Zemřel mi v náručí
Bylo to v únoru, v loni v tuto dobu.
Můj taťka spadl ze schodů, zlomil si nohu v krčku a vzhledem k jeho celkovému stavu a vážnému onemocnění,s kterým dlouho statečně bojoval, začal umírat.
Vždycky jsem si říkala, že svým rodičům chci dosloužit, vždyť to přece umím, je to moje práce. Ale najednou jsem si nebyla vůbec jistá, jestli nastal „ten" čas. Najednou ztratíte nadhled, vnímáte oči plné otázek a naděje vašich nejbližších a zvláštní nejistotu v jistotě.
V jistotě, že opravdu umírá i když se tomu sama bráním a když to říkám nahlas, připadám si krutá a zlá...................
Zjistila jsem, jak je nutné a úlevné pro všechny, že k nám mluví a pomáhá někdo z venčí, někdo kdo má nadhled a není zasažen naší bolestí...a tak, když v klidu a s pochopením mé mamce vše vysvětlil lékař, zanikli výčitky a nucení ještě něco podnikat a zachraňovat.
Je opravdu hodně těžké, když znáte možnosti dnešní medicíny.........co všechno by mohlo ještě jeho tělo podstoupit, vytrpět.....aby tady s námi zůstalo o pár dnů...hodin déle? A kvůli komu? Kvůli nám? Vždyť přece víme, jak to chtěl!
Některé pokyny dal konkrétně a jiné svým životem. Věděli jsme, že nemocnici nesnáší, vždy když tam byl, něco provedl, sestřičky nevýslovně trápil a utíkal domů. Poslední operaci srdce razantně odmítl a od té doby krásně pracoval na vztazích. Nikdy nám neopomínal s láskou říkat, jak je na nás hrdý, že nám se vším pomůže a jak nás má rád. Myslím, že byl i trošku zmatený, a možná právě proto mu to tak od plic šlo a my si to užívali. Nikomu neradil, na nic si nestěžovat a s úsměvem tvrdil, že je zdráv.
Vím, že mám tendenci si pamatovat jen to dobré, ale na setkání s ním se nedalo netěšit. Vždy byla i sranda a nějaké „fópá"
No a pak začal všechno odmítat, nic nechtěl, jasně jste z něho vnímali, už mě nechte....já protentokrát dobojoval. Vím, že jste tady u mě, tak jsem vás taky vychoval! Vše potřebné jsem řekl a já se na vás občas usměju, stisknu ruku...připomenu moudra vnoučatům a bude to.
Taky bylo....jídlo a pití z počátku odstrčil, pleny odmítal, vnoučata když přisedla......nemohou si těch několik slov nepamatovat.....sestrám tiskl ruku...na ženu se usmíval....s pomazáním nemocných souhlasil.....a i když utichající, namáhavý dech pro nás trval nekonečně dlouho, statečně dobojoval.
Mamka mu stihla říct, že život s ním byl hezký a dobrý a že ví, jak to s ní občas nebylo jednoduché, jestli ji může odpustit....brácha zase po chlapsku, že nezvládal, jak se mu teď ke stáru do věcí motal a posílal ho někam, že ho to mrzí a ať mu tam nahoře zařídí počasí na opravu střechy a syna. Pak jsme se slzami v očích i se sestrami vzpomínali na hezké chvíle, místy ho pusinkovali, hladily a vědomi si vzácného času prostě ........„byli"
Z jeho klidu a na konci i náznaku úsměvu se nedalo nevnímat.....: „tak takhle to je v pořádku"
