V poutech (2) XX.
V tichosti jsme následovali Soru ještě asi deset minut. Poprvé jsem si všiml, že Shira trochu napadá na pravou nohu, tu kterou měl tak ošklivě zlomenou. Při pohledu na něj jsem pocítil osten viny a napadlo mě, že takhle krátce po tak závažných zraněních by neměl pobíhat po temných uličkách a plánovat útok na Maratovi poskoky.
Rozhlédl jsem se po okolí. To se moc nezměnilo, ale já měl pocit, že to tady začínám poznávat. Opravdu jsme se už dávno nenacházeli v Kashimě, tyhle malé, dřevěné chatky, které teď byly spálené k nepoznání, stávaly kousek od našeho domu. Velký rozlehlý dub tyčící se proti ztemnělému nebi tady rostl už stovky let a s Tamiko jsme si k němu chodívali hrát. Teď však byl suchý a mrtvý. Jeho větve bez listů zlámané a poničené. Válka tu všechno změnila. Přesto jsem netápal, kde se nacházíme. Byli jsme už jen malý kousek od mého rodného domu. Naposledy jsem tudy procházel před čtyřmi lety a nikdy by mě nenapadlo, že až se sem jednou zase vrátím, budu se tajně plížit nocí s bývalým císařským zabijákem.
Prošli jsme mezi zanedbanými zahradami až k neudržovaným, rozrostlým keřům a tam se Sora zastavil. Teď jsem se orientoval perfektně. Za zahradami se nacházela ještě jedna malá jabloňová alej a pak několik velkých domů. Tři z nich byly opuštěné, jejich obyvatelé se odstěhovali ještě před válkou. Kromě mojí rodiny zde žil ještě jeden postarší pár. Nebo alespoň před čtyřmi roky to tak ještě bylo. A samozřejmě starý doktor Soichiro, jehož obydlí se nacházelo až úplně na konci hned u lesa. Z mého rodného domu jsem odsud zahlédl jen střechu a horní řadu oken. Ve výhledu mi bránili vzrostlé stromy podél vysokého kamenného plotu, který ohraničoval náš pozemek. Těžká kovová brána do zahrady byla pečlivě uzavřená. Okolí se zdálo opuštěné, nikde ani noha. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tady pohybovali nějací lidé.
„Ty víš, kde se ukrývají?" zeptal jsem se Sory šeptem.
„Tři jsem zahlédl z druhé strany domu, hned na kraji lesa, ty odsud neuvidíme. Jeden se krčil vedle toho opuštěného domu, ale teď už tam není. A támhle," ukázal na auto stojící v temné uličce, které jsem teprve teď zaregistroval, „seděli další dva."
„Co dál?"
„Počkáme na posily a zaútočíme," ozval se Jori.
„Ty nebudeš útočit na nikoho," zpražil ho Shira, který se objevil vedle. „Zůstaňte tady a počkejte na ostatní, já to tam zatím obhlédnu."
„Stůj," chytil jsem ho za ruku a zadíval se mu do očí. „Půjdu s tebou."
„Ne, Tairo," zavrtěl hlavou. „Kdyby tě zahlédli..."
„Dám si pozor," Shira chvíli studoval můj obličej, pak se prsty dotkl mé tváře. Nakonec sotva znatelně přikývl.
„Jestli půjde on, já chci jít taky," vložil se do toho ten otravný fracek.
„Nemám čas dělat někomu chůvu," řekl pevně Shira Jorimu a já přemýšlel, jestli to platí i pro mě.
Shira hodil na zem svoji černou tašku, sklonil se, rozepnul zip a začal z ní vyndavat nějaké věci. Nejprve dvě pistole, z toho jednu podal mě a jednu si zastrčil zezadu pod bundu za opasek kalhot, potom náboje, které jsem schoval do kapsy bundy. Nakonec vytáhl malý dalekohled, který si pověsil na krk.
Shira vstal, sundal si ze zad svoji katanu a podal ji Jorimu. „Ručíš mi za ní hlavou.“
Chlapcova tvář se rozzářila a nadšeně přikývl. Shirův meč svíral v rukou jako by to byla svatá relikvie.
„Zůstaňte schovaní, dokud se nevrátíme," přikázal ještě černovlasý muž. Potom mě chytil za paži a postrčil do stínů vzrostlých jabloní, které stály v řadách před námi.
„Drž se za mnou," instruoval mě, zatímco jsme se plížili mezi stromy v téměř neproniknutelné temnotě. Neviděl jsem ani na krok, pohled upřený na Shirových zádech přede mnou. Šel jsem za ním, jak mi přikázal, a snažil se neudělat sebemenší hluk. Shira se pohyboval opravdu neslyšně, bylo na něm znát, že tohle nedělá prvně. Vlastně když jsem nad tím přemýšlel, plížení se temnými uličkami měl Shira přímo v popisu práce. A uměl to dokonale. Přesto jsem zaregistroval, že ho i tentokrát pravá noha trochu limituje. Kdybych to nevěděl asi bych si toho sotva všiml, ale takhle jsem hned zaznamenal, že váhu přenáší víc na levou stranu. Vybavil jsem si tu ošklivou jizvu na pravém stehně.
Shira zastavil a přikrčil se za zbytky rozbořeného plotu. Sedl jsem si vedle něj a mlčky sledoval, jak přiložil dalekohled k očím a několik minut detailně pozoroval okolí. Z našeho místa jsme měli celkem slušný rozhled, konečně jsem také spatřil svůj rodný dům, který se tyčil asi tři sta metrů před námi. Byla to velká, prastará budova, několikrát přestavovaná a rekonstruovaná, bydleli zde už prarodiče mého otce. Naší rodině patřil od té doby. Hleděl jsem na světla v oknech a snažil se odhadnout, co se asi děje tam za zdmi.
Vzpomněl jsem si, jak jsme si jednou s Tami hráli na honěnou a já rozbil jednu matčinu oblíbenou vázu. Roztříštila se na úplně malinkaté, ale ostré střepy, Tamiko pak na jeden z nich šlápla a rozřízla si nohu. Dodnes si pamatuju, jak moc se na mě tehdy matka zlobila. Nesměl jsem čtrnáct dní opustit dům a musel pomáhat se všemi možnými domácími pracemi. Od té doby jsem věděl přesně, kolik oken se v domě nachází. Bylo jich dvacet osm a já je všechny za trest umýval.
Shira konečně sklonil dalekohled a beze slova mi ho podal. Zvedl jsem ho k očím a zadíval se na ztichlou ulici před námi jeho nočním viděním. Důkladně jsem prohlížel všechny temné kouty a stíny. V autě zaparkovaném v úzkém průjezdu jsem objevil první dva slídily. Seděli přesně tam, kde mi řekl Sora. Za polorozpadlou kamennou zdí vykukoval další muž a ve stínu neudržovaných okrasných šeříků jsem objevil čtvrtého. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, další jsem nespatřil.
Vrátil jsem dalekohled Shirovi a posunky mu naznačil, kde jsem zahlédl ty čtyři Maratovi lidi. Shira přikývl a prstem ukázal na střechu opuštěného domu, který sousedil s tím matčiným. Chvíli jsem se tam upřeně díval, pak jsem i znovu sáhl po Shirově dalekohledu, ale i tak jsem si nevšiml ničeho podezřelého. Zavrtěl jsem hlavou a chtěl mu vrátit dalekohled, ale on mi ho znovu přiložil k očím a zašeptal tak těsně u mého ucha, že se mě jeho rty dotýkaly. Což docela dost rozhodilo moje soustředění.
„Sleduj ten stín u rozbitého okna," poradil mi a já tak učinil.
Měl pravdu, něco se tam pohybovalo. Nebo bych měl říct někdo.
„Je tam jeden možná dva," vydechl skoro neslyšně.
„Odstřelovač?" zeptal jsem se šeptem,
„Pravděpodobně."
„Jak jsi..."
„Je to ideální místo. Dost bych se divil, kdyby tam nikoho neposlali," vysvětlil Shira a stáhl mě trochu hlouběji do stínu.
„Toho na střeše se musím zbavit dřív, než zaútočíme. Omrknu to ještě z druhé strany domu. Počkej tady. Jsem tu za chvíli."
Chtěl jsem zaprotestovat, ale nakonec jsem jen souhlasně přikývl a sledoval, jak Shira zmizel ve stínech. Použil jsem znovu dalekohled a pozoroval Shirovy kroky. Byl velmi opatrný a nenápadný, a brzy se mi ztratil. Přestože jsem se snažil, znovu jsem ho už nezahlédl. Místo toho jsem se vrátil k pozorování Maratových lidí. Ti dva v autě se ani nepohnuli, ale ten hlídkující u rozbořené zdi občas zmizel za rohem domu a po chvíli se zase objevil. Ten čtvrtý mezitím opustil své místo a vydal směrem ke mně. Došel až k prvním jabloňovým stromům a já se skryl do vysoké trávy, co to šlo. Skoro jsem ani nedýchal, když se zastavil jen pár metrů ode mne. Zaslechl jsem rozepínání zipu na kalhotách a pak už jen charakteristické zvuky muže konajícího potřebu. Když dokončil, co potřeboval, vracel se zase po okraji aleje zpět na ulici podél vysoké zdi ohraničující zahradu u našeho domu.
Shira se objevil asi po pěti minutách.
„Viděl jsi někoho?" zašeptal jsem.
„Hlídkují tam další tři muži," řekl jen.
Pak mě vzal za ruku a beze slova postrčil do stínu stromů a po cestě zpět k Sorovi.
*
Když jsme se vrátili, čekala na nás kromě Sory a Joriho ještě slíbená pomoc v podobě skupiny bývalých císařových vojáků. Posedávali v tichosti kolem, rozeznal jsem jen temné postavy, ale jejich upřené pohledy jsem cítil na tváři celkem jasně. Vnímal jsem, jak si prohlížejí mě a hlavně Shiru a napadlo mě, kolik z nich ví, co se opravdu událo v tom hotelu a kdo prostřelil hlavu císaři. Ale ať už znali pravdu nebo ne, nikdo se neodvážil proti Shirovi cokoli říci. Jeden z mužů se zvedl a zamířil k nám. Měl na sobě oprýskanou uniformu gardistů, která se mu na rukávech už začínala párat. Výložky na ramenou prozrazovaly, že muž je poručík. Nebo minimálně to, že ta uniforma patřila poručíkovi, opravil jsem se v duchu. Voják měl zarostlou tvář a chytré oči, které si nedůvěřivě prohlížely mě a Shiru. Byl o dost starší než já, dlouhé, zaprášené vlasy notně prošedivělé. Přesto jeho držení těla i postoj naznačoval, že ještě zdaleka nepatří do starého železa.
Znovu mě přejel pohledem a ušklíbl se. „Nevěděl jsem, že nám bude pomáhat i generál odboje."
Takže mě poznal. Jo, je skvělý být slavný.
„Možná jsem z odboje, ale tady jak doufám máme všichni společný cíl," odpověděl jsem rozvážně. „Pomoci paní Darje."
Jenom krátce přikývl a obrátil oči k Shirovi, který si mezitím vzal od Joriho zpět svoji katanu.
„Mezi muži o tobě koluje zajímavá historka," oslovil ho poručík. Z jeho hlasu bylo znát, že se před Shirou má na pozoru, přestože se snažil jakékoli obavy zakrýt. „Prý jsi zradil císaře. Dokonce se říká, že jsi ho zabil."
Shira mu dlouze hleděl do očí jako by se ho pokoušel odhadnout. Pak pomalu vytáhl svůj meč z pouzdra. Skoro jsem přestal dýchat. Co má proboha v plánu?
„Ano, zabil jsem císaře, protože mě prodal," promluvil pomalu Shira, svoji katanu svíral pevně v ruce. „A jestli někdo z vás má potřebu pomstít jeho smrt," přelétl pohledem poručíka a pak i ostatní muže sedící ve stínu, „stojím tady."
Nikdo se ani nepohnul. Samozřejmě. Kdo by se postavil Shirovi a jeho meči by musel být buď úplný blázen nebo hodně fanatický přívrženec císaře. A v téhle skupince se nenacházel ani jeden ani druhý. Všichni do jednoho sklopili hlavy a mlčeli.
„Není nutné hned tasit zbraně," ozval se opatrně postarší poručík. „Jak řekl tady generál, všichni máme stejný cíl, pomoci paní Darje."
Shira na něj pohlédl a usmál se jako sluníčko. „Jsem rád, že si rozumíme."
S tím zasunul svoji katanu zpátky do pouzdra. Téměř jsem slyšel, jak si vojáci oddechli.
„Jaký je plán?" zeptal se Sora, který se objevil vedle nás. „Zjistili jste, kde jsou?"
Shira přikývl, vytáhl z kapsy své kožené bundy mobil a načetl do něj mapu okolí. Poručík společně se Sorou a Jorim se sklonili nad zářícím displejem.
Shira jim začal popisovat rozmístění Maratových lidí a současně i plán na jejich zneškodnění. Bylo vidět, že už si v hlavě promyslel, kde postavíme naše muže, kdy a jak zaútočíme. Občas jsem vstoupil do jeho monologu nějakou poznámkou, někdy se přidal poručík. Sora ani Jori, kteří stáli vedle, se do rozhovoru nezapojovali.
„Nejprve musíme zlikvidovat ty nahoře," uvažoval poručík stejně jako předtím Shira. „Kdyby tam měli odstřelovače, odpravili by nás jednoho po druhém."
„O to se postarám já," řekl Shira a nikdo z nás nezpochybnil jeho rozhodnutí. On byl přesně na takovou práci vycvičený.
„Může to být zrádné, měl by sis vzít sebou někoho jako zálohu," poznamenal poručík a mrkl na mě pohledem. „Co tady generál?"
„Ano, pomůžu ti," souhlasil jsem, ale Shira zavrtěl hlavou. „Jsem zvyklý pracovat sám a ty by ses neměl vůbec ukazovat."
Zachytil jsem jeho pohled, výraz Shirovy tváře naznačoval, že o tom nehodlá diskutovat. Snad zlikvidovat jednoho muže na střeše, pro něj nebude problém. Stejně jsem měl obavy. Věděl jsem, že Shira je skvělý bojovník, ale ta pravá noha ho bolela čím dál víc. I když dělal všechno proto, aby to na sobě nedal znát. A odvedl dobrou práci, byl jsem si jistý, že nikdo jiný si jeho obtíží nevšiml.
„Jakmile tam skončím, dám vám vědět," slyšel jsem zrovna říkat Shiru. „Pak je to na vás."
Poručík přikývl. „Pokud půjde všechno podle plánu, zbavíme se jich během chvíle."
Ještě nějakou dobu jsme řešili detaily našeho útoku, a já zjistil, že Shirova tajemná taška obsahuje mnoho dalších smrtících překvapení. Konkrétně několik zbraní, náboje a pár malých výbušnin, které měly způsobit zmatek a odvést pozornost.
Hleděl jsem na Shiru, který si mezitím připevňoval pouzdro s katanou na záda a kontroloval zásobník své zbraně. Měl vyrazit jako první a mě se při pohledu na ty přípravy zmocnil podivný pocit. Přistoupil jsem k němu a chytil ho za předloktí.
„Prosím, buď opatrný.“
„Za chvíli jsem zpátky,“ pousmál se a stiskl mi rameno.
Během několika vteřin zmizel ve stínech a já doufal, že se opravdu vrátí brzy.