V poutech (XVIII).
Ležel jsem natažený na posteli a zíral do stropu. Jak je to dlouho, co jsem se normálně vyspal? Připadalo mi to jako celé dny. Bez telefonu, bez hodinek, bez slunečního světla jsem nedokázal odhadnout, kolik času uplynulo od popravy Riisena a ostatních. Pár hodin, den? Všechno splývalo.
Třeštila mi hlava z nevyspání, oči mě pálily. Posledních několik hodin jsem jel na čistý adrenalin, ale teď když jsem se konečně uklidnil, na mě padla únava.
Místnost bez oken ozařovala vysoká papírová lampa stojící vedle dřevěného nočního stolku. Ze tří žárovek však jedna praskla a druhá svítila asi jako nemocná světluška, takže v pokoji bylo spíš šero. Nevadilo mi to, oči se mi stejně samy zavíraly, potřeboval bych spát.
Bohužel v tom hrobovém tichu, bez možnosti jiného rozptýlení, se mi vzpomínky na popravu vplížily zpátky do hlavy a nedopřály oddechu. A jakmile jsem je silou vůle zahnal, musel jsem myslet na Mayu. Představoval si, jak se zatnutými zuby snáší doteky obtloustlého císaře, a cítil se provinile. Teprve někde na hranici bdění a spánku mi moje mysl nabídla docela jiné obrazy. Se vzpomínkou na Shirova horká ústa a zkušené prsty jsem konečně usnul.
Když jsem se probral z bezesného spánku, chvíli trvalo, než mi došlo, co se stalo a kde se nacházím. Avšak poté na mě události uplynulých dní dolehly s veškerou svou necenzurovanou hrůzou.
Pomalu jsem se vydrápal z přikrývky a posadil na posteli. Rozhlížel jsem se po potemnělé místnosti, ale vše bylo na svém místě, nic se nezměnilo.
Shira se nevrátil.
Cítil jsem se odpočatý, musel jsem prospat minimálně šest, osm hodin. To by už měl být zpátky.
Samozřejmě ho mohlo cokoli zdržet, nebo on sám špatně odhadl, kolik mu jeho úkol zabere času. O nic nejde, jistě dříve nebo později dorazí.
Neznamená to, že se mu něco stalo.
Zahnal jsem nepříjemnou úvahu a vylezl z postele. Za hrnek kafe bych vraždil, ale na stole zůstalo jen pár zbytků od včerejška a nedopitá láhev vína.
Snědl jsem, co se ještě sníst dalo, a zbytek smetl do koše.
Natáhl jsem si na tělo džíny a bílé triko, které jsem našel ve skříni s oblečením a bez dovolení si přivlastnil. Nevím, jestli to byly Shirovy věci, tričko mi jakž takž padlo, ale kalhoty mi neustále sjížděly z boků. Pásek, který jsem vytáhl ze své zničené uniformy, to vylepšil jen trochu.
Chvíli jsem listoval knihami, které ležely na zemi, pak mi zvědavost nedala a mrkl na trezor ukrytý pod dřevěnou podlahou. Samozřejmě jsem ho nemohl otevřít, byl zabezpečen kódem.
Jak čas ubíhal, moje nervozita narůstala. Musely už uplynout celé hodiny a pořád žádný náznak, že by se měl Shira vrátit.
Pamatoval jsem na jeho radu, abych neodcházel, ale jak dlouho mám čekat? Nechtěl jsem ani pomyslet na možnost, že by se vrátit nemusel.
Pohledem jsem hypnotizoval dveře, jako bych je mohl jen silou vůle přinutit, aby se otevřely.
Dlouhé minuty se nic nedělo a já už nedokázal nečině čekat. Sebral jsem svoji bundu a navzdory varování vyrazil ven.
*
V tichosti jsem se vyplížil z domu a rozhlédl se. Byla hluboká noc, trochu poprchávalo a na asfaltové silnici se začínaly tvořit louže. Skryl jsem se za podivně zapáchající kontejner stojící kousek od vchodu a rychle zhodnotil situaci.
Nacházel jsem se v bytové čtvrti, podél ulice se z obou stran tyčily cihlové domy, některé z nich znatelně poničené, jiné skoro nedotčené a patrně obývané vojáky. V okolí se nenacházela živá duše, ale hned, jak jsem si pomyslel jaké mám štěstí, objevila se na druhé strany silnice hlídka. Stáhl jsem se ještě více do stínu, skupinka deseti vojáků mě minula bez povšimnutí.
Nevěděl jsem žádný plán, ale kdyby nic jiného tak průzkum okolí mi alespoň dá představu, kde se nacházím. Bál jsem se o Shiru, ale netušil, kde bych ho měl začít hledat.
Kousek od domu parkoval bílý sedan. Starý, odřený a od pojmenování starý vrak ho dělilo jen pár let a hodně fantazie. Počkal jsem, až se hlídka vzdálí a přeběhl k němu. Potichu jsem otevřel a vklouzl na sedadlo řidiče.
K mému překvapení mělo auto funkční navigaci. Konečně se na mě usmálo štěstí. Zapnul jsem ji a načetl mapu. Šlo to pomalu, signál byl mizerný. Snad se mi podaří pomocí GPS zaměřit polohu. Pak už bych věděl, kde se základna nachází.
Dělej, dělej, popoháněl jsem ten předpotopní přístroj, který odmítal spolupracovat. Mapa se vykreslovala hlemýždí rychlostí.
Někdo zvenku zabušil na okénko a já skoro vyletěl z kůže.
„Co tam děláš?!"
A jsem v hajzlu...
Světlo baterky posvítilo do auta a já zoufale hleděl na displej navigace v naději, že se konečně rozběhne. Mapa se na poslední chvíli zobrazila a já mrkl na blikající tečku ukazující moji polohu společně se souřadnicemi, které jsem ale neměl šanci si zapamatovat.
„Vystup!" přikázal hlas a dveře se otevřely.
Voják v císařské uniformě mi posvítil do obličeje a vytáhl z auta. Vedle něj stál ještě jeden.
Jsou jenom dva, zvládl bych je.
„Z jaké jsi jednotky?" zeptal se mě voják, tak čtyřicetiletý muž s ošklivou jizvou na krku. V ruce držel baterku a byl ozbrojený puškou, kterou měl přehozenou přes rameno. Rychle jsem zhodnotil pohledem i druhého muže. Byl o něco mladší, světlovlasý s vodnatýma očima a táhl z něj alkohol.
Dokázal bych je přemoci, ale třeba by stačilo se z toho nějak vymluvit. V rychlosti jsem vymýšlel nějakou uvěřitelnou odpověď, ale ten nalitej blonďáček mě předběhl.
„Počkej," vrazil do druhého muže ramenem a uchechtl se, „to jen ten povstalec, Shirův vojáček na hraní."
Jo, je skvělý bejt slavnej.
„Neměl by ho mít na vodítku?" ušklíbl se ten starší a já v duchu vymýšlel záložní plán. Ani jeden z mužů nevypadal, že by se z mé strany obával útoku. Nepovažovali mě za hrozbu. Proč taky? Podle nich jsem byl vyjukaný, neozbrojený zajatec.
Koutkem oka jsem zaregistroval vracející se hlídku. Lepší a lepší.
„Asi chtěl utéct," zašklebil se světlovlasý, také z jeho pohybů se dalo soudit, že má v krvi nějaký ten alkohol. Ne že by se potácel, tak opilý nebyl, ale reflexy měl zpomalené.
Proto začnu s tím starším.
Skupina vojáků přecházela po druhé straně silnice, ale nevšímala si nás. Patrně tři muži přátelsky diskutující vedle auta nepůsobili podezřele. Když budu mít štěstí, minou nás úplně. Do té doby počkám.
Stále drobně pršelo, rudá uniforma obou vojáků se leskla kapkami vody.
„Taky bych se koukal zdekovat," zasmál se ten s puškou, kterou si mezitím stáhl z ramene. „Snad lepší zdechnout u zdi než se dostat do drápů toho sadistickýho magora..."
Podle té poslední poznámky se dalo usoudit, že ani mezi svými spolubojovníky si Shira moc přátel nenadělal. Báli se ho. Stejně jako se ho báli dozorci ve vězení. Možná to byl záměr. Chtěl dostát své pověsti chladnokrevného vraha a viditelně se mu to dařilo. Vzpomněl jsem si, jak vypadal na popravě. Chladný, nebezpečný, smrtící, s ledovým výrazem, který zmátl i mě.
Hlídka už byla skoro pryč, ještě pár okamžiků a budeme mimo jejich dohled.
Oba muži se pobaveně smáli, zjizvený se nechutně ušklíbl a píchl do mě hlavní své útočné pušky.„Divím se, že ještě můžeš na nohy..."
Teď přišla moje šance.
Bleskurychle jsem uhnul do strany, rukou sevřel hlaveň zbraně a vypáčil mu jí téměř bez námahy z neodporujících prstů. Pažbou jsem ho udeřil přes hlavu tak nečekaně, že se beze slova skácel k zemi. Druhý vykřiknout stihl, ale po zbrani u pasu už nesáhl. Tvrdá rána ho poslala za jeho parťákem.
Celé to nezabralo víc než pár vteřin.
Dlouhá puška byla jako zbraň nepraktická, zbytečně by přitáhla pozornost, proto jsem si vzal jen pistoli toho blonďáka, kterou jsem si zastrčil zezadu za opasek pod bundu.
V rychlosti jsem oba omráčené muže prohledal. Jeden z nich měl mobil, zapnutý a nezabezpečený. Strčil jsem telefon do kapsy a přemýšlel, zda se vrátit do auta k navigaci, ale nakonec jsem to zavrhl. Mobil bude stačit, musím se pohnout, hlídka se bude brzy vracet.
Rozběhl jsem se ulicí nahoru, držel se ve stínu cihlových domů a po nějaké době narazil na parkoviště plné nákladních aut a vojáků.
Skryl jsem se do průchodu a vytáhl mobil. Načetl mapu, zapnul určování polohy a konečně se alespoň trochu zorientoval.
Severní část města, úplná periferie, kousek od skladovacích prostor a...několika pohyby palcem a ukazovákem po displeji jsem přiblížil mapu...hotel. Kousek odsud se nacházel hotel.
Maya je v císařově apartmá...
To řekl Shira. Mohlo to být jen podivně zvolený obrat, ale také to mohlo znamenat, že císař je v opravdovém apartmá. V hotelovém apartmá...a tam musela být i Maya.
Mrkl jsem znovu do mapy a zvážil nejlepší cestu až tam. Chtěl jsem se vyhnout parkovišti. Hemžilo se to tam vojáky. Zdálo se, že něco nakládají na korbu náklaďáků. Možná se stěhují...
Vypnul jsem mobil a strčil ho do kapsy bundy. Pohled ven z průchodu mě informoval, že se ještě víc rozpršelo, i když dunění lijáku jsem zaregistroval teprve teď. Těžké kapky dopadaly na asfaltovou silnici, proudy vody se valily kolem obrubníků do kanálů.
Opustil jsem svůj úkryt a vkročil do ledového závoje deště. V mžiku jsem byl zmáčený od hlavy až patě. Ale mělo to i světlou stránku, ten slejvák mě lépe skryje.
Vyrazil jsem, ale nedostal se daleko.
Pod střechou jednoho z domů se o zeď opírala povědomá postava.
V dešti jsem neviděl tak dobře, ale muž v černém kabátě a s katanou v ruce nemohl být nikdo jiný. Srdce mi poskočilo radostí, zaplavila mě neuvěřitelná úleva. Teprve teď jsem si uvědomil, jak moc jsem se bál, že už ho nespatřím.
Bez pomyšlení na vlastní bezpečí jsem se rozběhl nejkratší cestou přímo k němu. Hlídka si mě všimla dřív, než jsem stihl dorazit k Shirovi.
„Stůj!" zaslechl jsem hlas a varovný výstřel mi zasvištěl kolem hlavy.
Černovlasý zabiják se odlepil ode zdi. V okamžiku, kdy ho vojáci spatřili, o poznání znejistěli. Využil jsem jejich zaváhání a rychlým krokem se dostal až k Shirovi, ale ten upínal pohled na poručíka, který vedl hlídku.
„Je tu se mnou," pronesl chladně a probodl ho pohledem, který mohl vraždit.
Shira se choval stejně sebejistě jako vždy, přesto něco na jeho držení těla, něco v jeho obličeji mi připadalo jiné. Zmáčené vlasy se mu lepily na tvář, všiml jsem si zaschlých skvrn od krve na obličeji a na krku, které rychle smýval déšť. Dlouhý kabát byl celý zašpiněný od bahna, pravá ruka svírající meč se lehce chvěla.
„M...my nevěděli, že...neviděl jsem..." začal koktat poručík.
„Zmiz," řekl černovlasý muž tónem, na kterém bylo jasně znát, že je zvyklý dávat rozkazy.
Poručík se svojí hlídkou se nenechal dvakrát pobízet a urychleně vyklidil pole. Během chvíle jsme osaměli.
„Shiro," natáhl jsem ruku, mokré prameny mu shrnul z podivně rozpálené tváře.
Císařův nejlepší zabiják udělal krok směrem ke mně a zřítil se mi do náruče.
Byl postřelený.