důlek, je prý hezké; já když se směju, mám sta důlků, a jsem prý přec jen ošklivý.― Pokynul panu Rybářovi k pohovce a ptal se: „Čím tedy mohu sloužit?― Pan Rybář položil škatuli na stůl a sundal svršek. Pestré kamínky zářily. „Já bych – já jen, co tadyhleto tento – jakou to má asi cenu –― koktal. Posadil se pak a opřel bradu o knoflík hole. Pan profesor se zadíval do kamínků. Pak vyndal jeden temný, vážil v ruce a prohlížel proti světlu. „To je moldavit,― pravil. „Jak?― „Moldávit.― „Ďjó, moldavit,― hvízdnul pan Rybář. Na tváři jeho bylo tak trochu vidět, že slovo to slyší po prvé v životě. „Ten by se hodil pro naši gymnasijní sbírku, jsou už řídký. Moh byste nám jej prodat.― „To by se vidělo. – Co tak asi –― „Tři zlaté v dvacetnících byste za něj dostal. No?― „Tři zlaté!― hvízdnul tenounce pan Rybář. Brada se zdvihla a sklapla pak zas na knoflík. „A ostatní?― šeptnul po chvilce z náhle stísněného hrdla. 125 „Chalcedony, jaspisy, ametystky, záhnědy – to nic není.― – Za nějaký okamžik byl pan Rybář zas již u rohu Ostruhové ulice. Kráčel pomalu vzhůru. Po prvé ho sousedé spatřili, an měl klobouk na hlavě. široká střecha byla stažena do čela. Španělka se vlékla koncem po zemi a harašila o dláždění. Nevšimnul sobě nikoho, nehvízdnul ani jednou. Také se na té cestě ani jednou neohlíd. Patrně dnes nedováděla žádná z jeho myšlenek venku, všechny jeho myšlenky byly v něm, hluboko. Dnes již z domu nevyšel, ne na hradby a ne za Brusku. A byl tak krásný den! Bylo již k půlnoci. Nebe se modralo jako za rána, měsíc zářil nejpyšnějším, nejkouzelnějším leskem svým, hvězdy se třepetaly jako bílé jiskry. Petřín byl pokryt nádhernou stříbrnou mlhou, stříbrná záplava ležela na celé Praze. Veselé světlo lilo se do pokojíku páně Rybářova oběma okny, dokořán otevřenými. U jednoho okna stál pan Rybář. Stál tu jako socha, ztrnulý. Z dáli hučely jezy vltavské, táhlým, mohutným tónem. Slyšel je stařeček? Náhle sebou trhnul. „Moře! – Proč tu není moře!― šeptnul a rty se mu zachvěly. Snad se v něm vlnila tesknost jako bijící moře. „Eh!― škubnul sebou pak a odvrátil se. Po podlaze ležely otevřené škatule a zrak jeho se jich dotknul. Vzal pomalu nejbližší z nich a vyndal z ní kamínky do hrsti. „Fi – oblázky!― a mejknul jimi oknem ven. Dole zapraskalo a zařinčelo sklo. Pan Rybář dnes ani nevzpomněl, že dole v zahradě je skleník. „Strýčku, copak děláte?― ozval se příjemný mužský hlas venku, patrně ze sousedního okna. Pan Rybář mimovolně ustoupil o krok nazpět. Dvéře vrzly a vesel pan Šajvl. Snad ho byla krásná noc zdržela u okna. Snad byl zpozoroval na starém strýci neobyčejný neklid a slyšel z jeho pokojíku dlouho trvající šukot. Snad vylehly i některé 126 starcovy vzdechy hlasitě z okna ven. „Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven?― Starec sebou škubnul. Pak zašeptal, dívaje se upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny – oblázky –― „Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přec, pro nás i pro vás. Vy jste sobě je pracně sebral – strýčku, nechte je, prosím, všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat –― „Mysleli jste snad,― šeptal zas stařec monotónně a s namáháním, „že jsem bohat, a já vskutku –― „Strýčku,― pravil pan Šajvl hlasem pevným, ale přitom měkkým a uchopil starcovu ruku, „copak nejsme vámi bohati? Moje děti by neměly dědečka, moje žena by byla bez otce, kdybychom neměli vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastni, vy jste naším požehnáním v domě –― Náhle přistoupil stařec zas až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Pohlídl ven. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jakoby rozpuštěný démant, vše se vlnilo – až k samému oknu – až do jeho oka – moře – moře! Dál už povídat nebudu, dál už neumím. 127 JAK SI NAKOUŘIL PAN VOREL PĚNOVKU 1876 Dne 16. února roku tisíc osm set čtyřicet a ještě několik otevřel pan Vorel svůj krupařský krám U zeleného anděla. – „Du Poldi, hörst,― pravila paní setníkova v patře nad námi ku své slečně dceři, která šla právě do trhu a byla již venku na chodbě, „krupici kup tady u toho nového, můžem to zkusit.― Mnohý lehkovážný sobě snad pomyslí, že odevření nového krupařského krámu nebylo ani tak zvláštní událostí. Ale takovému bych řekl jen: „Ty nebohý!― nebo bych docela jen pokrčil ramenama a neřekl ničeho. Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou branou přišel až do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě. Tenkrát mělo vše svoje místo určené, zařídit najednou krupařství tam, kde bylo na př. dřív kupectví, patřilo mezi věci tak hloupé, že na to nikdo ani nepomyslil. Krám se dědil s otce na syna, a přešel-li někdy přece na nějakého přistěhovalce z Prahy neb z venkova, nedívali se domorodci na tohoto příliš cize, neboť se byl jaksi podrobil navyklému pořádku jejich a nepletl je novotami. Ale on pan Vorel byl nejen člověk naprosto cizí, nýbrž zřídil si krupařský krám v domě U zeleného anděla, kde předtím přece jaktěživ nebyl krám žádný, a dal kvůli tomu také prolomit zeď přízemního bytu ven do ulice! Tam bývalo vždy jen obloukové okno a u toho sedala od rána do večera paní Staňková před modlitební knihou se zeleným stínidlem na očích, a každý, kdo šel kolem, mohl ji vidět. Stařičkou vdovu odvezli před čtvrt rokem do Košíř a teď – nač jen ten krám! Krupař v Ostruhové ulici byl již jeden, arci až zcela dole, ale nač druhého? Tenkráte měli lidé ještě peníze a kupovali si většinou zásoby přímo z mlýna. Snad si myslil pan Vorel: „Však ono to půjde!― Snad si také myslil samolibě, že je mladý, pěkný chlapík, kulatých tváří, snivě modrých očí, štíhlý jako panna, k tomu 128 svobodný, kuchařičky že tedy přijdou. Ale to jsou samé divné věci. Bylo tomu právě také tak asi čtvrt roku, co se pan Vorel byl přistěhoval do Ostruhové ulice; přicházel odněkud z venkova. Nevěděli o něm ničeho, než že je synem mlynáře; snad by jim byl sám pověděl víc, a to ochotně, ale neptali se ho. Jevili naproti němu veškerou pýchu domorodců, byl jim cizí. Večer sedal v Žlutém domku při džbánku piva, na rohu stolku vedle kamen sám a sám. Ostatní sobě ho ani nevšímali, ledaže kývli hlavou, když pozdravil. Kdo přišel pozděj než on, podíval se na něj, jako by tu ten cizí člověk seděl dnes po prvé; přišel-li on později, stalo se, že hovor utichnul. Ba ani včera si ho nikdo nevšimnul, a byla tu přec tak srdečná slavnost! Slavilť pan Jarmárka, poštovní úřadník, stříbrnou svou svatbu. On byl sice pan Jarmárka posud jen starým mládencem, ale zrovna dne 18. února bylo tomu pětmecítma let, co by se byl bezmála oženil. Nevěsta mu zemřela den před svatbou, pan Jarmárka víc už pak na žádnou ženitbu nemyslel, zůstal své nevěstě věren a mínil to včera s tou stříbrnou svatbou zcela doopravdy. Také ostatní sousedé, samí dobří lidé, neviděli v tom pranic zvláštního, a když pak na konec obyčejné denní pitky vyndal pan Jarmárka tři láhve mělnického, připíjeli si upřímně. Sklenky kolovaly – paní hospodská měla v celé zásobě své jen dvě sklenky vinní-, ale žádná nezavadila o pana Vorla. A přec měl pan Vorel dnes zcela novou pěnovku, kovanou stříbrem, a byl si ji pořídil jen proto, aby vypadal jako soused. Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo. „Však oni přijdou,― řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé. – 129 „Jen kdybych měl už první počinek,― řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul. O deváté hodině pak vstoupil skoro až mezi dvéře a vyhlídl netrpělivě do ulice, nejde-li konečně počinek ten první. Tu šla ulicí vzhůru setníkovic slečna Poldýnka. Slečna Poldýnka byla dámička buclatá, nevysoká, ale silných ramen a boků, tak něco přes dvacet let stará. Vypravovalo se o ní již asi čtyřikráte, že se bude vdávat, a světlé oči její měly onen výraz lhostejnosti, vlastně unavenosti, jaký se vkrade do očí všech dam, když čepec nejde trochu dlouho. Její chůze byla poněkud batolivá, ale přitom měla ještě příznak svůj zvláštní. V určitých rozměrech časových totiž slečna Poldýnka vždy klopýtla a sáhla si přitom vždy po šatech, jako by si byla na ně šlápla. Mně se chůze její podobala dlouhé epické básni, rozdělené v zcela určité sloky po stejném počtu stop. Zrak krupařův spočinul na slečně Poldýnce. Slečna přišla s košíčkem v ruce až ke krámu. Pohlédla vzhůru na krám, jako by se něčemu divila, pak klopýtla přes schůdek a již stála mezi dveřmi. Nevešla zcela, přitiskla si šátek honem k nosíčku. Bylť pan Vorel z dlouhé chvíle bafal upřímně a v krámě bylo kouře dost. „Poníženě ruku líbám. Čím posloužím?― tázal se ochotně pan Vorel, ustoupil na dva kroky zpět a položil pěnovku na pudl. „Dva žejdlíky prostřední krupice,― poručila slečna Poldýnka a obrátila se napolo z krámu ven. Pan Vorel se činil. Naměřil dva žejdlíky, přidal skoro půl a vsypal to do papírového sáčku. Bylo mu, jako by něco přitom mluvit měl. „Ráčíte být, jemnostslečinko, tuze spokojena,― koktal. „Tak – prosím zde!― „Mnoho-li?― tázala se slečna Poldýnka s jaksi zadrženým dechem a kuckla se do šátku. „Čtyry dobráky. – Tak! Poníženě ruku líbám! První počinek od krásné slečinky – to budu mít nějaké štěstí!― Slečna Poldýnka podívala se na něho chladně a vyvaleně. Takový cizí krupař! Mohl by být rád, kdyby si ho vzala tamhle mydlářovic zrzavá Anuše, a dovoluje si –. Neodpověděla a vykročila ven. Pan Vorel si mnul ruce. Vyhlídl zas do ulice a zrak jeho spočinul na panu Vojtíškovi, žebráku. Okamžik nato stál pan Vojtíšek, modrou svou čepici v rukou, na prahu. „Zde je dobrák,― prál pan Vorel lidumilně, „přijďte si každou středu.― Pan Vojtíšek se usmívavě poděkoval a šel. Pan Vorel ale si zase zamnul ruce a mínil: „Zdá se mně, když se na někoho tak ostře zadívám, on že sem do krámu musí. Ono to půjde!― Ale u Hlubokého sklepa stála setníkovic slečna Poldýnka a právě vypravovala paní radové Kdojekové: „On tam má tolik kouře, že je všechno jako uzené.― A když přišla v poledne krupicová polívka na stůl, tvrdila slečna Poldýnka určitě, že „z ní cítí tabákový kouř―, a položila lžíci. Do večera si vyprávěli již veškeří sousedé, že v krámě páně Vorlově zapáchá všechno tabákovým čmoudem, mouka že je jakoby pražena a kroupy uzeny. A již neříkali panu Vorlovi jinak než „uzený krupař― – osud jeho byl rozhodnut. Pan Vorel netušil ničeho. První den byl chudičký, dobře. Druhý, třetí den – no však to ještě půjde! Na konci téhodne neměl strženy ani dva zlaté šajnu – to je přec jen –! A šlo to pořád stejně. Ze sousedů nepřišel nikdo a také málokdy zabloudil do krámu nějaký venkovan. Pravidelně přicházel pouze pan Vojtíšek. Jedinou těšitelkou páně Vorlovou byla jeho pěnovka. Čím byl mrzutější, tím mohutnější kotouče dýmu vinuly se mu z úst. Tváře páně Vorlovy bledly, čelo se svrašťovalo, ale pěnovka byla den co den červenější a leskla se zdarem. Policajti Ostruhové ulice dívali se jedovatě dovnitř krámu na toho neúnavného kuřáka – kdyby byl, s dýmkou v ústech, jen alespoň jednou vystoupil přes práh do ulice! Zvláště jeden z nich, malý pan Novák, byl by dal nevím co za to, kdyby mu byl mohl hořící dýmku vyrazit z huby. Instinktivně sdíleli nechuť sousedův k cizákovi. Ale pan Vorel seděl mrzutě za pudlem a ani se nehnul. Krám pustnul a chudnul. As po pěti měsících začly pana Vorla navštěvovat podezřelé postavy, židé. Po každé pak přivřel pan Vorel skleněné dvéře krámské. Sousedé si povídali zcela určitě, že Malá Strana uvidí bankrot. „Kdo se jednou se židy spustí!― K svatému Havlu již se vyprávělo, že pan Vorel bude vystěhován a domácí pán že z krámu udělá zase byt. Konečně, den před stěhováním, zůstal krám zavřen již nadobro. Následujícího dne bylo ale před zavřeným krámem páně Vorlovým od devíti hodin zrána až do večera pořád plno lidí. Vypravovalo se, že pan domácí dal, když nemohl nikde pana Vorla nalézt, krám násilně otevřít, do ulice že vypadla dole dřevěná stolice a nahoře že se vyhoup nešťastný krupař, oběšený zcela ve výši na skobě. O desáté hodině přišla soudní komise a vešla do krámu domem. Sňali samovraha a pan Uhmuhl, malostranský policejní komisař, pomáhal. Sáhnul do kalmuku nebožtíkova a vyndal z něho dýmku. Držel ji k světlu a pravil: „Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl – podívejte se!― U