V poutech (2) X.
S podivným pocitem jsem otevíral dveře od svého bytu. Maya měla klíč, takže jsem předpokládal, že čeká vevnitř. Vstoupil jsem do chodby a zaslechl ženský smích a hlas. Dva hlasy. Co se tady děje? Nakoukl jsem do obýváku a ztuhl na místě.
Na sedačce seděla Maya a vedle ní...Tamiko, moje malá sestra. Teda ne už tak malá. Neviděl jsem jí čtyři roky a to jí bylo patnáct. Otec zemřel dva měsíce předtím, než se narodila. Nikdy ho nepoznala. Mě a jí dělilo osm let. Vždycky jsem se o ni staral, dohlížel, aby se jí nic nestalo. A někdy to nebylo zrovna jednoduché. Moje sestra byla velmi krásná - záplava černých vlasů, velké, zelenomodré oči, dokonalé lícní kosti. Co mi dalo práci odehnat od našeho prahu ty zástupy jejich ctitelů. Ovšem to byla Tamiko před čtyřmi lety. Současná Tamiko seděla v krátkých černých šatech a saku u mě na sedačce, dokonale upravená a krásnější než kdykoli předtím. Pamatoval jsem si ji jako mladou dívku, ale teď na mě upínala oči dospělá žena.
„Tairo!" vykřikla nadšeně, když mě spatřila a vrhla se mi kolem krku.
„Bože, Tami," sevřel jsem jí v náručí a snažil se potlačit slzy, které se mi draly do očí. „Co tady děláš?"
„Přijela jsem za tebou. Chyběl jsi mi."
„A matka…matka to ví?“ Koktal jsem ohromeně. Nechtěl jsem tomu uvěřit.
„Ovšem, že ne," podívala se na mě, jako bych byl slabomyslný. „Utekla jsem."
„Tami," zašeptal jsem a políbil do vlasů. „To jsi neměla."
„Jinak to nešlo," odtáhla se a s úsměvem si mě prohlédla od hlavy až k patě, její pohled spočinul na mých důstojnických výložkách.
„Tak generál, co? Jsi velké zvíře."
„Jasně," mávl jsem rukou a snažil se zakrýt rozpaky. „Ale povídej o sobě. Co matka?"
„Je v pořádku. Ale porážka císaře jí hodně vzala. Nedá si to vysvětlit. Znáš ji."
„Jo, znám ji," přikývl jsem trpce. Naše matka byla fanatik, co se týkalo císařství. Nenáviděla odboj a nenáviděla mě, protože jsem se k nim přidal. Můj otec byl důstojník v císařově armádě, díky tomu jsme si vedli dobře. Bydleli v pěkném domě s obrovskou zahradou jen pár mil od hlavního města, měli dost peněz, stýkali se s důležitými lidmi. I když otec zemřel, pořád jsme si mohli dovolit žít na vysoké noze. Alespoň nějaký čas. Chodil jsem do vojenské školy, získal dobré vzdělání a nabídku na vstup do císařské armády. Jenomže já si vybral povstání. A teď ze mě odboj udělal generála. Věděl jsem, že tohle mi moje matka nikdy neodpustí. Přesto jsem doufal v zázrak.
„Pořád mě tak nenávidí?" zeptal jsem se, i když odpověď jsem znal.
„Promiň, bráško," podívala se na mě omluvně. „Nikdy o tobě nemluví. Nesmím ani vyslovit tvoje jméno. Odstranila z domu všechny tvoje věci, fotky, oblečení. Dělá, žes nikdy neexistoval."
Bolelo to. Hodně. Měl jsem však útěchu v tom, že tu teď stojí moje sestra. Znovu jsem ji objal.
„Jsem tak rád, že tě vidím.“
„A já tebe. Přišla bych dřív, ale..."
„Nemusíš mi nic vysvětlovat."
Rozuměl jsem ji. Bylo ji teprve patnáct, když mě matka vyhodila. Copak mohla jít se mnou? K odboji? Do války? Ne, vlastně jsem byl rád, že zůstala stranou.
„Ehm," ozvala se Maya. Úplně jsem na ni zapomněl.
Odtáhl jsem se od Tamiko a podíval se na moji kamarádku. „Promiň," usmál jsem se na Mayu, svoji sestru jsem stále jednou rukou držel kolem ramen. „Představil bych vás, ale myslím, že už jste se seznámily."
„Našla jsem ji tady sedět na schodech před tvým bytem. Říkala, že je tvoje sestra," mrkla na Tamiko. „Normálně bych jí nevěřila, ale je mezi vámi jistá rodinná podoba."
„Maya mě pustila dovnitř," doplnila moje sestra. „Ale neznamená to, že tu musím zůstat, pokud ruším nebo něco."
„Samozřejmě že u mě zůstaneš," ujistil jsem ji. „A teď mi holky dejte pět minut, abych se převlékl z uniformy, a vyrazíme někam na večeři."
*
Ten večer jsem si opravdu užil. Najedli jsme se, popovídali, holky si skvěle rozuměly a já se cítil opravdu šťastný. Z Tamiko se za ty čtyři roky stala bystrá a inteligentní žena. Alespoň tak vypadala v ne příliš objektivních očích jejího staršího bratra.
Vyptával jsem se, co dělala ty poslední čtyři roky. Pověděla mi, že se s matkou zdržovaly hlavně v bezpečí našeho rodného domu a ty nejostřejší boje se jim naštěstí vyhnuly. Matka měla tolik prozřetelnosti, že si najala i několik mužů, aby zajistili ochranu pro ni a Tamiko.
Během jídla mi přišla zpráva od Shiry. Mrkl jsem na displej, abych si ji v rychlosti přečetl. Bylo to jen pár vět, ale Maya mě vytrhla dřív, než jsem stihl dojít na konec.
„Kdo píše?" usmála se a vrhla na mě vědoucí pohled.
„Jen...práce," doplnil jsem chabě a strčil mobil zpět do kapsy. Nechtěl jsem to řešit před Tamiko.
„Jako generál toho máš asi hodně, co?" ozvala se moje sestra.
„Taira se rozhodně nenechá přetěžovat," odpověděla místo mě Maya a položila mi ruku na rameno.
Všiml jsem si, jak se Tamiko zadívala na Mayinu dlaň spočívající na moji paži.
„Nechci vyzvídat," usmála se trochu nervózně. „Ale ty a Maya jste..."
„Ne," zavrtěl jsem rychle hlavou. „Pouze dobří kamarádi."
„No a máš někoho?"
Maya se rozkašlala. Vypadalo to, jako kdyby jí zaskočilo sousto, ale mě spíš přišlo, že se ta potvora snaží zamaskovat záchvat smíchu. Tamiko se na mě stále dívala a čekala na odpověď. Opravdu jsem netušil, co na to říct.
„Někoho má, ale je to strašně komplikované," snažila se mě zachránit Maya, aniž bych o to stál. „Radši se ani neptej."
Probodl jsem Mayu pohledem. „Díky, já umím mluvit."
„Jasně, promiň," řekla moje kamarádka a obrátila pozornost na Tamiko. „A ty? Máš přítele?"
„Mayo!" vyjel jsem na ni. „Nech toho zpovídání."
„Ne, mě to nevadí," usmála se moje sestra. „A vlastně ano mám."
„Znám ho?“ neudržel jsem se a musel se zeptat.
„Pamatuješ se na starého doktora Soichira?" ozvala se Tamiko.
„Tomu je aspoň devadesát, to ještě žije?"
„Je mu sedmdesát tři," opravila mě sestra a pokračovala. „Ale to je jedno. Učí se u něj jeden mladý student medicíny a...," významně se odmlčela.
„Takže on je tvůj přítel?" zeptala se Maya, která byla ve svém živlu. „Jak se jmenuje?"
„Sora."
Mladý doktor - to neznělo tak hrozně. Víc jsem vědět nepotřeboval. To se ale nedalo říct o Maye, která Tamiko bombardovala dalšími a dalšími otázkami ohledně její známosti.
Jak vypadá? Kolik mu je? Jak dlouho spolu chodíte? Chtěl jsem utnout tu její záplavu otázek, ale Tamiko nevypadala, že by jí to nějak vadilo. A tak jsem je nechal a využil příležitosti, abych objednal další láhev vína.
*
Domů jsme se dostali až pozdě po půlnoci. Teprve pak jsem si uvědomil, že jsem úplně zapomněla na tu zprávu pro Erinu. Odvelel jsem tedy Tamiko s Mayou do mé ložnice a sám si znovu připravil ležení v obýváku. Ještě další hodinu a půl jsem ťukal do notebooku a snažil se dokončit hlášení.
Když jsem skončil a odeslal email Erině, čas v záhlaví ukazoval 01:53. Napadlo mě, zda paní předsedkyně ocení moje pracovní nasazení, když uvidí, do kdy jsem dopisoval tu zprávu. Pokud si toho tedy vůbec všimne.
Zaklapl jsem notebook, svlékl se a natáhl na sedačku. Moc pohodlné to nebylo, ozvala se ztuhlá záda, která protestovala proti další noci na úzkém gauči. Ale kvůli své sestře to klidně vydržím. Sáhl jsem znovu pro svoje džíny ležící s ostatním oblečením na zemi a ze zadní kapsy vyndal svůj druhý mobil. Znovu jsem si přečetl zprávu od Shiry.
Budu pár dní mimo Kashimu. Vše v pořádku. Ozvu se.
Chvíli jsem jenom zíral na displej a nakonec naťukal odpověď. Napsal jsem mu o nečekané návštěvě mé sestry a váhal, zda mu napsat i jiné věci, soukromé…třeba to, že mi chybí a rád bych ho měl zpátky u sebe v posteli. Nakonec jsem to neudělal. Odeslal jsem smsku a navzdory tomu, že byly skoro dvě hodiny ráno, jsem s vzrůstajícím vzrušením čekal, jestli mi neodpoví ještě teď. Prsty mě brněly, jak moc jsem chtěl Shirovi zavolat, slyšet jeho hlas. Jenomže bylo pozdě a já ho nechtěl rušit. Přesto jsem ještě notnou dobu hypnotizoval modře zářící obrazovku telefonu a doufal, že i tentokrát si Shira nějak přečte moje myšlenky a napíše. Samozřejmě se tak nestalo a já za nějakou dobu usnul s mobilem v sevřené dlani.
*
Následující dny jsem byl pořád v jednom kole. Hodně času jsem se trávil s Tami, ukázal jsem jí Kashimu, kde byla naposledy v deseti letech, a dokonce jsem ji vyjednat prohlídku Nebeského paláce a jeho zahrad. Představil jsem svoji sestru Erině, která z ní byla unesená, a dokonce mi sama od sebe doporučila, abych odložil svoje pracovní povinnosti a raději se věnoval Tamiko.
„Je to okouzlující dívka," rozplývala se Erina. „Kdyby měla zájem, jistě bychom pro ni našli nějakou práci v paláci," nabídla mi k mému nemalému překvapení. Zajímalo by mě, zda by byla tak vstřícná, i kdyby věděla, na čí straně stála ve válce naše matka.
Ovšem i ostatní se k mé sestře chovali skvěle. Ashra, na kterou jsme narazili ve velkém sále paláce, si s Tami skoro dvě hodiny povídala. Chtěl jsem ji zachránit z jejích spárů, protože jsem věděl, jak Ashra dokáže být neodbytná, ale zdálo se, že moje sestra zachránit nepotřebuje. Maya ji zase vzala podívat do své nemocnice, kde se Tami seznámila s několika jejími kolegyněmi.
Shira se za tu dobu ozval pouze párkrát, což mě mrzelo, ale pochopil jsem z jeho zpráv, že je asi dost vytížený. I když o tom, co dělá, mi neprozradil téměř nic. Jen to, že je na stopě vraha.
Ještě jednou jsem se zastavil ve vězení, abych se zeptal na zajatce. Mluvil jsem jen s Krystofem Sornenem, který mě ujistil, že je všechno v pořádku. Podle toho mála co se dalo poznat z černobílých záběrů kamer, se zdálo, že vězni opravdu vypadají o něco lépe. Hlavně ti noví, kteří už nepůsobili tak vyděšeně.
Za to já jistou nervozitu cítil. Zítra o jejich osudu bude jednat Rada a životy těch kluků a ostatních vězňů spočívaly v mých rukou.
*
A právě kvůli tomu, jsem se následující den dobrovolně vydal na zasedání, poprvé se aktivně zapojil do jednání a dlouhou dobu mluvil k plnému sálu. Překvapivě to celé proběhlo nad očekávání dobře. Erina mě hned podprořila a navrhla, aby celá záležitost se zajatci byla svěřena do mých, dle jejich slov, schopných rukou. O popravě už nikdo ani nezačal. Většina Radních nadšeně přikyvovala, když jsem mluvil o soucitu k mladým zajatcům donucených téměř proti svoji vůli bojovat za císaře. Byl jsem jak u vytržení. Nikdy bych neřekl, že mi všichni půjdou tak na ruku. Teda ne úplně všichni. Marat si neodpustil několik jízlivých poznámek na moje jméno, ale Radní to příliš neovlivnilo. Jeho vliv klesal. Sám to musel vidět a o to víc mě nenáviděl.
Bohužel jsme se srazili v předsálí během přestávky a nedopadlo to nejlépe.
„Generále Imaro?" oslovil mě v hale plné lidí. „Možná si myslíte, že vám teď všichni zobají z ruky, ale já se těma vašema řečičkama oblbnout nenechám.“ Kolemstojící postupně umlkali v očekávání ostré hádky a nemýlili se.
„To jsem ani nepředpokládal, veliteli," snažil jsem se ho odbýt. „Během jednání jste to dal jasně najevo, takže pokud mě omluvíte, nemám náladu poslouchat další urážky." Nemělo smysl se s ním hádat, mohlo mi to před ostatními jenom uškodit.
„Poslouchat pravdu je nepříjemné, že?" vypálil další jedovatou poznámku ve snaze vtáhnout mě do konfrontace.
Naprosto klidný jsem se díval do jeho rozlícené tváře, světlé vlasy mu neuspořádaně povlávaly kolem hlavy. Vypadal jako rozdrážděné lvíče, které se snaží pokousat kořist o mnoho větší, než je on sám. A je příliš mladé a nezkušené, aby poznalo, kdy to má vzdát.
„Nechápu, jak je možné, že to ostatní nevidí," pokračoval ve své litanii. „Zastáváte se císařských vojáků, není to poprvé, co orodujete za jejich životy. Jestli tohle není zrada, tak už nevím co!" Téměř křičel.
„Co třeba soucit?" opáčil jsem se stoickým klidem. Velmi dobře jsem si uvědomoval, kolik lidí nás poslouchá.
„Opravdu?" ušklíbl se Marat. „A Shira?"
Věděl jsem, že tu kartu vytáhne. Rozhodně jsem to s ním nemínil řešit před halou plnou Radních.
Což bylo přesně to, co měl v plánu on. Všiml jsem si Mayi, která mi očima naznačovala, ať to utnu. To jsem dobře věděl i bez ní, jenomže jak?
„Nebudu se opakovat, řekl jsem k tomu už všechno," pronesl jsem rázně a měl se k odchodu.
„Rozhodně ne všechno," ušklíbl se nepřátelsky a já si všiml, že k nám míří Erina.
„Výpověď generála Imary a Mayi Saarové jsme už několikrát slyšeli," vložila se do toho předsedkyně. Zdálo se, že i ona chce Marat umlčet. „Přestaňte s tím osočováním, veliteli, nebo..."
„Měl jsem zajímavý rozhovor s Ninou," přerušil Erinu a vítězoslavně se na mě podíval.
Nina, Nina, měl jsem vědět, kdo to je? Po chvíli se mi vybavila mladinká dívka s odvážným make-upem a v odhalujících šatech, která seděla na klíně císaři během celého toho vyhroceného jednání v hotelovém apartmá. Nina, která kromě Mayi a mě, jako jediná byla svědkem všech událostí v tom pokoji. Nina, která by musela být slepá, aby nepoznala, že Shira a já...
Pohlédl jsem na svoji kamarádku a zahlédl v její tváři obavy. Ovšem já strach neměl. Možná ještě před pár dny by mě tou informací vyvedl z míry, ale teď jsem se jenom ušklíbl a vyzývavě mu hleděl do očí.
Čekal, že mě tím sdělením zaskočí. Spletl se. Nevraživě studoval můj obličej, ve snaze objevit v něm náznak znepokojení.
„I její výpověď jsme už slyšeli," ozvala se znovu Erina netrpělivě. „Kromě toho jednání brzy začne, ocenila bych, kdybyste se vrátili do sálu."
„Zdá se, že Nina něco opomněla," zasmál se Marat jízlivě, předsedkyni naprosto ignoroval, stále mi hleděl do tváře.
„Co je to tentokrát, veliteli?" povzdechla si Erina, které došlo, že Marat nepřestane mluvit, dokud neřekne, co potřebuje. A já dobře věděl, co chce říct.
„Nina viděla Shiru a generála Imaru se několikrát políbit."
Nehnul jsem ani brvou. „A co má být?"
Mezi kolemstojícími se ozval vzrušený šepot. Erině Hanarové se ve tváři objevil šok a možná i náznak znechucení. Maya si zakryla rukou obličej a odvrátila pohled. Bylo jasné, co si myslí. Já jediný zachoval ledový klid. Zaprvé jsem to od Marata čekal a za druhé mi už začínalo být jedno, jak se na to budou dívat ostatní. Nechtěl jsem lhát.
„Takže nepopíráte, že jste spolu měli intimní vztah?" zeptal se Marat, z jeho tváře jasně čitelná radost nad tím, jak mě zahnal do úzkých.
„Nevěděl jsem, že vás tak zajímá můj milostný život," řekl jsem bez jakéhokoli náznaku nervozity. „Nejprve vtrhnete do mého bytu, čmucháte u mě v ložnici a vyděsíte mi přítelkyni. A teď vyzvídáte za mými zády, s kým jsem kdy co měl nebo neměl."
„Nesnažte se to zamluvit, generále," utrhl se na mě. Vypadalo to, že ho můj klid rozčiluje. Asi by se cítil lépe, kdybych na něj začal řvát, že to není pravda. „Já vím, že jste byli s Shirou milenci, a to jen dokazuje, že jste zrádce."
„Dokazuje to jenom to, že mám v posteli rád změnu," přiznal jsem po chvíli. „Může vás to znechucovat, ale rozhodně to nevypovídá nic o mé loajalitě k odboji."
„Když spíte s nepřítelem?" vpálil mi do obličeje.
„S nepřítelem?" zopakoval jsem pomalu. „Několikrát jsem s Mayou zdůraznil fakt, že Shira přešel na naši stranu."
Všiml jsem si, že Erina se přitočila k Maye a něco jí naléhavě šeptá do ucha. Věděl jsem, že Maratovo odhalení ovlivní moje postavení v Radě. Jen samotný fakt, že jsem se přiznal k sexuálnímu vztahu s mužem, bude pro některé konzervativnější Radní obtížně stravitelný. Mohl jsem pouze doufat, že se mi podaří zmírnit ty nejhorší následky.
„Jak příhodné," poznamenal jízlivě Marat. „Muž, který celé roky stínal hlavy na příkaz císaře, na konci války přeběhne k nám."
„Asi stejně jako když pro vás najednou pracuje jeden z císařských zvědů. Roberto Montaro, že?" podíval jsem se na něj s hraným úsměvem. Velitel po ně mrskl nasupeným výrazem. Jistě nechtěl, aby se tady probíralo, kdo pro něj dělá špinavou práci. S potěšením jsem zaregistroval, že několik Radních ta informace zaujala. Bohužel v téhle chvíli odhalení toho, že Marat zaměstnává bývalého císařského špióna, nemohlo přebít ten šťavnatý drb, že generál Imara spal s nejobávanějším zabijákem v zemi.
„Měříte trochu dvojím metrem, veliteli," rozváděl jsem v poklidu svoji myšlenku dál. „Vy můžete spolupracovat s přeběhlíkem z cís...."
„Já si ho netahám do postele!!" zařval Marat z plných plic a já si v duchu pogratuloval, jak jsem ho dokázal pěkně nasrat. Žádný slušnější výraz nemohl tak dokonale vystihnout jak se teď Marat tvářil.
„Veliteli, ovládejte se," pokárala ho Erina a já se v duchu bavil. Bývalý kapitán byl vytočený doběla, díval se na Hanarovou jako by jí nejradši něco hodně sprostého odpověděl.
„Omlouvám se, paní předsedkyně," pronesl po chvíli hlasem, který byl klidnější, než jsem od něj čekal a já mu musel připsat body za sebeovládání.
„Okamžitě necháte toho dohadování," přikázala ostře a přejela přísným pohledem Marata a pak i mě. „Za dvě minuty zahájím jednání a očekávám, že všichni budete zpět v sále."
Zdálo se, že představení tím skončilo a většina Radních se pomalu rozcházela zpět na svoje místa. Přestože jsem chtěl hned po přestávce zmizet, vytrpěl jsem další část zasedání. Kdybych teď odešel, připsal bych vítězství Maratovi. A tak jsem zůstal. Nemohl jsem nevidět potutelné pohledy, které ostatní vrhaly mým směrem. A já přemýšlel, jak moc mi Maratovo vystoupení uškodilo.
„Uhrál jsi to nakonec dobře," naklonila se ke mně Maya. „Mohlo to být horší."
„Mohlo a patrně i bude, až Marat zjistí něco opravdu zajímavého," poznamenal jsem suše. „Co ti říkala Erina?" vzpomněl jsem si na to jejich šuškání během hádky.
„Ptala se mě, jestli jsem věděla o tobě a Shirovi a jestli mi to nevadí, když teď spolu chodíme."
„Myslíš, že má podezření, že jsme to mezi námi nahráli?"
„Nevím," zavrtěla hlavou Maya. „Ale teď už to samozřejmě nepůsobí tak věrohodně jako předtím."
„A cos jí řekla?"
„Co jsem asi tak měla říkat? Koktala jsem něco v tom smyslu, že tě znám dlouho a vím o tobě, že jsi sexuálně nevyhraněný."
„Věřila ti?"
„Snad, ale musíme být opatrní."
Přetrpěl jsem několikahodinové rokování do další přestávky a pak jsem se potichu vypařil.
*
Tamiko se vrhla do vaření a během krájení cibule mě informovala, že pozvala na večeři Mayu, Ashru a ještě jednu ženu, kterou jsem znal pouze od vidění a věděl jen to, že pracuje v nemocnici.
„Nevadí ti to, ne?" obrátila se na mě s očima lehce zarudlýma a nožem nasypala kousky cibule na pánev s olivovým olejem.
Kdybych měl říct pravdu, tak představa večeře se čtyřmi upovídanými ženskými mě ani trochu nelákala, ale na druhou stranu jsem byl rád, že si Tami našla tak rychle kamarádky a líbí se jí tady.
Nakonec to bylo přesně tak strašné, jak jsem očekával. Maya si mě ještě před večeří odtáhla stranou, zatímco zbytek ženského osazenstva se věnovalo prostírání a servírování.
„Jen tě chci varovat," prohodila pološeptem u mého ucha. „Pozvat Niki byl nápad tvojí sestry."
Nikola byla mladá Mayina kolegyně z nemocnice, vcelku pohledná brunetka s velkýma modrýma očima. Viděl jsem ji předtím jen jednou v tom baru, kam mně Maya vytáhla.
„Tami si myslí, že byste se k sobě hodili," dodala a omluvně se na mě podívala. „Nedala si to rozmluvit a Niki se toho chytila, líbíš se jí."
„No, to je vážně skvělý," protočil jsem oči v sloup a reálně uvažoval, že je tu nechám a v tichosti zmizím. „Jako bych toho už dneska neměl dost."
„Hele, máš úžasnou sestru, kterou všichni zbožňují. Buď rád a chovej se mile," přikázala mi Maya.
„Budu se snažit," povzdechl jsem si a s očekáváním toho nejhoršího jsem se vrátil do jídelny a sedl si ke stolu.
Večeře byla hororová záležitost. Poslouchat čtyři brebentící ženské bych snad ještě přetrpěl, ale neustálé narážky na můj osobní život a rádoby bezděké doteky a pohledy od Nikoly mi po chvíli začaly lézt na nervy. Přesto jsem se to snažil vydržet kvůli svojí sestře, která se skvěle bavila a byla rozhodně lepší hostitelka než já. Asi po dvou hodinách a několika láhvích vína, kdy Nikoliny pokusy o sblížení začínaly nabývat na intenzitě, jsem se vymluvil na práci a zbaběle prchl do ložnice. I přes zavřené dveře ke mně doléhal ženský smích a cinkání skleniček. Unaveně jsem se natáhl na postel a zkontroloval svůj mobil. Našel jsem tam krátkou zprávu od Shiry. Díval jsem se na ty dvě slova se smíšenými pocity. Úkol splněn.