Můj čas

     Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.

(List Židům 4:12-13, ekumenický překlad Bible)

     Milí přátelé, vážení čtenáři. Kde všude mi pomáhají bohoslužby? Proč jsou jinými slovy nedílnou součásti mého již tak nabytého týdne? Přímá odpověď se nabízí v našem úvodním biblickém místě: Slovo Boží je živé, mocné a očišťující. A o to hlavně jde během všech bohoslužeb, totiž aby se každý její účastník s tímto živým slovem setkal, a to hned trojím způsobem: (1) S Božím slovem ve čtení Bible, (2) S Božím slovem v kázání (prorockým výkladem mluvčího) a (3) s Božím slovem v osobním zaslechnutí působícího Ducha svatého v našem srdci. Křesťané během bohoslužby věří Ježíšovým slovům, že kde jsou dva nebo tři shromáždění v jeho jménu, tam je On uprostřed nich. To znamená, že se při bohoslužbě setkáváte se vzkříšeným Ježíšem Kristem, Synem Božím, se kterým pak máte úzké společenství, spojení.

     Když bych měl proto trochu přízemněji a praktičtěji odpovědět, kde všude nám bohoslužby pomáhají, rozdělil bych svoji odpověď do třech naprosto stěžejních oblastí: Filosofickou (Proč jsem?), Existenciální (Z čeho celý týden žiji?) a Misijně-pastorační (Jak následně působím na tento svět?).

     Nejdříve pohled první: Filosofický. Člověk, který má zodpovězenou otázku, co je smyslem jeho života, se cítí určitě lépe než člověk, který jí zodpovězenou nemá. Pro mě je bohoslužba časem, kdy počátkem každého týdne, - což je podle křesťanské tradice neděle ne pondělí, - poděkuji za dar života, který mi Bůh dopřál celý předchozí týden a poprosím za moudrost, jak prožít týden následující. Věřím, že život je dar od jeho Původce. Byl mi svěřený k nějakému důvodu. A já chci za to pravidelně poděkovat, stejně jako pravidelně žádat o moudrost. Při tom všem také dávám najevo, že je to Hospodin Bůh, kdo všemu vládne, ne já ani nikdo z lidí, byť to tak na oko může vypadat. Srovnávám si tak tedy pravidelně své priority. V práci třeba prožiji nějakou křivdu nebo úspěch. V obou případech se pak ptám, k čemu mě to má přivést? Co si mám uvědomit? Jak se k věci postavit, abych třeba nějakou špatnost nerozmnožil, nebo něčím povedeným nezpyšněl. Zůstal zkrátka v roli Božího služebníka, což je podle Bible původní obraz každého z nás, abychom se cítili co nejvíce sami sebou. Všichni jsme stvoření pro osobní vztah se svým Tvůrcem, a někdo toto respektuje, jiný vytěsňuje.

     Druhý pohled: Existenciální (bytostný), který na ten pohled první filozofický přirozeně navazuje, už pracuje s našimi nejosobnějšími potřebami: Ptá se, co já a my v našem společenství konkrétně potřebujeme, abychom byli spirituálně šťastní, blahoslavení, naplnění? Kde všude potřebujeme povzbuzení? Kde dokonce pohlazení, určité niterné potěšení? Kde naopak napomenutí, nezbytné varování? Každý z nás jsme životem v různých oblastech zraňování, a bohoslužba nás přivádí k celoživotnímu procesu uzdravení a proměny. To nejsou, vážení čtenáři, prázdná slova. Jako kazatel mohu potvrdit, že lidé v setkání s Bohem zažili nejedno uzdravení ve svých srdcích, které se kolikrát přelilo i na jejich uzdravení tělesné. Poslední poznatky moderní medicíny stále více pracují s tzv. psychosomatikou (propojením psychiky s tělesnem) jako zásadním přístupem k pacientovi. Když mi na bohoslužbu přijde konkrétní muž či žena, podle výrazu tváře i očí lze velmi často odhadnout, jak se asi má. Jak mám ale také volit tón hlasu a co během své promluvy neříct.

     Bohoslužba navíc pracuje s prostředky, které církev vyzkoušela po mnoha staletích. Mají vést ke stabilizaci našeho nitra, tedy k jeho dlouhodobému posílení. Uvedu příklad. V naší stále více sekularizující společnosti se všechny rozdíly mají tendenci stírat. Všichni se pak podobně oblékáme, podobně mluvíme a máme podobná očekávání. Vytrácí se originalita. Jinými slovy pestrost a smysl pro překvapení. Neříkám, že poslední móda nebo komunikační možnosti (například digitální) nejsou zajímavé, natož přínosné. Naopak! Ale záleží, zda se jednoduše řečeno stáváme jen potrubím pro jejich tvůrce, nebo zda je využíváme už jako jedineční tvůrci, tedy plně kreativní bytosti. Citlivými prostředky promyšlené bohoslužby jsou například symboly. Nemyslím jen kříž, nebo oblečení duchovního, případně daná místnost kostela či kostel sám. To samozřejmě také. Ale i způsob, jak se bohoslužba provází. Jaká má rituální gesta, jaké zaslechneme slovní obraty, jaké má daná liturgie momenty jako například přímluvnou modlitbu za potřebné ve společnosti nebo všeobecné vyznání našich slabostí či závěrečné požehnání na konci celého setkání. To všechno jsou chvíle, které potřebujeme, abychom se vnitřně znovu nadechli pro svůj pokračující jistě ne úplně snadný příběh. Zůstat přeci jen člověkem statečným chce i určitou přípravu a obnovu, zpětnou vazbu a usměrnění.

     A pak je tu pohled třetí a poslední, který na ty dva předešlé navazuje: Misijně-pastorační, tedy jak mohu být přínosem společnosti, ve které žiji? Nemůžeme přeci jen brát. To bychom nebyli dlouhodobě šťastní. Potřebujeme také dávat. A tady se ukazuje, jak můžeme být každý z nás zcela autentičtí! Každý z nás totiž máme mnoho schopností a obdarování, čím vším můžeme sobě i druhým dělat pomyšlení, být přínosem. Osobně například nemám schopnosti na jazyky. Mám je ale na hudbu. Tím pak mohu sloužit. Neměnil bych hudbu za jazyky, byť by mě to profesně a asi i služebně posunulo ve společnosti výš. Minul bych se tím ovšem svému nejhlubšímu poslání: Hudbou nebo slovem zasáhnout lidské nitro tam, kde je to k mému přesvědčení snad k dobrému. Navíc jako dělnickému knězi mi bylo dáno mlčet s trápícími. Někteří tvrdí, že služba naslouchání je v tomto upovídaném světě stabilizující. Díky proto za každého, kdo srdcem pochopil, že máme dvoje uši a jen jedna ústa. Vždyť je kolem nás tolik nevědomých úžasných duchovních, nemluvě o každém, kdo se druhým vydává svojí odborností!

     Co tedy říct závěrem? Nemyslím si, že lidé po přečtení tohoto článku začnou hromadně navštěvovat bohoslužby, které se našemu kraji díky pestrosti mnoha církví pravidelně nabízejí, byť jednotlivci díky Bohu stále přicházejí. Našim cílem bylo nabídnout jistě ne zcela komplexní pohled, co nám společně strávený čas během bohoslužby může dát, a co podle mého cítění dnešní člověk ve společnosti stále více postrádá. Nakonec ta zásadní bohoslužba se má konat každý den v našich srdcích a v našich vztazích, že?  Mějte, přátelé, dobré dny!

     „Děkujeme ti, Hospodine, za dar společenství s Tebou a Tvým slovem. Prosíme, aby určovalo naše priority, naše rozhodování, proměnu našeho charakteru do Kristovy podoby. Vždyť se přeci jednou všichni postavíme před tvoji tvář, jak jsme v úvodu četli, a vydáme svůj účet. Nechť je to ke tvé radosti a k našemu užitku, ne naopak. Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ (Matoušovo evangelium 10:32-33, ekumenický překlad Bible).

JK.