V poutech (IX).
Dlouho jsem se převaloval v posteli a nemohl usnout. Hlavou mi vířily nejrůznější myšlenky a nedopřály mi klidu. A když jsem konečně upadl do neklidného spánku, pronásledovaly mě podivné sny.
Znovu jsem viděl Shiru s guvernérem, slyšel zapraskání lámaných kostí. Ty šedé střepy jeho očí se mi zabodávaly do tváře a mrtvé tělo pomalu klesalo k mým nohám.
A celá ta scéna ve mně vyvolala škodolibou radost.
Probudil jsem se celý zpocený a roztřesený, mokré vlasy přilepené zezadu na krku.
Bylo ráno. Nebo spíš poledne. Natáhl jsem se pro svůj mobil. Jedenáct hodin a čtyři zmeškané hovory. Maya, Maya, ředitel věznice, Maya.
Než jsem stačil vytočit Mayino číslo, rozezněl se zvonek u dveří.
Když jsem otevřel, stála tam právě ona.
„Co se děje?" zeptal jsem se, hned jak jsem ji uvedl dovnitř a nabídl něco k pití.
„Třikrát jsem ti volala," obvinila mě. Něco očividně nebylo v pořádku. Maya vypadala nervózně, nejistě.
„Včera jsi odešel brzy, hledala jsem tě." Její unavené oči studovaly můj obličej. Teprve teď jsem si všiml, jak vyčerpaně vypadá. „Musíme něco udělat."
„Udělat s čím?"
„S Shirou."
„S Shirou?" Nechápal jsem.
„Oni ho popraví!!" vyhrkla Maya a unaveně sklopila hlavu. „Nespala jsem celou noc a přemýšlela a pak...," Maya se nuceně rozesmála. „Asi jsem vážně zešílela. Chtěla jsem mu pomoct utéct z vězení."
„Ty jsi...," hledal jsem vhodná slova a neuspěl. „Jsi do něj zamilovaná?"
Maya zvedla hlavu a podívala se na mě. Pak se znovu rozesmála, ale ten smích měl k veselosti daleko.
„Jsem vážně husa," pokračovala, aniž by to popřela. „Věděla jsem, o co se snaží, a říkala si, že snad nejsem hloupá nána, abych mu na to skočila. A vidíš teď? Dostal mě. Těma svýma sladkýma kecama a tou svoji dokonalou tváří a...," odmlčela se.
„Ale když víš, že..."
„Co mi to pomůže?" přerušila mě ostře. „ Vím, že to na mě nahrál, ale stejně ho nemůžu dostat z hlavy!"
Stejně jako já.
Maya sklonila obličej, vlasy jí zakryly tvář. Přesto jsem spatřil slzy v jejích očích. Jestli tohle dokázal Shira za těch několik týdnů udělat z nejcyničtější ženský, co znám, tak jsem před ním v duchu smekal.
„Jak jsem mohla být tak hloupá?" vypravila ze sebe mezi vzlyky. „Jsem idiot."
„Nebuď na sebe tak tvrdá," snažil jsem se Mayu uklidnit a opatrně jí pohladil po zádech. „Nejsi jediný idiot tady."
„Jak to myslíš?" podivila se, její zarudlé oči najednou plné života. „Tím chceš říct, že i ty...?"
„Zdá se, že nejsi jediná, kdo ho nemůže dostat z hlavy," povzdechl jsem si a vstal.
„Kam jdeš?"
„Pro další pití. Na tuhle konverzaci budeme potřebovat něco tvrdšího."
*
Po třech panácích jsme se oba rozpovídali. Maya mi popisovala svoje návštěvy v Shirově cele a jejich rozhovory. Cítil jsem se provinile, to já ji do toho případu zatáhl.
Když se vypovídala, začal jsem mluvit já. A nic nevynechal...
„On tě vážně přitahuje?" podivila se Maya a hodila do sebe dalšího panáka. „Myslím...sexuálně?"
Zamyslel jsem se nad její otázkou, příliš opilý abych se cítil trapně.
„Já nevím," zavrtěl jsem hlavou a projel si prsty skrze prameny svých tmavě hnědých vlasů. „Možná. Mám v tom zmatek."
„Ale já myslela, že...no víš, že jsi na ženský."
„Jo, já taky," vyprázdnil jsem do sebe další skleničku.
„Už si někdy...," začala Maya, ale hned se zarazila, jak pátrala po vhodném výrazu. „Dělal jsi to někdy s klukem?"
„Jednou," přiznal jsem. „Je to dávno, ještě na škole. O nic nešlo, bylo to jen takový... experimentování."
„No, a líbilo se ti to?"
„Ani nevím, byl jsem namol."
Hlavou mi probleskla vzpomínka na usměvavého hnědovlasého kluka, se kterým jsem sdílel pokoj na univerzitě. Na tu jednu noc, kdy jsme se opili, a on mě políbil. Vybavil jsem si jeho ruce na svém těle, jeho doteky, vlastně v tom nebylo o moc víc a já si z toho následující ráno polovinu nepamatoval. Kromě toho, jak moc mi bylo trapně, když jsem mu vysvětloval, že si to nechci zopakovat.
„A Shira? Přemýšlel si, jaký by to bylo s ním?"
Přesně o tomhle jsem se snažil nepřemýšlet. Nemohl jsem se totiž zbavit dojmu, že kdyby se mě tehdy dotýkal Shira, možná bych si to zopakovat chtěl.
„A ty?" vyhnul jsem se proto odpovědi.
„Si piš. Vsadím se, že v posteli je skvělej."
Napadlo mě, že takový druh konverzace můžeme vést vážně jenom u láhve vodky. U poloprázdné láhve vodky.
„Asi už bys neměla pít," řekl jsem a vzal ji z ruky skleničku. „Mluvíš hlouposti," hodil jsem toho panáka do sebe.
„No a co teda uděláme? Nechci, aby ho popravili. Prostě nechci, nechci, nechci" opakovala Maya pořád dokola.
„Takže pomůžeme uprchnout nejhledanějšímu zabijákovi císařství a spácháme velezradu?"
„Možná...?" podívala se mi s nadějí do tváře a pokusila se spiklenecky mrknout jedním okem, což se jí vzhledem k množství vypitého alkoholu nepodařilo.
„Jsi normální?" vmetl jsem ji do obličeje. „Jestli takhle přemýšlíš, tak se rychle prober."
„Nechci, aby ho zabili," zopakovala už po několikáté a zaprosila. „Udělej něco."
„A co asi?"
„Přesvědč Radu, promluv s guvernérem. Použij svůj vliv. Můžou ho někde zavřít, nemusí ho přece hned popravit."
„Jo, a guvernér tenhle nápad určitě s nadšením podpoří po tom, co ho Shira skoro zabil."
„Zasloužil by si to," odsekla Maya a mě se ani trochu nelíbili její poznámky. Hlavně proto, že něco podobného jsem cítil i já.
„Přestaň, Mayo a přemýšlej. Podívej se, jak si s náma ten parchant pohrál. Místo, abychom my zpracovali jeho, zpracoval on nás."
A to pořádně.
„Nemůžeme takhle pokračovat. Nejsme objektivní. Jediná rozumná cesta je z toho případu odstoupit."
Pro Mayu by to bylo jednoduché, nemusí se nikomu zodpovídat. Za to pro mě...
Už jsem se viděl, jak na Radě vysvětluju, z jakého důvodu na tom případu nemůžu dál pracovat.
*
Seděli jsme takhle dalších několik hodin a jen tak plácali. Na žádné zázračné řešení jsme pochopitelně nepřišli, ale podařilo se mi alespoň zvednout Maye náladu. I když jsem nevěděl, do jaké míry za to může moje společnost a do jaké míry alkohol.
Otevřeli jsme další láhev a vzpomínali na všechno, co jsme společně zažili a přežili. Den se chýlil ke konci a pokoj potemněl, aniž by si toho kdokoli z nás všiml.
„Nebudou tě dneska postrádat v nemocnici?" zeptal jsem se Mayi, která se opírala o moje rameno a jedla oříšky z misky.
„Možná, ale jeden den to beze mě snad vydrží."
Podíval jsem se na ni a prsty jemně projel její černé vlasy. Měl jsem Mayu opravdu rád. Znal jsem tuhle odvážnou doktorku mnoho let a důvěřoval jí jako nikomu na světě.
„Na co myslíš?" Odložila misku a podívala se na mě.
Ty hnědozelené oči jí jako dvě hvězdy rozzářily celý obličej. Natáhl jsem ruku a dotkl se její tváře. Bylo na ní znát vyčerpání z posledních dnů, ale i tak mi připadala krásná. Nemohl jsem si pomoci. Sklonil jsem se a chtěl ji políbil.
Odtáhla se.
„Neměli bychom to mezi námi komplikovat."
Měla pravdu. Ale byla tak smutná.
Beze slov jsem se k ní natáhl a sevřel Mayu v náručí. Nedělal jsem nic jiného, jen ji držel. Nechala se. Po chvíli mě objala kolem krku a přitiskla se blíž. Slzy začaly stékat po její tváři. Stále jsem ji objímal.
Nevím, jak dlouho, nakonec jsme museli usnout.
Když jsem se ráno s bolestí hlavy probudil, byla už pryč.
*
Měl jsem pořádnou kocovinu, ale nemohl jsem se další den vyhýbat práci. S třeštící hlavou jsem se osprchoval, nalil do sebe litr kafe, pokusil se něco sníst a pak s předtuchou další katastrofy vyrazil směr věznice.
Tam mě informovali, že Maya požádala o pár dní volna. Patrně si vzala moji radu k srdci a rozhodla se z Shirova případu odstoupit. Byl jsem za to rád. Bohužel já to samé udělat nemohl.
Podařilo se mi trochu si uspořádat myšlenky. Nesmím se k němu dál chovat jako ke kamarádovi. Musím si udržet nadhled a odstup. Je to vrah, a tohle jeho přátelské chování není nic jiného než pouhá hra.
Skálopevně rozhodnut jsem vstoupil do Shirovy cely.
Vězeň ležel na posteli a vypadalo to, že spí. Jakmile jsem udělal několik kroků směrem k němu, otevřel oči a podíval se na mě. Nebyl spoutaný a měl na sobě čisté oblečení. Zdálo se, že i za mé a Mayiny nepřítomnosti se vojáci o zajatce pečlivě postarali.
Aniž by ze mě spustil oči, se Shira posadil. Jediný pohled do jeho tváře a moje odhodlání se začínalo bortit.
„Už jsem se bál, že nepřijdeš," přerušil Shira dlouhé ticho. Znovu se na mě zkoumavě zadíval. „Děje se něco?"
Zatraceně. To jsem opravdu tak čitelný?
„Nic se neděje," odpověděl jsem odměřeně a sedl si na volnou židli.
„Tohle je mapa západní Kashimy," rozložil jsem bez dalších zbytečných řečí plány, které jsem si přinesl s sebou. Černovlasý vězeň stále studoval můj obličej, do mapy se ani nepodíval.
„Chci, abys do ní dokreslil, kudy vedou ty vaše podzemní tunely."
Měl jsem dost jeho nevinných historek, které byly úplně k ničemu. Chtěl jsem, aby konečně prozradil něco užitečného. A stejně dobře věděl, že to neudělá.
Shira se na mě pořád díval, výraz tváře prozrazoval náznak jistého zájmu. „Proč bych to měl dělat?"
„Co takhle, aby sis zachránil život?" odsekl jsem a cítil se zahnaný do kouta. Celá ta situace mě neskutečně štvala.
Vězeň chvíli mlčel, ale pak pomalu řekl. „Mohl bych ti prozradit všechno včetně úkrytu císaře, ale život mi to nezachrání. Oba to víme."
Znal pravdu. Samozřejmě, že ano. A já nemohl dělat nic. Nic, co řeknu, ho nepřesvědčí.
„Dobře, nebudu ti lhát," rozhodl jsem se pro jiný přístup. „Guvernér chce tvoji smrt. Ale také chce informace. Možná když ho přesvědčím, že jsi ochotný spolupracovat, získáš tím alespoň čas."
„Čas?" ušklíbl se Shira. „K čemu mi jsou další dny, které stejně strávím zavřený v téhle díře? Jaký je rozdíl v tom, jestli mě popraví dnes, zítra nebo za měsíc?"
Díval jsem se do jeho odhodlané tváře, oči plné ohně. A já v tu chvíli nedokázal zůstat objektivní, cítil jsem s ním. „Mrzí mě, že tak pospícháš zemřít."
Hned jak ta slova zazněla, jsem zalitoval, že jsem je vyslovil. Shira na mě překvapeně pohlédl.
„Tairo," zašeptal moje jméno a pak se ke mně naklonil.
Ztuhl jsem v očekávání toho, co udělá, ale on pouze sebral z mých prstů mapu a poprvé se do ní podíval. Pouze krátce, hned nato se obrátil zpět ke mně.
„Když ti vyhovím, něco za to budu chtít."
Dalo se čekat, že o něco požádá. Větší volnost jsem mu však už dát nemohl.
„Chci...," na okamžik zaváhal, jeho propalující pohled se zabodl do mého obličeje. Na tváři se mu objevil krátký úsměv, když dodal. „...abys mě políbil."
„Cože?" zaskočil mě svou žádostí. Cítil jsem, jak se mi hrne krev do tváří. „To myslíš vážně?"
Jeden pohled do jeho očí naprosto stačil jako odpověď.
Zvedl jsem se ze židle, sebral veškeré odhodlání a tvrdě se ohradil. „Nevím, jakou hru tady hraješ, ale..."
„Žádná hra," přerušil mě ostře Shira a i on vstal. „Tohle je moje podmínka. Udělám, co chceš, když ty uděláš, co chci já."
Nemůžu s tím souhlasit. Ne, s tím zmatkem, co mám v sobě. Ne, když někde hluboko uvnitř právě tohle udělat chci.
A on jako by to věděl.
„Nabízím ti informace za jedinou pusu," přerušil Shira moje myšlenky. „Nemyslím si, že chci tak moc."
Objektivně vzato měl pravdu. Nežádal tak moc. A cena těch informací by pro odboj byla nedozírná.
S hrůzou jsem si uvědomil, že jen hledám omluvu sám před sebou, abych to mohl udělat. Musím to hned zarazit a odejít. Jenomže místo toho jsem se zeptal.
„Proč chceš zrovna tohle?"
Shira pokrčil rameny. „Jsem tu sám, zavřený, odsouzený na smrt," řekl a pomalu natáhl ruku ke mně. „Za celou dobu jsi jediný, kromě Mayi, kdo se mnou nejedná jako se vzteklým psem," pokračoval, prsty přejel po mojí tváři. „A taky...líbíš se mi," přistoupil ještě o krok blíž, jeho dlaň sjela na můj krk.
Stál jsem jak zařezaný, neschopný pohybu, neschopný ho zastavit. Jeho tvář byla tak blízko, příliš blízko, abych dokázal zůstat klidný. Vnímal jsem dotek jeho prstů na kůži, jeho ústa jen milimetry od mých. A nezmohl se na sebemenší odpor.
„Proto chci, abys mě políbil," zašeptal, naše rty se už téměř dotýkaly.
Čekal na moji odpověď. Mohl mě políbit i tak. Jako tenkrát ve sprchách. Vynutit si ten polibek. Ale z nějakého důvodu to takhle nechtěl.
Uvnitř jsem se celý třásl. Srdce mi divoce bušilo. Nezajímala mě pravidla. Neposlouchal jsem hlas rozumu, který na mě křičel. Nemohl jsem. Tentokrát ne.
„Dobře," vydechl jsem a s pocitem naprosté kapitulace přitiskl svá ústa na ty jeho.
Okamžitě mi vyšel vstříc, hladově, nedočkavě. Svými prsty mi vjel do vlasu a silou si přitáhl moji hlavu co nejvíc k sobě. Zavřel jsem oči a nechal se. Nemělo smysl něco předstírat. Nemělo smysl si na něco hrát. Reakce mého těla byla jednoznačná. Mohl bych se sebevíc snažit, abych přesvědčil sám sebe, že je mi to nepříjemné, ale byla by to pustá lež.
Natočil jsem hlavu víc do strany a obmotal paže kolem jeho krku. Přitiskl jsem se k němu, jak nejvíc to šlo. Cítil jsem jeho vlhké rty, naše propletené jazyky. Proud vzrušení zaplavil každou buňku mého těla, už dávno jsem nevnímal nic jiného než pohyb Shirových úst.
V tom okamžiku mě napadla myšlenka, že kdyby mě chtěl zabít, získal skvělou příležitost. Stačilo by mu zesílit stisk na mém krku nebo by mi jediným trhnutím mohl zlomit vaz. Bylo mi to jedno. Dobrovolně jsem se mu vydal na milost a nemilost. Připadal jsem si jako hračka v jeho rukou, mohl by se mnou dělat cokoli.
A já bych ho nechal.
Náš dlouhý polibek skončil. Shira se ode mě pomalu odtáhl a já konečně otevřel oči.
Srdce mi prudce bilo, cítil jsem ho až v krku. Zadíval jsem se na obličej přede mnou, modrošedé oči lehce zastřené touhou, ve tváři zvláštní výraz, z kterého se mi svíral žaludek.
Udělal jsem krok dozadu a trochu víc se od něj odtáhl. Netušil jsem, co bude dál, a obával se toho. Obával a děsil, a současně nechtěl nic jiného než se k němu znovu přitisknout.
Černovlasý vězeň mě ještě chvíli studoval pohledem a nakonec i on udělal krok zpátky. Sklonil se a sebral ze své postele mapu, kterou tam předtím položil. Nějakou dobu si ji prohlížel a pak řekl jako by nic. „Zabere mi to tak hodinu a potřebuju k tomu další věci."
„J...jaké?" vypravil jsem ze sebe, naštvaný, že se mi zadrhl hlas i při tom jediném slově.
„Potřeby na rýsování, mapu celé Kashimy a ještě jednu mapu západní části, ale v menším měřítku."
Přikývl jsem, aniž bych se na vězně podíval. „Pošlu někoho, aby ti to přinesl."
S tím jsem se otočil a zbaběle opustil celu.
Co jsem to jenom provedl? Odstup a nadhled. Držet si ho od těla. A já místo toho udělám takovouhle pitomost.
S vědomím Damoklova meče houpajícího se mi nad hlavou, jsem zamířil do své kanceláře.
Celé se mi to úplně vymklo z rukou.