Jak jsem začal
Je nějakého ledna 2020 a já pravděpodobně ještě trávím zbytky štědrovečerní večeře. Jedlé sody jsem vypil tolik, že když jsem do sebe soukal kyselou mandarinku, vyšuměl jsem, doslova. Především jsem v tomto období neproduktivní, ale vzhledem k tomu, že jsem si již tradičně nedal novoroční předsevzetí, nemám z toho špatné svědomí. Něco musíte pochopit, od doby, co jsem se dostal do redakce časopisu, je psaní mou prací a pokud byste o mě měli něco vědět, pak to, že nemám rád jakoukoliv práci nebo povinnost. Pokud ode mne něco chcete, nedávejte mi to za úkol, zkuste mě k tomu lehce popostrčit a nebo si počkejte až to udělám sám od sebe.
Abych se teď nenamáhal s vymýšlením nějakého vtipného, nejlépe apolitického, článku na aktuální téma, řeknu vám, jak a proč jsem se dostal ke psaní. Totiž psaná forma projevu je mi asi nejbližší formou ze všech, protože pokud jste měli tu smůlu a slyšeli mě mluvit, víte, že to není nic moc, stačilo třeba si vyslechnout mé hlášení ve školním rozhlase, byť jen krátké. Právě z tohoto důvodu jsem skončil tady - u psaní něčeho, co já se dovoluji nazývat ‘fejetony’. Mohl jsem mít štěstí a skončit u dnes celkem populární stand-up comedy, ale jak sám název napovídá, musí se u toho stát, což není nic pro mě, já jsem totiž ten typ člověka, který si v autobuse sedne, i když jede jen dvě zastávky, tudíž tento druh komedie jsem ihned zavrhnul. Další důvod, proč obohacuji jiné svými, odpusťte mi ten název, fejetony, bude můj britský kolega autor Jeremy Clarkson (ano, dovoluji si ho nazvat kolegou, protože i já přispívám svými díly do jistého periodika a navíc každý nějak začínal, no ne?). Právě čtení jeho sebraných článků ze Sunday Times mě inspirovalo k vlastní autorské práci, která, bohužel, stále není tak dobrá jako ta jeho. Zatím. Tedy snad. Ale jak se říká, cvičení dělá mistra a to bohdá nebude, abych jednou nesesmolil něco kloudného, co by stálo za otištění alespoň v deníku Metro.
Avšak je tu něco, co mě naplňuje na mé práci na poloviční úvazek. Neznám blaženější pocit, než když mi vyjde článek v časopise a já vím, že si ho někdo přečte, ten pocit je jako když se sněhová vločka rozplývá na kakau a ještě lepší je, když máte přátele, kteří vám řeknou, že vaše dílo je úžasné a moc se jim líbilo. Jen doufejte, že nejsou jen zdvořilí a neříkají to jen tak. To ovšem, jak já se dovoluji tvrdit, není můj případ, za což jsem neskonale vděčný.
Ještě se trochu vrátím, jak jste si mohli povšimnout, mám menší averzi ke slovu ‘fejeton’ to je jen proto, že se mi to slovo prostě nelíbí, nemám ho rád.
Závěrem bych rád poděkoval své třídě 1.A, která mi poskytuje podporu a objektivní kritiku mé práce. Především ještě pak Adamovi H., který je pro mě nevyčerpatelnou studnicí inspirace.