V poutech (2) IX.
Byla hodina po půlnoci a já pořád ještě neusnul. Navzdory veliké únavě jsem nedokázal zabrat. Hektické události posledních dvou dnů na mě dolehly a já uvažoval, co bude dál. Měl jsem být šťastný, že je Shira zpátky, a já byl, ale současně jsem cítil i podivný svíravý pocit v žaludku. Celá tahle situace byla ubíjející. Dlouhé měsíce jsem si přál jen to, aby se Shira vrátil, a teď když se to stalo, jsem měl obavy. O Shiru, o Mayu, o to, co by mohla udělat Rada, kdyby se dozvěděla pravdu. Nechtěl jsem o něj znovu přijít. Jenomže co se stane, když zůstane se mnou? Pokud se mnou tedy vůbec bude chtít zůstat.
Ale na tohle jsem myslet nechtěl, tak jsem raději vzpomínal na minulou noc. Na to, jak se mě dotýká, jak tiskne svoje tělo k tomu mému, na jeho horká, hříšná ústa pohybující se v mém klíně. Zavřel jsem oči a zabral se do té fantazie. Nedočkavě jsem zajel svými prsty pod látku boxerek a... pípnutí mobilu mě vyrušilo. Usmál jsem se sám pro sebe, když jsem uviděl Shirovu zprávu.
Spíš?
Jako by mi četl myšlenky. Jak to dělá?
Ne, myslím na tebe. Naťukal jsem odpověď v rychlosti.
A já na tebe. Co děláš? Při pohledu na tu zprávu mě napadlo, jestli se ptá jen tak nebo nějak tuší, co jsem měl ještě před minutou v plánu.
Jsem v posteli, nemůžu spát.
A přemýšlíš, co bychom dělali, kdybych tam byl s tebou?
Jak je možné, že mě má tak přečteného? Vybavil se mi vědoucí pohled těch modrošedých očí.
Ty mi čteš myšlenky?
Hleděl jsem na displej svého telefonu a čekal na odpověď. A pak se místo pípnutí zprávy mobil rozezvonil. Zrychlil se mi tep, když jsem stiskl tlačítko a přijal hovor.
„Tairo?" ozval se ten tak známý hlas, ze kterého se mi podlamovala kolena. I teď stačilo, aby jen vyslovil moje jméno a srdce se mi rozbušilo rychleji.
„Voláš, abys mi řekl, na co myslím?"
„Na něco, co ti nemůžu splnit, dokud nebudu zase u tebe," odpověděl s náznakem pobavení v hlase. Jenom poslouchat ho by mi stačilo. Krev mi divoce bouřila v žilách, vzpomínka na jeho zkušené prsty klouzající po mém nahém těle tak jasná a živá. Vypálená do mé mysli silou rozžhaveného drátu. A stejně tak spalující.
„Co bys se mnou udělal, kdybys tady byl?" vypravil jsem ze sebe, hrdlo sevřené. „Kdybys mohl cokoli." Dodal jsem skoro šeptem, přesto ho provokoval s odvahou, kterou bych v sobě patrně nenašel, kdybych s ním mluvil tváří v tvář.
Shira se zasmál. „Generále Imaro, copak to máte za nápady?"
„Řekni," naléhal jsem.
Přendal jsem si telefon do levé ruky, protože tu pravou jsem potřeboval zaměstnat jinak. Už jsem to nemohl vydržet. Prsty jsem zajel do svého klína a z mých úst se skoro proti mé vůli vydral úlevný vzdech.
„Ty to opravdu chceš, že Tairo?" zašeptal. „Myslíš na to pokaždé, když jsme spolu. A nemáš odvahu si o to říct."
Dech se mi zrychlil. Jeho slova vystupňovala moji touhu víc než cokoli dalšího. Věděl jsem, o čem mluví a nemýlil se. Ta myšlenka se mi vracela už od našeho rozhovoru, kdy se zařekl, že by mě nikdy do ničeho nenutil. A dostál svému slovu. Do ničeho mě nenutil. Ale já chtěl. Během těch nejvášnivějších momentů mi už tolikrát problesklo hlavou, jaké by to bylo pustit Shiru do svého těla. Nikdy jsem však nenašel odvahu vyslovit to nahlas. A on to celou dobu tušil. Mělo smysl se ještě divit, že zná moje nejniternější pocity snad lépe než já?
„Ty víš, že tě chci, Tairo," jeho hlas zněl trochu chraplavě, o to víc byl sexy. Zprudka jsem se nadechl, víčka pevně stiskl k sobě. „Chci, aby ses mi podvolil, abys mě nechal si tě vzít úplně. Chci to tak moc, že ovládnout se je někdy skoro nad moje síly."
„Tak...se neovládej," vypravil jsem ze sebe s obtížemi. Nedokázal jsem se soustředit, vzrušení zatemnilo můj rozum.
Slyšel jsem jeho rychlý, přerývaný dech. To vědomí, že se sám sebe dotýká stejně jako teď já, bylo příliš. Musel jsem zvolnit, jinak bych skončil během pár vteřin.
„Ne, Tairo," promluvil znovu, když dokázal dostat svůj hlas pod kontrolu. „Něco jsem ti slíbil. Neudělám nic, dokud si o to sám neřekneš. Dokud..." Hlasitě se nadechl, slova se mu zadrhla v krku. „Dokud se mi neodevzdáš dobrovolně."
„S...shiro." Hlasitý vzdech se mi vydral z hrdla téměř proti mé vůli. Ty ostatní, co následovaly, jsem se snažil ztlumit, co to jen šlo. Opravdu jsem netoužil vzbudit Mayu.
„Ne, chci tě slyšet," přikázal a já nemohl jinak, než ho poslechnout.
Zavřel jsem oči, z mobilu se ozýval Shirovo rychlé oddechování, musel být blízko stejně jako já.
„Tairo," namáhavě vyslovil moje jméno a zasténal. Tím to pro mě skončilo. Zvrátil jsem hlavu dozadu, skousl si spodní ret a doufal, že Maya spí opravdu tvrdě.
Jakmile jsem dokázal popadnout dech, sebral jsem mobil, který mi vypadl z ruky a přitiskl ho k uchu.
„Jsi tam ještě?" vypravil jsem ze sebe, zatímco pravou ruku jsem si otíral do trička. To jsem pak přetáhl přes hlavu a mrštil s ním na zem.
„Zatím ano," ozvalo se, Shirův hlas zněl už také klidněji. „Ale nevím, jestli na tohle už nejsem moc starý."
„Na co?"
„Na sex po telefonu ve dvě hodiny ráno."
Zasmál jsem se. Díky záplavě endorfinů jsem měl najednou skvělou náladu. Všechny problémy a myšlenky, díky kterým jsem nedokázal usnout, mi teď přišly malicherné a nepodstatné.
„Co Jori?"
„Myslím, že už se někam dostávám," odpověděl vyhýbavě.
„Máš nějaké nově informace o těch vraždách?" zeptal jsem se přímo.
„Ano, ale..."
„Nechceš mi je říct," doplnil jsem trpce.
„Čím míň toho budeš vědět, tím líp, promiň.“ Měl pravdu. Samozřejmě. Jsem generál odboje, Radní, všem na očích. I pro mě bylo bezpečnější nic o tom nevědět. Ano, chápal jsem to. Stejně mě to mrzelo.
„Jori to neudělal, opravdu, ale je do toho zapletený, takže bude lepší, když ho odklidím někam do bezpečí." Asi měl pocit, že mi musí říct aspoň něco. Uklidnit mě. „O toho vraha se postarám sám. Nemusíš se s tím už dál zabývat."
Bylo mi jasné, jak se o něj postará. O jednu bezhlavou mrtvolu víc nebo míň. Neměl jsem z toho zrovna dobrý pocit. Jenomže jaká byla alternativa? Donutil Shiru, aby toho vraha předal soudu? S tím, že je do toho nějak zapletený i šestnáctiletý kluk a je ve hvězdách, co by s ním Rada provedla? Nerad jsem si připouštěl, že tenhle zamotaný spletenec opravdu nejlépe rozetne Shirova katana. A já o tom nechci nic vědět. Jako zbabělec a ten největší pokrytec. Nechám ho udělat špinavou práci a sám se budu dál usmívat na Radě a hrát si na slavného hrdinu odboje. Vzpomněl jsem si na guvernéra Pallu. Copak být politikem v čele nové republiky znamená stát se prolhaným, manipulativním parchantem? Očividně ano.
*
Vzbudila mě až Maya. Otevřel jsem oči a podíval se na její rozzářený obličej. Po tom kolik včera vypila alkoholu, by neměla vypadat tak svěží. Asi má větší toleranci než se může zdát.
„Kolik je hodin?" vypravil jsem ze sebe a posadil se na sedačce. Opravdu se na ní nespalo nejlíp, záda jsem měl úplně rozlámaná.
„Půl desátý," informovala mně Maya. „Došla jsem nakoupit a připravila snídani. Tak vstávej, za chvíli musím do nemocnice."
„Jo, dobře," řekl jsem rozespale. „Díky."
Přelétla pohledem nejprve mě a pak špinavé tričko na podlaze.
„Nevím, co se tady v noci dělo, ale asi by ses měl jít nejprve umýt," ušklíbla se a nakrčila nos.
Naštěstí opustila pokoj dřív, než jsem se stihl začít cítit trapně.
Když jsem asi za deset minut vstoupil do kuchyně, osprchovaný a v čistém oblečení, seděla už za stolem a v klidu popíjela kafe. Přisedl jsem k ní a vrhl se do jídla. Byla to nejlepší snídaně, co jsem měl za posledních několik týdnů.
„Ty se vážně vyplatíš," zamumlal jsem s plnou pusou. „Dojdeš nakoupit, připravíš mi snídani."
„Takové rande si ještě neměl, co?" usmála se a upila ze svého šálku. Hýřila dobrou náladou, až mi to přišlo divné. Ale byl jsem rád, že se to mezi námi tak rychle urovnalo.
„Chtěla jsem se na něco zeptat," ozvala se a mrkla na hodinky na ruce. „Mluvil s tebou Shira o tom, co dělal ty poslední měsíce?"
„Neřekl mi o nic víc než tobě."
„A nepřijde ti to divné?"
„Trochu," připustil jsem a snažil se potlačit obavy, které ve mě Mayina slova vzbudila. „Musel být dost ošklivě raněný. Viděl jsem jizvy na jeho těle."
„Kde?" zeptala se Maya a odložila svoje kafe.
„Pár menších na boku a zádech, ale na vnější straně pravého stehna má jednu opravdu velkou."
Maya zvážněla. „Mám pocit, že něco tají. Ptal ses ho na to?"
„Snažil jsem se, ale nebyla vhodná příležitost. Kromě toho...,"
V mysli jsem si vybavil vzpomínku na mě a Shiru v posteli, já přejíždím prsty po jeho kůži, zarazím se, když zavadím o okrouhlou jizvu na jeho boku, která vypadá jako po kulce. Už už se ho chci zeptat, ale Shira spojí naše rty a dokonale odvede moji pozornost jinam.
„Myslím, že o tom nechce mluvit.“
„Proč?"
„Já nevím. Asi není jako ty a nepotřebuje s každým všechno dopodrobna rozebírat," neodpustil jsem si rýpnutí. „Skoro zemřel. Nemyslíš, že je pro něj třeba obtížné to někomu vyprávět?"
„Možná máš pravdu," přikývla Maya a znovu mrkla na hodinky. „Musím letět."
V rychlosti do sebe hodila zbytek kafe a vstala.
„Seď, vyprovodím se sama," pokynula mi na rozloučenou a zamířila k vchodovým dveřím. Znovu jsem se pustil do jídla, ale nemohl jsem se zbavit pochybností. Maya mi přece jenom nasadila brouka do hlavy. Co přede mnou tajíš, Shiro?
*
Celé dopoledne jsem se věnoval práci. Všechny ty papíry a nedokončené zprávy, které se mi tam za poslední týdny nakupily, bylo potřeba nějak zlikvidovat. Ideálně zapalovačem, ale na to jsem nenašel dost odvahy. Takže jsem hodiny a hodiny ťukal do notebooku a dodělával ty nejnaléhavější resty. Nakonec jsem dal dohromady hlášení, na které Erina čekala už dva týdny a poslal jí to na email. Přemýšlel jsem, zda se mám pustit do dalšího papírování, když se mi rozezvonil služební telefon. Byla to Erina Hanarová. Že by něco s tou mojí zprávou?
„Erino?" přijal jsem hovor. „Děje se něco?"
„Generále, asi zrovna pracujete, všimla jsem si, že jste mi poslal email, ale potřebovala bych, abyste se zastavil ve vězení."
„Jistě, nějaký problém?"
„Z velitelství tam poslali několik nových zajatců, dohlédněte tam na to a nejpozději zítra ráno potřebuji tu zprávu o vězních, o které jsme mluvili na Radě."
„Pokusím se," slíbil jsem opatrně. Jak si představuje, že to do zítra stihnu, když jsem zatím nenapsal ani čárku? Posledních pár dní jsem se intenzivně věnoval mnoha věcem, ale psaní zpráv pro Radu k nim zrovna nepatřilo. Měl jsem trochu výčitky, na osudu těch zajatců mi záleželo a já se na to vykašlal. Budu muset dohnat, co se dá. S tou myšlenkou jsem na sebe hodil svoji generálskou uniformu a vyrazil do věznice.
*
Seděl jsem vedle Krystofa Sornena a jeho dvou asistentů a studoval nahrávky z výslechu nových vězňů. Většina z nich vypadala, že není o moc starších než Jori. Kdyby to bylo jen na mě, ještě dnes bych je propustil a poslal domů. Jenomže podle záznamů to byli všichni vojáci císařské gardy, i když jsem pochyboval, že opravdu viděli nějakou bitvu zblízka.
„Kde je chytli?" zeptal jsem se a mrkl do seznamu ležícího na stole přede mnou. Nenašel jsem toho moc. Jen jména, hodnost, zařazení.
„Hlídka na ně narazila kousek od Kashimy, snažili se utéct z města," ozval se Sornen.
„To je nemohli nechat?" zamumlal jsem spíš jenom pro sebe.
„Rozhodně by nám to ušetřilo práci," ušklíbl se starší muž a já nedokázal odhadnout, jestli to znamená, že se mnou v otázce zajatců souhlasí nebo ne. Dobře jsem si uvědomoval, jak si všichni v mé přítomnosti dávají pozor na jazyk a zdržují se jakýchkoli osobních soudů.
„Chcete s nimi mluvit?" zeptal se jeden z mladíků, který vzhlédl od monitoru počítače.
Zavrtěl jsem hlavou. „Nechci je ještě víc děsit, už takhle jsou strachy bez sebe."
Hlavou jsem pokýval na záběry na obrazovce ze zadržovací cely. Asi deset mužů v rozedraných šatech tam posedávalo na chladné betonové podlaze. Někteří z nich měli schoulenou hlavu mezi rameny, dalším se chvěly ruce.
„Doneste jim jídlo a rozdělte je do cel k ostatním," přikázal jsem a přemýšlel, jak tuhle hrůzu přenesu na papír nějakého oficiálního hlášení, které pak budou předčítat na zasedání. Tohle by Radní měli vidět na vlastní oči, než zase schválí nějakou popravu zajatců. Pevně jsem doufal, že k tomu už nedojde. Zařekl jsem se, že dokud jsem v Radě, nedopustím to.
„Chci si znovu promluvit s tím kapitánem.“
Od mé první návštěvy vězení jsem s tím mužem mluvil ještě asi dvakrát. Ze zajatců tady byl nejvyšší důstojník a hlavně ochotný spolupracovat. Bez vytáček odpovídal na moje otázky a dokonce se zdálo, že ke mně cítí jistou vděčnost. Asi to, že ho během prvním dnů nepopravili, považoval za dobré znamení. A předpokládal, že jediný důvod, proč ještě on a jeho muži dýchají, jsem já.
Netrvalo ani pět minut a seděl jsem naproti němu v nevelké výslechové místnosti. Každý rozhovor s vězněm se teď musel nahrávat. Bylo to dost otravné a lezlo mi to na nervy. Ale Rada tak rozhodla a snažit se proti tomu bránit by stálo zbytečně mnoho úsilí.
„Generále Imaro," oslovil mě muž jako první a pohlédl mi do tváře přes malý stůl.
„Kapitáne," kývl jsem mu na pozdrav a položil před něj seznam našich nových zajatců. „Znáte je?"
Muž přejel pohledem jména na papíře a chvíli přemýšlel. „Některá z těch jmen mi něco říkají," připustil. „Ale nejsou to vojáci," dodal rychle. „Sotva prošli výcvikem."
„Myslel jsem si to. Někteří z nich snad ani nejsou plnoletí."
„Císař na konci války povolal do armády, koho mohl."
Také jsem zaregistroval, že většinu našich zajatců tvoří mladíci, kteří sotva vylezli ze školy. Jen občas se mezi nimi objevil někdo starší. Snad to bude dostatečný důvod k tomu, abych obměkčil Radní.
„Pracuji na zprávě pro Radu," prozradil jsem mu. „Rád bych, kdybyste mi odpověděl na pár dalších otázek."
„Jistě, generále."
Vzal jsem do ruky svoje dokumenty a postupně s ním procházel jednotlivé otázky. Hodně mi pomohl. Ochotně odpovídal, byl vstřícný, milý... až mi to přišlo podezřelé.
„To bude stačit." Skončili jsme asi po půl hodině a já začal skládat papíry rozložené na stole zpět do svých desek.
„Generále Imaro," promluvil znovu kapitán a já zvedl oči od svých lejster a zadíval se na něj. Na rtech se mu objevil opatrný úsměv a než jsem stihl cokoli říct, natáhl ruku a překryl s ní jednu z mých. „Jsem vám vděčný za to, co pro nás děláte," pronesl napůl šeptem, zatímco mi vyzývavě hleděl do očí. „Chtěl bych vám poděkovat."
Zarazil jsem se. Napůl v šoku a napůl váhajíc jestli opravdu naznačuje to, co si myslím, že naznačuje. Jeho palec pomalu přejel po hřbetu mé ruky. To už jsem váhat přestal. Zíral jsem na něj víc než jen trochu vyvedený z míry. On samozřejmě věděl, jak to bylo mezi mnou a Shirou, takže oprávněně předpokládal, že by mi pozornost od muže, celkem hezkého muže musel jsem připustit, nemusela být nepříjemná. Chtěl se mi takhle odvděčit? Pokud ano, vzbuzovalo to ve mně spíš rozpaky. Nemluvě o tom, že jsem si stále citelně uvědomoval skutečnost, že kamera u stropu za mými zády zaznamenává dění v místnosti stejně jako každé naše slovo.
Nasadil jsem kamenný výraz a vyprostil ruku z jeho sevření. „Nemusíte mi...děkovat," pečlivě jsem zvažoval slova. „I bez toho udělám pro vás a ostatní vězně, co bude v mých silách."
Změřil si mě pohledem odshora dolů od mých rozcuchaných vlasů přes generálskou uniformu až po kožené boty. „Možná bych chtěl," promluvil nakonec. „Poděkovat vám."
Mlčky jsem na něj zíral a opravdu netušil, co na jeho dvojsmyslnou narážku říct. Pomyšlení, že se každé slovo zaznamenává, mi také nepomáhalo.
„Kapitáne, opravdu oceňuji váš vstřícný přístup," nemohl jsem si pomoct a vrhl krátký pohled směrem ke kameře v rohu. Zdálo se, že to vzal jako narážku, aby to svoje flirtování utnul. Sice jsem to nezamýšlel, ale i on musel pochopit, že není nejhodnější vést podobné řeči před kamerou.
„Chtěl jsem jen, abyste věděl, že jsem ochoten spolupracovat.“
Jen jsem přikývl a s pocitem úlevy opustil výslechovou místnost. Když se za mnou zaklaply dveře, nemohl jsem se ubránit vtíravému pocitu deja-vu. Co to se mnou je? To všem císařovým vojákům připadám tak neodolatelný?
Pípla mi zpráva. Mrkl jsem na displej mobilu. Byla to Maya.
Přijeď rychle domů, máš tu překvapení.
Překvapení? Co to mohlo být? Že by Shira? Ne, tomu jsem nevěřil. Od rána se neozval a já spíš předpokládal, že se teď někde plíží temnými uličkami po stopách vraha.
U Mayi mohlo být tím překvapením cokoli a já se začal děsit, co na mě doma čeká.