V poutech (XX).
18+
Probudil jsem se zkroucený na malé nepohodlné sedačce se zlámanými zády a vlasy přilepenými na tváři. Hned, jak jsem se pohnul, přeležená ruka zaprotestovala a pravou nohou mi začalo probíhat nepříjemné mravenčení.
Protáhl jsem ztuhlé klouby a posadil se. Bílé tričko, co jsem si ani nestihl sundat, už téměř uschlo a krásně se na něm vyjímaly všechny ty skvrny od bahna a krve.
Ty rudé fleky na oblečení mi připomněly události minulé noci a můj další pohled směřoval na postel.
Prázdnou postel.
Kde je Shira?
Nemohlo to být víc než pár hodin, co jsem ho kontroloval, a nutil mu další dávku prášků. A pak jsem musel vytuhnout na sedačce.
Než jsem stihl začít panikařit, donesly se ke mně zvuky tekoucí vody z koupelny. To mě uklidnilo a já se rozhlédl po zaneřáděné místnosti.
Na podlaze se povalovalo špinavé oblečení a boty, pod postelí byl zakopnutý zakrvácený ručník, prázdná sklenička a krabička od léků, na nočním stolku ležely použité i nepoužité obvazy a desinfekce.
Sehnul jsem se pro svoji bundu a z kapsy vytáhl mobil a zbraň, kterou jsem v noci ukořistil tomu podnapilému vojákovi.
Na zdi kousek pod stropem se nacházela malá čtvercová ventilace, kudy do pokoje proudil čerstvý vzduch zvenku. Stoupl jsem si na stolek, povážlivě se pod mojí vahou prohnul a zaskřípal, a vytáhl mřížku. Obě inkriminované věci se mi podařilo vtěsnat dovnitř úzké šachty.
Neměl jsem dobrý pocit z toho, že před Shirou něco skrývám, ale byl jsem prakticky zajatec a nevím, jak by se můj černovlasý věznitel tvářil na to, že mám u sebe telefon a pistoli. A já potřeboval nějakou jistotu, nemohl jsem se slepě spolehnout na pomoc někoho jiného.
S telefonem se dokážu spojit s velitelstvím odboje, mohl bych jim podat zprávu o své situaci. Ale ne hned. Až budu mít víc informací. Až přesvědčím jednoho císařského zabijáka, že musí odejít se mnou.
Dveře cvakly a do pokoje vkročil Shira. Nebo spíš vkulhal.
Vypadal o poznání líp. Obličej už zdaleka neměl tak bledý jako v noci, také skvrny od krve z jeho tváře zmizely, tržná rána na čele sotva zřetelná. Modrošedé oči - jasné a klidné - zazářily, když se na mě usmál. Měl na sobě čisté tmavé triko a boxerky, kalhoty se mu přes obvaz na stehně celkem pochopitelně přetáhnout nepodařilo. Z mokrých vlasů mu kapala voda na krk a ramena.
„Jak ti je?" zeptal jsem se trochu jízlivě. Nelíbilo se mi, že necelý den po tom, co ho střelili, už je zase na nohou. Musí přece odpočívat.
„Skvělé," zasmál se jako sluníčko.
„Měl by ses vrátit do postele," řekl jsem důrazně, jeho dobrá nálada však byla nakažlivá. Nedokázal jsem se na něj mračit a hrát si na přísného ošetřovatele. Také já měl radost, že se cítí lépe.
„Jenom když půjdeš se mnou," mrkl na mě, v očích jiskřičky pobavení.
Jo, rozhodně mu bylo líp.
Dokulhal až k sedačce a sedl si, nohu podepřel polštářem.
Jeho oči zvážněly, když mi pohlédl do tváře a řekl. „Něco se děje."
„Jak to myslíš?"
Hned neodpověděl, ale já pochopil. „Ten včerejší útok? Myslíš, že to byla past."
Shira zbystřil, podezření vepsané v obličeji. „Asi jsem ti toho včera v noci pověděl víc, než si pamatuju."
„Mluvil si o velké přesile," vzpomínal jsem na jeho vyprávění, „o tom jak tě obklíčili a střelili. Byl jsi přesvědčený, že to na tebe nastražili."
Napětí v jeho ramenou polevilo. „Hodně mi to splývá," na okamžik zavřel oči jako by se snažil něco si vybavit. „Vůbec si nevzpomínám, že bych ti to říkal. Mluvil jsem ještě o něčem?"
Nemohl jsem na tebe přestat myslet...
Rychle jsem zavrtěl hlavou.
„Povím ti to všechno," odhodlal se a začal.
Mlčky jsem naslouchal jeho strohému popisu událostí. Jak moc se ten věcný styl lišil od způsobu, jakým to vyprávěl v noci. Stručně mi vysvětlil, že měl pro císaře splnit úkol, neprozradil, co to bylo, ale když se vracel z úspěšné mise, zaskočila ho velká skupina ozbrojených mužů. Pronásledovali ho, hodiny jim unikal, ale přesně věděli kam jít, kde mu odříznout cestu. Nakonec ho obklíčili a střelili. Že se mu podařilo probít ven, byla souhra štěstí, jeho obrovského odhodlání a dovedností.
„Odboj?" zeptal jsem se, když skončil.
„Měli černé oblečení a kukly. Těžce ozbrojení. Netuším, co byli zač, ale znali to tam perfektně. Věděli, kudy půjdu. To nemohla být náhoda."
„Myslíš, že je za tím císař?"
Protože jestli ano, čeká nás oba rychlý konec u zdi.
Shira zavrtěl hlavou. „Tohle není jeho styl. Je to příliš neosobní. Kdyby si myslel, že jsem ho zradil, nechal by mě mučit, vykuchat, rozčtvrtit a s radostí by se na to podíval, ale poslat mě do pasti? Tomu nevěřím."
Vykuchat...A takovému člověku on slouží. Dělalo se mi zle.
„Tak kdo?"
„Netuším," vydechl Shira frustrovaně, prsty si shrnul vlhké prameny vlasů padající mu do obličeje. „Ale těch podezřelých přepadení je poslední dobou nějak moc, nemyslíš?"
Uvědomil jsem si, že má pravdu. Něco se opravdu dělo.
„Proto jsi nechtěl volat doktora?"
Jen přikývl ponořen hluboko v myšlenkách. „Ráno jsem s císařem telefonovat. Zdál se upřímně potěšený, že mě slyší," pokračoval ve svých úvahách. „Kdyby mě vědomě poslal na smrt, tak by přece..."
Větu nedokončil, protože se ozvalo zaklepání na dveře.
Ztuhl jsem, v mojí paranoidní mysli se ihned vynořila představa císařovi úderné jednotky.
Ale ti by neklepali.
Shira zůstal naprosto v klidu a pousmál se. „Teď poznáš zase moji kamarádku."
*
Nevěděl jsem koho čekat, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se tu objeví malá stařenka s drdůlkem šedivých vlasů.
Vypadala jako z nějaké pohádkové knihy pro děti. Vybledlé černé šaty ji zahalovaly od hlavy až k patě, přes ramena měla přehozený šátek. Vrásčitý obličej zřetelně dokazoval její pokročilý věk, ale bystré oči napovídaly, že na staré ženě je toho víc, než se může zdát. Mluvila v jazyce, který jsem neznal, intonací připomínal nějaké severní nářečí. Občas jsem pochytil nějaké slovo, dvě, ale nic víc.
Pobyla tu sotva pár minut, přinesla nám jídlo, chvíli se vzrušeně dohadovala se Shirou, mě přejela přísným pohledem, nakonec posbírala špinavé svršky a ručníky a zmizela. Připomínala mi moji prababičku, která ještě ve svých devadesáti letech pracovala na poli a dokázala mně i mojí malé sestře vyhubovat za to, že jsme po sobě neumyli nádobí.
„Je skvělá," usmál se Shira a natáhl se pro rýžovou placku. „Je jediná komu tady můžu naprosto věřit."
„Odkud ji znáš?"
„Pochází z vesnice, kde jsem vyrostl," řekl jen a dál to nerozváděl.
Rád bych se dozvěděl víc, ale Shira o sobě mluvil velmi málo. Střežil si svoje soukromí. Ve spisu, který jsem dostal ve věznici, když mi přidělili ten případ, nebylo ani jeho pravé jméno.
Respektoval jsem, že se nechce svěřovat, a nevyzvídal.
„Máš nějaký plán, co dál?"
„Dostanu vás oba pryč. Ale Maya je oříšek, nezvládnu to bez Ayako."
„Pomůže nám?"
„Slíbila mi to, ale potřebuje čas. Dva, tři dny, snad ne víc. Má přístup do všech císařových komnat a dokáže Mayu vyvést ven."
Shira se natáhl pro láhev vína a nalil si do sklenice.
„Prášky," upozornil jsem ho. Na všechny ty léky, co jsem mu vnutil, by rozhodně neměl pít alkohol.
Vyprostil jsem z jeho neodporujících prstů skleničku, obrátil obsah do sebe a naplnil ji znovu pouze čistou vodou.
V koutku úst mu zacukal úsměv, když přebíral podávanou sklenici, ale nekomentoval to.
„Neohrozíme tím Ayako?" navázal jsem na naší předchozí diskuzi.
„Nechtěl bych to po ní, kdybych si něco takového myslel," řekl a napil se. „Nikdo nebude nepodezírat stařenu."
A ze všech nejmíň císař. To, že panovník obecně ženy podceňuje, se vědělo. Nedokázal by pochopit, že někdo jako Ayako by svedl takovou věc.
„A já?"
„S tebou je to jednoduché, když zmizíš, sotva si toho někdo všimne."
„Nikomu to nepřijde podezřelé?" Nezdálo se mi.
Černovlasý muž se ušklíbl. „Všichni si prostě budou myslet, že už jsi mě omrzel a tak jsem shodil tvoji mrtvolu někam na dno kanálu."
Zíral jsem na něj a chvíli nevěděl, jestli to myslí vážně nebo žertuje. Pak se mi však vybavila slova toho císařského vojáka.
Sadistickej magor.
„Vidím, že tu máš skvělou pověst."
„Dělám, co můžu," zašklebil se a mě poprvé napadlo, jestli pouze já jsem tak privilegovaný, že si přede mnou dovolí odložit tu masku chladnokrevného zabijáka.
„Mohl bys jít už tuhle noc," řekl najednou, prsty mi přejel po tváři. „Byl bys v bezpečí. A o Mayu se postarám já."
Jeho nabídka mě úplně vykolejila, nečekal jsem něco takového. Možná bych byl v bezpečí, ale já nechtěl odejít. Ne tak brzy.
„Nepůjdu bez...," tebe, „...Mayi."
„Dobře."
Shira neřekl nic víc.
*
Černovlasý muž seděl na posteli a já se pokoušel vyměnit mu obvaz. Z nějakého důvodu to bylo nesrovnatelně obtížnější než minulou noc. Hodně co do činění s tím měl Shirův upřený pohled a prsty, kterými si neustále pohrával s mými vlasy.
Zranění vypadalo dobře, nezdálo se mi, že by se do rány dostala infekce, snad se to i bez potíží zhojí.
Pomalu jsem obtáčel obvaz k
olem dokola, jen zlehka se svými prsty dotýkal Shirova stehna, abych mu nezpůsobil zbytečnou bolest, přestože se zdálo, že analgetika zabrala. Naposledy jsem přejel rukou po jeho noze, abych se přesvědčil, že obvaz drží na místě.
Shira se zprudka nadechl a já zvedl hlavu, abych mu viděl do tváře.
„Bolí tě to?" Modrošedé oči se trochu leskly, ale na rtech mu hrál úsměv.
„To není ten problém," významně se na mě zadíval. Pochopil jsem narážku a sjel pohledem do jeho klína.
„Nevadí ti, že máš prostřelenou nohu?" ušklíbl jsem se ironicky a snažil se zamaskovat rozpaky.
Naklonil hlavu, přivřel oči a hleděl na mě takovým způsobem, že se mi krev nahrnula do tváří. A nejen tam.
Bez varování mě chytil kolem pasu a stáhl k sobě.
„Na to, abych zůstal v klidu, když se mě takhle dotýkáš, bych musel být mrtvý," zašeptal.
Než jsem stihl odpovědět, zatlačil mě zády do matrace, přikryl svým tělem a pevně spojil naše rty.
Líbal mě hladově, jazykem mi detailně prozkoumával ústa, zatímco jeho ruce si našly cestu pod moje tričko. Byl netrpělivý, zbrklý, jako kdyby už dál nedokázal čekat.
Trochu se vzdálil, jediným plynulým pohybem si stáhl triko před hlavu a já ho rychle napodobil.
Znovu se na mě přitiskl, nahá kůže proti nahé kůži, jeho ústa na mém krku. A já už nedokázal v hlavě udržet žádnou jinou myšlenku než to, jak moc ho chci.
Objal jsem černovlasého muže kolem krku, přitáhl k sobě, co nejvíc to šlo, a propletl naše nohy do sebe. V uších mi zněl jeho přerývaný dech, nedočkavé prsty klouzaly po mé nahé kůži.
Prohnul jsem se v zádech snažíc se vyjít vstříc Shirovým dotekům a neopatrně přimáčkl nohu na jeho zraněné stehno.
Vykřikl bolestí a odtáhl se. To mě vrátilo do reality.
Zvedl jsem se do sedu a pohlédl do jeho obličeje. Zorničky měl rozšířené, dýchal mělce a já nevěděl, zda je to vzrušením nebo bolestí.
„Shiro," vypravil jsem ze sebe s námahou, tělo napjaté, toužící po jeho dalších dotecích.
Našel jsem v sobě však dost sebekontroly, abych pochopil, že takovéhle aktivity nejsou v jeho stavu ten nejrozumnější nápad. „Tohle nemůžeme, to zranění...počkáme a za pár dní..."
Přerušil moje protesty polibkem a přitáhl mě zpátky k sobě.
„Za pár dní," zašeptal, hlas se mu trochu zadrhával, dech zrychlený, „budeme každý někde jinde."
„Za pár dní," jeho dlaň mi sklouzla po hrudi až ke knoflíkům na džínech a hbitě je rozepnula, „budeme znovu nepřátelé."
„Za pár dní," troufalé prsty mě sevřely na tom nejcitlivějším místě a já zvrátil hlavu dozadu a spolkl zasténání, „můžeme být oba mrtvý."
Ta slova byla brutálně upřímná a krutá. Stejně jako celá naše zoufalá situace. Přesto mi v tuhle chvíli nezáleželo na tom, co se stane zítra.
V tuhle chvíli existoval pouze Shira.
A pokud je tohle skutečně to jediné, co nám bude dopřáno, chtěl jsem si do paměti vrýt každý okamžik.
Chtěl jsem si zapamatovat chuť Shirových rtů, jeho zpocené kůže, zvuk jeho touhou zastřeného hlasu šeptající moje jméno.
Chtěl jsem si zapamatovat ten pocit, když se naše nahá těla přitiskla k sobě, když se naše prsty propletly, když Shirova jistá ruka vedla tu moji.
Chtěl jsem si zapamatovat ten zmatek, rozpaky, stud, vzrušení, vášeň, chtíč...všechny ty pocity svádějící souboj v mé mysli, nad kterými však nakonec zvítězil ten jeden jediný.
„Shiro, já tě m..."
„Ne, neříkej to," přerušil mě, svými rty vyhledal ty moje a uzamkl jimi uvnitř ta slova, která se mi drala na jazyk.
Přestože nechtěl, abych to vyznání vyslovil, nebylo o nic méně pravdivé. A já věděl, že Shira, i když se tomu ze všech sil brání, cítí to samé.
Přes všechny jeho početné zkušenosti jsem měl stále větší dojem, že tohle mezi námi je pro něj stejně nové jako pro mě. Viděl jsem na něm, že i jeho zaskočila ta nezastavitelná přitažlivost mezi námi, ten pocit, že se ho nemohu přestat dotýkat, že potřebuji jeho ruce na své kůži a nechci, aby to někdy skončilo. Nevím, jestli něco takového zažil i s někým jiným, ale já nikdy.
Když se pak Shira v jeden okamžik odtáhl a vyslovil tu otázku, nemohl jsem jinak než souhlasit. S obavami, možná i strachem, ale také s vědomím že už bez něj nevydržím ani vteřinu, jsem přikývl.
Na okamžik se zarazil, změřil si mě zkoumavým pohledem, skoro jako kdyby něco odhadoval a já napůl očekával, že se mě zeptá, zda jsem něco takového někdy předtím dělal.
Vzpomněl jsem si na tu opileckou noc s mým spolubydlícím na škole, ale to se sotva dalo počítat. Pár polibků a neohrabaných doteků. To, co po mě teď žádal Shira, se s tím nemohlo srovnávat.
Nakonec se nezeptal. Nepochyboval jsem o tom, že mě má přečteného a moji nezkušenost poznal.
Povzbudivě se usmál, přitiskl rty k mojí tváři a zašeptal. „Stačí, když mi budeš důvěřovat, neublížím ti, slibuji."
S divoce bušícím srdcem jsem přikývl.
Byl opatrný a něžný. Nečekal bych to od někoho jako je on. S pověstí nelítostného zabijáka s tolika krví na rukou a s dlaněmi zhrublými od boje s mečem.
Nepospíchal, dával si na čas. Jeho ústa jsem cítil všude, stejně jako jeho ruce klouzající po mé horké kůži a já roztával pod těmi zkušenými doteky.
I v okamžiku kdy si Shirovy prsty našly cestu do mého těla, jsem ho nechal, přestože mi tváře zrudly studem a já musel pevně stisknout víčka k sobě, abych unikl těm modrošedým střepům, které soustředěně pozorovaly moji tvář.
„Ne, nezavírej oči," přikázal mi vlídně, ale s důrazem.
S rozpaky jsem poslechl, zcela mimo sebe z Shirova pohledu, ze kterého jsem byl rozhozený víc než z jeho prstů pohybujících se uvnitř mě.
Ztracený v těch modrošedých tůních, bezmocný v jeho rukou jsem frustrovaně vydechl, když se náhle odtáhl a přejel hladovým pohledem po mém těle rozprostřeném před ním na posteli.
Nechápal jsem, jak je možné, že se dokáže tak kontrolovat. Viděl jsem na něm, jak moc mě chce. Přesto se držel zpátky. Jeho perfektní disciplína se tentokrát projevila i jinde než na bojišti.
„No tak," vybídl jsem ho netrpělivě.
Nedočkavě přikývl, koutkem oka jsem v jeho rukou zaregistroval nádobku s olejem, který jsem předtím jenom vnímal na jeho prstech. Natáhl jsem se k němu a převzal od něj onu inkriminovanou věc. S úsměvem pozoroval, jak jsem si nalil trochu oleje do dlaně, a pak se ho dotkl na té části jeho těla, která tak nezakrytě vypovídala o jeho vzrušení. Zprudka se nadechl, přivřel oči slastí a já s větší jistotou pokračoval. Sevřel jsem ho pevněji, pohyby rychlejší, sebevědomější.
„Tairo," vypravil ze sebe s námahou po chvíli, hlasitě oddechoval, svaly napjaté, zorničky rozšířené, „počkej."
Zastavil mi ruku, oči se mu leskly potlačovanou touhou a já spatřil první prasklinky v jeho železném odhodlání.
A já nechtěl nic tak moc, než zbořit ty Shirovy zdi dokonalého vojenského sebeovládání, přestože jsem věděl, že bych si neměl zahrávat s ohněm.
Postrčil mě zády zpátky do matrace, rozhodil mi nohy od sebe a klekl mezi ně. Pažemi jsem ho objal kolem krku a stáhl blíž k sobě.
Pak už neváhal.
Opatrně zatlačil do mého těla a já se mu snažil podvolit, jak nejlépe jsem dokázal. I teď postupoval pomalu, nechal mě, abych si zvykl.
Když pak lehce pohnul boky, vlna slasti projela mým tělem a já zvrátil hlavu dozadu a skousl si spodní ret. Pousmál se a i svůj následující pohyb směřoval do stejného místa a já jen bezmocně zasténal.
Pořád ještě se však kontroloval, jako kdyby se bál podlehnout úplně, aby mě snad nezranil. Jestli tohle nebyl další důkaz toho, že mě miluje, tak nevím co. Ale já přece nebyl žádná křehká dívenka, mohl si mě vzít přesně tak, jak chtěl. Jak i já chtěl. Jak i já potřeboval.
S nehty zarytými do jeho zad, se zběsile bušícím srdcem, s ústy přitisknutými k jeho zpocené tváři jsem mu nohy těsně obemkl kolem těla a vyšel mu pohybem svých boků vstříc. Jeho hlasitý sten se smísil s mým.
„No tak, Shiro, nejsem z cukru," provokoval jsem ho zoufale potřebujíc cítit jeho sílu.
Jeden pohled do jeho divokých očí a já věděl, že to bezchybné sebeovládání právě vzalo za své. Bylo to téměř děsivé, ale také neskutečně vzrušující.
Objal mě pevněji, přitáhl k sobě jako hadrovou panenku, a konečně ztratil hlavu a nechal se přemoci chtíčem a nezměrnou touhou, kterou už v sobě dál nedokázal zkrotit.
Neměl jsem na vybranou, než se mu zcela podrobit. Vzal si mě takovým způsobem, že se nedalo pochybovat o jeho síle, o jeho fyzické převaze, o jeho absolutní dominanci. Z té intenzity jsem skoro nemohl dýchat, ale moje tělo vědělo, co po něm Shira žádá, nechalo se černovlasým mužem ovládnout, úplně před ním kapitulovalo.
Nikdy jsem nezažil nic takového. Bylo to divoké, vášnivé, chvílemi drsné, ale naprosto úžasné.
Když pak protáhl svoje dlouhé prsty mezi nás a sevřel mě ve své dlani, byla to ta poslední věc, která chyběla k tomu, aby měl nade mnou naprostou kontrolu. Každý jeho pohyb zápěstím, každý jeho příraz mě dováděl k šílenství a já věděl, že tohle dlouho nevydržím.
Zavřel jsem oči, neschopný je déle udržet otevřené, ale Shira mě podruhé napomenul.
„Dívej se na mě," přikázal znovu a já nemohl jinak než poslechnout.
Zblízka jsem sledoval jeho obličej, modrošedé tůně zastřené vzrušením, chvějící se rty, zpocené prameny vlasů přilepené na tváři. Ze všech sil jsem se snažil nechat oči otevřené, vypálit si ten obraz do paměti, ale bylo to čím dál tím obtížnější.
Shira je zavřel až v okamžiku, když jeho tělem proběhl první záchvěv orgasmu. Jeho tvář zkřivená slastí bylo to poslední, co jsem spatřil, než i já stiskl víčka k sobě a nechal se smést tou vlnou extáze.