V poutech (XII).
Bylo o hodinu později.
Zbraně a vybavení jsem naházel do auta, detailně si prošel mapu města, sebral z kanceláře svojí pistoli a přes velitelskou uniformu si natáhl koženou bundu.
Čas osvobodit mého průvodce.
Setmělo se a opuštěné chodby vězeňského komplexu osvětlovala pouze matná bodová světla na stropě. Nikde se nic nepohnulo, všude hrobové ticho.
Ticho před bouří...
V hlavě jsem si po sto padesáté-první prošel plán a vstoupil do cely. Neútulnou šedivou místnost ozařovalo jen ponuré noční osvětlení. Shira seděl na svém místě na posteli se zády přitisknutými ke zdi. Stále spoutaný, s hlavou skloněnou a prameny vlasů zakrývající mu obličej.
Napadlo mě, jestli nespí. Nepohnul se, ani když jsem k němu přistoupil. Teprve v tu chvíli, kdy moje prsty zavadily o jeho spoutaná zápěstí plná rudých šrámů, pomalu zvedl hlavu.
Dolní ret měl rozbitý a já při tom pohledu nedokázal potlačit rostoucí pocit viny. Předtím mě hnala jen nenávist. Stoprocentně přesvědčený, že to Shira poslal Mayu na smrt, jsem si na něm vybil svůj vztek a zoufalství. Teď mě to mrzelo.
Černovlasý muž mlčel, jeho výraz nečitelný. Natáhl jsem k němu ruku a palcem se opatrně dotkl zraněného rtu.
„Promiň."
Nechtěl jsem nic říkat, to slovo vyklouzlo z mých úst skoro o své vlastní vůli.
„Věříš mi?" zeptal se s nadějí v hlase, ty nádherné modrošedé oči se zabodly do těch mých.
„Já..."
Věřím mu? Na tu otázku jsem nedokázal najít odpověď. Tak rád bych Shirovi uvěřil, ale něco ve mně se tomu zuby nehty bránilo. Je to přece císařův voják, jeho pravá ruka a můj nepřítel, musím se před ním mít na pozoru. Pravda však byla taková, že jsem ho nemohl dostat z hlavy, a bál se, že kdybych Shirovi bezmezně uvěřil, propadl bych mu úplně.
„Chci zachránit Mayu," řekl jsem místo odpovědi a bez dalšího vysvětlování vytáhl z kapsy bundy klíče od pout a v rychlosti vězně osvobodil.
Černovlasý muž okamžitě ožil, hbitě seskočil z postele a radostně na mě pohlédl. Najednou vypadal jako malý kluk, co dostal oblíbenou zmrzlinu.
„Takže sis to rozmyslel?" Nádherně se usmál a vlepil mi pusu.
Skoro se mi zastavilo srdce. Nechápal jsem, jak to dělá, že mě pokaždé dokáže tak spolehlivě vykolejit. A ani se o to nemusí nijak zvlášť snažit.
„Dostanu tě ven pod podmínkou, že zachráníš Mayu," krotil jsem Shirovo nadšení, aby si uvědomil, jaká je cena za jeho svobodu.
„Máš mé slovo," řekl tak přesvědčivě, že v tu chvíli se o pravdivosti toho slibu nedalo zapochybovat.
„Jaký je plán?" zeptal se.
„Všechno je zařízené."
„Stráže?"
„V noci je jich tady jenom pár, vyhneme se jim." A ředitel slíbil, že nám půjdou z cesty, ale o tom jsem pomlčel.
„Auto?"
„U zadního vchodu."
„Dobře, takže teď můj meč."
„Meč?!" zaskočil mě. Asi jsem mu špatně rozuměl.
„Neodejdu bez svoji katany," zopakoval.
„Na tohle nemáme čas, musíme..."
„Všechny věci jsou ve skladišti," přerušil moje remcání. „Je to kousek, nezdrží nás to."
Bylo jasné, že mu to nerozmluvím.
*
Opustili jsme celu a prošli opuštěnou chodbou. Shira se pohyboval rychle a tiše, věděl přesně kam jít. Prokličkoval zdejším bludištěm chodeb a schodů bez sebemenšího zaváhání. Zastavil až u velkých ocelových dveří s číselným zámkem.
„Předpokládám, že neznáš kód," zeptal se.
Jenom jsem zavrtěl hlavou. Co bych pohledával ve skladu? Možná kdybych věděl, že mě sem Shira potáhne, zjistil bych si ho. Tahle jsme měli smůlu.
„Je to napojené na bezpečností systém," říkal, zatímco detailně zkoumal displej s čísly. „Pokud třikrát po sobě zadáš špatné číslo, spustí se alarm."
Nervózně jsem polkl. Nechtělo se mi s tím ztrácet čas. Každou minutou nás mohl někdo odhalit.
A pokud se spustí alarm...
„Co chceš dělat?" zeptal jsem se netrpělivě.
„Mohl bych....," zarazil se a rychle mě vtáhl za nejbližší roh. „Někdo jde," zašeptal těsně u mého ucha.
Nato vyrazil ze svého úkrytu a zkřížil cestu nic netušícímu dozorci.
Viděl jsem mužův vyděšený pohled, pohyb jeho paže směrem k pouzdru s pistolí. Víc nestihl.
Shira mu jednou rukou zakryl ústa, aby nemohl přivolat pomoc, a druhou ho chytil pod krkem. Během několika vteřin se muž skácel k zemi.
„Není mrtvý, jen jsem ho omráčil," ujistil mě, když zahlédl můj kyselý výraz, a obrátil se zpět k číselnému zámku.
Pomalu naťukal dvanáctimístný kód. Zelená kontrolka se rozsvítila, zámek cvakl a dveře se otevřely.
Úžasem mi spadla brada.
„Bezpečnostní systém v budově má univerzální kód, který přepíše všechny ostatní. Je to pro případ nehody nebo chyby. Po zadání správné sekvence čísel, se systém vyresetuje," vysvětlil a bez dalšího zdržování vkročil do skladu.
Řekl jsem si, že se nebudu ničemu divit a vyrazil za ním. Vtáhl jsem dovnitř bezvládného muže a opatrně za námi zavřel.
„Vezmi si ten meč a mizíme." Můj pečlivě vypracovaný plán se mi hroutil pod rukama.
„Dej mi pět minut."
Ve skladišti to vypadalo jako... ve skladišti, obrovská místnost plná nejrůznějších polic a velkých kovových krabic. Stohy vězeňského oblečení se kupily podél stěn, vybledlé ručníky stály naskládané na vozíku, láhve a plechovky s neznámým obsahem seřazené ve skříních.
„Tady," zaslechl jsem Shirův hlas a otočil se.
V jedné z obdélníkových beden ležely složené jeho věci.
Oblečení, hodinky, telefon, pár dalších drobností a hlavně...katana.
Černovlasý muž s téměř posvátnou úctou sáhl pro dlouhý meč v jednoduchém tmavém pouzdře. Opatrně sevřel rukojeť v pravé ruce a jediným plynulým tahem odhalil čepel. Záblesk světla se odrazil od ostří zbraně.
Při pohledu na Shiru s jeho proslulou katanou v ruce mi přejel mráz po zádech. Přede mnou najednou stál císařův nejlepší zabiják, ne vězeň odboje. Ta proměna byla neuvěřitelná.
Bez dechu jsem sledoval pohyb jeho paže - přesný a smrtící, když několikrát cvičně promáchl kolem sebe. Tohle byl ten Shira nechávající za sebou bezhlavá těla nepřátel, jehož jméno se lidé obávali vyslovit. Teď už nic nedokázalo zakrýt skutečnost, že přede mnou stojí nejnebezpečnější muž císařství.
„Proč meč?" zeptal jsem se, abych rozbil to podivné napětí. „Není lepší pistole?"
„Meč je elegantní zbraň," odpověděl, aniž by odvrátil pohled od čepele své katany. „Každý hlupák dokáže střílet z pistole, ale meč...," poprvé za tu dobu se mi podíval do tváře, „...meč je zbraň skutečného bojovníka."
„Co zmůže proti střelným zbraním?" namítl jsem.
Prudce švihl směrem ke mně.
Ztuhl jsem na místě, ostří katany se zastavilo jen milimetry od mého krku. Zpříma jsem pohlédl do žhnoucích střepů jeho očí, které se zabodávaly do těch mých s divokou intenzitou. Zrcadlila se v nich výzva a ještě něco dalšího, z čeho mi naskočila husí kůže. Kdokoli jiný v mé situaci by se rozklepal strachy, ale já pocítil něco úplně jiného.
Obávaný hrdlořez má ostří meče na mém krku a já místo smrtelného děsu přemýšlím, jestli bych ho nemohl políbit.
Něco se mnou bylo silně v nepořádku.
Opatrně odtáhl čepel a a pousmál se. „Přece jen mi věříš."
„Jak si na to...?"
„Neměl si vůbec strach."
Znovu upřel pohled na zářivé ostří katany. Chtěl jsem něco odseknout, rozhozený z jeho činu a slov, ale on mezitím pokračoval.
„Tenhle meč se v naší rodině dědí už několik generací. Je velmi vzácný."
Pokud to byla pravá katana, zbraň, kterou od konce Velké Války nikdo nevyrobil, musela mít nevyčíslitelnou cenu. Mohla být klidně poslední svého druhu. Malý zázrak, že ji nikdo z místních dozorců neprodal na černém trhu. Ti zdejší pitomci patrně vůbec netušili, jaký poklad se skrývá ve skladu v jedné z kovových beden.
Shira zasunul katanu zpět do pouzdra a sklonil se nad krabicí se zbytkem svých věcí.
„Měli bychom jít," naléhal jsem, ale po předchozí události jsem ho nechtěl příliš popohánět.
Bývalý vězeň na mé pobízení nereagoval, vytáhl z krabice svoje oblečení a začal se převlékat. Chtěl jsem namítnout, že na tohle nemáme čas, ale slova mi uvízla v krku, když jsem viděl, jak rychle ze sebe setřásl šedivý vězeňský úbor.
Mlčky jsem si ho prohlížel. Většina zranění na jeho těle se zhojila a i ty nejhorší podlitiny už vybledly a skoro se ztratily. Stál ke mně zády a já sledoval, jak se mu pod kůží napínají svaly, když na sebe natahoval černé vojenské kalhoty a pak i triko stejné barvy, které ostře kontrastovalo s jeho bledou kůží. Bylo znát, že za poslední měsíce se mu sluníčka moc nedostávalo.
Nijak se s oblékáním nezdržoval, ani nepředváděl, i když věděl, že ho pozoruji. Přes ramena si přehodil dlouhý kožený kabát, pak se sklonil a obul si těžké vojenské boty.
Z krabice vytáhl mobilní telefon, který zastrčil do kapsy kalhot. Potom vzal do ruky jednoduchou sponu do vlasů a chvíli jí obracel v dlani. Znechuceně ji hodil zpátky.
„Tu už potřebovat nebudu," ušklíbl se a prsty se dotkl pramenů svých vlasů, které mu teď sahaly sotva na ramena.
„Proč tě vůbec Marakin nechal ostříhat?" Nedávalo mi to smysl.
„Chtěl mě vyvést z míry."
„Vypadá to, že uspěl."
„Hm," znovu mezi prsty promnul konečky svých vlasů.
„Zlomil ti žebra, probodl předloktí, popálil záda a tebe nejvíc naštvalo, že tě nechal ostříhat?"
„Co můžu říct," usmál se. „Dotkl se mé marnivosti."
Víc to nerozváděl, do pravé ruky vzal katanu a vstal.
Když se otočil čelem ke mně a já na něj pohlédl, skoro jsem zapomněl dýchat. Obklopovala ho aura moci a síly, v očích se odrážela sebejistota a odvaha postavit se čemukoli, co mu zkříží cestu. Jak je možné, že jsem to neviděl dřív? Teď už jsem věřil zkazkám o tom, jak před ním nepřátelé ve strachu odhazovali zbraně a prchali.
Shira, kterému neušel můj upřený pohled, se sebevědomě usmál, přistoupil blíž a než jsem stihl jakkoli zareagovat, sklonil se ke mně a přitiskl svoje rty k těm mým.
Bylo to intenzivní, ale příliš krátké. Přesto i ten nepatrný dotek stačil k tomu, aby se mi srdce rozbušilo jako o závod.
Shira se odtáhl, pouze jeho dlaň zůstala na mé tváři. Prsty mi přejel po ústech, zářící modrošedé oči se vpíjely do mých.
„Škoda, že nemáme čas," zašeptal.
Poté se ode mě odvrátil, zamířil ke dveřím a zavelel. „Jdeme."
*
Mířili jsme nejkratší cestou k zadnímu východu. Chybělo několik posledních desítek metrů.
A v tu chvíli šlo všechno do háje.
Okolní hrobové ticho prořízlo ohlušující kvílení alarmu.
„Co se...?" nechápal jsem.
Kdo vyhlásil poplach? Copak mi ředitel neslíbil volný průchod?
„Asi našli toho omráčeného dozorce," prohodil Shira nevzrušeně. „Musíme zrychlit."
Kolem červeně blikajících světel, za hlasitého zvonění alarmu jsme doběhli až k východu.
Dál to nešlo.
Čekali na nás.
Skupina ozbrojených strážných začala bez varování střílet.
Shira mě srazil za nejbližší roh, když několik kulek prosvištělo kolem nás. Neměli v plánu s námi vyjednávat.
V duchu jsem začínal panikařit. Tohle se nemělo stát. Proč guvernér něco neudělá? Proč je neodvolá? Takhle nás tady zmasakrují.
Pohledem jsem zavadil o černě oděného muže s katanou, který se kryl za protějším rohem.
Nebo Shira zmasakruje je.
Ať tak či tak dojte ke krveprolití a právě tomu jsem chtěl zabránit.
„Kryj mě střelbou," rozkázal a já neochotně vytáhl zbraň.
To mám opravdu začít střílet na svoje vlastní lidi? Kulka, která se zavrtala do zdi vedle mojí hlavy, mě donutila přehodnotit svoje priority.
Začal jsem pálit a vojáci se na okamžik stáhli ke straně.
Toho využil Shira.
Nikdy jsem neviděl nikoho takhle bojovat. V mžiku se dostal ke skupině strážných se svým mečem v ruce a způsobil mezi nimi neskutečný chaos. Než se vzpamatovali a přeskupili, polovina z nich skučela na zemi.
Žádný z výstřelů ho nedokázal zasáhnout a já dělal všechno pro to, aby vojáci ke střelbě ani nedostali příležitost. Trefil jsem ruku jednoho střelce, který vykoukl zpoza rohu a zamířil na Shiru, vzápětí zneškodnil další dva, kteří se mu snažili dostat do zad.
Celé to trvalo sotva pár minut, a když jsme skončili, na podlaze se povalovali sténající vojáci, a jediný, kdo se držel na nohou, byl tmavovlasý muž v dlouhém koženém kabátě se zakrvácenou katanou v ruce.
Přiběhl jsem k němu. Několik rudých cákanců se skvělo i na jeho tváři.
„Hračka," ušklíbl se a rukou si setřel krev z obličeje. „Ale radši vypadneme."
Rychle si očistil čepel své katany a zasunul ji zpět do pouzdra. Pohlédl jsem na zraněné na podlaze a pocítil trpkou pachuť v krku.
Připadal jsem si jako zrádce.
Byl jsem zrádce.
„Pojď," vytrhl mě z nepříjemného rozjímání Shira a chytil moje předloktí. „Za chvíli tu budou další."
Vyběhli jsme z budovy. Několik metrů od nás parkovalo připravené auto.
Shira přelétl pohledem okolí a pak bez zaváhání nastoupil do tmavého SUV. Usedl jsem na místo řidiče a nastartoval.
„Jsou za námi," všiml jsem si při pohledu do zpětného zrcátka.
Sprška kulek, která se snesla na auto, mi dala za pravdu. Jestli nám prostřelí pneumatiky, bude to hodně krátký výlet.
Shira mi sáhl k pasu a z pouzdra vytáhl moji pistoli. Otevřeným okénkem opětoval palbu.
Smykem jsem projel branou ven ze dvora a za námi nechal kromě oblaku prachu i naše pronásledovatele. Nejkratší cestou jsem navedl auto na hlavní silnici.
„Setřásli jsme je," informoval mě můj partner ve zločinu a odložil zbraň.
Zařadil jsem vyšší rychlost a šlápl na plyn. Než se dostaneme přes obchvat do západní Kashimy, potrvá to určitě víc jak hodinu. Snad nenarazíme na hlídky.
„Byla to zábava," pousmál se Shira a pohodlně se uvelebil na sedadle spolujezdce.
„Jsem rád, že se bavíš," odfrkl jsem podrážděně. Střílet na svoje lidi bych jako zábavu nepopsal.
„Neboj, nikoho jsem nezabil," snažil se mě uchlácholit. „Teda, snažil jsem se."
Měl jsem z toho nepříjemný pocit. Skoro jako kdybych opravdu zradil a přidal se k nepříteli.
„Lituješ, žes mě osvobodil?"
Na okamžik jsem odvrátil pohled z cesty přede mnou a zadíval se na černovlasého zabijáka.
„Zachráníš Mayu?" Na tom jediném mi teď záleželo.
„Slíbil jsem ti to. A já svoje sliby plním."