Chyba ?
Paní Anežka pocházela z malebné vesničky v Orlických horách. Tak jsem toto úžasné místo také poznala a jednu statečnou ženu k tomu. Pacientka Anežka se vrátila z nemocnice s diagnózou rozsáhlé rakoviny žaludku i střev. Chtěla domů a dcera jí vyhověla. Telefonovala mi : ,,Sestřičko, potřebuji nutně pomoci s maminkou. Řekli nám že umírá, že už není žádná šance. Žaludek nefunguje, vůbec netráví. Má nosem zavedenou hadičku, která odvádí žaludeční šťávy, aby pořád nezvracela. Předpokládají, že bez výživy, pouze s infuzním podáním a s rozsahem rakoviny s námi bude nejvíce tak dva týdny." Domluvily jsme se s dcerou, že přijedu co nejdříve a ji naložím cestou. Pracuje nedaleko, musí ještě něco v práci nutně dokončit a předat, než se bude moci mamince věnovat plně. ,, Mezitím maminku dovezli z nemocnice domů, je tam ostatní rodina a čekají na nás."
Byla sice plná obav, ale rozhodnutá, že udělá pro maminku to nejlepší a nejvíc čeho bude schopna. Jako většinou, jsem jí ještě v autě položila nezbytnou otázku: ,,A maminka toto všechno o svém onemocnění ví? " ,, Určitě ano. Všechno jí říkali. Vše přijala velmi statečně."
Tenkrát jsem s mojí praxi vrchní sestry, pracující ve vznikajícím mobilním hospicu teprve začínala a dnes už vidím ve svém počínání první velkou chybu. Byla jsem nadšená, svou práci dělala srdcem, ale o to méně hlavou. Dodnes mě moje zareagování trochu mrzí, i když všechno má svůj význam a na pamětnou jsem opravdu dostala. 
Když jsem paní Anežce podávala infuzi, chytila mě za triko, jemně si mě přitáhla k sobě a s přímým pohledem do očí mi zašeptala otázku. ,, Sestřičko, řekněte mi, jak dlouho to bude trvat?" Cítila jsem, že otázku myslí zcela vážně a opravdu moc potřebuje tuto odpověď znát ! Informace jsem měla od dcery a z její zdravotní dokumentace, proto moje odpověď byla přímá a jasná. ,,Tak týden, v lepším případě dva." Místnost, kde Anežka ležela byla plna jejích blízkých, bavili se mezi sebou a vůbec jsem nedokázala odhadnout, jestli si vůbec našeho tichého rozhovoru všimli. Udělala jsem vše potřebné a odjela na základnu.
Ani ne do hodiny, telefonát od dcery paní Anežky, kterou jsem vezla autem. ,,Co jste to sestři provedla? Vy jste mamince řekla kdy umře. Všechno jste zkazila, ona to neunese a umře kvůli Vám mnohem dřív."
Tak to byla pecka!
Srdce se mi snad na chvíli zastavilo a jenom jsem vykoktala, že přijedu a všechno napravím.
Vůbec jsem ale nevěděla jak, mám výhodu, že beru Boha ve svém životě za svého přítele a pomocníka. Tak jsem mu to dala, svěřila a věřila že mě v hlavě něco naskočí. Nechápala jsem ani rodinu, pacientku ani sebe. Uvědomovala jsem si, že prognózu by nemel sdělovat ani lékař. Ale jsou přece jasné úkazy a statistické zdroje? Některý člověk opravdu potřebuje znát kolik mu zbývá času. Jak dlouho bude třeba strádat, trpět? Nebo si potřebuje ještě některé důležité věci naplánovat, vyjasnit, říci.....
Celá vyklepaná jsem vstoupila do místnosti, kde paní Anežka ležela a okolo ní tak cca 10 lidí kterým na ni moc záleželo. Začala jsem blekotat, že se moc omlouvám. Že to nemůže nikdo vědět a že jsem vůbec neměla na takovou odpověď právo....... Paní Anežka se na mě mi podívala klidným pohledem a řekla. ,,To ne vy sestři! Ale já jsem udělala chybu! Neměla jsem právo, vám takovou otázku dát! Usmála se a já věděla. Že to nějak právě takhle mělo proběhnout, pro ni i pro mě.
Zemřela dle prvotniho plánu a statistik, ale v mém srdci ne.
