V poutech (2) VII.
Stál jsem v kuchyni před ledničkou a snažil se z mých nevelkých zásob připravit něco k pozdní snídani. Ovšem zdálo se, že to málo co se ještě dalo pozřít, jsem dojedl včera večer. Nenapadlo mě, že budu mít hosta.
Shira si prohlížel obsah skříněk a vyndával jednu krabici po druhé, jen aby je tam zase vrátil zpět.
„Jak takhle můžeš žít?" přesně mířenou ranou hodil zbytek plesnivého chleba do koše. Pravda je, že posledních pár týdnu bylo jídlo to poslední, na co jsem myslel. Zpětně jsem si uvědomil, že ani nevím, co jsem jedl. Matně jsem si pamatoval, že mi občas něco přinesla Maya, někdy jsem si koupil něco v bufetu přes ulici, většinou jsem jen chroustal suché kůrky.
„Na tomhle by si jeden vylomil zub," zaslechl jsem Shiru, který se pokoušel rozkousat máslové sušenky, které našel v jedné zadní krabici.
„To nejez," varoval jsem to. „Už jsou tu dlouho."
„Jak dlouho? Z doby Kamenný?" Vyplivl sušenku do koše a zbytek balení poslal za ní.
„Z tohohle se fakt nenajíme," přiznal jsem porážku. „Něco objednám." Začal jsem si šacovat džíny, co jsem měl na sobě. „Kde mám ten mobil?"
„Myslím, že si s ním mrskl někam pod postel," informoval mě Shira a vytáhl ze zadní kapsy kalhot svůj telefon. „Nech to na mě."
V tu chvíli se rozezněl zvonek u dveří. Shira vypnul mobil a tázavě na mě pohlédl přes kuchyňský pult.
„Asi jen Maya," prohodil jsem pološeptem a pokynul směrem k ložnici, „ale stejně radši zůstaň vzadu."
Počkal jsem, dokud Shira nezmizí v útrobách bytu, a pak prošel chodbou ke vstupním dveřím. Mrkl jsem kukátkem ven, byla to opravdu černovlasá lékařka.
„No, konečně," vyhrkla na mě místo pozdravu a bez vyzvání vešla do mého bytu. Snažil jsem se jí zadržet, ale zamířila přímo do obýváku a rozvalila se na sedačce.
„Mayo, teď zrovna nemám čas na návštěvu, děje se něco?" zeptal jsem se netrpělivě.
„Ty tu někoho máš?" ožila Maya a přejela mě pohledem.
„N...nee," zalhal jsem nepřesvědčivě a přemýšlel, jak se jí rychle zbavit.
„Vážně? Tak se na to podívejme," znovu si mě pečlivě prohlídla od hlavy až k patě. „Je skoro poledne, ty máš mokré vlasy, na sobě jen kalhoty a snažíš se mě odsud co nejrychleji vyhodit." „Vždycky se tě snažím odsud co nejrychleji vyhodit."
„Je to zase ta barmanka?"
„Říkám, že ne," zopakoval jsem pevným hlasem. „A teď prosím tě odejdi." Pokusil jsem se jí zvednout z pohovky. „Zavolám ti."
„Odejdu, až mi povíš, koho tu máš," nenechala se odbít.
„Řekl jsem, že nikoho," trval jsem na svém.
Vstala a položila ruku na moje rameno. „Tairo, na tobě pozná, že lžeš, i tříleté dítě."
„Má pravdu," ozvalo se odněkud za námi. Shira se opíral o dveře do místnosti a s úsměvem hleděl na Mayu. Ta zůstala stát s otevřenou pusou neschopna slova. A to v jejím případě už něco znamenalo.
„Ty žiješ," vydechla po chvíli, když se vzpamatovala z prvotního šoku.
„Bože, Shiro," rozběhla se a vrhla se mu kolem krku. Černovlasý muž ji přitiskl k sobě a krátce políbil na přivítanou.
„Trvalo to, ale jsem zpátky," usmál se na ni, když se od sebe oddělili.
„Ale jak..? Co se stalo?" chtěla vědět moje kamarádka stejně jako předtím já.
„To je na dlouhé vyprávění a já," mrkl na mě, „mám hrozný hlad."
„To se ani nedivím," zašklebila se Maya. „Taira není zrovna pozorný hostitel. Něco nám objednám, tady nic poživatelného nenajdeš."
Shira se pousmál. „Tak na to už jsem taky přišel.“
*
Seděli jsme v kuchyni u stolu a jedli. Maya toho objednala tak pro deset lidí, dokonce nechala dovézt i dvě láhve vína, přičemž jedna z nich už stála na kuchyňské lince prázdná.
Oblékl jsem si tričko a Shira si půjčil jednu z mých košil. Díval jsem se na něj přes stůl, napůl ucha poslouchal jeho vyprávění a pořád nemohl uvěřit tomu, že je zpátky.
Shira pověděl Maye svoje zjištění o Maratovi a jeho novém kamarádu Montarovi, řekl jí i o Jorim, ale o tom, co dělal poslední měsíce jen velmi málo. Nic dalšího, co by nám mohlo napovědět, čím si prošel po našem rozloučení v císařském apartmá. A ani Maya neměla tolik drzosti to z něj tahat. Místo toho spolu diskutovali o politice, Radě a povstání. Překvapilo mě, jak klidně vzala Maya na vědomí fakt, že se o Joriho postará Shira, přestože je nějak zapletený do tří vražd. Čekal jsem, že mu udělá stejnou přednášku jako mě o zločinu a trestu. Ale zdálo se, že Shira jí přesvědčil.
Mayin smích mě vytrhl ze zamyšlení. Všiml jsem si, že se na mě Shira dívá.
„Tairo," natáhl ruku přes stůl, aby mohl sevřít moji dlaň ve své. „Vnímáš?"
„Přestal jsem, když jste se začali dohadovat o historicky nejstarší formě vlády.“
Přestože mě jejich řeči o politice a historii příliš nezajímaly, musel jsem připustit, že Shira se vyznal. Jeho přehled a znalosti vysoce předčily ty moje. Nevím, jestli se tohle všechno dozvěděl od svého otce nebo měl i jiné učitele, ale rozhodně mi tím jenom znovu dokázal, jak velmi inteligentní ve skutečnosti je.
„Co máte teď vlastně v plánu?" zeptala se Maya. „Jak se odtud Shira dostane, aniž by ho Montaro zmerčil?"
„To teď není nutné řešit," nechtěl jsem ani pomyslet na to, že by Shira zase odešel.
„I když je mi jasné, že bys ho nejradši přivázal u sebe v ložnici, nějak se ven dostat musí," ušklíbla se Maya.
Vrhl jsem na ní nabroušený pohled. Ne, že by byla tak daleko od pravdy.
Někdo zabušil na dveře. Vyměnil jsem si se Shirou rychlý pohled a zamířil ke vchodovým dveřím. Kukátkem jsem opatrně nahlédl ven. Ztuhl jsem a srdce se mi rozbušilo jako zvon. Za dveřmi stál velitel Marat v doprovodu dvou vojáků a také Erina Hanarová.
„Je to Marat a předsedkyně Hanarová. A mají ozbrojený doprovod,“ oznámil jsem šeptem ostatním, hned jak jsem se vrátil do kuchyně.
Znovu se ozvalo zabušení a pak dlouhé zvonění. Patrně někdo dostatečně chytrý objevil zvonek u dveří.
Maya se na mě vyděšeně podívala. „Co uděláme? Určitě hlídají i venku."
„Generále Imaro!!" Maratům hlas za dveřmi dolehl až k nám. „Otevřete nebo vyrazíme dveře."
„Běž tam," přikázal Shira ledově klidný. „Zdržuj, jak to půjde."
Vzal moji kamarádku za ruku a táhl jí dozadu. „My s Mayou něco vymyslíme."
*
Všiml jsem si, jak se mi klepají ruce, když jsem otevíral vchodové dveře. Uklidni se, Tairo, uklidni se, říkal jsem si v duchu. Nesmím vypadat vyděšeně.
„Co tu chcete?!" vpálil jsem Maratovi do obličeje, hned jak jsem otevřel. Postavil jsem se mezi dveře a nemínil je pustit dál.
„Uhněte, generále," řekl velitel. „Máme podezření, že u sebe ukrýváte nebezpečného zločince."
„Už zase? To vám ta prohlídka včera nestačila?!" vyjel jsem na něj podrážděně.
Erina Hanarová se na velitele velmi nepříjemně zadívala. „O čem to mluví? Co se dělo včera?"
Takže předsedkyně o té noční návštěvě komisaře s Maratem nevěděla. Toho jsem se chystal okamžitě využít.
„Včera v noci mě velitel Marat před komisařem obvinil ani nevím z čeho a prakticky mě donutil, abych je ve dvě ráno pustil k sobě do bytu," začal jsem s vysvětlováním a ten naštvaný a podrážděný tón jsem ani nemusel hrát. „Nevím, co tu hledali, ale upozorňuji vás, že nenašli vůbec nic."
„To jsem nevěděla," promluvila pomalu Erina a vrhla nasupený pohled na Marata, který ve svých obviňováních přece jen trochu polevil.
„Odcházíme," rozkázala chladně a já s úšklebkem pohlédl na zamlklého velitele. Tak tohle mu nevyšlo.
Pak se ale stalo něco, s čím jsem nepočítal, i když jsem pravděpodobně měl. Hanarová i oba vojáci byli na odchodu a moje ostražitost polevila. Měl jsem za to, že už bude klid.
Ten slizký had mě však zničehonic odstrčil a proklouzl dovnitř dřív, než jsem ho stihl zastavit. Jeho vojáci se snažili nahrnout za ním, ale Erina jim rozkázala zůstat.
Vběhl jsem za Maratem, který čmuchal po mém bytě jako lovecký pes. Hanarová mi šla v patách. Začala se omlouvat za jejich nevhodné chování, ale sotva jsem ji slyšel. Srdce jsem cítil až v krku. Netušil jsem, co udělám nebo řeknu, až Marat najde Shiru. A najít ho musel. V mém malém bytě se nebylo kde schovat. Tušil jsem, že budou s Mayou v ložnici a tak také velitel směřoval. Byl jsem připravený čapnout ho za rameno a vyprovodit ho ven třeba i násilím, ale zarazil jsem se, když se ozval Mayin hlas. „Tairo, děje se něco?"
Nejprve jsem uviděl, jak se Marat zastavil a zůstal stát na místě jako přimražený. Teprve o vteřinu později jsem i já zahlédl, co ho tak šokovalo.
Maya se objevila ve dveřích ložnice a neměla na sobě vůbec nic. Ne, že bych ji nikdy neviděl nahou. Věděl jsem, že má postavu, za kterou se nemusí stydět. A zrovna teď se za ní opravdu nestyděla. Ztěžka jsem polkl a snažil se zachovat chladnou hlavu. Tohle byl ten jejich plán?
„Veliteli, paní předsedkyně," oslovila je moje kamarádka s dokonale zahraným údivem. „Co tady děláte?"
„Mayo," jestli Erině byla předtím tahle situace nepříjemná, tak teď se topila v rozpacích. „Nechtěli jsme vás a Tairu vyrušit, moc se omlouváme."
Maya se několika kroky vrátila do ložnice a sebrala z rozestlané postele prostěradlo. Beze spěchu se do něj zabalila.
„Já tomu pořád nerozumím," zavrtěla hlavou, přistoupila ke mně a objala mě rukou kolem pasu v důvěrném gestu. „Stalo se něco?"
Marat, který se konečně vzpamatoval, se nechtěl tak snadno vzdát. „Tohle je jenom trik, někde ho tu ukrývá. Musíme to tady prohledat!"
„Veliteli!" okřikla ho Erina. „To stačí! Vaše chování je neomluvitelné! Sám vidíte, že tady kromě doktorky Saarové nikdo není," znovu pohlédla na Mayu, která mi bez ostychu zajela rukou na zadek.
„Moc se omlouváme," zopakovala a obrátila se na Marata. „Jdeme," zavelela.
„Ne! Nepůjdu dokud...."
„Buď okamžitě odejdete nebo hned zítra navrhnu hlasování o vašem vyloučení z Rady," řekla stroze. To mladého velitele konečně umlčelo. Probodl mě pohledem a zasyčel, když procházel kolem mě a Mayi. „Já vím, co se tady děje. A dlouho vám to už procházet nebude."
„Veliteli," ozval jsem se ještě. „Toho špiona, co jste na mě nasadil, si prosím vezměte s sebou."
„Cože?" zavrčela Erina Maratovi do tváře. „Vy jste nechal generála Imaru sledovat?!"
„Ale to...to...není," koktal Marat.
„Okamžitě toho muže odvoláte," rozkázala Erina. „A hned zítra o vašich skutcích informuji Radu."
S tím velitele postrčila směrem ke dveřím jako malého kluka.
„Znovu se vám oběma moc omlouvám a přeji příjemný večer," usmála se na nás předsedkyně, než zmizela za dveřmi.
Ještě chvíli jsem stál a jen naslouchal vzdalujícím se krokům. Vůbec jsem nedokázal pochopit, jak je možné, že jsme to zvládli. Teprve teď jsem si uvědomil, jak se v bytě sešeřilo. Byl už skoro večer. Nahmatal jsem za zády vypínač a rozsvítil světla.
„Kde je Shira?" zeptal jsem se pak, kdy už bylo jasné, že se naši hosté nevrátí.
Než stačila Maya odpovědět, ty důvěrně známé paže mě zezadu objaly a hned poté jsem ucítil Shirovy rty na své tváři.
„Kde si se schovával?" Otočil jsem se, abych mu viděl do obličeje. „Pod postelí?"
„Ne, ve skříni.“ Věděl jsem, že žertuje, do skříně by se narvat nedokázal. Pravděpodobně.
„Zvládla jsi to dokonale," obrátil se Shira na moji kamarádku. „Zase si nás zachránila.“
„Vážně nevím, co byste si beze mě počali, chlapci," usmála se s grácií.
Černovlasý muž se k ní natáhl, aby jí dal krátkou pusu. Nebo se alespoň zdálo, že to je Shirův záměr. Jenomže Maya se k němu přitáhla a z nevinné pusy se rázem stal nefalšovaný francouzák. Dobře jsem si uvědomoval, že Maya na sobě stále nemá nic víc než prostěradlo a to, jak se její tělo tisklo k Shirovi ve mě vzbuzovalo neurčitou směsici pocitů. Nebo spíš velmi konkrétní žárlivost. Ten polibek trval celou věčnost nebo mi to tak připadalo. A já už dál nedokázal přihlížet. Vzal jsem Shiru za paži a přitáhl si ho k sobě, čímž jsem ty dva konečně oddělil od sebe.
„To stačí. Tenhle je můj," řekl jsem Maye a donutil se k úsměvu, abych to zlehčil.
Podívala se na mě, ve tváři trochu zasněný výraz. „Vždyť ti ho neberu,“ usmála se a znovu mrkla na Shiru. „Jediný pořádný chlap v okolí a on si musí vybrat tebe,“ povzdechla si trochu moc teatrálně, aby to nebylo hrané a s tím zamířila do ložnice pro svoje věci.
Shira ji mlčky sledoval pohledem a moudře to nekomentoval.
„Jestli Marat opravdu odvolal Montara, měl bych využít situace a také jít,“ poznamenal po chvíli věcně.
Zmohl jsem se jen na přikývnutí. Bál jsem se, že kdybych otevřel pusu, jediné, co by ze mě vypadlo, by bylo „prosím, zůstaň.“
Stejně to na mě poznal. Krásně se usmál a prsty mi přejel po tváři, když vysvětloval. „Musím to vyřešit s těmi vraždami a dohlédnout na Joriho. Přijdu za tebou hned, jak se to trochu uklidní.“
„Mohl bych ti pomoct,“ vyhrkl jsem dřív, než jsem nad tím doopravdy zapřemýšlel.
Shira se trochu smutně pousmál. „Asi by nebylo vhodné, aby generála odboje a Radního spatřili, jak se plíží temnými uličkami s bývalým císařským zabijákem.“
Samozřejmě měl pravdu. Nemuselo se mi to líbit, ale i já chápal, že s ním nemůžu. S trpkou pachutí v krku jsem si uvědomil, že přestože válka skončila, my dva stále stojíme na opačných stranách barikády. Kdybych Radě o Shirovi řekl, osvobodila by ho? S přihlédnutím ke všem těm popravám, jsem tomu nevěřil. Možná časem, ale současné rozpoložení v Radě a Maratova křížová výprava proti mně našemu případu zrovna nenahrávala.
„Tak pánové," ozvala se mladá doktorka, už ve svém oblečení, která se vynořila ze dveří ložnice. „Chovejte se tu slušně, já vás opustím."
„Měj se, Mayo," řekl Shira a tentokrát ji dal opravdu jenom krátkou pusu na tvář.
„Dávej na sebe pozor," zapíchla mu prst doprostřed hrudi a pak se obrátila na mě, "a s tebou se zítra uvidím na zasedání Rady."
„Na to moc nespoléhej," usmál jsem se na ní křečovitě, stále ještě rozhozený tou její a Shirovou pusou, a vyprovodil jí k vchodovým dveřím.
Když jsem se vrátil do ložnice, Shira stál u pootevřeného okna a vyhlížel na ztemnělou ulici. Chvíli jsem se na něj jen potichu díval. Stále měl na sobě tu moji košili a já měl sto chutí zajet pod bílou látku a prsty se dotknou jeho nahé kůže.
„Takže teď půjdeš ty?" zklamání jasně znatelné v mém hlase
Shira se otočil a pomalu vykročil ke mně. Když byl dostatečně blízko, chytil okraj mých kalhot a přitáhl si mě k sobě. Jeho rty jen milimetry od mých, když zašeptal. „Možná bych se nechal přesvědčit, abych ještě chvíli zůstal."