V poutech (VIII).
Mlčky jsem dovedl Pallu a jeho bodyguardy za Shirou. Vězeň seděl na stejném místě jako když jsem odcházel. Ne, že by měl příliš na výběr. Řetěz, který ho poutal ke zdi, mu neumožňoval zrovna velkou volnost. Shira na mě vrhl krátký pohled, ale pak se zadíval na guvernéra. Jako predátor studoval každý detail, každý jeho byť sebemenší pohyb. Se zadostiučiněním jsem zaznamenal, jak Shirův upřený pohled guvernéra vyvádí z míry.
„Je opravdu pečlivě spoutaný?" ujišťoval se guvernér pološeptem a já přitakal.
Palla se nervózně podíval po svých bodyguardech, kteří stáli hned za ním.
Teprve pak se odhodlal a udělal dva kroky směrem k vězni. Ten konečně odpoutal svoji pozornost od guvernéra a rychlým pohledem si změřil oba muže z jeho doprovodu. Skoro jako by odhadoval, jestli by je dokázal v případné konfrontaci zneškodnit. Věřil jsem tomu, že pokud by neměl pouta, zvládl by oba včetně guvernéra. S provinilým pocitem jsem se přistihl, že by mi vůbec nevadilo, podívat se na to.
„Jsem guvernér Palla," oslovil vězně. „Před pár dny tu byl můj pobočník."
Shira se ušklíbl, ale neřekl ani slovo.
„Přál bych si, abychom se dohodnuli," pokračoval guvernér poněkud nejistě.
„A já bych si přál mít volné ruce, abych ti mohl zlomit krk," řekl konverzačním tónem Shira. „Ale člověk nemůže mít všechno."
Guvernér zbledl a já měl co dělat, abych se netvářil škodolibě.
„Nezahrávej si s někým, jehož jediné slovo tě může poslat před popravčí četu," odpověděl guvernér, ale tón jeho hlasu postrádal sebejistotu k tomu, aby to vyznělo jako víc než prázdná hrozba.
„Pojď mi to říct sem ke mně, špatně jsem ti rozuměl," ušklíbl se zajatec a prudce se postavil.
Guvernér okamžitě ustoupil dozadu mezi své bodyguardy. Shira se při pohledu na něj hlasitě rozesmál.
Spatřil jsem vztek a odhodlání, které se objevilo na guvernérově tváři. Bylo vidět, že zbabělce ze sebe dělat nenechá. Rázně vykročil směrem k vězni a tvrdě ho udeřil.
Pak se všechno odehrálo velice rychle. Shira natáhl svoje spoutané ruce, obtočil je přes guvernérovu hlavu kolem jeho krku a přitáhl k sobě. Guvernér se nezmohl ani na to, aby se začal bránit.
„Zdá se, že aspoň jednomu z nás se přání splní," zasyčel mu Shira do ucha a všem v místnosti bylo jasné, že i kdybychom vyrazily guvernérovi na pomoci, Shira ho stihne zabít dřív, než se kdokoli z nás pohne. Oba bodyguardi s rukou na zbrani se nerozhodně dívali na mě jako by čekali nějakou radu.
„Tak co, pane guvernére, ještě pořád stojíte o spolupráci?" ušklíbl se Shira, zatímco ho držel pod krkem.
„Propusť ho a můžeme se domluvit," nevěděl jsem, co mám říct, tak jsem zkusil alespoň něco. Jenomže Shirovi bylo stejně jako mě jasné, že jsou to jen prázdná slova. Nikdo s ním nebude vyjednávat. I kdyby se pokusil použít guvernéra jako rukojmí, nikdy se odsud nedostane živý.
V tu chvíli mi došlo, že o to mu ani nejde. On ho opravdu chtěl jenom zabít. Prostě a jednoduše. Viděl jsem to v jeho očích i na křečovitě sevřených rukou.
„Pusť...m...mě, ty...zvíře," zasípal guvernér, který měl potíže i s tím se pořádně nadechnout.
Jistě, ještě ho provokuj, pomyslel jsem si a upřeně pozoroval Shirovy prsty, které zesílily svůj stisk. Guvernér začal lapat po dechu a z jeho panického výrazu bylo jasné, že právě pochopil, že Shira o rukojmí nestojí.
Jako ve zpomaleném filmu jsem sledoval, jak vězňovy dlaně obmotaly mužovu hlavu. Věděl jsem, že se připravuje, aby mu mohl zlomit vaz. Srdce mi v tu chvíli snad přestalo bít. Cítil jsem se naprosto bezradný.
„Sbohem, pane guvernére," prohodil Shira pološeptem. „Rád jsem vás poznal."
Stále jsem sledoval Shirovy ruce, viděl jsem, jak zesílil svůj stisk kolem hlavy připraven trhnout.
Zbývaly jen setiny vteřiny.
„SHIRO! NE!" vykřikl jsem bezmocně. Nezáleželo mi na životě guvernéra, paradoxně jsem se bál o Shiru. Pokud by tohle dokončil, už by ho nic nezachránilo před okamžitou smrtí. A to jsem nechtěl.
Shira se zarazil uprostřed pohybu, jeho pohled se střetl s mým. Hleděl jsem do jeho žhnoucích očí a připadalo mi to jako věčnost.
Pak se znovu pohnul. Udeřil však guvernéra pouze do týla a ten v bezvědomí sjel k jeho nohám. Oba bodyguardi se rozběhli ke svému nadřízenému a odtáhli ho stranou.
„Vezměte ho na ošetřovnu, rychle," poručil jsem oběma mužům. Nejprve zaváhali a nakonec mě poslechli a odnesli guvernéra pryč.
Jakmile za nimi zapadly dveře, zhluboka jsem si oddechl. Bál jsem se, aby guvernérovi gorily nezačali po Shirovi pálit. Byl skoro zázrak, že to neskočilo krveprolitím.
Podíval jsem se na svoje ruce. Třásly se mi. Poté jsem se otočil na vězně. Shira seděl na posteli, spoutaná zápěstí položená na kolenou. Na rozdíl ode mě působil neuvěřitelně klidně.
Zato já měl obrovský vztek. Na něj, kvůli tomu co provedl, i na sebe, že jsem to připustil.
„To chceš za každou cenu zemřít?!" vpálil jsem mu do obličeje.
„Copak na to záleží? Stejně mě nakonec zabijete."
Chtěl jsem říct, že se mýlí, jenomže pak si vzpomněl na guvernérova slova. Shira znal pravdu od začátku a já nebyl dost dobrý lhář, abych ho dokázal přesvědčit o opaku.
„Nechápu tě," zavrtěl jsem unaveně hlavou a sedl si naproti němu. „Proč jsi ho chtěl zabít?"
„Proč?" podivil se Shira mojí otázce. „Protože je to prolhanej hajzl, proto."
„Takže zabíjíš na potkání každého, kdo ti nepadne do oka?"
„Většinou. Podle mojí zkušenosti ti to do budoucna ušetří dost problému," řekl s jízlivým pohledem. „Přiznej se, ani tobě se ten parchant nelíbí."
„Je to můj nadřízený, musím ho respektovat."
„Na to jsem se ale neptal."
„Co chceš, abych ti řekl?" odsekl jsem nabroušeně.
„Pravdu."
Odvrátil jsem pohled od těch modrošedých tůní, které stále studovaly můj obličej.
„Ne, nelíbí se mi," přiznal jsem po chvíli, oči zarytě upínal někam na zeď za ním. Všechno, jen abych nemusel pohlédnout do jeho obličeje „Ale to neznamená, že půjdu a zlomím mu vaz."
Nechtěl jsem se o tom dál bavit. Jako bych balancoval na hranici velezrady.
„Uvědomuješ si vůbec, že kdybys ho zabil, popravili by tě ještě před západem slunce?" změnil jsem rychle téma.
„A proto si mě zastavil?" zeptal se klidně Shira a naklonil se ke mně, jak nejvíce ho řetěz pustil. „Bál ses o můj život?"
Tolik k nevhodným tématům hovoru...
Úplně vyvedený z míry jsem se na něj znovu podíval. Jako kdyby mi četl myšlenky.
„Bál jsem se o guvernéra," odsekl jsem pak. Ale jak jsem řekl, jsem mizerný lhář.
„Nevěřím ti," zasmál se vězeň, jeho tvář jen několik centimetrů od mé. Napnutý řetěz mu ovšem nedovolil přiblížit se už ani o milimetr víc.
„Sundej mi pouta," zašeptal sotva slyšitelně. Jeho prsty se natáhly mým směrem a lehce přejely po mé tváři. Vteřinu jsem ho nechal a vychutnal si ten dotek. A pak jsem se odtáhl. Najednou jsem nechápal, co se to děje.
„Rozvaž mě," zopakoval Shira.
Zavrtěl jsem hlavou a sedl si tak, aby na mě nedosáhl. „Nemůžu. Ne, teď, když... "
„Prosím," přerušil mě a já fascinovaně hleděl na pohyb jeho rtů. „Aspoň mi sundej ten řetěz," řekl a trhl hlavou, až se mu obojek zakousl do krku.
Jako ve snu jsem zíral na jeho překrásnou tvář a snažil se přesvědčit sám sebe, že mě ten muž přede mnou ani trochu nepřitahuje.
Tak moc jsem chtěl poslechnout a sundat mu pouta. Co by asi udělal, kdyby mu nebránily řetězy?
Ne, já věděl, co by následovalo. A chtěl jsem to.
Vstaň a odejdi, Tairo, radily mi poslední zbytky rozumu.
Musím pryč. Teď hned, než udělám něco, čeho budu litovat.
Beze slova jsem vstal a zamířil ke dveřím. „Později pošlu někoho, aby ti sundal pouta," slíbil jsem ještě, aniž bych se na něj znovu podíval.
S hlavou plnou zmatených myšlenek jsem zamířil na ošetřovnu, abych se zeptal na stav guvernéra. Jak se ukázalo, byl při vědomí a rozzuřený k nepříčetnosti.
„Necháte ho popravit! Okamžitě!!" rozkřikl se na mě hned, jak jsem vešel.
Guvernér ležel na posteli a hned vedle něj stáli jeho dva bodyguardi. Kromě nich jsem v rohu spatřil Mayu, která s jedním z doktorů vyplňovala nějaké dokumenty.
„Neměl byste se rozčilovat," upozornil ho lékař, který zvedl pohled od papírů. „Musíte odpočívat."
„Ten parchant se nedožije rána, o to se postarám," zopakoval znovu guvernér, který si radu doktora k srdci příliš nevzal.
„Nemůžete ho nechat popravit bez rozhodnutí Rady," ozvala se zničehonic Maya.
Guvernér se na ni podíval, jako by ji viděl poprvé v životě a pak se na ni obořil. „Ještě se ho snad chcete zastávat?!"
„Má pravdu," podpořil jsem Mayu. „Kromě toho, jste mi slíbil čas, abych z něj získal informace."
„Napadl mě! A to mění situaci!" vpálil mi do obličeje vztekle. „Jestli budu muset, klidně požádám Radu o svolení k popravě!"
Palla byl vytočený k nepříčetnosti a to pro osud našeho vězně nevypadalo zrovna nejlíp. Ztěžka jsem polkl a zvažoval svoje další slova.
„Pane guvernére, chápu Vaše zneklidnění," začal jsem opatrně a s pokorou, přestože právě teď bych mu nejraději sám jednu vrazil. „Ale nejste první, koho napadl. Jistě víte, jak dopadl Kay Marakin. Nikdo nepochybuje o tom, že je nebezpečný," pokračoval jsem pomalu „Ale řekl jste, že informace, které nám může poskytnout, jsou klíčové. Pokud mi dáte prostor, získám z něj, co potřebujete. A nikdo nebude nic riskovat. Pouze já."
Guvernér se na okamžik odmlčel a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Něco z mého proslovu zabralo, protože se trochu uklidnil. Ty jeho vypočítavé oči se na mě zadívaly, když pak promluvil. „Mohl by Vás i zabít, veliteli."
„Nikdo jiný k němu nebude mít přístup. A já jsem ochoten to riziko podstoupit," trval jsem na svém.
Palla nakonec přikývl. Hrozbu bezprostřední popravy jsem oddálil. Ale na jak dlouho?
„Máte týden," řekl chladně guvernér a bezmyšlenkovitě si sáhl na zarudlé hrdlo plné pohmožděnin. „Pak ho popravíme. Tak či tak."
Zmizel jsem z pokoje dřív, než měl kdokoli šanci mě zastavit. Potřeboval jsem být sám. Musel jsem si ujasnit některé věci, ale v hlavě jsem měl pouze obrovský zmatek.
Přikázal jsem mužům, kteří měli vězně na starosti, aby mu večer sundali pouta. Možná to za daných okolností nebyl ten nejlepší nápad, ale věřil jsem tomu, že Shira se o nic nepokusí.
Poté jsem co nejrychleji prošel branou věznice a zamířil do svého bytu.