Zkušenosti z naší cesty po Asii
Strávili jsme měsíc na cestě přes největší kontinent světa. Poznali jsme tři hodně zajímavé země, které toho o sobě mají dost co říct. Rusko - největší země na světě, kterou dokonale vystihují tři věty: "Rusko není země, ale životní styl", "V Rusku nejsou cesty, ale směr", a "Eto normalno", pronesené nad naprosto jakoukoliv situací, nad kterou by zbytku světa zůstal rozum stát. Mongolsko, stát s nejnižší hustotou zalidnění na světě, ve kterém najdete lidi asi stokrát houževnatější, než jsme my a které je zemí protikladů - poušť x úrodné pláně, nesnesitelná horka x ještě nesnesitelnější zimy, přelidněný Ulaanbaatar x prázdný zbytek země, lidé v tradičních šatech vedle mladých slečen s dokonalými nehty a moderním oblečením, vysokopodlažní budovy v centru x jurty na okraji města... A pak Čínu, která je se svými skoro 1,4 mld obyvateli nejlidnatější zemí na světě, ale je taky nejkontrolovanější a nejutlačovanější zemí, jaké jsem kdy navštívila. Jsem ráda, že jsme do toho šli, i když musím říct, že to bylo opravdu náročné. Každý jednotlivý den byl náročný a nikdy jsme nevěděli, jaká další komplikace se před námi ještě objeví. Byl to úplně jiný život než ten všední, který doma prožíváme. Nestarali jsme se o pracovní záležitosti nebo o domácí povinnosti. Řešili jsme život aktuálně, podle toho, co právě přišlo tady a teď. Největší starostí byly základní lidské potřeby, to, co je doma samozřejmost - mít kde spát, co jíst, čistou vodu... Je to úplně jiný život, který mi vlastně vyhovoval tím, že přes malé problémy neumožňoval řešit "velké" a dlouhodobé starosti, kterými je jinak člověk zahlcený denně.
Zjistila jsem že lidé jsou všude stejní. Všude najdete lidi hodné i protivné, šťastné i nešťastné, mladé i staré, malé i velké - a to nejen vzrůstem. Všude si děti přejí pozornost, puberťáci přátele a lásku, dospělí pevnou půdu pod nohami a ti nejstarší klid. A vůbec to není vše, co si lidi přejí a ani to není tak striktně ohraničené věkem, jak jsem to napsala. Lidé si toho přejí strašně moc. Hlavně to, co zrovna sami nemají. A když to dostanou, šťastní stejně nejsou, protože už dávno chtějí něco dalšího.
Málokdo dokáže ocenit co opravdu má. Po tom měsíci už oceňuji i čistou vodu, která mi doma teče z kohoutku. A vůbec to, že mám nějaké "doma". A vlastně jsem si nikdy neuvědomila, v jakém luxusu žiju. I když jsem o tom tolikrát slyšela a viděla tolik dokumentů. Zkušenost je něco jiného. U nás doma v zimě nemrzne a v létě nekoušou brouci. Okoupat se můžu i jindy než v létě. Můžu se sama válet ve velké posteli, zatímco jinde spí v 90 cm posteli čtyři lidé každou noc. Teda aspoň ti, kteří ji vůbec mají. Soukromí? Neexistuje.
Ale myslíte si, že jsme my rozmazlení Evropané šťastnější než lidé z chatrče na Sibiři? Opravdu ne. Přemýšlím, v čem teda to štěstí spočívá? Vypozorovala jsem starou známou věc. Rozmazlený člověk myslí jen na to, co nemá a co ještě chce. Šťastný člověk myslí na to, kolik toho má. A mnohdy má víc, než kdejaký boháč. Kdo má kolo, chce motorku, a kdo má motorku, chce auto. Kdo má auto, chce lepší auto, a ten s lepším autem chce ještě lepší... Tak to tady chodí. A pak potkáte lidi, kteří mají jen vlastní nohy a jsou přitom ŠŤASTNÍ. A vsaďte se, že mnohem víc, než ten s tím nejlepším autem. Poučné bylo vidět toho megabohatého, vnitřně nešťastného švýcarského bankéře, který byl sám, vedle lidí, kteří by všechen svůj majetek dokázali najednou odnést v rukou. Bylo vidět moc dobře, čí život je vlastně kvalitnější.
A navíc pár poznatků:
- Kvalitu zavazadel opravdu není sranda na takové cestě podcenit. A s mou volbou jsem byla opravdu spokojená. Koupila jsem si batoh Caribee, který má popruhy na ramena jako batoh (do špatného terénu) i kolečka (na lepší cesty), které jsou robustní, což je v Asii více než potřeba. Adamovi se vojenská krosna postupně už začala trhat.
- Do přelidněných měst měl Adam super "neviditelnou" peněženku, což je vlastně ledvinka, ale úplně tenoučká, že ani není pod trikem vidět. Nosil taky tašku na nohu, o které jsem předtím ani neslyšela, která se upíná kolem pasu a kolem stehna. Říkali jsme jí Lara, protože mi s ní Adam připadal jako Lara Croft