V poutech (2) III.
Jednání se protáhlo do pozdních odpoledních hodin. Další body na programu už zdaleka nebyly tak zábavné, ale rozhodl jsem se to protrpět až do konce. Nemohl jsem hned odejít, když jsem konečně taky jednou za čas dorazil na zasedání. Tohle mi alespoň tvrdila Maya, když mě přistihla, jak se o přestávce snažím vyplížit ven.
Ashra se ke mně během jednoho z přerušení přitočila a poblahopřála ke skvělému vystoupení.
„Pěkně jsi ho ztrapnil. Nic jiného si nezasloužil, panák namyšlený."
„Snad se do mě aspoň na chvíli přestane navážet," podotkl jsem, i když to bylo spíš jen zbožné přání. Řekl bych, že znemožnit mě v Radě je Maratův nový životní cíl. I když čím jsem ho proti sobě tak popudil, by mě samotného zajímalo.
„Myslím, že chce, aby tě vyloučili z Rady," prozradila mi polo šeptem Ashra.
„Tak to hodně štěstí. Já se snažím o to stejný už pár měsíců.“ Rozhodně to nebyla nepravda. Ale ať už jsem flákal svoje povinnosti Radního sebevíc, nikdo mě ani slovem nepokáral. Natož, aby snad vyhrožovali vyhozením z Rady.
„To vidím," usmála se Ashra pobaveně a položila mi ruku na rameno. „Ale nedělej to, nám ostatním bys tady chyběl." Naklonila se ke mně ještě blíž a lehce políbila na tvář.
„Sekne ti to," zašeptala vedle mého ucha. „Když jsi vešel, na okamžik jsem myslela, že jsi doopravdy Shira."
„Jo," řekl jsem trpce a vyprostil se z jejího objetí. „Ale ten je mrtvý."
Ashra si mě mlčky měřila pohledem, její oči pátraly v mé tváři. Po čem? To jsem netušil.
„Vím, že tě to vzalo," promluvila pak. „To s Shirou."
Neřekl jsem na to nic.
„Povídá se, že ty a on..." Ashra se odmlčela s nevyřčenou otázkou na rtech.
„Já a on...co?" vyjel jsem na ní podrážděně. „Nevěděl jsem, že můj vztah s Shirou se teď propírá v kuloárech."
„Čekal jsi, že po tom všem, co se stalo, nebudou lidé zvědaví? A nezačnou si domýšlet nejrůznější teorie?"
„Teorie?"
„Nemusíš hned vyšilovat, jsou to většinou jen takové řeči."
„To, co bylo mezi námi, je jenom moje věc," řekl jsem chladně. „Ocenil bych, kdybys to nechala být."
Ashra mě pohladila po paži a usmála se. „Já to nikde roznášet nebudu. Říkám ti to jen proto, abys věděl, že jistí lidé se snaží tuhle informaci zneužít k podkopání tvého vlivu."
Pohledem zavadila o velitele Marata, který stál kousek od nás a diskutoval s Erinou. „Netvrdím, že je to něco, za co by ses musel stydět," ujistila mě pološeptem. „Ale on z toho udělá bůhví co."
„Díky za varování," krátce jsem jí políbil na tvář. „Dám si na něj pozor."
*
Následovaly další hodiny nudného jednání, během kterého mi Maya šeptem převyprávěla svůj rozhovor s komisařem Catarem. Odchytla ho během přestávky, zatímco jsem mluvil s Ashrou, a podařilo se jí z něho dostat detaily o těch vraždách. Některé věci se mi zdály nepodstatné, ale zaujala mě jedna informace. Podle pitvy měli všechny oběti v krvi stopy po nějaké látce, která mohla způsobit dezorientaci možná dokonce paralýzu. Teprve poté jim vrah setnul hlavu. Už jenom ten fakt svědčil o tom, že to nemohl udělat Shira. On by nezabíjel napůl ochromené mrzáky.
Znovu jsem se vrátil ke sledování probíhajícího jednání. Slova se opět ujala Erina. Vypadalo to, že dnešní zasedání se snad konečně chýlí ke konci.
„A ještě poslední věc. Je nutné rozhodnout, co uděláme se zajatými císařskými vojáky."
„Popravit!" ozvalo se ze sálu. Byl to Marat.
„Popravit!" přidalo se k němu několik dalších.
Předsedkyně Hanarová vyhledala pohledem v místnosti moji tvář a tázavě se na mě zadívala. Věděl jsem, o co jí jde. Byl jsem to já, kdo dohlížel na výslech vězňů. A já, kdo nesouhlasil se všemi těmi popravami. Přikývl jsem na souhlas a požádal o slovo.
Už několikrát předtím jsem mluvil ve prospěch zajatých císařských vojáků. Radní oponovali, že císař měl také ve zvyku popravit všechny svoje odpůrce a žádný z našich zajatců se nikdy nevrátil živý. Je pravda, že ani já nevěděl, zda někdy zapomenu na krvavou smrt velitele Rayi a mých mužů před popravčí četou. Přesto jsem namítal, že odboj by se měl zachovat jinak. Ukázat soucit a slitování tam, kde císař znal jen teror a smrt. Moje intervence vždy trochu zmírnily postoj Rady a ne všichni zajatci tak automaticky končili na popravišti.
„To zastávání se našich nepřátel je u generála odboje dost podivné." Jak jsem očekával, Marat si nenechal ujít příležitost, jak to obrátit proti mně.
„Jsou mezi nimi i tací, kterým je sotva osmnáct," zkusil jsem zahrát trochu na city.
„Věk s tím nemá, co dělat," odsekl velitel. „Měli bychom se zbavit každé hrozby."
„Nemyslím si, že zrovna tihle muži představují hrozbu. S většinou jsem osobně mluvil, chtějí prostě jen domů. Kromě toho, věřím, že by nám v očích veřejnosti prospělo ukázat trochu slitovaní. Nechceme přece vládu teroru jako za císaře."
Když jsem přejel po tvářích v sále, pochopil jsem, že tímhle argumentem jsem měl začít. Z nějakého důvodu mělo slovní spojení "veřejné mínění" téměř kouzelnou moc. Patrně to mělo co do činění s blížícím se datem voleb.
Marat stiskl rty k sobě v přísné lince a uraženě mlčel.
„Necháme to tedy ještě otevřené," vložila se do toho Erina. „A generál Imara sepíše pro Radu podrobnou zprávu."
To jsem si teda naběhl. Další papíry. Podobných nevyřízených zpráv mám doma na stole dvě hromady. Ovšem na tomhle mi záleželo. Když mě Rada poprvé pověřila dohledem nad výslechy vězňů, nebyl jsem z toho dvakrát nadšený. Dalo by se říct, že jsem se z toho snažil vykroutit, jak to jen šlo.
A z pomyšlení na to, že se vrátím zpět do vězení, na to samé místo, kde jsem se setkal s Shirou, mi nebylo nejlíp.
Bylo to poprvé, co jsem vešel do císařského vězení od té doby, co jsme ho asi před měsíce s Shirou tak ve spěchu opustili. Žaludek jsem měl sevřený, když jsem procházel těmi známými chodbami až do kanceláře ředitele. Ten už po Pallově zradě tuto funkci nezastával. Nevím, co se s ním stalo, ale zatím to tady dočasně řídil někdo z armády. Po cestě jsem potkal několik vojáků, všichni mi předpisově zasalutovali. Jeden z nich mě oslovil.
„Generále Imaro, jste tady kvůli těm zajatcům?"
Prohlédl jsem si mladinkého velitele, který se zničehonic objevil vedle mě. Byl hubený, skoro vychrtlý, téměř jsem se bál, že kdybych do něj strčil, rozpadne se na kousky, ale výraz obličeje měl rázný a odhodlaný. Světle hnědé na krátko ostřihané vlasy odhalovaly jeho trochu odstáté uši. Vypadal opravdu mladě. Přemýšlel jsem, kolik mu může být a jak je možné, že už je velitel. I když čemu jsem se divil... ze mě se stal generál a bylo mi sedmadvacet. Pallova zrada nás připravila o nejzkušenější důstojníky, a kdybych se na to měl dívat objektivně, tak Shira tomu taky moc nepomohl. Hodně našich nejlepších mužů zemřelo jeho rukou. Co zbývalo, jsem byl já a pár mladých kapitánů, kteří rychle povýšili. Znovu jsem se podíval do pihovatého obličeje a napadlo mě, co asi dělal během války. Pravděpodobně chodil na základní školu.
„Ano, jsem tu kvůli těm zajatcům," přikývl jsem. „Kde je držíte, veliteli?"
Mladík mě zavedl do malé místnosti, kde seděli tři muži za počítači. Neměli uniformy a nevypadali na vojáky, spíš patřili k informační službě.
„Generále," oslovil mě jeden z nich. Ten, na rozdíl od těch dvou zbylých, kteří nemohli být o mnoho starší než velitel, měl už značně prošedivělé vlasy a vrásky kolem tmavých očí. Hned jsem se cítil líp, že v téhle mateřské školce nejsem jediný dospělý.
„Jsem Krystof Sornen z informační služby a tohle," ukázal na ty dva kluky. „jsou moji asistenti."
„Zdravím vás," potřásl jsem mu ruku. „Co mi řeknete o těch zajatcích?"
Sornen mi pokynul k jednomu z monitorů. Na obrazovce jsem spatřil černobílé záběry z tmavého pokoje, ve kterém kolem stěn posedávalo pět mužů.
„Máme tady jednu místnost, kterou používáme jako zadržovací celu pro nové vězně," vysvětlil velitel. „Jsou tam kamery, takže můžeme sledovat jejich pohyb."
Při pohledu na záběry z cely mě přepadl podivný pocit deja-vu. Prohlížel jsem si tváře zajatců a přemítal, jestli někoho z nich neznám. Všichni do jednoho na sobě měli zaprášené a rozedrané císařské uniformy. Vypadali vyčerpaně a hladově.
„Dali jste jim něco k jídlu?" zeptal jsem se.
„Má to smysl?" ozval se Krystof Sornen. „Rada je stejně odsoudí k smrti."
Jasně. I tohle mi přišlo povědomé. Když jsem na monitoru sledoval těch pět mužů, unavených, vyhladovělých a čekající na smrt, dělalo se mi zle. Sám jsem to prožil, když mě drželi jako vězně společně s Mayou a velitelem Rayou. A sám jsem okusil jaké to je hledět do hlavně pušek popravčí čety. Ať už udělali cokoli, tohle si nezasloužili.
„Dejte jim najíst," rozkázal jsem. Ať si o tom ostatní mysleli cokoli, nedali na sobě nic znát. Mladý velitel pouze přikývl a vykoukl na chodbu, kde stáli dva vojáci a přetlumočil jim můj rozkaz.
„Už jste z nich něco dostali?" obrátil jsem se zpět na Sornena.
„Jen jména a hodnost," odpověděl a podal mi list papíru. Zběžně jsem ho přehlédl pohledem. Pět jmen, ani jedno z nich mi nic neříkalo. U jednoho z nich byla poznámka "kapitán."
„Který z nich je ten důstojník?" zeptal jsem se a znovu upřel pohled na monitor.
„Ten černovlasý úplně v rohu," ukázal jeden z mladíků.
Přiblížil jsem se k obrazovce ještě o něco blíž a snažil se rozpoznat rysy toho muže. Zdál se mi povědomý, ale nedokázal jsem si ho zařadit. Kromě toho nahrávka z kamery přece jen nebyla tak kvalitní.
„Chci si s ním promluvit.“
„Jistě," řekl velitel. „Zařídíme to. Odvedeme ho do výslechové místnosti a dáme mu pouta."
Pohyb na obrazovce přitáhl moji pozornost. Malým okýnkem ve dveřích do cely někdo zvenku prostrčil tác s jídlem. Zajatci ožili a vrhli se na kousky pečiva jako by týden neměli v ústech. Což možná neměli. Jediný, kdo zůstal sedět, byl právě ten důstojník. Pomalu se zvedl a něco prohodil ke svým lidem. Kamera zvuk nepřenášela, takže jsem neslyšel, co jim řekl. On jediný se ale jídla nedotkl. Patrně nám nevěřil.
Znovu jsem ho studoval pohledem. Mohl být o pár let starší než já, měl krátké černé vlasy, tmavé oči, docela hezké, souměrné rysy a... najednou jsem si vzpomněl, odkud ho znám.
Byl to on, kdo vyjednával se Shirou ohledně vstupu do císařova apartmá a patrně to byl i ten, s kterým mluvil přes vysílačku, když jsme zajali císaře. Tep se mi zrychlil, v ústech mi najednou vyschlo. Ten muž mohl vědět, co se stalo s Shirou.
*
Hleděl jsem na jeden z monitorů. Záběry, které ukazoval, se lišily od těch předtím. Díval jsem se do miniaturní místnůstky, kam se stěží vešel kovový stůl a dvě židle. Na jednu z nich právě posadili zajatého důstojníka.
„Vše je připraveno," ozval se Sornen. „V místnosti jsou zabudované mikrofony, takže uslyšíme, co budete říkat," informoval mě.
Věděl jsem, že náš rozhovor bude nahráván a nelíbilo se mi to. Možná jsem mohl počkat na nějakou lepší příležitost k hovoru, ale chtěl jsem zjistit, co ví.
„Generále," vyzval mě mladý velitel, „půjdeme?"
Nasměroval mě ven na chodbu a po pár metrech jsme stanuli před kovovými dveřmi. Před nimi stáli dva vojáci, kteří mi zasalutovali.
„Mají vás doprovodit?" zeptal se velitel a hlavou kývl směrem ke strážným.
„V pořádku, půjdu sám," řekl jsem a vstoupil do místnosti.
Zavřel jsem za sebou dveře a pomalu si sedl naproti kapitánovi. Muž mě ostražitě pozoroval, na jeho tváři jsem zaznamenal náznak překvapení.
„Jsem Taira Imara," představil jsem se. „Rád bych si s vámi promluvil."
„Vím, kdo jste," podpověděl zajatec. „Patrně si nevzpomínáte, ale už jsme se setkali."
„Pamatuji si vás," řekl jsem pomalu a sledoval kapitána pohledem. Snažil jsem se ho odhadnout. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by s ním měly být nějaké problémy.
„Co s námi uděláte? Popravíte nás?"
„O tom rozhodne Rada. Ale když budete spolupracovat, promluvím ve váš prospěch," víc jsem mu s čistým svědomím slíbit nemohl.
Muž chvíli hleděl do mé tváře jako by přemýšlel, zda mi může věřit. „Co chcete vědět?"
„Popište mi všechno, co se dělo od té chvíli, co jsme s Shirou vešli k císaři."
Kapitán přikývl a spustil.
„Velel jsem jednotce, která měla zajistit vnitřek hotelu a hlídat nejvyšší patro. Když jste vstoupili do císařova apartmá, nějakou dobu se nic nedělo. Ale pak jsme zaslechli střelbu. Snažil jsem se vysílačkou spojit s mými lidmi uvnitř. Chtěl jsem, aby mi potvrdili, že nejde o žádné ohrožení. V první chvíli jsme si mysleli, že to vás jen císař nechal zastřelit. Jenomže, pak se ozval v rádiu Shira."
Tohle přesně odpovídalo tomu, co jsem si pamatoval i já. Věděl jsem, že nebude lhát o ničem, co si můžu ověřit.
„Takže s vámi Shira celou dobu vyjednával."
„Ano," přikývl. „Ale musíte pochopit, že já nejsem pro takové situace vycvičen, neměli jsme se čeho držet. Zaskočili jste nás. Nevěděl jsem, jak postupovat. Takže jsem prostě vyhověl vašim požadavkům a rozkázal, aby se vojáci stáhli z hotelu. Měli jsme v plánu vyčkat, až opustíte budovu a zaútočit někde po cestě, kde budeme mít lepší podmínky. Povolal jsem další jednotky, společně s ostatními důstojníky jsme se shodli na tomto plánu. Jenomže pak mi Shira oznámil, že on a císař zůstanou uvnitř a ven půjdete jen vy a ty ženy. To nás zaskočilo. Museli jsme narychlo vymýšlet jinou strategii. Věděli jsme, že vás budeme muset nechat jít a zaměřit se na to, jak proniknout do toho pokoje."
Znovu jsem se v duchu musel obdivovat Shirově inteligenci a znalostem. Měl pravdu a rozhodl se správně, když nás donutil se rozdělit. Podle toho, co mi tady teď ten muž říkal, by nás postříleli hned, jak bychom s císařem vystrčili nos ven z hotelu. To ovšem nic neměnilo na faktu, že obětoval svůj život, aby nám zajistil bezpečnou cestu.
„Předpokládali jsme, že Shira neohrozí život císaře, dokud nebude mít jistotu, že jste mimo nebezpečí."
„Proto jste se na něj vrhli hned, jak jsme zmizeli z hotelu," v mém hlase zazněla nenávist. Jasně a čistě. Věděl jsem, že ten muž přede mnou jen plnil rozkazy. Stejně jako já, jako všichni vojáci. Přesto v tu chvíli bylo obtížné zůstat objektivní.
Jestli si kapitán mého rozpoložení všiml, nijak to nekomentoval. Jenom věcně pokračoval v popisu událostí.
„Poslali jsme tam průzkumný tým ze střechy. Doufali jsme, že se nám podaří Shiru zasáhnout. Jenomže on jako by to čekal. Během chvíle odpravil všechny naše vojáky."
To jsem si pamatoval. Ta přestřelka, co jsem zaslechl z mobilu. Netrvala dlouho.
„A p...pak?" Hlas mě zradil. Studený pot mi vyrazil na dlaních. Snažil jsem se navenek zůstat klidný, ale bylo čím dál těžší se ovládnout. Bál jsem se, děsil se toho, co uslyším.
„Obklíčili jsme tu místnost a rozhodli se zaútočit z více stran. Hlavní dveře jsme odpálili menší výbušninou a současně se naši vojáci spustili ze střechy. V první chvíli tam byl zmatek, běželi jsme k císaři, snažili jsme se ho odvázat. Shiru jsme nejdřív neviděli, ale pak zničehonic padl jediný výstřel a..." zavrtěl hlavou a odmlčel se.
„A ten prostřelil císaři hlavu?" Věděl jsem to od začátku. Byl to Shira, kdo císaře zabil. Z nějakého důvodu jsem z toho měl radost.
„Smrt císaře způsobila povyk, vojáci opustili svoje pozice a snažili se Shiru zabít. On...já ani nevím, co se dělo pak. Byl tam strašný křik, chaos, ohlušující střelba. Na tak malém prostoru se bojuje špatně. A Shira to věděl. Využíval toho. Chvíli se držel opravdu dobře, skoro jsem se bál, že ho nedostaneme. Mnoho mých mužů padlo. Ale měli jsme obrovskou převahu, dovnitř postupovali další a další naši vojáci. Nemohl nás všechny pozabíjet. Jeho cílem bylo probít se na střechu."
Na okamžik se odmlčel a já s bušícím srdcem hltal každé jeho slovo. Ani jsem si neuvědomil, jak pevně svírám ruce v pěst. Tak pevně, že se mi nehty zarývaly do masa.
„Vím, co se o Shirovi říkalo, ale vždycky jsem si myslel, že jsou ty povídačky přehnané."
Bylo na něj vidět, že dalši větu vyslovil jen s největším sebezapřením. „Nikdy jsem nikoho neviděl bojovat tak jako jeho. Byl rychlý, přesný, smrtící. Sám jsem ho zasáhl nejméně dvakrát, měl tolik zranění, že jsem nechápal, že na místě nevykrvácí a přesto pořád bojoval dál."
Z těch slov se mi dělalo zle. Před očima jsem viděl Shiru zbroceného krví uprostřed masakru, který ho stál život. Odvrátil jsem pohled. Nechtěl jsem, aby na mě poznal, jak moc jsem otřesený.
„Nakonec se prostřílel až na střechu. Pronásledovali jsme ho, ale zmizel nám."
„Jak zmizel?" S nadějí jsem se na něj opět zadíval.
„Na střeše jsme našli už jen jeho zakrvácený kabát. Předpokládali jsme, že se nějak dostal dolů. Musel sešplhat, protože požární schodiště jsme za sebou strhli. Okamžitě jsme po něm začali pátrat."
Dostal se pryč. Dostal se ven. Snažil jsem se uklidnit, udusit tu jiskru naděje, která hrozila, že mě spálí. Už jsem se smiřoval s tím, že to Shira nepřežil. Bylo to mnoho týdnů, nikde po něm ani stopa. Žádná zpráva, ani náznak. Ale já stejně pořád doufal v zázrak.
„Nakonec jsme ho objevili," řekl a já se třásl, jak jeho příběh skončí. Vezme mi tenhle nepřátelský kapitán naději úplně? Řekne, že Shiru střelili do hlavy? Potvrdí, že viděl jeho mrtvé tělo?
„Ukradl jedno z našich aut a snažil se uprchnout. Zastavili jsme ho, auto narazilo do kamenného sloupu, převrátilo se. V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že je mrtvý. Poslal jsem tam pár vojáků, aby to obhlédli. Ale..." zavrtěl hlavou a znovu se odmlčel.
„Shira nebyl tak mrtvý, jak jste si myslel?" tipoval jsem a v duchu musel černovlasého muže obdivovat. Jenom on by dokázal vydržet tak dlouho proti přesile. Zraněný, krvácející a pořád pokračovat.
„Začal po nás střílet, než jsme se vzpamatovali, zabil několik mých vojáků, pak se odplazil do blízkého domu a opevnil se tam. Věděl jsem, že teď už ho dostaneme. Nedokázal se postavit, měl zpřelámanou nohu, byl vyčerpaný, ztratil spoustu krve, nemohl vydržet dlouho."
Na okamžik jsem zavřel oči. Bože, Shiro.
„Jenomže pak jste začali s útokem a my jsme měli jiné problémy než Shiru.“
„Myslíte, že to mohl přežít?"
Viděl jsem, jak se na mě zadíval, když zaslechl ten skoro prosebný tón v mém hlase.
„Během vašeho náletu to tam celé spadlo, nevěřím, že to mohl přežít," promluvil konečně. Navzdory jeho slovům jsem pocítil nepatrnou úlevu. Neviděl Shiru umírat a tím mi nesebral poslední naději. Pořád se odtamtud mohl nějak dostat. Věřil jsem tomu. Musel jsem.