V poutech (2) XI.
Následující den jsem se nedokázal na nic pořádně soustředit. Myšlenky mi těkaly mezi představou bezhlavé mrtvoly neznámého vraha a vzpomínkou na rozezlený Maratův obličej, který sliboval jistou pomstu. Uvažoval jsem, co dalšího by na mě velitel dokázal vytáhnout. A co mu poradí jeho nový přítel Roberto Montaro. Už dřív jsem si o něm chtěl zjistit nějaké informace, ale našel jsem toho jen velmi málo. Jak překvapivé, že císař o svých špionech mnoho údajů v databázi nenechal.
S velkým přemáháním jsem udělal nějakou práci a pak zašel s Tami na oběd. Moje sestra hned po tom odběhla s Ashrou a Mayou nakupovat a když se vrátila, oznámila mi, že večer vyráží na nějakou dámskou jízdu. Ne, že bych jí nepřál, aby si užívala, teď když se po několika letech ukrývání za zdmi našeho domu, mohla konečně vypravit, kam chtěla a s kým chtěla. Jen jsem chtěl, aby byla v bezpečí. Slíbila mi, že se nehne od Mayi a já věděl, že moji kamarádce můžu věřit, že na Tamiko dohlédne.
A tak jsem osaměl ve svém pro změnu tichém bytě. Pípnutí mi oznámilo příchozí zprávu a já mrkl na displej. Byl to Shira. Stojíš o návštěvu?
Srdce mi začalo bít rychleji, když jsem si přečetl ta tři slova a já s pitomým úsměvem na rtech v rychlosti odpověděl. Jistě, jsi ve městě?
Budu, tak za dvě, tři hodiny.
Přijď, čekám tě.
Bylo skoro devět večer. Nejpozději do půlnoci tu Shira bude a já si uvědomil, že by asi nebylo nejlepší, aby ho tady přistihla Tamiko. Přemýšlel jsem, jak to udělat. Pak jsem se natáhl pro svůj služební telefon a zavolal Maye.Nejprve mi to nezvedla. Teprve, když jsem zavolal podruhé a nechal mobil dostatečně dlouho vyzvánět, se na druhém konci ozvalo.
„Haló, Tairo?" Skoro jsem ji neslyšel, v pozadí hrála hudba, slyšel jsem hlasy, prostě univerzální hluk narvaného baru.
„Mayo? Můžeš jít někam, kde je větš..."
„Počkej, neslyším tě, půjdu ven," předběhla mě a já čekal na lince, než vyšla na ulici.
„Děje se něco?" zeptala se a tentokrát jsem jí slyšel čistě a jasně.
„Nic, jenom...bavíte se?"
„Ty voláš, abys zkontroloval Tamiko?" obvinila mě. Chápal jsem, proč ji to napadlo. A ne, že by se úplně pletla, ale hlavní důvod mého telefonátu byl čistě sobecký.
„Chtěl jsem tě požádat o laskavost," vysvětlil jsem.
„Ano, dám na Tami pozor, stačí mi to říct pětkrát," tón jejího hlasu nasvědčoval, že už má v sobě víc než pár skleniček vína.
„To je super, ale potřebuju ještě jinou laskavost."
„O co jde?"
„Mohla by Tamiko dnes přespat u tebe?"
„Jo, klidně, vlastně jsem ji to sama chtěla navrhnout," vykládala vesele. „Obrazíme pár míst a pak..."
„Jasně, skvělý," utnul jsem její vyprávění.
„Hele a proč vlastně....," odmlčela se a pak jsem zaslechl jen její smích. „Chápu. Užijte si to."
Čekal jsem, že jí budu muset sáhodlouze vysvětlovat, proč potřebuji prázdný byt, ale Maya měla na tyhle věci nějaký šestý smysl. A teď už mi zbývalo jen čekat.
*
Otevřel jsem notebook s cílem udělat ještě nějakou práci, ale jestli jsem se nedokázal soustředit dopoledne, tak teď když jsem věděl, že přijde Shira, jsem neměl šanci cokoli smysluplného vytvořit.
Pořád jsem pohledem hypnotizoval hodiny, ale jako by se zastavily. Bylo po desáté a na mě pomalu začala doléhat únava. Zaklapl jsem notebook a zamířil do ložnice s tím, že se trochu natáhnu. Pokud jsem se nemýlil, tak až dorazí Shira, už toho moc nenaspím.
Svlékl jsem se a sedl si na postel. Chvíli jsem koukal ven z okna, potemnělé obrysy domů na protější straně ulice se rýsovaly proti černé obloze. Z pouličních lamp na ulici svítily pouze dvě. Občas ke mně dolehl zvuk projíždějícího auta. Pokaždé, když jsem něco zaslechl, jsem zpozorněl a doufal, že je to Shira. Padl jsem zády na postel a hlavu zabořil do polštáře. Chvíli jsem upínal pohled na bílý strop, než mě přemohla únava a oči se mi samy zavřely.
*
Vnímal jsem lehké doteky prstů na svých nahých zádech. Cítil jsem horká ústa, jak mi přejíždějí po kůži. Pak jsem zaslechl zaskřípání matrace, když jí zatížila váha další osoby.
„Shiro," vydechl jsem napůl ve spánku a snažil se probrat z toho snového stavu.
„Ano, Tairo," zaslechl jsem tichý hlas vedle svého ucha. Ještě trochu rozespale jsem se posadil na posteli. Temná postava se rýsovala proti prchavému světlu vycházející z pootevřeného okna. Na nic jsem nečekal a přitáhl si ho k sobě do náručí. Svými rty jsem vyhledal ty jeho a hladově Shiru políbil. Jeho měkká ústa se pohybovala proti těm mým, prsty jsem propletl s černými prameny vlasů, které zacuchané povlávaly kolem toho dokonalého obličeje. Přestože já byl téměř nahý, Shira toho měl na sobě na můj vkus až příliš mnoho. Aniž bych přerušil náš polibek, začal jsem z něj stahovat koženou bundu a pak, když se mi to podařilo, jsem zaútočil na knoflíky jeho košile. Teprve teď jsem zaregistroval, že má oblečení od bláta a celé zaprášené. A když jsem mu svými rty sjel na krk, cítil jsem i jak je zpocený.
Na okamžik se ode mne odtáhl. „Asi bych se měl nejdřív um..."
„Ne," přerušil jsem ho s razancí, která zaskočila i mě.
Bylo mi jedno, že je špinavý, zpocený a zablácený po dlouhé cestě. Chtěl jsem ho hned. Chtěl jsem ho tak jako nikdy. Vůně jeho potu, hladká kůže pod mými prsty, chuť těch dokonalých rtů, jen samotná Shirova přítomnost útočila na všechny moje smysly a já jako omámený nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak moc toužím po tom, aby se naše nahá těla spojila, jak nejvíc to bude fyzicky možné.
Strhl jsem z něj košili i tílko, co měl pod ní a přitáhl si ho k sobě na postel. Vnímal jsem jeho ústa, jeho prsty zběsile se pohybující po mé hrudi, zádech, břichu, stejně jako ty moje, které se nemohly nabažit doteku na Shirově kůži.
Byl jsem ochromený touhou, uvězněný pod jeho tělem jsem cítil i Shirovo vzrušení přes látku kalhot, které se mi zatím nedařilo dostat dolů z jeho boků.
„Shiro, chci tě," zaprosil jsem bez ostychu. „Pojď, udělej mi to. Ch...chci..." hlas mě na okamžik zradil, ale pak jsem s nově nabytým odhodláním dokončil. „Chci tě mít v sobě."
Hlasitě zalapal po dechu, jeho rty se přisály k těm mým s divokou naléhavostí, jen aby se po chvíli zase vzdálily a zašeptaly vedle mého ucha. „Ještě ne, Tairo."
To jsem nechtěl slyšet.
„Proč?" vydechl jsem frustrovaně a prohnul se v zádech, abych vyšel vstříc prstům, které zajely do mého klína. Ztěžka jsem polkl, když jsem viděl, jak si druhou rukou obratně rozepnul kalhoty a stáhl si je o něco níž. Pak našel moji dlaň a nasměroval jí na správné místo.
„Protože...," začal vysvětlovat, jeho rty se znovu na okamžik přitiskly k těm mým. „už to dlouho nevydržím...." začínal mít problém dostat ta slova ze sebe, jeho dech rychlý a mělký. „Nedokázal bych počkat, až..."
Už jsem nebyl schopen vnímat, co říká, ale v jednou měl pravdu. Ani jeden z nás nevydržel dlouho.
*
Leželi jsme na zpustošené posteli stále zaklesnutí do sebe, zpocení, ulepení a dokonale spokojení. Natáhl jsem se, abych rozsvítil malou lampičku na nočním stolku. Šero pokoje rozbilo tlumené světlo a já konečně jasně viděl Shirovu tvář i jeho modrošedé oči, které se vpíjely do mého obličeje. Odvrátil se, aby si svlékl kalhoty, které měl pouze stažené do půli stehen, a zul si těžké zablácené boty, z jejichž podrážek odpadávalo zaschlé bláto na bílé povlečení.
„Promiň, nějak jsem si je nestihl sundat.“
Mávl jsem nad tím rukou a sledoval, jak skopl z postele boty společně se zbytkem svého špinavého oblečení.
„Proč jsi nechtěl...," nemusel jsem ani dokončit, aby porozuměl.
Nádherně se usmál a prsty přejel po mé tváři. „Máme celou noc, nemusíme spěchat.“ Natáhl se ke mně, naše rty se skoro dotýkaly. „Potřebuju k tomu mít jasnou hlavu. Předtím bych se už neovládl a já si s tebou chci dát na čas."
Jazykem mi přejel po spodním rtu. „Neboj, dočkáš se," poškádlil mě a přitiskl svoje ústa na ty moje.
„Udělám, co řekneš," zašeptal jsem, jakmile jsem dokázal promluvit.
„Výborně," usmál se Shira a náhle vstal. „Teď jdu do sprchy. Jestli chceš, pojď se mnou a můžeš mi umýt záda."
Nemusel to říkat dvakrát.
*
Myslel jsem, že ve sprše budeme pokračovat dalším kolem sexuálních aktivit, ale Shira se chtěl opravdu hlavně umýt. Samozřejmě že si neodpustil občasné doteky a polibky, ovšem nikdy se nenechal strhnout k něčemu víc.
„Co se ti stalo?" zeptal jsem se a prsty přejel po jeho mokrých zádech, která hyzdil ošklivý, podlitý šrám. Rána se táhla kolem jeho pravé lopatky a vypadala čerstvá.
Shira se na okamžik zarazil a zdálo se, že mi neodpoví. O tom, co dělal, mi neřekl ani slovo. A i když jsem věděl, že je to také pro moje dobro, nedokázal jsem se zbavit trpké pachuti v krku. Smířil jsem se s tím, že mi zase nic neřekne, ale on nakonec promluvil.
„Když jsem se vracel, chtěl jsem ušetřit čas a vzal to po severozápadním obchvatu."
„Ale tam jsou hlídky."
„Právě," ušklíbl se. „Věděl jsem o nich, ale myslel jsem, že se jim vyhnu."
„Zastavili tě?"
„Musel jsem tam nechat auto. Chvíli mě pronásledovali, ale zmizel jsem jim v tunelech. Za mnou dolů se jim nechtělo, ale poslali tam pár granátů. Zasáhly mě nějaké odletující kusy. Takže ta rána je asi od toho."
Přitiskl jsem svoje rty opatrně na fialově zbavený šrám a jazykem lehounce přejel po celé jeho délce.
„Nevím, co s tím," zašeptal jsem proti jeho kůži. „Je to absurdní, zabil jsi císaře, pomohl si odboji zvítězit a naši vojáci po tobě střílí. Vždyť..."
„Jak to víš?" přerušil mě a otočil se, aby mi viděl do obličeje. Ve tváři stín podezření. „Jak víš, že jsem ho zabil já?"
„Kdo jiný by to udělal?" odpověděl jsem a pokusil se o úsměv. Rozhodně by nebylo moudré mu teď vykládat o výslechu toho kapitána. Tušil jsem, že by to neocenil. „Naši to nebyli, takže zbýváš ty. Nebo se mýlím?"
„Ne, jen..." odmlčel se, napětí v jeho obličeji polevilo. „Promiň," natáhl se a krátce mě políbil. „Jsem paranoidní."
„Proč mi nevěříš?"
„Věřím, jenomže..." znovu se odmlčel a hlasitě si povzdechl. „Co chceš, abych udělal? Jsi jeden z hlavních vůdců odboje, pracuješ v Radě, jenom tím, že jsme tady teď spolu, riskuješ všechno. Když ti něco řeknu a ty to udržíš v tajnosti, je z tebe zrádce. Na druhou stranu pokud cokoli třeba i nedopatřením prozradíš, ohrozíš mě nebo lidi, které chráním."
„Jako třeba Joriho?"
„Třeba.“ Natáhl se k baterii a jediným pohybem vypnul vodu. Sledoval jsem, jak vystoupil ze sprchy a sáhl pro ručník. Pomalu jsem ho následoval.
„Nepotřebuju tituly a místo v Radě. Nestojím o to. Nikdy jsem nestál."
„Možná jsi o to nestál, ale teď to máš a nedá se s tím nic dělat."
„Klidně rezignuji na svoji funkci. Odejdu pryč."
„Myslíš, že tě někdo nechá jen tak odejít?" ušklíbl se Shira a mrštil mokrým ručníkem na zem. Vypadalo to, že ztrácí svůj pověstný klid. „Ne, Tairo. Máš jen dvě možnosti. Zůstat a hrát podle pravidel nebo padnout dolů s celou parádou."
Díval jsem se na něj jako bych ho viděl poprvé v životě. To, co mi tady říkal, přece nemohla být pravda.
„A jestli nebudeš našlapovat zatraceně opatrně, Marat se postará, aby to byla ta druhá možnost," dodal a probodl mě pohledem.
„No tak budeme hrát podle pravidel," snažil jsem se přijít s nějakým řešením. „Řekneme Radě pravdu o tom, že žiješ. Na základě toho, co všechno jsi pro odboj udělal, tě přece musí omilostnit." Už když jsem to říkal, jsem věděl, že je to pitomost. Shira se na mě podíval, jako bych mu právě pověděl, že jsem včera viděl jednorožce.
„Tairo, přece nejsi tak naivní," zašeptal a prsty mi přejel po tváři.
Měl pravdu. Odboj opatrně přiznal Shirovi jisté zásluhy, ale co si budeme nalhávat, bylo to hlavně ve světle faktu, že je po smrti. Dokonce ani nezveřejnili, co se doopravdy stalo. Jak by reagovala Rada na jeho zmrtvýchvstání, jsem se neodvažoval ani pomyslet. Byla to bezvýchodná situace.
„Ale potom z toho není cesta ven."
„Ne, není," podíval se na mě, ty nádherné oči se vpily do mých.
„Tak co uděláme?" hleděl jsem na něj a čekal, že zase vymyslí nějaký zázračný plán. Ale Shira se pouze usmál, jemně mi přejel prstem po klíční kosti k rameni, pak po paži dolů a vzal mě za ruku.
„Půjdem zpátky do postele."