Osudy památek
Deska s rytinou ostrovského klášterního areálu
Galerii v zámeckém parku nabídl jeden ostrovský obyvatel ke koupi měděnou desku s rytinou zobrazující klášterní areál piaristů s milostnou sochou Panny Marie Věrné mezi anděly. Desku nalezl při opravě střechy na historické radnici, kde sloužila mezi taškami jako součást krytiny. S radostí byla deska za velmi rozumnou cenu zakoupena, restaurována a pořízeny otisky, zařazené i s deskou do grafických sbírek galerie. Jde o dílo z doby kolem poloviny 18. století se signaturami dvou autorů. Předlohu nakreslil slavkovský malíř Elias Dollhopf (1703-1773) a do měděné desky vyryl pražský rytec Martin Antonín Mansfelt (činný 1705-1733). Námět je věnován k poctě Ostrovské madony, oslavené anděly. Soška byla tehdy vystavena v klášterním kostele. Dřevořezba madony pochází z Dolního Saska, a to z roku 1492. Výjev doplňuje německý nápis: „Obraz Panny Marie Věrné, která byla před luterským obdobím zbožně uctívána v sasském Ebsdorfu, později ji však její jasnost Anna Magdalena vévodkyně Sasko-Lauenburská odebrala luterským obrazoborcům a roku 1654 dala přenést do své rezidence v Ostrově, kde ji pak nechala v kostele zbožných školních bratří vystavit k uctívání všem věrným Pannu Marii milujícím a kde září všemi milostmi.“ Podle legendy ji k tomu vyzvala svým pohledem sama madona. Soška tedy cestovala hned dvakrát. Pro Ostrov ji po válce před další cestou do Německa s německými Sestrami křesťanské lásky, zachránil pan farář Novák a rytinu - dnes už neznámý nálezce.
Náhrobní kámen Johanna Georga Spaningera
Při opravě cestiček na ostrovském hřbitově se po obrácení jedné kamenné desky objevil její líc – reliéfně zdobený náhrobní kámen, připomínající Johanna Georga Spaningera ( či také Spaniera nebo Spaninngera ), sasko-lauenburského dvorního tesaře. Žil v letech 1639 až 1717, u ostrovského dvora byl činný v letech 1678-1717. Měl mimořádně dobré jméno mezi dvorními řemeslníky, působil i mimo Ostrov. Kdo má představu jak komplikovanou a s velkými nároky na odpovědnost zatíženou práci představuje hlavní tesařská dílo - dřevěná konstrukce krovu - navíc s použitím tehdy minimálních technických možností, musí uznat jeho mistrovství a zasloužené uznání. Je ostatně patrné i ze složitější výzdoby náhrobku. Je to reliéf, dvě stojících postav, muž a žena, s gestem modlitby. Obličeje jsou však již otlučené. Nad postavami, pravděpodobně manželů Spaningerových,vyrytý nápis : I.G.Spaninger, 1639 (nejasná číslice 3) tedy rok narození. Rok úmrtí chybí, možná byla část náhrobního kamenu při manipulaci ulomena. K vrcholným dílům Johanna Georga Spaningera patří krovy kostela sv.Petra a Pavla v Hroznětíně – tehdy Lichtenstadtu. Šlo o krovy nad rozsáhlou lodí kostela a hlavně jeho vysoké věže, zřícené při požáru v roce 1634. Teprve roku 1678 byla věž – jak uvádí Gnirs - znovu obnovena právě tesařem Spaningerem. Krov takových rozměrů musel unést velkou váhu krytiny. Kromě mostků přes hradební a mlýnský příkop je Spaninger jmenován také v souvislosti s hustou sítí dřevěného a olověného potrubí, které přivádělo vodu k početným vodním dílům zámeckého parku. Náhrobní kámen mistra tesaře Spaningera svědčí mimo jiné také o úctě, jaké se ve své době těšil dobrý řemeslník, ale i o neúctě k jeho hrobu. Dnes je uložen v kryptě kaple sv.Anny.
Obelisk z roku 1898
Na nepravém místě - kde bylo to pravé zatím nevíme – se ocitla další památka. Je to žulový obelisk na širokém profilovaném podstavci, který nalezli osvícení manželé Křepelovi zabořený v louce za Boreckými rybníky a předali městu. Obelisk nese nápis : „Maria Antonia Grossherzogin Garten 1898“ česky Zahrada velkovévodkyně Marie Antonie, 1898. O jakou zahradu a na jakém místě vlastně šlo, zůstává tajemstvím. Hodně však víme o té, jejíž památce možná byla věnována. Žila v letech 1814 až 1898 Byla to druhá manželka velkovévody toskánského Leopolda II. rozená Bourbonská či Neapolská. Ostrovské panství patřilo tehdy velkovévodovi toskánskému Leopoldu II. z toskánské větve Habsburků. Vzhledem k národnímu povstání v Itálii, musel opustit rezidenční město Florencii a s rodinou žil od roku 1859 v Ostrově, kde byl po šest let zvoleným starostou. O město se skutečně staral, jeho období nazval jeden z prvních dějepisců Ostrova P.Josef Sommer „ požehnanou dobou v dějinách města“. Kromě jiných příspěvků ke vzhledu města, dal vydláždit náměstí, postavit márnici a založit lékárnu. Se svou manželkou a celou rodinou z velké části financoval znovuotevření piaristického gymnázia a obnovu části města po velkém požáru v roce 1866. Pro svou dobročinnost byla uctívána i Marie Antonie. Přispívala na místní školy i chudinské instituce, také na opravy i vybavení klášterního areálu. Je tedy možné, že z úcty k ní, v roce jejího úmrtí, nazvalo nějakou zahradu samo město. Dnes má obelisk důstojné místo v zahradě klášterní.
Pieta v klášterním kostele
Naprostým tajemstvím zůstává příběh vzácné řezby – sousoší Piety, Matky Boží s mrtvým synem na klíně. Jeden z ostrovských pánů farářů ji nalezl v 80. letech v kůlně na farním dvoře, založenou palivem a odloženými předměty. Byla ovšem již velmi poškozená, zřejmě to zavinilo neznalé zacházení i vlhkost. Požádali jsme o odborné posouzení pražského znalce umění Dr Ivo Kořána. Sousoší 106 cm vysoké označil jako kvalitní práci severoitalského původu, vytvořenou kolem roku 1560. Pietu dal Spolek přátel Ostrova restaurovat. Jak se dostala právě do Ostrova zůstává záhadou. Italské souvislosti jsou tu jenom s obdobím, ve kterém ostrovské panství patřilo velkovévodům Toskánsko-Lotrinským v 19. a na počátku 20. století. Zajímavá je však okolnost, že schéma sousoší, připomínající pozdní Pietu Michelangelovu, opakuje barokní Pieta ve farním kostele a podle předválečných snímků také v kapli Panny Marie Bolestné. Jde tedy o další „bílé místo“ pro budoucí badatele. Ostatně sběrateli uměleckých děl byli i předchůdci Toskánských. Celou situaci pak znepřehledňují i tzv. „ svozy“ z různých kostelů.
Kolik asi na nepravém místě utajených památek čeká na své nálezce ?
Zdenka Čepeláková, s použitím německé Topografie památek karlovarského okresu Antona Gnirse.
Náhledy fotografií ze složky Osudy památek
