Carlo Pepin de ElDorado - Cestopis magickou krajinou

Ráno po obvyklých rituálech, vylézt ze spacáků, provést jakous takous hygienu, nasnídat se atd., nasedli jsme do vozu a jeli do Blatné. Tak jednoduché to zase nebylo, Famy mě posadil za volant mého vlastního auta, mě navigátora výpravy a že prý budu taky řídit. Přiznám se bez mučení, nejsem dobrý řidič a již vůbec ne obutý v kanady. Kamarád to také po chvilce nepravidelné jízdy uznal, prohlásil, že to chtěl pro mé dobro, na zdejších liduprázdných silnicích bych se prý dobře rozjezdil. Dojeli jsme akorát do malé vesničky pod naším nocležištěm, tam nabrali u studně vodu, Famy si sedl opět na své místo řidiče, konečně se při­znal, že stejně strašně rád řídí, já se chopil mapy a své oblíbené funkce navigátorské a pokra­čovali jsme dále na Blatnou.

Ale ještě před Blatnou čekal na naší další návštěvu megalitický hrob. Tentokráte jeli jsme bez nejmenších problémů, přímo na lesní odbočku, tam nechali auto a vyšli navštívit tuto jedi­nečnou památku. Přes rok pátral jsem po zmínkách, stopách a informacích o ní všude, v kni­hách i na internetu, nikde jsem nic nenašel, takže jediným zdrojem zpráv je kniha pana Kozáka. Minuli jsme dolmen, vystoupali jsme na plošinu, shlédli, že je vše v pořádku a navštívili jsme i jeho vnitřní prostory. O své interpretaci energií místa jsem již pohovořil  v souvislosti s první návštěvou, teď jsem však pozoroval, že síla místa roste kvantitativně i kvalitativně a to je, dle mého názoru, způsobeno stále stoupajícím zájmem o něj. Jistě již dávno nejsme jediní, kdož podle pana Kozáka cestují a to může místům a celé krajině jenom prospět. Jenže tady! Tady byla i jiná návštěva, taková jaká neprospěje nikomu a ničemu. V ten rok zachytil jsem stopy energie satanského rituálu. Odbočím, chci poznamenat, že satanistů se vyskytují tři druhy. První kategorie jsou lidé, kteří si skutečně zvolili život na druhé straně, zvolili si popření všeho dobrého a k magii používají jen odvrácenou, stinnou polaritu Síly. Tito se naštěstí vyskytují jen málo a do běžného dění prakticky vůbec nezasahují. Že já jsem o nich napsal, podstupuji riziko pronásledování od nich, ale i od mágů Bílé strany, kteří toto téma považují za tabu, anebo exis­tenci černých mágů vůbec popírají. Druhou kategorií satanistů jsou znuděná, zamindrákovaná, prostoduchá hovádka, která cítíce se vystrčena ze společnosti, na první kategorii si hraje a svým okázalým obdivem ke zlu snaží se udělati se vyjímečnými. Konečně třetí třída z nich nejsou ani satanisté jako takoví, jsou to pedofilové, zoofilové, sadisti a jiní úchylové propadlí chtíči, jimž je náboženská i filosofická stránka věci naprosto vzdálená a za satanismus schovávají jen své zločinné sklony.

Vrátím se k megalitickému hrobu, toto místo navštívila čeládka druhé kategorie, která není schopná vědomě energeticky tvořit, v tomto případě místu uškodit a proto byl tam k za­chycení jen slabý odlesk jejich pokrouceného myšlení, třeba jim návštěva otevře oči a ač si to sami nepřipustí začnou z ničeho nic o svém životě přemýšlet, ne jen si nad ním zoufat. Kdo chce změnit svět, nesmí z něj odejít na okraj lidské společnosti a dělat ukřivděného vystrčence, takový člověk musí naopak přímo z nitra lidského společenstva působit osobním příkladem. My však, budeme pokračovat dále v naší cestě a ty nás můžeš s chutí sledovat. Od hrobu vedla nás cesta k Blatné. Tam nechali jsme auto na náměstí před kostelem, jdouce se poklonit opětně vrcholnému umění gotickému. V kostele nabrali jsme sílu a tu jsme hned vzápětí potřebovali při procházce k zámku. Zámek leží v soustavě kanálů přímo na řece a byl tudíž i s celým oko­lím hrubě poničen velkou vodou. Domy, které jsme rok před tím viděli krásně zrenovované, sám zámek - ojedinělá vodní tvrz, všechno kolem, park s vyvrácenými stromy, zničené nábřeží, to je jen slabý odlesk zkázy, jež se zjevila našim očím. Nedivte se, že jsme rychle obrátili a ná­vštěvu zámku i pátrání v parku odložili na pozdější cestu.

Chtěli jsme ten den navštívit ještě Horažďovice, Prácheň a Strašín, než však jsme k nim vůbec dojeli, stala se nám zvláštní věc. Přitáhla si nás Magnetická Hora. Nemohu naprosto jednoznačně říci, kde se tato nachází, jelikož jsme zase bloudili a to hodně moc, opravdu mi nejdou do hlavy vzpomínky kudy vůbec jsme jeli, což neodporuje jevu, do jehož vlivu jsme se dostali. Prostě jsme jeli, najednou po levé straně se ukáže za horizontem oblý kopeček. Famy zastaví a vůbec mě nemusí přemlouvat, abychom se naň šli podívat. Napadlo mě hnedka dělat fotodokumentaci místa a to po celé cestě, z různých vzdáleností. Kdo by toto místo na foto­grafiích poznal a byl schopen říci mi, kde se toto místo nachází a jak se jmenuje, byl by mi dobrým člověkem, zbavil by mě nejasnosti, jež mě docela dráždí. Nejdříve jsme šly přes mírně se svažující pole až k úpatí kopce, tam jsme se rozdělili, Famy to vzal zadní stranou, já šel kvů­li fotodokumentaci stále z té samé strany. Při výstupu na vrchol přešel jsem asi tři pásy nasklá­daných kamenů, podle mě valů již sotva znatelných, a při jejich překračování měl jsem dojem průchodu jinam, do jiných dob a jiného prostoru, na akropoli dávného hradiště. To by doklá­dalo i chování energetického bodu. Za třetí řadou kamenů, již velice blízkou vrcholu, byl kopec porostlý velkým množstvím bylin. Nejsem botanik, ale i tak jsem poznal mateřídoušku, thymi­án, přesličku a to všechny v obrovském množství. Samotný energetický bod se nachází ve smě­ru mého příchodu asi půl metru před dvěma břízkami, je vyznačen kamenem a reaguje, spíše svoji činnost spouští, až  na příchod člověka. Jiná je ovšem energie celé hory, jak již jsem pře­deslal, její pátravé dalekonosné silové pole nás vlastně přitáhlo, i když jsme se onomu místu chtěli již vzdalovat. Skutečně jak magnetická hora z pohádek a námořnických báchorek. Po chvilce stání na bodě pocítil jsem slastné opojení energií a navíc mé čichové ústrojí zaplavilo stoupající kvantum vůně okolo rostoucích bylin. Již jsem měl pocit opouštění hmotného těla, když přišel na vrchol Famy, vrátil mě zpět a podělil se o svůj poznatek související s valy, které překračoval při výstup na vrchol zadní, zalesněnou stranou. Já mu ukázal svá pozorování, ne­chal ho v klidu vyzkoušet energii bodu, pak jsem zkusil kyvadlo a to mi ukázalo neutrální, vy­rovnanou, zato velkou sílu místa. Při krátké meditaci zjistil jsem, že místo je nejen pravěké hra­diště, ale ve středověku bylo využíváno vesnickými čarodějkami, bosorkami, při zasvěcování svých nástupkyň. Nemyslím vůbec ošklivé, bradavičaté babice s procesu s čarodějkami, ale hodné, bylinek a jiných léčebných postupů znalé prosté vesnické ženy. A i dnes je k tomuto účelu využíváno, kult kněžek Matky Země je rozšířenější více než si církev a materialistická společnost myslí. Rozloučili jsme se potom, nechajíce místo jeho uživatelkám neznečištěné a vydali se dolů. Při výstupu, sestupu a na poli našel Famy několik keramických úlomků, pět mi jich daroval a později v Domažlicích mi je určil amatérský archeolog jako raný středověk a byl moc zvědaví na lokalitu nálezu, já však z již předeslaných důvodů nemohl jsem mu dát postač­ující odpověď, škoda. Pohledem ještě jsme se rozloučili s místem a dále sledovali v mapě cestu na Horažďovice. Je jsme našli zcela prozaicky, pokračovali jsme autem ve svém pů­vodním směru a první vesnice, která nám přišla do cesty byla i v mapě a tedy neměl jsem již žádný problém s orientací. Zato paměť mě potrápila, tehdy jsem nevzpomněl poznačit si v mapě polo­hu hory a ve chvíli, kdy mě to napadlo, zas jsem si nemohl jméno oné vesničky za žádnou cenu vybavit.

Na předměstí Horažďovickém potkali jsme pěkná boží muka, zastavili jsme u nich na chvilku strávenou v zamyšlení s výhledem na město. V Horažďovicích jsme nakoupili zásoby a v zámecké picérii zdrželi jsme se na oběd. Posilněni chutným a nebývale levným jídlem, inu jiný kraj, jiný mrav, spěchali jsme rovnou na Prácheň. Od kostelíka jdeme rovnou k zřícenině, celou ji projdeme, na energetickém bodě novou svící zapálíme, na věž vystoupáme, starého skřeta pozdravíme a opětně obřadně pohostíme, popřejeme mu vše nejlepší. Moc mi kamarád trpaslík ten rok chyběl, ale my jemu asi také, okamžitě jak jsme do hradu vstoupili, nechal se poznat a jeho emoce měli opravdu nejblíže k pojmenování radostnými. Leč nemohli jsme se zdržet déle, měli jsme ještě před sebou dlouhou cestu a tak jsme se s ním rozloučili a vyrazili dále. Ještě jsme se stavěli pro vodu u kaple svaté Anny a už uháněli na Rabí. Po dvou letech chtěli jsme se tam zastavit, snad jsme doufali, že potkáme onu průvodkyni, co nás svého času pozvala na kávu. Prošli jsme se pod úpatím hradeb, natáhli na loučce pod nimi, byl sice již podzim, stromy byly skutečně již pestrobarevné, oblohou křižovaly mráčky, ale polední slu­neční paprsky měly ještě dost síly, aby nás do sytosti zahřály a země nebyla taktéž ještě docela před zimou vychladlá. Bylo nám hezky, zvláště při pocitu těch dní svobody před námi. Hradní kaple byla opět zavřená, slečny chodící jako průvodkyně také nebyly onou naší známou, takže nás samotná prohlídka ani příliš nelákala, inu nakoupili jsme pohledy, poslali je kamarádům, Famy navíc svým dvěma dceruškám, poté jsme se vrátili k autu.

Naší další zastávkou a plánovaným nocležištěm byl Strašín. Ptáte se proč, jsem tuto kapi­tolu nazval strašínský drak? Zde je odpověď, ale začnu s dovolením od počátku. Vše začalo zdvořilostní návštěvou u kamene zjevení. Že nás tentokrát čeká něco nového a mimořádného naznačoval sám fakt, jak se změnou obrazu v kapličce nad kamenem změnila i sama nálada místa. Na tuto návštěvu jsme se připravili opětným prostudováním informací o kapli a kostele, ale i vesnici samé. V první řadě nás zaskočila zpráva, že ač jsme na místě byli již dvakráte, ne­povšimli jsme si v kameni studánky, přestože na ni pan Kozák upozorňuje. Tedy nálada na místě zjevení se změnila, spíše však její odstín, posunem k horšímu toto nazvat nelze. Famy vyzkoušel nový obraz, jestli má tytéž zázračné vlastnosti a bohužel musel konstatovat, že ne. Mé kyvadlo výrazných změn neukázalo, výměna obrazů jeho pozitivní vliv nebyla schopna po­rušit. Otázkou jen zůstává, kdo a proč starý harmonický zázračný obraz, žijící svým vlastním životem, odstranil a nahradil oním novým. Jediným a bohužel surovým, v dnešní době běžným, vysvětlením je krádež. Aby takovým lidem ruce zchromly. Nemohu však říci, zda se tak stalo i v tomto případě.

Když jsme konečně našli studánku, byla tam celou dobu, jen my byli slepí, namočili jsme si své silové předměty v její očišťující substanci, pozdravili místo a šli se podívat na strašín­skou jeskyni. V mapě psali, že je nepřístupná a navíc zaplavená. Koukli jsme nejdříve do mapy a přišli na to, že její hledání nebude podle mapy ve složitě rozvětvené podšumavské vesničce vůbec jednoduché. Na náměstíčku u kašny rozhodli jsme se nechat auto, posilnit před hledáním a přeptat místních na cestu. Svačinka byla chutná, a když už jsme chtěli vyrazit, šla kolem paní, byla ochotná, cestu nám poradila, ale nejdříve vypadala polekaná, cože to hledáme a rovnou nás varovala, že nemá cenu k jeskyni chodit, protože je zavřená. My jí poděkovali, rozloučili se a vydali jsme se pěšmo na cestu.

Cesta vedla silnicí z mírného kopce, ven ze samého středu vsi, došli jsme na rozcestí, pod­le rady se dali vpravo, prošli po silnici kolem neveliké skalky ležící přímo u ní a za skalkou otevřela se nám odbočka přímo vedoucí do areálu skal, jaké bychom při pohledu od silnice vů­bec nečekali. Pěšina vedla jakýmsi úvozem, ani ne po padesáti metrech objevil se nám po levé ruce sestup do hlubiny zemské. Nemalý otvor opravdu kryla mříž, sešli jsme až k ní, nakoukli do temného jícnu a tu si Famy všiml, že v jednom místě nesahá mříž až na zem a stačí odsunout pár navalených balvanů a vznikne dostatečně velký otvor, kterým se protáhneme dovnitř. Od úvah nebylo daleko k činu a zanedlouho stáli jsme v prostorné místnosti vstupu. Půda pod nohama se snižovala k vodní hladině zatopených prostor, byla hojně poseta kameny, takže v šeru byl postup tam dost nesnadný, strop se taktéž snižoval, až k se nořil do vody celý, jen vlevo od vstupu zdála se nám býti suchá šachta vedoucí do nitra kopce. Famy k ní zamířil, já za ním. Zapálili jsme před tím svíci v oběť případným obyvatelům s prosbou k jejich shoví­vavosti. Předpokládali jsme permoníky, takže energetickou aktivitu, jež počala narůstat při na­šem postupu šachtou, přisuzovali jsme právě jim. Šachta byla velice úzká a nízká, takzvaná plazivka, Famy postupoval první, několikrát se mírně lomila a energetická aktivita neustále stoupala. Najednou Famy v klidu řekl, že dál už nepolezeme a raději se vrátíme do vstupní části. Couvání plazivkou nám dalo zabrat. Teprve venku z úzkého prostoru mi kamarád pově­děl, že ho něco začalo volat, ať jde dál, a navíc se mu něco smálo u ucha. Neustále narůstající energie začala mít kvalitu vodního živlu a mě již bylo jasný, že toto nejsou zemští permoníci, kterých by již vzhledem k síle musela být legie, a tak mě v první chvíli napadla rusalka. Jenže co ta by dělala v jeskyni. Ze stejného důvodu odmítl tuto teorii Famy a prohlásili, že ať je to cokoliv, musíme udělat smírčí oběť. Já se musím přiznat k nutkání utéct, ale tato kamarádova slova vrátila i mě rozvahu. Vyndal jsem kyvadlo, které mi okamžitě potvrdilo přítomnost by­tosti vodní a to tak silné, až jsem měl obavu, aby mi kyvadlo z ruky nevylétlo. Teď nebylo času nazbyt. Bytost nebyla ještě plně vzbuzená, spala tam totiž a nám se jí podařilo vzbudit. Vyndal jsem svíce, čtyři zapálil, Famy k tomu vonné tyčky, ve svících spálili jsme tabák a byliny, a ka­marád pronáší řeč. Zdraví bytost, přeje jí klidný spánek, prosí za odpuštění našeho vniknutí a vysvětluje, že jsme jí nepřišli ublížit, vyhnat, vzbudit, ani jinak uškodit, prostě jsme hledači po­znání a tato ukázka její síly nám stačí. Po těchto slovech a ještě několika rituelních úkonech, pocítili jsme, že síla dále nenarůstá, naopak začíná polehoučku ustupovat. Ještě jsme se rozlou­čili a již v klidu vyklidili pozice, přivalili kameny a vyšli na cestu.

V tu chvíli mi vše došlo. Byl to Drak! To zjištění mnou tak zacloumalo, až mě kamarád musel obejmout. Nám se podařilo nejen najít živého draka, ale dokonce jsme ho málem probu­dili. Jak jsme již o dracích psal, jsou to mohutné astrální bytosti a kdyby se nám veškerou sílu tohoto podařilo vzbudit, proměnili by jsme se v čisté světlo a případní speleologové nebo ar­cheologové našli by po nás hrstku popela. Těmito starostmi zaměstnáni, postupovali jsme zpát­ky na náměstí a cítili postupně slábnoucí energii Drakovu. Před námi přes cestu běžela černá kočka, jenže v půli silnice se zastavila, koukla po nás a strnula. Sedla si na silnici a civěla, jak se pomalu blížíme. Když jsme došli na pět metrů, dala se před námi na panický úprk, pak se zase ohlédla, zastavila, fascinovaně na nás civěla a nechala nás se přibližovat. Její chování nám bylo proklatě divné, koukli jsme na sebe a bylo nám vše jasné. Svítili jsme jak sluníčka. Tedy energeticky, nabrali jsme jí v jeskyni tolik, že jsme se kočce museli jevit jako bytosti z jiného světa, jaké ona sice běžně vidí, ale v našem případě jí ostatní smysly museli informovat o na­šem lidském původu. Chudáček zmatená. My jsme část energie museli vybýt, z obavy z ozá­ření, tedy jsme začali rozdávat pozitiva na všechny strany. Takto zaměstnáni došli jsme na ná­městíčko ke kašně, kočka nás již cestou opustila. Nasedli jsme rozhodnuti přespat jinde a ne­pokoušet již zbytečně osud.