V poutech (XV).
Co člověku proběhne myslí, když se dívá do tváře smrti? Promítne se mu před očima celý jeho život? Zalituje svých chyb? Vzpomíná na svoje blízké?
Já nedokázal myslet na nic.
V bitvě jsem občas cítil strach jako každý voják vyrážející do boje. Strach, adrenalin, možná vztek, zuřivost...ale teď celou mojí bytost ovládl paralyzující děs.
Na dlaních mi vyrazil studený pot, hrdlo stažené, srdce bušilo tak zběsile až to bolelo.
Veškerá naděje mě opustila. Shira za daných okolností nemohl nic dělat, chápal jsem to a vlastně se na něj ani nezlobil. Snad jenom zalitoval, že to tímhle končí.
Pohlédl jsem na ostatní zajatce.
Velitel Riisen nehnul ani brvou, výraz kamenný, bez emocí, beze strachu. Musel jsem ho obdivovat. I já se pokusil pohřbít svůj strach někam hluboko, zachovat si důstojnost až do konce, ale nedokázal jsem to. Chvěly se mi ruce a já to nemohl zastavit.
Nebyl jsem sám. Několika zajatcům se třásly nohy tak, že se sotva udrželi ve vzpřímené poloze. Maya stála hned vedle mě, téměř jsme se dotýkali rameny. Po tváři jí stékala slza, oči plné nevyslovené hrůzy. Kdybych jí tak dokázal dodat odvahy. Utěšil ji, naposledy sevřít v náručí, obejmout, políbit do vlasů, ale paže svázané za zády mi znemožnily i tohle poslední přání.
Prostranství kolem nás se rychle zaplňovalo, až se tady shromáždili snad všichni vojáci ze základny. Nikdo si nechtěl nechat ujít krvavé představení.
Najednou se řady gardistů rozevřely a já spatřil císaře.
Menší, brunátný muž kolem padesátky s orientálními rysy a černými vlasy oblečen ve zdobené uniformě kráčel přímo k nám.
A za ním, srdce mi poskočilo vzrušením a snad i znovuzískanou nadějí, šel Shira. Ve svém dlouhém kabátě s katanou na zádech následoval panovníka.
Snažil jsem se zachytit jeho pohled, vyčíst mu z tváře alespoň něco, cokoli, co by naznačovalo, že má nějaký plán, jak nás zachránit. Shirův výraz však působil cize, vzdáleně a neprozrazoval naprosto nic.
Císař zamířil k zajatcům. Pomalu přecházel od jednoho k druhému a každého si krátce prohlédl. Krutý úsměv se mu skvěl na obličeji. Viditelně se pásl na strachu odsouzenců, kteří, ačkoli se snažili, nedokázali úplně skrýt hrůzu z blížící se smrti.
Panovník se zastavil před Mayou. Dlouze na ni hleděl, pak natáhl ruku a přejel prsty po její tváři a krku. Moje kamarádka se na něj dívala s výrazem největšího opovržení.
„Téhle by byla škoda," prohodil císař po chvíli a kývl na vojáky stojící opodál. „Dejte jí najíst a umyjte ji."
Vydechl jsem neuvěřitelnou úlevou. Maya z toho vyvázla. To pomyšlení mě podivně uklidnilo. Bylo mi jasné, proč ji císař ušetřil a co po ní bude chtít, ale lepší než popravčí četa. A Maya to zvládne, je silná a chytrá, vydrží všechno.
A Shira...možná na ni dohlédne, možná nakonec splní svůj slib.
Přehlídka pokračovala. Mě panovník přešel bez povšimnutí, jeho zrak spočinul na Riisenovi.
Mohli být tak stejně staří, ale jinak naprosté protiklady. Hrdý velitel před císařem stál vzpřímeně, beze strachu mu oplácel pohled plný nenávisti.
„Velitel Riisen," usmál se samolibě panovník, „snaží se vypadat jako statečný vojáček, ale klepou se mu kolena."
Povstalecký velitel se na něj pohrdavě podíval a zničehonic mu plivl do tváře.
Císař ztuhl překvapením. Pak se mu obličej zkřivil do hněvivé grimasy. Tohle si k němu pravděpodobně nikdo nikdy nedovolil.
Celý rudý vztekem udeřil spoutaného Riisena do obličeje tak silně, až se muž skácel k zemi.
„Pro tebe žádná rychlá smrt," zasyčel mu vedle ucha, když se nad ním sklonil. „Ty budeš umírat dlouho!"
Nato vytáhl z pouzdra u pasu dýku a jediným pohybem nebohému veliteli rozpáral břicho.
Ohlušující křik raněného muže byl jen o něco méně strašný než pohled na krev a vnitřnosti, které se vyvalily ven z obrovské tepající rány.
Sledoval jsem to hrozné divadlo a měl co dělat, abych nezačal zvracet. Zhluboka jsem oddechoval, ztěžka polykal a třásl se po celém těle. Ještě, že jsem měl prázdný žaludek. Zdálo se, že několik zajatců přece jen našlo uvnitř sebe něco, co mohli zvrátit.
Ovládl jsem počínající šok a pohlédl na Riisena. Zmítal se na zemi v šílených bolestech, už jen chrčel a tiskl si ruce k ráně.
Císař se k němu se škodolibým úsměvem znovu sklonil. „Takhle budeš umírat mnoho hodin," sdělil mu veselým hlasem.
Celou dobu stál Shira vedle svého pána jako socha, při pohledu na umírajícího ani nemrkl.
Panovník se narovnal a otočil na zástupy svých vojáků.
„Tak dopadne každý, kdo se postaví císaři!" zvolal a ukázal na Riisena svíjejícího se v kaluži vlastní krve. „Brzy budeme dost silní na to, abychom zaútočili a vzali si zpět, co nám patří! Už brzy...."
Dál jsem nevnímal a strnule upínal pohled na zem. V tu chvíli jsem si všiml, že se Riisen pokouší dosáhnout na zakrvácenou dýku, kterou císař nechal ležet na zemi.
Neměl šanci na ni dosáhnout a neměl šanci ji použít. Byl to jen poslední zoufalý pokus muže ve smrtelné agonii. Snad doufal, že si tak zkrátí utrpení, snad chtěl zaútočit na císaře. Jeho snaha však byla beznadějná. To musel vidět každý.
Přesto v okamžiku kdy jeho třesoucí se prsty zavadily o špičku ostří, se Shira zničehonic otočil přímo k němu, v ruce svoji katanu. Pohyb paže tak rychlý, že jsem nedokázal říct, co se vlastně stalo. Teprve když se hlava velitele Riisena odkutálela k císařovým nohám, jsem pochopil.
Císař se odmlčel a hněvivě se zadíval na Shiru.
„Sahal po zbrani, můj pane," zaslechl jsem klidný a vyrovnaný hlas.
Vládce pohlédl na zakrvácenou zem, ruka bezhlavého těla se stále dotýkala čepele dýky. Císař si znovu změřil Shiru dlouhým pohledem, který nesl známky nelibosti. Pak se však odvrátil a pokračoval v připraveném proslovu ke svým vojákům.
Příliš jsem nevnímal jeho slova plná pompéznosti a nenávisti k nepřátelům - tedy k nám. Teprve, když jsem zaslechl: „Začněte s popravou," jsem se probral z apatie.
Vzadu na krku mi vyskočil studený pot a musel jsem pevně stisknout zuby k sobě, abych s nimi nezačal drkotat. Přesto jsem odhodlaně zvedl pohled a zadíval se před sebe na skupinu gardistů, kteří se seřadili naproti nám se zbraněmi v ruce.
Snad mají dobrou mušku.
Všechno se zpomalilo, neslyšel jsem žádný hluk, jenom cvakání pojistek na puškách.
Vojáci čekali pouze na povel císaře.
Pohlédl jsem na něj a všiml si, že se k panovníkovi naklonil Shira. Něco mu naléhavě šeptal do ucha. Jeho pán se netvářil potěšeně. Proběhl mezi nimi krátký rozhovor.
Mluvili velmi tiše, nezachytil jsem jediné slovo. Přesto se ve mně znovu rozhořel slabý plamínek naděje.
Císař nakonec přikývl a já zaslechl jeho hlas. „Který?"
Shira pokynul mým směrem. Skoro jsem zapomněl dýchat. Bál jsem se i pomyslet na to, že bych mohl vyváznout.
Vladař mávl na dva vojáky a ty mě odtáhli k němu. Přistoupil blíž a poprvé si mě detailně prohlédl. Bolestivě mi stiskl čelist a otáčel mým obličejem ze strany na stranu.
Pak mě pustil a obrátil se na černovlasého zabijáka, který mu stál po boku. Nechápavě zakroutil hlavou.
„Dejte ho zpátky pod zámek," poručil znuděně vojákům, kteří mě drželi za paže.
Znovu jsem se pokusil zachytit Shirův pohled, ale on uhnul očima stranou. Výraz jeho tváře stále nečitelný, odtažitý, smrtící. Ani náznakem nepřipomínal toho muže, kterého jsem poznal ve vězení.
Potom mě už vlekli pryč. Několikrát jsem zakopl, nohy mě odmítaly poslouchat. Hodili mě zpátky do malé, šeré místnosti. Než se za mnou zabouchly dveře té provizorní cely, zaslechl jsem salvu popravčí čety.