Smuteční řeč
Smuteční řeč pro tátu
Milí přátelé a vážení smuteční hosté, chci vám poděkovat, že jste se přišli s naším milovaných taťkou rozloučit a dovolte mi o něm říci pár slov.
Jiří Malý se narodil 26.12.1946 na sv. Štěpána, jako druhé dítě rolníka Františka a Marie Malých. Společně se svými sourozenci Marií, Martou a Vojtěchem, vyrůstali na statku V poli 303.
Jeho sestry vzpomínají, že byl od raného dětství starostlivý a hodně pomáhal o 6 let mladšímu bratru Vojtovi, pro kterého byl velkým vzorem. Jeho dětství bylo spojeno s přírodou a prací v hospodářství. Do školy, kostela i na nákupy bylo od nich z domu, Z pole daleko. V zimě byla cesta mnohdy úplně zavátá a tak už od mala jezdívali na lyžích. Na první kolo si společně vydělali sběrem borůvek, které nosili prodávat do krámku na Studeném.
Školní léta prožitá v nekořské a později letohradské škole rychle utekla.
Po základní škole se většina dětí musela jít vyučit pro práci v JZD, ale taťka byl prý malý, slabý a rodiče si to nepřáli. Shodou okolností tak nastoupil na spojařské učiliště v Trutnově.
Tehdy nikdo, ani táta sám nevěděl, co ta práce bude obnášet, ani jak přesně je Trutnov daleko .........často se tam vypravil na motorce značky pionnýr a teprve po letech se jeho maminka zhrozila ! Jak daleko ,,hocha" pouštěla.
Jeho vztah ke sportu výrazně ovlivnila nadšená vychovatelka z internátu, která je o víkendech brávala na lyžařské i pěší tůry po Krkonoších.
Vojenskou službu vykonával na pardubickém letišti jako rádiový technik. Práci na letadlech měl rád a často na ni hrdě vzpomínal.
Po vojně nastoupil ke spojařské četě do Žamberka, posléze k SPT a českému Telecomu. U spojů setrval celý , tato práce ho velmi bavila a stala se jeho koníčkem.
Ve 25 letech začal stavět dům dole v Nekoři. Po dokončení hrubé stavby, náhle umírá jeho tatínek František. Protože bratr byl zrovna na vojně a sestry Marta a Marie měly již své rodiny, zůstal na stavbu i hospodářství s mamkou sám.
1. června se oženil s Eliškou Krejsovou ze Šedivce, s kterou prožil 47 společných let.
Začal tedy novou životní etapu, ale záhy po svatbě ho zasáhla další rána osudu, kdy nečekaně umírá bratr Vojta. Po těchto útrapách bylo velikou radostí narození dcery Petry, Pavly, Elišky a syna Jirky.
Já a sourozenci na taťku vzpomínáme, jako na nadšeného sportovce, který jezdil do práce na kole a pak denně kromě povinností doma chodil hospodařit k mamince Do pole o kterou se později staral...
Vedl nás k práci, hodně naučil a v ničem nás nešetřil... žádný vyspávání, ani po flámu, vždy měl jasný pracovní plán! Jeho krédem bylo ,, všechno jde, když se chce "
Ve volném čase, nás brával na kolo nebo na lyže, nejčastěji kolem Studeneckých skal, tam byl jeho ráj. Často vzpomínal, jak tam s nejlepšími kamarády Václavem, Pepíkem a Frantíkem běhali, nebo lezli po skalách. Každým rokem společně jezdili do Vysokých Tater, kam později brával i nás.
Nikdy neodmítl žádnou pomoc. Pomáhal při opravách ve farnosti i v obci, kde byl též dlouholetým členem zastupitelstva.
Měl rád práci v lese, jednou na něho spadl strom, který mu způsobil vážný úraz páteře, ale i ten nakonec statečně překonal.
Nikdy si na nic nestěžoval...měl Bechtěrevovu chorobu 5. stupně, ale tím, jak byl stále v pohybu, tak to na něm málokdo poznal. Nelitoval se a když jsme si stěžovali, říkával: ,, Běž se proběhnout ! 5x kolem chalupy a bude to dobrý !
Sestra Pavla vzpomíná, jak za ní po úrazu oka táta přišel, řekl ať se nelituje, vzal do auta a jezdil s ní tak dlouho, dokud si nebyla zase v řízení jistá.
Nás jako děti ve všem povzbuzoval, důvěřoval nám a kam jsme chtěli, nás vždy pouštěl. Řekl jen, žádný kraviny a bylo to...!
Každému z nás pomáhal předělávat , nebo stavět dům. Hezky přijal, naše životní partnery, se všemi si rozuměl a měl je rád i když některé věci vnímal jinak....
No a vnoučata....má jich 12, ty ,,dědouška" milovali!!! Hodně se s nimi mazlil, vždy měl nějaké na klíně, nebo v kočáře. Často je vozil na Brodek a poslední dobou, když už síly ubývali, alespoň k sousedce Evě
Kudy chodil, tudy nosil jejich fotky a chlubil se jimi.
Jestli někdy někomu ublížil, prosím jeho jménem za odpuštění.
Pro nás byl životním vzorem a nejúžasnějším tátou na světě.
Děkujeme Ti tati 
