Úder knihou
Tento příspěvek by se také mohl jmenovat další chyba. Ale myslím, že je dobré se z nich nehroutit......ale učit. Já mám tedy studijního materiálu víc než dost
Jednoho dne mi telefonuje muž, asi tak ve středních letech, že by potřebovat hospicovou péči pro svoji ženu. Prý už léčbu ukončili, nedá se víc dělat. Ale přijedou sem, jsou z Prahy a její rodiče se rozhodli vzít situaci pevně do rukou. Domluvili jsem si osobní schůzku. Vůbec nevěděl co má dělat, byl bezradný......v Praze zanechali starší, již samostatnou dceru, on si vzal v práci dovolenou a teď jsou oba zde. Jmenoval se Bedřich a jeho nemocná žena Zdena. Vyprávěl mi, že byla velká sportovkyně, mistryní republiky ve volejbale. Dlouho si nemoc nepřipouštěla, je velká bojovnice, ale pokročilá rakovina jater s metastázami v kostech je neúprosná. Zdenčiny rodiče mají podobnou povahu, jsou také velcí sportovci, bojovníci a nehodlají se s tímto závěrem smířit. Mají prý svůj plán léčby. Došlo mi, že půjdu do složitější rodinné situace, ale takové překvapení jsem úplně nečekala.
Když jsem pacientku uviděla, zhrozila jsem se. Celá zežloutlá, velké nadmuté břicho tlačilo na hrudník a obtížně ji umožňovalo dýchat. Bolest kostí musela být neúprosná, stále ji kanul pot z čela, který ji museli rodiče neustále otírat. Bylo mi oznámeno, že žádnou léčbu nepotřebují, to vědí sami, lék že mají sehnaný a ode mne očekávají pouze rehabilitaci. Bedřich se krčil v koutě, neodvážil se oponovat. Zdena byla zamlklá, neodvážila se nic říct, fyzicky to nezvládla, nebo spíš nechtěla? Zjistila jsem tedy, že o žádnou hospicovou péči zájem nemají a že tam tedy v rámci ošetřovatelské budeme chodit alespoň rehabilitovat. Než jsem odešla, snažila jsem se v jiné místnosti rodičům vysvětlit, že mi to je moc líto, ale že jejich dcera umírá. Byli neoblomní! ,, Toto se před ní nesmí vylovit! Přestala by bojovat!" Mají zázračný lék a vše se podaří zvrátit silou myšlení a očistou organizmu. Budou ji dávat pít jen ovocné šťávy s lékem a ještě uvidím, jak dokáže zabojovat!
Chodila jsem tak tedy s pacientkou rehabilitovat, jen jemně,ale vždy pod přísnou kontrolou maminky. Zjistila jsem co ji dávají za lék, tenkrát se tomu říkalo MMS, bylo to něco jako savo, vypalovalo to člověka zevnitř, poznal by to podle pachu každý....Vůbec se mi nepodařilo se Zdeňkou osamotě déle mluvit a vlastně ani nevím, co bych jí řekla? Byla jsem zoufalá a tak jsem k ní jednou propašovala knížku, kterou jsem sama několikrát četla. Byli v ní popsány příběhy lidí, kteří prožívají a chystají se na konec života. Říkala, že občas něco přečte a o knížku zájem projevila. Bohužel neměla úplně šťastný název, anebo právě má? DOBRÉ UMÍRÁNÍ se jmenovala.
Když jsem přišla příště, maminka na mě už čekala. Takhle rozčílenou ženu jsem vlastně ještě neviděla. Začala na mě křičet, že jestli její dcera zemře, tak je to kvůli mě. Nebude tak silná zvládnout nemoc, protože jsem ji tu smrt nastínila. Nesnáší mě!!! Vzala tu knihu a chtěla mě jí udeřit do hlavy. Vůbec nevím, jak je možné, že jsem uskočila.
Pak už tak chodila jiná děvčata. Říkaly, že hrozně trpěla, dlouho, maminka u ní stále byla a vše řídila. Až jednoho dne musela matka na den odjet. A Zdenka si konečně v klidu s manželem, dovolila zemřít 
Dnes se na maminku už nezlobím. V zoufalých situacích lidé dělají zoufalé věci. A možná svalit vinu na někoho, může být jistá úleva. Ještě, když jí děvčata pomáhaly upravit zemřelé tělo Zdeňky, opakovala, že za to může Ta sestra....
