V poutech (2) XXII.
Seděl jsem na ulici a sledoval dohořívající zbytky domu. Z budovy nezbylo téměř nic a jediné štěstí bylo, že se stavba nacházela v dostatečné vzdálenosti od ostatních obydlí, takže se požár nerozšířil. Přemýšlel jsem, co se stalo s Montarem a jeho muži. Nevěřil jsem, že se odtamtud dostali živí.
Znovu jsem se napil vody z láhve, kterou mi podstrčil Sora, a poté si i trochu nalil na spálené ruce. Vůbec jsem si nepamatoval, že bych si je popálil, a ještě před chvíli jsem ani nevnímal žádnou bolest. Až teď jsem to začal cítit. A stálo to za to. Opět jsem je polil studenou vodou.
Shira seděl vedle mě a mladý medik mu ošetřoval poranění na předloktí i obou zápěstí. Jori postával kolem a neustále něco vyprávěl. Neposlouchal jsem ho. Požár přitáhl do ulic pár čumilů, ale ne zase tolik, protože v okolí bydlelo jen málo lidí. Jen jsem doufal, že sem nedorazí i nějací vojáci odboje. Museli jsme jednat rychle. Pohlédl jsem na osvětlený matčin dům. Brána byla stále zavřená, nikdo nešel dovnitř ani ven. Poručík a jeho lidé také hned po útoku zmizeli z ulice, aby na sebe zbytečně neupozorňovali.
„Hotovo," zaslechl jsem Soru, který právě dokončil obvazování Shirovy ruky.
Pak se pátravě zadíval na mě a vytáhl z brašny, co měl položenou vedle na zemi, nějakou tubu s mastí. Trochu ji nanesl na moji ožehlou tvář a krk a pak mi ji rozetřel i po dlaních, které jsem měl plné puchýřů. Bolest se téměř okamžitě zmírnila a já vydechl úlevou.
„Doktor má doma nějaké gelové obvazy, přinesu vám je na ty ruce," nabídl.
„To je dobrý," odmítl jsem. „Už to skoro nebolí."
Sora pochybovačně pohlédl na moje rudé dlaně, ale neřekl nic.
„Musíme jednat rychle," ozval se Shira a vstal. „Do svítání chybí sotva hodina a my máme ještě práci."
Ulice se postupně zase vylidnila, poslední čumilové opouštěli okolí, zatímco z domu za námi zůstaly jen doutnající trosky.
„Byl bych raději, kdyby se to celé obešlo bez té ohnivé show...," významně na mě pohlédl. „ale budeme doufal, že to sem nepřitáhne všechny hlídky v okolí. Nebo aspoň ne v nejbližší době."
„A co teď?" zeptal jsem se a také se zvedl.
„Navštívíme tvoji matku."
Ta slova ve mně vzbudila větší děs než představa smrti upálením.
*
Stál jsem před vysokou, kovovou bránou a se smíšenými pocity sledoval Shiru, který mluvil s jedním z matčiných pomocníků ohledně vstupu dovnitř. Mlčky jsem se díval na svůj rodný dům, který se tyčil přede mnou. Podle toho, co jsem zahlédl skrze zamřížovanou bránu, zahrada doznala mnoha změn. Viděl jsem několik nových staveb, patrně ke skladování věcí. Pár stromů bylo pryč, zeď kolem našeho pozemku vyšší a nově opravená. Ze samotného domu jsem viděl pouze obrysy a osvětlená okna. Před vchodovými dveřmi postávalo několik lidí. Přemýšlel jsem, zda je mezi nimi i moje matka.
Po nějaké době nás ten poskok zdráhavě pustil dovnitř. Prošel jsem kolem něho, byl to kluk, o dost mladší než já a u pasu měl zbraň.
S Shirou jsme vstoupili do zahrady a po kamenné cestě zamířili k domu. Mladík za námi zabouchl bránu a následoval nás. Žaludek jsem měl na vodě. Vrátil jsem se na místo, kde jsem vyrostl, a stejně jsem se cítil jako vetřelec. Dům vypadal naprosto stejně, jak jsem si ho pamatoval. Teprve později jsem si všiml drobných změn, které má matka během války udělala - vyztužené vchodové dveře, mříže v přízemních oknech, kamenná zeď kolem zadní terasy a mnoho dalších. Ale v tu první chvíli a jen při umělém osvětlení jsem nic z toho nezaznamenal. Venkovní lampy ozařovaly přední verandu a pár schodů vedoucí nahoru ke vchodu. A tam ve společnosti asi pěti mužů stála moje matka. Jakmile jsem zahlédl její přísný obličej, srdce mi začalo bušit rychleji, na dlaních studený pot. Najednou mi zase bylo dvanáct a nesl jsem ze školy poznámku.
Matka se téměř nezměnila. Stála tam, vysoká, hrdá a nepřístupná. Možná jí přibylo několik vrásek, ale její obličej byl i tak pořád velmi krásný. Tamiko po ní její půvab zdědila. Pár šedivých pramenů problesklo jejími jinak uhlově černými vlasy. Úzké rty byly stažené k sobě v téměř nepřátelském výrazu a matčiny zelené oči planuly neskrývanou nenávistí. A ta všechna byla nasměrována na mě.
Shirovy prsty opatrně zavadily o hřbet moji ruky a lehce ji pohladily. Krátce jsem na něj pohlédl a on se na mě povzbudivě usmál.
„Neboj, řekl jsem, že se za tebe přimluvím," zašeptal a připomněl tím náš rozhovor, který mi teď připadal tak dávný, jako kdyby patřil do jiného světa.
Pokusil jsem se na něj také usmát, ale nervozita stáhla moje hrdlo. Sledoval jsem, jak matka vznešeně sestoupila po schodech a vyrazila nám vstříc.
„Shiro, jsem ráda, že tě opět vidím," přivítala mého černovlasého společníka s úsměvem. Na mě se ani nepodívala. „Jestli tomu rozumím, tu povstaleckou verbež jste odklidili."
„Ano, paní Darjo," přikývl Shira věcně. „Ale brzy přijdou další. Musíme si pospíšit."
„Auto už je skoro naložené a připravené k odjezdu," přikývla moje matka. „Pojďme dovnitř a probereme to."
S tím vzala Shiru za předloktí a táhla ho ke dveřím. Pomalu jsem je následoval. U vchodu se moje matka otočila a teprve teď vzala na vědomí moji přítomnost. „Ty počkej venku," řekla chladně a chtěla mi prásknout dveřmi před nosem. Shira ji však zastavil.
„Jestli nepůjde Taira, nejdu ani já," řekl rozhodně a vydržel pohled matčiných přísných očí.
„Ten zrádce nepřekročí práh mého domu," zasyčela nenávistně.
„Paní Darjo, za mnoho vám dlužím, ale stejně tak Tairovi. Je to můj přítel. Přeji si ho mít po boku."
Bylo vidět, že matku Shirova slova přece jen zviklala. Krátce si mě změřila pohledem jako by nevěřila tomu, že jsem to opravdu já.
„Ale...on pracuje pro odboj," namítla váhavě. Stále o mně mluvila jako bych tu nebyl.
„To je pravda, ovšem také je to věrný syn, který vám přispěchal na pomoc. Navzdory riziku."
Matka dlouze studovala Shiru pohledem a pak přikývla. „Dobrá, tak pojďte oba."
Se Shirou kráčejícím vedle mě jsem po čtyřech letech opět vkročil do svého rodného domu.
*
Matka nás uvedla do velkého obývacího pokoje dole v přízemí. Ani tahle místnost se příliš nezměnila. Stejná velká tmavá sedačka s nízkým dřevěným stolkem stála uprostřed. Krb, ve kterém hořel oheň, se nacházel na protější zdi, Na římse jsem zahlédl fotky. Otce, matky, Tamiko...a ani na jedné jsem nebyl já. Na stěně vedle okna visel velký obraz teď již mrtvého císaře. Má matka byla opravdu fanatik.
Posadili jsme se a během chvíle se v pokoji objevila jedna ze služebných. Znal jsem ji. Pracovala tu už dlouho a starala se o mě i Tamiko. Než jsem musel odejít. Viděl jsem, jak na mě překvapeně pohlédla, ale před matkou se neodvážila dát cokoli najevo.
„Mariano, připrav hostům nějaké občerstvení," přikázala a pak se obrátila na Shiru.
„Už víš něco o Tamiko?"
„Bohužel, zatím se nám nepodařilo jí objevit. Ale je možné, že je na cestě domů."
„Ona byla celou tu dobu u tebe?" Bylo to poprvé, co matka oslovila přímo mě.
„Ano, přijela..."
„A tebe ani nenapadlo dát mi vědět, že je v pořádku?" Její hlas zněl chladně a nepřátelsky. Ale mluvila se mnou, což by se asi dalo nazvat pokrokem.
„Myslel jsem, že ti psala zprávu."
„Až za čtyři dny," vypálila. „Čtyři noci jsem strachy o ní nespala. A tebe nenapadlo..."
„A ty?" utrhl jsem se na ni. Měl jsem všeho právě dost. „Kolikrát si se mi ty ozvala za poslední čtyři roky?!"
„Tairo...," Shirův tichý hlas zazněl vedle ucha, jeho ruka stiskla moje koleno v uklidňujícím gestu. Moje matka na mě hleděla, nevraživost čišela z jejích očí.
„Není čas na hádky," ozval se znovu Shira.
„Ovšem, ovšem," přikývla moje matka a obrátila pozornost zpět na černovlasého muže sedícího po mé levici. A mě už zase okatě ignorovala. „Moji lidé už vše připravili, auto je naložené. Bude na cestě pryč během pár okamžiků."
Shira přikývl. Možná chtěl ještě něco dodat, ale do pokoje vstoupila naše stará služebná a rozprostřela na stole občerstvení. Když jsem pohlédl na nejrůznější zákusky a chlebíčky, které nám podstrčila pod nos, uvědomil jsem si, jaký mám hlad. Bez vyzvání jsem se vrhl do jídla. Matka se na mě nesouhlasně podívala, asi jí uráželo moje nevybíravé chování u stolu, ale neřekla ani slovo.
Natáhl jsem se pro porcelánovou konvici a nalil čaj sobě, svojí matce a Shirovi. Ten se po chvilce napil, matka se však svého hrnečku nedotkla, a stále moji přítomnost ostentativně ignorovala.
Do místnosti vtrhl ten mladý kluk od brány a udýchaně přiběhl k mojí matce.
„U brány stojí hlídka, paní. Chce s vámi mluvit."
Vyplašeně jsem pohlédl na Shiru, ale ten jako vždy zachoval ledový klid.
„Co naše auto?" zeptal se mladíka.
„Odjelo před chvíli, neřekl bych, že ho viděli."
Jen jsem doufal, že to tak opravdu je. Kdyby ho hlídka zadržela a prohledala, měli bychom teprve problém.
„Pravděpodobně se jen chtějí zeptat na ten požár," Shira se obrátil na moji matku. „Promluvte s nimi."
„Tairo," oslovila mě matka poprvé jménem. „Vezmi Shiru a zůstaňte nahoře. Kdyby něco, víš, kde se ukrýt."
Znal jsem každý centimetr domu a dobře věděl, že na půdě v přístěnku za dvojitou stěnou se nachází malá skrýš, kam se původně schovávalo jídlo před nájezdy rabujících vojáků, ale pohodlně se tam vešel i člověk. Nebo dva. Kdyby došlo na nejhorší a vojáci odboje by se nějak dostali dovnitř, mohli jsme se tam skrýt. Za předpokladu že nebudou mít nějaké sofistikovanější elektronické vybavení, by nás neměli objevit. A já pochyboval, že hlídka u sebe běžně nějaké takové hračičky vozí.
Vzal jsem Shiru za loket a nasměroval ho po širokých schodech nahoru do patra. Nezdržoval jsem se rozhlížením, jaké další změny interiér doznal za poslední čtyři roky a neochvějně směřoval na konec chodby. Tam se ve stropě nacházel poklop s malými dřevěnými schůdky, které vedly na půdu. Ne nepodobný tomu ve vedlejším domě, který díky mé intervenci lehl popelem. Vždycky jsem si myslel, že všechny domy v naší ulici museli stavět podle jednoho návrhu.
Sáhl jsem po tyči, která stála připravená v malém výklenku, zahákl ji za očko ve stropě a stáhl tak schůdky dolů.
Vylezli jsme na půdu. Rozsvítit jsme samozřejmě nemohli, ale dvěma střešními okny dovnitř přece jen pronikalo dost světla. Venku se už rozednívalo. Bylo něco po šesté a ani ne za tři hodiny začínalo zasedání Rady. Uvažoval jsem, jestli je reálné, že se tam dostanu včas. A jak moc mi uškodí, když se tam neukážu.
Na půdě se nacházely hlavně kartonové krabice plné nejrůznějších věcí. Také pár starých skříní přičemž jedna z nich maskovala průlez do tajné skrýše. Pak ještě zaprášené kanape a židle prolezlé červotočem.
Vyskočil jsem na rozvrzanou stoličku a opatrně vykoukl ven oknem. K bráně jsem dohlédl, ale dokázal jsem zaregistrovat pouze několik světel a postavy míhající se kolem. Shira se ani nenamáhal, sedl si na zelený pavučinami pokrytý gauč a pravou nohu opřel o židli před ním. Opět jsem na něm poznal, že ho ta sotva vyléčená zlomenina bolí.
„Myslíš, že půjdou dovnitř?" zeptal jsem se a přisedl si vedle Shiry, pohledem sklouzl na jeho opřenou nohu a bojovaly ve mně dva pocity. Chtěl jsem něco říct, nějak mu ulevit a na druhou stranu tušil, že nechce, abych na jeho zranění upozorňoval.
„I kdyby ano, nevěřím, že by to tady chtěli nějak prohledávat," podotkl Shira.
„Snad brzy vypadnou."
„Pospícháš na rande?" ušklíbl se a stáhl mě k sobě k polibku. Když se mi podařilo na okamžik osvobodit svoje ústa, vypravil jsem ze sebe. „Bohužel na zasedání Rady."
Poté jsem znovu spojil naše rty. Stačilo málo a já začal naprosto reálně uvažovat o tom, že si to spolu rozdáme přímo tady - na tom zaprášeném gauči, v domě moji matky a hlídkou přede dveřmi.
Shira můj plán překazil. S frustrovaným povzdechem jsem sledoval, jak se odtáhl a zpříma mi pohlédl do očí.
„Kdy začíná to zasedání?"
„V devět, proč?" vypravil jsem ze sebe a ústy mu přejel po kůži těsně nad klíční kostí.
„To bychom možná stihli," Shira vzal moji hlavu mezi svoje dlaně a oddálil od sebe. „Soustřeď se," napomenul mě s úsměvem. „Bude podezřelé, když se neukážeš?"
„S tím jak často tam chodím, bude víc podezřelé, když přijdu.“ Nedělal jsem si s tím hlavu a znovu Shiru políbil. Tentokrát mě nechal, naše jazyky se propletly, vjel jsem mu prsty do vlasů a sykl bolestí, která mi připomněla popálené ruce.
Shira vzal moje dlaně do svých a pofoukal mi je jako malému dítěti. Pak se pousmál a vrátil se k tématu. „Stejně bude lepší, když odsud co nejdřív zmizíš. Jestli se Marat dozví, že jsi tu byl, použije to proti tobě. Až ta hlídka odjede, vyrazíme."
„Takže máme ještě chvíli," usmál jsem se, bez dalšího zdržování se k němu přitiskl, a vyhledal jeho ústa těmi svými.
„Shiro?" ozval se ten známý a neuvěřitelně iritující hlas odněkud zespoda. „Doufám, že jste oblečený."
S povzdechem jsem se odtáhl a zadíval se směrem k otvoru v podlaze, kde po chvilce vykoukla Joriho hlava.
„Jak to dokážeš vydržet a nezabít ho?" prohodil jsem směrem k Shirovi.
Mladík vystoupal nahoru a s úšklebkem mě přejel pohledem. „Neruším? Snad tu nemáte něco rozdělaného."
Měl jsem sto chutí uštědřit mu lekci chování, holomkovi nevychovanému.
„Děje se něco?" předběhl mě Shira, rukou stiskl moji paži, snad aby mi zabránit, abych Jorimu opravdu jednu nevrazil.
„Hlídka je pryč," informoval nás Jori. „Můžete dolů."
„Dobře. Běž napřed, za chvíli jsme tam."
Jori přikývl, znovu se na mě zašklebil, a naštěstí hned po tom zmizel.
„Provokuje tě schválně," usmál se na mě Shira. „Ignoruj to."
„Budu se snažit," řekl jsem bez nadšení a vstal z gauče. I Shira se zvedl. Nebo se o to alespoň pokusil. V okamžiku kdy došlápl na pravou nohu, se pod jeho vahou podlomila. Zavrávoral, ale já ho zachytil dřív, než dopadl na zem.
„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se s obavami.
Podrážděně se mi vytrhl a postavil se na obě nohy. Tentokrát úspěšně. Přesto jsem na něm poznal, že přemáhá bolest, a dál už zticha zůstat nedokázal.
„Proč mi nedovolíš, abych ti pomohl? Myslíš, že nevidím, že tě ta noha trápí?"
„Nic to není," procedil mezi zuby, v očích jasně čitelné varování, abych do toho přestal rýpat. Neuposlechl jsem.
„Nemusíš si pořád hrát na hrdinu, měl bys odpoč...."
„A na co si mám hrát?" přerušil mě ostře. „Na mrzáka?"
Unaveně jsem si promnul oči, přemýšlel, jak je to dlouho, co jsem naposledy spal. Opravdu se mi nechtělo s ním hádat.
„Shiro, jen bych si přál, aby ses trochu šetřil," řekl jsem opatrně a sledoval jeho nevraživý výraz. „Dej tomu čas a zlepší se to."
„To už lepší nebude," zavrčel. „Copak to nechápeš? Můžu být rád, že se na ní vůbec postavím." Při těch slovech mi zatrnulo.
„Víš, proč mě dneska Montaro dostal?" vpálil mi do tváře, jasně jsem na něm viděl, jak je rozčílený. „Udělal jsem chybu, kterou bych neudělal, kdybych se na tu nohu mohl spolehnout!"
Tak takhle to bylo. Nedivil jsem se, že ho to tak vzalo. Zadíval jsem se na Shiru. Téměř pořád držel svoje emoce na uzdě, vždy byl nad věcí, absolutně klidný a vyrovnaný. Ale v tuhle chvíli jsem z jeho tváře dokázal jasně vyčíst zoufalství, vztek a bezmocnost. Nepřál jsem si nic jiného než najít slova, která by ulevila jeho mysli. Jenomže jsem se obával, že žádná taková nejsou. Možná jsem měl opravdu zůstat zticha. Třeba to bylo to jediné, co jsem pro Shiru mohl udělat.
Samozřejmě jsem věděl, že tu nohu měl zlomenou, ale netušil jsem, jak vážné to bylo. A Shira mi jako vždycky nic neřekl. Až do této chvíle si slovem nepostěžoval. Znovu jsem si vybavil tu dlouhou jizvu táhnoucí se po vnější straně jeho stehna. Měl ji zlomenou na téměř stejném místě, kde teprve pár dní před tím schytal kulku. Vzpomínka na krvácející díru v jeho stehně, ze které jsem neuměle vytahoval odštěpky kosti, mi vyvstala v paměti. Možná to mělo souvislost. A on není stroj, je to také jenom člověk. Existuje hranice, co všechno může lidské tělo vydržet. Kdyby se alespoň nepřepínal. Nebyl jsem doktor, ale měl jsem podezření, že sotva pár měsíců po tak ošklivé zlomenině, by měl ležet a chodit o berlích a ne tady pobíhat po hořících domech. Jenomže to jsem mu nemohl říct. Nemohl jsem v tuhle chvíli říct nic, abych ho ještě víc nerozčílil.
Přitáhl jsem se k němu a pokusil se ho obejmout. V první chvíli jsem skoro myslel, že mě odstrčí, ale nakonec se nechal a dokonce se neodtáhl ani, když jsem ho políbil.
„Promiň," zašeptal jsem. Zdál se už klidnější. Slabě se usmál a vzal mě za ruku.
„Radši půjdem, než sem zase vtrhne Jori."
S tím se nedalo než souhlasit.