V poutech (2) XVIII.
Shira mě opustil před svítáním a já osaměl se svými výčitkami svědomí. A ty se po jeho odchodu vynořily v plné intenzitě. Se smíšenými pocity jsem poslal Tami smsku, že se za ní Shira dnes zastaví. Děkuji moc, jsi nejlepší:)
Díval jsem se na její odpověď a bylo mi na zvracení. Dost pochybuji, že by si o mně myslela, že jsem nejlepší, kdyby věděla, jak jsem strávil dnešní noc. Moje setkání se Shirou věci ještě víc zamotaly a já netušil, jak z toho ven. Nechtěl jsem o něj přijít, to jediné jsem vědět určitě. Ale také jsem nechtěl ublížit Tamiko. Možná, když si Tami promluví se Shirou, nějak se to vyřeší. Možná jí to dokáže vysvětlit tak, jak já nedokázal. A možná je to jenom moje zbožné přání.
Udělal jsem nějakou práci a pak se vydal na pracovní schůzku s Erinou a komisařem Catarem. Chtěli probrat nějaká fakta ohledně struktury a fungování budoucích policejních složek. Předsedkyně Hanarová si k té konzultaci vyžádala i moji přítomnost a já souhlasil. Byl jsem rád, že Maratův poslední útok na mě a také odhalení mého poměru s Shirou, negativně neovlivnil můj vztah s ní. Potřeboval jsem, aby v Radě stála na mojí straně.
Sešli jsme se na oběd v jedné restauraci, kterou vybrala Erina. Když jsem si objednal a ochutnal místní specialitu, kterou mi doporučila, musel jsem uznat, že zvolila dobré místo.
Během jídla mi přišla zpráva od Shiry.
Mluvil jsem s T. Nevzala to nejlíp, ale pochopila.
Nevzala to nejlíp. Žaludek se mi sevřel a pocit viny mě na okamžik skoro ochromil. Co asi teď dělá? Pláče Maye na rameno? Neměl bych za ní jít a utěšit jí? Jak bys jí chtěl utěšit? Ozval se posměšný hlásek v mé hlavě. Tím, že jí budeš popisovat, co jste v noci dělali s Shirou v posteli?
Asi bych to zatím měl nechat na Maye. Je to žena a pochopí, čím moje sestra prochází lépe než já.
Mrkl jsem zpátky na displej a roloval dolů, abych dočetl zbytek zprávy.
Budu teď nějakou dobu mimo Kashimu. Napiš, kdybys změnil názor.
Než odešel, dohodli jsme se, že se bude chvíli držet dál. Alespoň než se situace trochu uklidní. S Tamiko brečící u Mayi, která mě teď jistě nenávidí, a Maratem čmuchajícím kolem ve snaze na mě něco vyhrabat, bude opravdu nejlepší, když se Shira nějakou dobu nebude ukazovat. Ne, že by mě to nemrzelo, ale co se dalo dělat?
„Špatné zprávy?" zeptala se Erina a zvedla pohled od svého talíře se salátem.
„Ne, jen...moje sestra má nějaká milostné trápení," řekl jsem, protože nic lepšího než držet se pravdy mě v tu chvíli nenapadlo. Erina pokývala hlavou, ve tváři vědoucí výraz.
„Je to krásná dívka, jistě má spoustu nápadníků."
„Ano, spousty. A ona chce zrovna toho, který nechce ji.“
„Samozřejmě," usmála se předsedkyně. „Tak to chodí. A věřte zkušené matce dvou dcer, že rozmlouvat jí to vůbec nepomůže."
„Hm, to už jsem taky zjistil." Natáhl jsem se pro sklenici, abych se napil.
„A co vaše milostná trápení?" zeptala se tak znenadání, že jsem skoro převrhl džbán s vodou na stůl.
„Prosím?" naprosto jsem nechápal. Její otázka mě úplně rozhodila. Měl jsem co dělat, abych zachoval klidnou tvář.
„S Mayou všechno v pořádku?" upřesnila a trochu podezíravě se na mě zahleděla.
Do háje. Jsem idiot. Jasně, přece chodím s Mayou. Nebo bych to alespoň měl předstírat. Což se mi poslední dny zrovna dvakrát nedařilo.
„Ano, jistě. Jako dvě hrdličky," vychrlil jsem ze sebe.
„Určitě? Přijde mi poslední dobou nějaká zasmušilá. Měl byste se jí víc věnovat."
„Ovšem....jenom... máme toho oba hodně," vykoktal jsem a přemýšlel, jak stočit konverzaci, co nejrychleji někam jinak. „To jídlo je opravdu vynikající."
„Maya je úžasná žena, měl byste se jí držet." Erina toto téma očividně opustit nehodlala. Periferně jsem zahlédl komisaře, který se při jídle probíral nějakými lejstry, a náš rozhovor o milostných problémech ho viditelně nezajímal.
„Já vím, mám štěstí, že ji mám," řekl jsem naprosto upřímně.
„Jsem ráda, že to tak cítíte," usmála se a pak pokračovala. „Víte, generále, podle mě jste ideální pár. Vy a Maya. Vypadáte spolu skvěle, oba přesvědčení stoupenci odboje a váleční hrdinové. Byla by hloupost to pokazit nějakými experimenty v ložnici."
S děsem jsem jí hleděl do očí. Nechce snad se mnou teď probírat moje sexuální eskapády. Asi si všimla, jak mě její slova vyvedla z míry.
„Já se vám vůbec nechci plést do soukromých věcí," promluvila znovu a povzbudivě se na mě podívala. „Mám na mysli jen vaše dobro. Volby se blíží, a proto byste měl více dbát na svůj mediální obraz. A lidé v naší zemi jsou velmi konzervativní."
Netušil jsem, co na to říct. Chápal jsem dobře, co mi tady vykládá? Mám se držet Mayi a odpustit si další aférky s muži.
„Děkuji za radu, budu to mít na paměti," vypravil jsem ze sebe a pohlédl na komisaře, který stále studoval ty svoje papíry. „Neměli bychom se vrátit k práci?" navrhl jsem a zhluboka si oddechl když Erina přikývla.
*
Maya se zničehonic zjevila u našeho stolu zrovna, když jsme s Erinou dopíjeli kávu. Komisař se už před nějakou dobou omluvil a odešel. Ale já a předsedkyně jsme ještě zůstali a probírali další většinou pracovní záležitosti.
„Mayo?" překvapeně jsem se na ni zadíval. Jediný pohled do její uhnané a rozrušené tváře stačil, abych pochopil, že se něco stalo.
„Doktorko Saarová," rozzářila se Erina a nabídla jí židli. „Přisedněte si."
„Ne, to není nutné," zavrtěla hlavou moje kamarádka, sklonila se a krátce mě políbila na tvář. „Tairo, miláčku, můžu s tebou na okamžik mluvit?" Zářivě se usmála, ale já věděl, že je to jen divadýlko pro předsedkyni. V jejích očích jsem stále četl znepokojení.
„Jistě," přikývl jsem a vzal ji stranou.
„Co se děje?" zeptal jsem se naléhavým pološeptem.
„Tamiko zmizela."
„Cože?!" vyhrkl jsem tak hlasitě, že se po nás otočila Erina i dvojice žen sedící u stolu vedle okna. „Jak zmizela?" zeptal jsem se o něco tišeji.
„Když jsem za ní šla do jejího pokoje, byla pryč. A její věci také."
Skvělý. To nám ještě chybělo. „Nenechala nějaký vzkaz nebo něco?"
Maya zavrtěla hlavou.
„Musíme jí najít," řekl jsem a vrátil se k předsedkyni, abych se jí omluvil.
„Nějaký problém?" zeptala se Erina.
„Tamiko se někam zatoulala," rozhodl jsem se říct pravdu, protože jsem neměl náladu si vymýšlet nějaké složité konstrukce. „Musím se po ní podívat."
„To mě mrzí, myslíte, že to souvisí s tou její neopětovanou láskou?" vyzvídala.
„Je to dost pravděpodobné," přikývl jsem a i v tomhle nelhal. Jestli Tami utekla, bylo více než jisté, že to souviselo s Shirou a jeho odmítnutím. V tom lepším případě se rozhodla vrátit zpět domů. V tom horším...ani jsem nechtěl domýšlet.
*
Naskočil jsem k Maye do jejího modrého sedanu, který zaparkovala před restaurací. Hned, jak jsem dosedl na sedadlo spolujezdce, jsem vytáhl mobil a začal volat Tamiko. Byla nedostupná.
„Má vypnutý telefon," prohodila Maya, zatímco startovala auto. „Zkoušela jsem to."
„Zajeď ke mně do bytu, třeba bude tam." Věděl jsem, že šance jsou mizivé, ale stejně jsme to museli zkusit, než začnem hledat jinde.
Maya jen přikývla, přidala plyn a odpíchla se od chodníku. Auto se dalo do pohybu. Nesledoval jsem cestu, protože jsem v kapse bundy nahmátl svůj druhý telefon a v rychlosti ťukal zprávu Shirovi, že Tami zmizela. Byla tady celkem slušná šance, že se vydala za ním.
Během deseti minut už jsme stáli před mým bytem. Vyběhl jsem do třetího patra a bral schody po dvou. Ale jak jsem předpokládal, u mě doma bylo ticho a prázdno. Napsal jsem na kus papíru krátký vzkaz a nechal ho tam, kdyby se Tami přece jen ukázala. Zabouchl jsem za sebou dveře a zamířil zpět do auta za Mayou. Někde mezi druhým a prvním podlažím mi pípl telefon. Aniž bych zpomalil, mrkl jsem na displej a přečetl krátkou zprávu od Shiry.
Podívám se po ní. Kdyby něco, dej mi vědět.
To, že ji bude hledat i Shira, mě trochu uklidnilo. Jestli ji někdo dokáže najít, je to on.
„Není tam, co?" přivítala mně Maya sedící za volantem.
Jen jsem zavrtěl hlavou a nastoupil dovnitř.
„Tak kam teď?"
To kdybych tušil. Nakonec jsme se zastavili v nemocnici, prošli všechny restaurace a kavárny, které by mohla navštívit, dokonce i Nebeský palác. Jenomže nikde jsme ji nenašli a ani jí nikdo neviděl. Po únavných hodinách hledání jsme se vrátili k Mayině domu na předměstí, který byl ovšem stále prázdný.
„Co když se opravdu vydala zpět domů?" ozvala se unaveně Maya ze sedadla řidiče a procházela mapu Kashimy. „Kdyby ano, kudy by šla?" zeptala se a strčila mi pod nos autoatlas.
Náš rodný dům se nacházel asi patnáct kilometrů severně od hlavního města. Autem by se tam dalo dojet za dvě, tři hodiny, když počítám i všechny objížďky, poničené silnice a kontroly, které by se na cestě mohly vyskytnout. Ale moje sestra neměla auto nebo snad ano?
„Kdyby šla pěšky, musela by asi tudy," ukázal jsem na severní část města.
„Jak se vůbec dostala sem do Kashimy?" napadlo Mayu.
„Já nevím." přiznal jsem a cítil se provinile. Vůbec mě nenapadlo se na to zeptat.
„Třeba jí někdo svezl, mohla stopovat, možností je spousta," vyjmenovávala Maya. „Nejsem si jistá, že ji takhle najdeme. Musíš zavolat svoji matce."
Zarazil jsem se. „I kdybych věděl, jak se s ní spojit, ona se mnou nebude mluvit.“
Přejel mi mráz po zádech jenom při představě, že bych měl znovu slyšet matčin chladný hlas.
„Možná bude, když se to týká Tami."
„Nemám na ní žádný kontakt."
Maya sáhla do kapsy a vytáhla složený papírek, kterým mi zamávala před nosem.
„Co je to?" zeptal jsem se, i když jsem už měl svoje podezření.
„Číslo na tvoji matku, dostala jsem ho z Tamiko. Stejně jako jsem ji donutila, aby domů alespoň napsala zprávu, že je v pořádku."
„Proč?" nebyl jsem zrovna nadšený, že se do toho plete. Ale to byla prostě Maya. Strkat nos do cizích věcí byl její koníček.
„Víš, jaký o ni musí mít tvoje matka strach?" vyčinila mi. „Tebe ani Tami nenapadlo ozvat se jí."
„Proč bych se měl starat, jak se cítí moje matka?!" utrhl jsem se na ni, i když jsem nechtěl. „Jí taky nezajímalo, jestli žiju!"
„Tak to aspoň zkus," řekla konejšivě a položila mi ruku na rameno. „Zavolej ji."
Rezignovaně jsem přikývl.
Prsty se mi lehce zachvěly, když jsem ťukal do svého skrytého telefonu číslo z Mayina papírku. Přitiskl jsem mobil k uchu a poslouchal vyzvánění. Uvnitř se třásl jako malý kluk.
„Tamiko?" ozval se na druhé straně naléhavý hlas mojí matky. Neslyšel jsem ji čtyři roky, snažil jsem se najít slova, ale dokázal jen mlčet.
„Haló, Tami?"
„Ne, to jsem já, mami, Taira." Vypravil jsem nakonec ze sevřeného hrdla.
Bez dalších slov zavěsila. I když jsem něco podobného čekal, stejně jsem se cítil jako by mi někdo uštědřil ránu do břicha. Odložil jsem mobil a podíval se na Mayu. „Spokojená?"
„Ani ne, zkus to znova."
„Ne," odmítl jsem. „Znám ji, ona mi to nevezme."
„Dobře, tak jenom napiš zprávu. Ať ví, co se děje. Třeba pak zavolá sama. Podle toho, co říkala, asi Tamiko doma nebude."
Pípnutí zprávy, která mi právě přišla na služební mobil, odvedlo moje myšlenky jinam.
„Napíšu jí cestou," řekl jsem, když jsem si přečetl krátkou smsku.
„Cestou kam?" zeptala se.
„Jedeme do věznice. Musím si něco vyzvednout."
*
Z auta jsem naťukal co nejkratší zprávu svoji matce. Samozřejmě na ni nereagovala, natož aby mi zavolala zpátky. Nečekal jsem nic jiného, ale to neznamenalo, že mě to nemrzelo.
Když Maya zaparkovala před branou městského vězení, už se stmívalo, ale i tak jsem spatřil postavu Krystofa Sornena stojící hned u vchodu.
„Generále Imaro," vyšel mi vstříc hned, jak jsem vystoupil z auta. Podal mi ruku a já v ní nahmatal malou datovou kartu.
„Je tam to, co jste chtěl," vysvětlil ještě a já skryl ten drobný plochý předmět do kapsy bundy. Z jeho chování jsem byl trochu zmatený. Chtěl jsem se zeptat, co se děje, ale nedostal jsem se k tomu. Zaslechl jsem kroky a hlasy, které se blížily.
„Měl byste raději jít," kývl na mě Sornen.
„Děkuji vám," měl jsem stále větší pocit, že je něco špatně. Nasedl jsem zpět do auta, ale než Maya stihla zařadit a rozjet se, brána vězení se otevřela a v nich jsem spatřil Marata.
„Počkej," zarazil jsem ji a sevřel její ruku na volantu. „Podívej!"
Marat nebyl sám. Měl u sebe ozbrojený doprovod. Asi pět vojáků kráčelo za ním a dva z nich mezi sebou vedli spoutaného muže. Byl to jeden z těch mladých zajatců.
Rozrazil jsem dveře auta a ve vteřině se ocitl venku. Maya mě následovala.
„Co děláte s tím vězněm?" křikl jsem na Marata, který mě teprve teď zaregistroval.
Všiml jsem si jeho škodolibého úsměvu. „To je náhoda generále," řekl s potěšeným výrazem a přistoupil ke mně. Mezitím mávl na svoje lidi, kteří mladíka naložili do připraveného auta.
„Vysvětlíte mi, co děláte s mým vězněm?" zopakoval jsem ostře. Měl jsem toho za poslední hodiny dost s hledání Tamiko a Marat mi náladu opravdu nevylepšil.
„Už to není váš vězeň," ušklíbl se ten slizký had a přejel mě vítězoslavným pohledem. „Teď ho přebírá Rada, mám tady podepsaný příkaz k převozu. Chcete ho vidět?"
Co se to tady zatraceně děje? Malá datová karta s nahranými záznamy výslechů mě pálila v kapse.
„Zavolám předsedkyni Hanarové," ozvala se Maya, která se objevila vedle mě.
„To klidně můžete, doktorko Saarová," zasmál se na ní Marat. „Ale ta vám nepomůže. Pokud máte nějaké námitky, předložte je na příštím zasedání Rady."
„Chci vidět ten příkaz," ozvala se znovu Maya příkře.
„Jak chcete," pokrčil rameny a vytáhl s kapsy kabátu přeložený dokument. Maya ho mlčky přelétla pohledem a pak ho beze slova vrátila Maratovi.
„Jdeme, Tairo," řekla a vzala mě za ruku. Chtěl jsem ještě něco říct nebo udělat, možná tomu hajzlovi rozbít obličej, ale místo toho jsem se od Mayi nechal strčit do auta, a sledoval, jak pomalu odjíždíme.
„Podívej se na ty nahrávky," přikázala hned, jakmile jsme se rozjeli.
Vytáhl jsem datovou kartu z kapsy, zasunul do slotu svého telefonu a načetl obsah. Čekal jsem složku s několika desítkami souborů, ale objevil se jen jediný záznam.
S divoce bušícím srdcem jsem ho spustil. Byla to asi dvacetiminutová nahrávka rozhovoru Miky Marata a toho mladého zajatce, kterého jsme právě viděli odvážet. Nemusel jsem to video ani vidět, abych pochopil, že máme problém.
„Našel jsi něco?" zeptala se mě Maya.
„Jo, zastav někde. Mrknem na to."
Auto během několika vteřin zabrzdilo v liduprázdné uličce a Maya se naklonila ke mně nad displej telefonu. Oba jsme v tichosti začali sledovat nahrávku.
Marat stál ve výslechové místnosti naproti zajatému mladíkovi. Ten chlapec byl ze všech vězňů patrně ten nejmladší. Vypadal sotva na osmnáct, měl krátké, světlé vlasy a velké unavené oči. Spoutané ruce položené před ním na stole se mu lehce třásly. Působil roztěkaně a nervozně si velitele Marata prohlížel.
„Takže už jste měl čas si moji nabídku rozmyslet?" zeptal se Mika Marat.
„Povím vám všechno," vychrlil ze sebe zajatec. „Jenom mě odtud dostaňte!"
„Samozřejmě," uklidňoval ho přátelským tónem povstalecký velitel. „Řekněte mi, co jste zjistil, a já vám zaručím svobodu."
„Dobře...já..." hlas se mu třásl, mladík sklopil pohled jako by se sám za sebe styděl.
„Říkal jste, že máte nějaké informace o generálu Imarovi?" zeptal se ho Marat, milý a usměvavý.
„O Imarovi nevím nic, ale ta dívka na té fotce..."
„Jeho sestra?" Maratovi se rozsvítila očka jako by narazil na zlatý poklad. Vytáhl z kapsy saka svůj telefon a našel v něm fotografii, kterou pořídil v Nebeském paláci. Byl na něm zachycen Taira Imara po boku své usměvavé sestřičky.
„Ano to je ona," přikývl mladý zajatec.
„Co o ní víš?" zeptal se Marat, oči mu dychtivě zářily.
„Tamiko Morvai je dcera paní Darji, která během války pomáhala vojákům, ukrývala je a ošetřovala a taky..." vězeň utichl jako by mu došlo, že by neměl takové věci vyzrazovat.
„Takže matka slavného generála Imary pomáhala císařským vojákům?" zašklebil se radostně. „A co ještě? Řekněte mi všechno. Hned!!" přikázal.
Mladík sebou trhl a přikrčil se ve své židli. Pohled upíral na třesoucí se ruce složené na stole.
„Nikdy jsem tam nebyl, ale mluvilo se o nějakém úkrytu zbraní. Nevím, co je na tom pravdy."
Marat nadšení bez sebe hltal každé slovo. „Co dál jsi slyšel? Mluv!"
„Povídá se, že je tam stále ukryto spousty zbraní, že se tam zdržují poslední uprchlíci a..."
Zastavil jsem video a úplně vyřízený pohlédl na Mayu. Stalo se přesně to, čeho jsem se obával. Měl jsem obrovský strach. O Tami a svojí matku. A také vztek. Na toho podrazáckého slídila. Škoda, že jsem mu ten nos nerozbil.
„Tys věděl, že tvoje matka ukrývá v domě zbraně?" vydechla Maya šokovaně.
„Něco se ke mně doneslo."
„Možná to není pravda," ozvala se Maya s opatrnou nadějí. „A i kdyby, ten voják nezněl zrovna přesvědčivě. Marat ho sice dotáhne před Radu k výslechu, ale tu výpověď zpochybníme. Sám řekl, že tam nikdy nebyl."
Ano, Maya měla dobrý postřeh, s tím se dalo pracovat.
„Ale to nestačí. Bude žádat o domovní prohlídku. Jestli jí už nedostal."
„Tak rychle ji určitě dostat nemohl," řekla Maya pevně. Spíš jako by tomu sama chtěla věřit. „Máme čas."
„Na co?"
„Musíme najít Tamiko a varovat tvoji matku. Musí se zbavit všeho podezřelého."
„Jak to provedeme?"
„Rozdělíme se. Já zůstanu doma, kdyby se Tamiko přece jen vrátila a projdu zbytek té nahrávky. Ty si vezmeš moje auto a zajedeš k vám domů, abys ji varoval."
„Mám jet až tam? To je minimálně tři hodiny cesty. Napíšu jí zprávu a..."
„Chceš něco takového řešit přes smsky?" vyjela na mě Maya. Viděl jsem na ní, že i ona už ztrácí klid. Tahle situace totiž neohrožovala jenom moji kariéru. Pokud Marat pošle ke dnu mě, bylo dost pravděpodobné, že Mayu strhnu s sebou.
„Co když si tu zprávu nepřečte nebo ji vymaže? Co pak?" hučela do mě vytrvale.
Musel jsem připustit, že Maya má pravdu.
„Dobrá," souhlasil jsem, i když jsem si stále nebyl jistý, jestli se mnou moje matka bude mluvit. Snad bezprostřední riziko jejího odhalení převáží nad nenávistí ke mně.
Vzal jsem do ruky znovu svůj tajný telefon a našel Shirovo číslo. Chtěl jsem mu dát vědět, co se děje, jenomže jsem se nedovolal. Byl mimo signál. Auto se mezitím dalo opět do pohybu. Během pár minut jsme zastavili před Mayiným domem. Moje kamarádka vystoupila, aby mi uvolnila místo řidiče. „Buď stále na příjmu.“
„Jo, budu" přikývl jsem a obešel auto, abych si sedl za volant. Během pár minut už jsem mířil ztemnělými ulicemi nejkratší cestou ven z města.