V poutech (V).
Při našem telefonátu mě Hanarová ujišťovala, že během týdne nebo dvou budu zpátky.
„Vyčistíte západní Kashimu od zbytků našich nepřátel a pak se vrátíte do k Shirově případu."
Jak se ukázalo, její odhad situace byl více než optimistický. Už čtvrtý týden jsem trávil na západní periférii hlavního města a společně s velitelem Riisenem jsme hledali odpadlíky. Bez většího úspěchu. Podařilo se nám odrazit několik jejich útoků, přičemž poslední z bojů byl obzvláště tvrdý. Jen o vlas jsem unikl smrti, skoro jako by válka stále pokračovala naplno.
Přišel jsem o tři muže, Riisenem jich ztratil ještě víc. Naši nepřátelé byli velmi dobře organizovaní. Věděli, kde a kdy nás čekat, využívali podzemních tunelů, kam se naši vojáci za nimi neodvážili. Často jsme jim poslali pozdrav v podobě bomby a uzavřeli tak vchod do tunelu, aby se za pár hodin objevili jinde. Jako krysy. Nedokázali jsme je zastavit. Západní část Kashimy byla plně v jejich moci.
Cítil jsem se unavený. Všechny ty nekonečné potyčky mezi ruinami, hledání nášlapných min, které nám naši nepřátelé s takovou oblibou nechávali na cestách, a boje poblíž zamořených továren, kam jsme mohli jen v plynových maskách a těžkých ochranných oblecích, se na mě začínaly podepisovat.
Jenom párkrát jsem narazil na nějaké civilisty. I těch málo lidí, co tu ještě žilo, tuhle část města opustilo v okamžiku, kdy začaly problémy. Teď se sem stahovali jen zloději a šejdíři, kteří doufali, že by zde mohli najít něco cenného.
Stál jsem před oprýskanou budovou, která se stala naším hlavním stanem, a díval se na zmrzačené město přede mnou. Oblaka všudypřítomného prachu, kouř a jedovaté výpary způsobily, že sem ani v pravé poledne nedosáhly sluneční paprsky. Místo toho často pršelo. Kyselý déšť už zanechal stopy i na stěnách okolních domů. Peklo by nemohlo vypadat děsivěji než tohle místo. Ve vzduchu se vznášel odporný chemický zápach, který se dostal kamkoli. Cítil jsem ho na své kůži, ve vlasech, ve veškerém oblečení. Nesnášel jsem tohle místo. A nejsmutnější na tom bylo to, že většinu téhle spouště jsme zavinili my.
Velitel Riisen se vrátil z obhlídky. Sledoval jsem jeho vojáky, kteří ze sebe unaveně sundávali těžké ochranné obleky, a odkládali zbraně a vybavení. Podle všeho ale na nepřátele nenarazili.
Riisen se zastavil vedle mě a stáhl si přilbu. V jeho obličeji jasně čitelné vyčerpání.
„Nějaké problémy?" zeptal jsem se ho.
„V sektoru 4D a 2A je klid, ale ani jsem nečekal nic jiného," podotkl. „Byli by blázni, kdyby se pokoušeli prorazit tamtudy."
Jenom jsem přikývl. Sektor 4D a 2A patřily mezi ty nejvíce postižené, nic než trosky a jedovatý plyn, který stoupal ze zničených továren. Kdyby nebylo několik funkčních ventilátorů pročišťujících vzduch kolem, nemohli bychom chodit bez plynové masky ani tady. Komplikace s císařskými vojáky bohužel znemožnily, aby do těch míst byli vysláni technici, kteří by chemikálie zlikvidovali a továrny odstavili.
Hleděl jsem na tu zkázu před sebou a ne poprvé si pomyslel, že by snad opravdu bylo lepší srovnat to tady se zemí.
„Je to depresivní pohled, co?" poznamenal velitel.
„Začíná mi to tady lézt na mozek," řekl jsem po chvíli „Nechápu, jak tu můžeš být tak dlouho a nezešílet z toho."
„Všichni tady z toho šílíme," zasmál se Riisen a kamarádsky mě poplácal po rameni. „Jenom jsme si zvykli nedávat to najevo."
Obrátil jsem pohled na muže stojícího vedle mě. Riisen byl tak o dvacet let starší než já a měl i daleko větší zkušenosti. Během války jsem se s ním osobně nesetkal, ale slyšel jsem o něm nejednu historku. Byl to skvělý stratég a říkalo se o něm, že vyhrál bitvy, které by většina považovala za ztracené. Působil tvrdým a nekompromisním dojmem, ale vždycky myslel na muže pod svým vedením a nikdy nedopustil zbytečné ztráty. Muž jako on se už dávno měl stát generálem. Ale ať už generál nebo ne, v Radě mělo jeho slovo velkou váhu. Za těch pár týdnu jsem si ho oblíbil a skoro litoval, že jsme během války nikdy nebojovali spolu.
„Dnes je nějaký klid," řekl jsem. Většinou neutekl den, abychom neměli hlášení o nějakých potyčkách. A teď už se skoro celé dva dny nic nestalo.
„Nenech se ukolébat," varoval mě Riisen. „A večer buď opatrný," dodal ještě a pak zamířil ke svým mužům rozdělit služby.
Jeho slova mi zrovna na klidu nedodala. Už druhou noc držela moje skupina hlídku a já doufal, že i ta dnešní proběhne bez potíží.
*
„Veliteli Imaro!"
Probral jsem se z polospánku a snažil si uvědomit, kde to jsem. Všudypřítomný zápach mě nechal na pochybách jen pár vteřin. Seděl jsem na zemi oblečený a v plné zbroji a zády se opíral o oprýskanou zeď jednoho z domů. Dovolil jsem si luxus několika minutového spánku stejně jako zbytek mužů z mé jednotky, kteří zrovna nedrželi hlídku.
„Už je čas na výměnu stráží?" zeptal jsem se a pomalu vstal.
„Ne, pane," řekl voják, který mě vyburcoval.
„Něco se děje?" pochopil jsem při pohledu do jeho obličeje.
„V sektoru C1 jsme si všimli..."
Dál se nedostal. Jedna dobře mířená rána mu prostřelila hlavu. Sprška krve ohodila můj obličej a část helmy. Mrtvé tělo se svezlo k zemi a druhý výstřel mě těsně minul.
„Jsme pod palbou!!" zakřičel jsem na své muže, kteří se okamžitě skryli za nejbližší ruiny. Já sám padl k zemi a pokusil se odplazit do bezpečí.
Salva několika výstřelů prořízla ticho noci. Snažil jsem se rychle zorientovat a rozpoznat odkud naši nepřátelé pálí.
Moji muži okamžitě začali naslepo opětovat palbu, ale v takové tmě jen těžko mohli něco zasáhnout. Nepřátelští odstřelovači se mohli ukrývat kdekoli na střechách okolních budov. Chvíli byl klid. Střelba umlkla a my stejně jako naši nepřátelé vyčkávali.
Z vedlejšího domu nám vyběhla na pomoc další jednotka vojáků. Vedl je Riisen. Vytáhl jsem svoji zbraň a snažil se odhadnout, jakou šanci bych měl, kdybych se za nimi rozběhl.
Pohnul jsem se směrem k nim.
V tu chvíli mi kulka prolítla kolem hlavy a zaryla se do zdi domu za mnou. Několikrát jsem se převalil a snažil se dokutálet co nejvíce do stínu budovy, kde by mě snad odstřelovači nemuseli zahlédnout, i když bylo jasné, že používají nějakou formu nočního vidění.
Hrobové ticho prořízlo několik dalších výstřelů. Podle tlumeného výkřiku to vypadalo, že to někdo z našich vojáků schytal.
„Střecha chladící věže!" zaslechl jsem Riisenův rozkaz.
Podíval jsem se tím směrem. Proti nočnímu nebi se rýsovala polorozpadlá věž nedaleké továrny. Kývl jsem na několik mužů, kteří se kryli nedaleko ode mě. Naznačil jsem jim, aby mě následovali.
Vchod do továrny byl jen pár desítek metrů od nás. Opatrně jsme se plížili kolem zdí a trosek. Několik kulek zamířilo naším směrem a potvrdily Riisenův odhad. Střelci se ukrývali na střeše chladící věže.
Všude se povalovaly betonové panely a ostré kovové dráty trčely ze zničených zdí, čímž činily náš postup o to těžší. Opatrně jsem našlapoval a metr za metrem se přibližoval k cíli.
Nepozorovaně jsme se dostali až ke schodům na věž. Byly poničené, ale stále funkční. Podíval jsem se nahoru a zvažoval jak postupovat, abychom se nestali snadnými terči pro odstřelovače. V tu chvíli jsem si všiml pohybujícího se stínu někde po mé pravici. Měl jsem zlomek vteřiny, abych zareagoval, než mým směrem vyrazila smrtící kulka. Vrhl jsem se k zemi a instinktivně vystřelil. Uslyšel jsem tlumený výkřik a náraz těla o zem.
„Jsou tady dole!" zaslechl jsem hlas velitele Riisena, který právě dorazil se svými muži.
Strhla se krátká přestřelka, na jejímž konci leželo pět mrtvých odstřelovačů a dva moji vojáci. Šestého z našich nepřátel se nám podařilo zajmout živého.
*
Díval jsem se do tváře našeho zajatce a bojoval se smíšenými pocity. Tomu klukovi, co seděl spoutaný naproti mně, nemohlo být víc než patnáct nebo šestnáct. Jeho už značně zašlá uniforma nasvědčovala, že chlapec sloužil v císařské gardě. Měl špinavé, světlé vlasy a unavené hnědé oči, které vyděšeně těkaly kolem.
„Co s ním?" obrátil jsem se na velitele Riisena, který stál za mnou.
„Standardní postup," odvětil Riisen. „Základní výslech, papírování a pak nejbližším transportem na velitelství. Tam rozhodnou, co dál."
Přikývl jsem na srozuměnou a znovu obrátil pozornost na toho chlapce
„Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se ho. Mladík hned neodpověděl, ustrašeně se na mě zadíval a teprve po chvíli sotva slyšitelně zašeptal
„Jori..."
„K jaké jednotce patříš, Jori?" zeptal jsem se tam mile, jak jsem dokázal. Bylo nad slunce jasné, že ten kluk je k smrti vyděšený, a odpoví nám na všechno.
„Byl jsem u císařské gardy," pokračoval potichu, hlavu sklopenou.
„A co děláš tady?" vložil se do toho Riisen.
„Já...utekl jsem z paláce...," pokračoval pomalu mladík, hlas se mu třásl stejně jako jeho ruce. „Našel jsem tady některé z našich velitelů, řekli mi, že jestli chci žít, musím bojovat s nimi."
„Já jsem už nechtěl bojovat!" vyhrkl chlapec a upřel svoje oči na mě. „Chtěl jsem jenom domů."
Vyměnil jsem si pohled s Riisenem a velitel souhlasně pokýval hlavou. Ani on zřejmě neměl v plánu děsit toho kluka víc, než bylo bezpodmínečně nutné.
„Nemusíš se ničeho bát, Jori," snažil jsem se ho uklidnit. „Nic ti neuděláme."
Mladík na mě visel pohledem jako by se snažil odhadnout, jestli mi může věřit. Když mu po tvářích začaly stékat slzy, zavřel oči a sklopil hlavu.
„Chci domu..." zamumlal.
„Když budeš spolupracovat, dostaneš se domů," ujistil ho Riisen a přiblížil se o krok blíže k vězni.
„Co chcete vědět?" zeptal se pološeptem chlapec a já začal s výslechem.
„Kde máte základnu?"
„Nevím. Nikdy jsem tam nebyl. Jsem tu jen pár dní."
„Vyznáš se v podzemních tunelech?"
Mladičký voják zavrtěl hlavou. „Cestu přes tunely znají jenom velitelé jednotek. Je to labyrint, párkrát jsme tudy sice procházeli, ale sám bych cestu nikdy nenašel."
Zdálo se, že mluví pravdu. Jeden pohled na velitele Riisena mě utvrdil v tom, že ani on si nemyslí, že bychom z toho kluka vymlátili něco víc, i kdybychom se o to pokusili.
Kývl na dva svoje vojáky. „Odveďte ho, dejte mu něco k jídlu a zavřete ho vzadu."
Hned jak jsme osaměli, sáhl Riisen do kapsy svého kabátu a podal mi bílou obálku s razítkem vládní kanceláře.
Mlčky jsem otevřel už rozlepenou obálku a vytáhl podepsaný rozkaz z paláce. Přejel jsem pohledem těch několik vět na papíře a pak se zadíval na velitele Riisena, který obsah dokumentu musel znát.
Byl jsem s okamžitou platností odvelen zpět k výslechu Shiry.