Můj čas

     Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám. A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila a s ní víra i láska v Kristu Ježíši. Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života. Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen.

(První list Timoteovi 1:12-17, ekumenický překlad Bible).

     O Češích se někdy říká, že nejsou příliš pozitivní, a vděční už vůbec ne. Žijeme prý v jedné z nejkrásnějších zemí na světě, a až na pár sezónních povodní a všudypřítomného kůrovce nás nic vážnějšího netrápí. Neznáme životu nebezpečné zemětřesení jako v Japonsku, likvidační hurikány jako v USA, válku jako na Ukrajině, ani jedovaté hady jako v Austrálii. Přesto nám vadí brambory, které se nedají jíst, protože jsou bílé. Polévka, protože je řídká, knedlíky, protože jsou moučné. A maso? To je přece tak suché! (Ano, teď si trochu dělám legraci z některých svých kolegů z práce, když poslouchám ty tragické výlevy nad jídlem, které nám chudákům ještě k tomu všemu z poloviny dotuje firma). Samozřejmě trochu přeháním. Ale ne moc. Když poslouchám mladé lidi, jak si pořád na něco stěžuji, a vím, čím vším si prošli jejich rodiče a prarodiče, trochu se červenám.

     Znám ale také lidi pozitivní, vděčné. Není jich moc, ale znám. Velmi často prošli něčím nelehkým, nebo jednoduše mají takovouto životní moudrost. Umí žít. Umí vařit z toho, co je. Ne z toho, co má soused vedle, nebo co si pro dokonalý život někde u seriálu vysnili. Chtějí žít tady a teď. Proto tak žijí. A klidně s platem, jaký zrovna mají, nebo s chabým zdravím či nelehkou minulostí. Rád se k těmto lidem hlásím. Poznáte je snadno: nestěžuji si na bílé brambory.

     Autor našeho dopisu svému mladšímu kolegovi Timoteovi ovšem přiznává vděčnost jiného charakteru. Jakého? Jde o vděčnost zásadní, stěžejní, klíčovou: totiž o vděčnost, že si ho Bůh našel. Nevím, jestli jste, vážení čtenáři, někdy takto o vděčnosti přemýšleli. Apoštolu Pavlovi bylo dáno prohlédnout, že kdyby ho Bůh na jeho životní cestě nezastavil, zůstal by vůči němu i vůči druhým lidem ve velmi špatném duchovním stavu. On sám píše, že byl kdysi rouhač. To je ten, který svým mluveným projevem uráží Pána Boha. Dále, že byl pronásledovatel a násilník. Kdo trochu známe jeho příběh, víme, že pronásledoval první křesťany, aby je věznil s cílem určité nápravy nebo konečné likvidace. Byl například u popravy prvního mučedníka Ježíše Krista, totiž u Štěpána. Ale nyní si uvědomuje, že došel slitování. Bez něho by na tom byl stále hůř. Prý to dělal ve své nevědomosti a nevěře. Nyní v něm ovšem zachraňující milost působí víru a lásku v Kristu Ježíši. A nejen pro něj. Ale také skrze jeho službu zvěstovatele evangelia pro všechny kolem něho. Je zkrátka vděčný, že si ho Bůh zastavil a proměnil.

     Sebereflexe Pavla může být pro nás inspirující. Na svém vlastním příběhu chce totiž Timoteovi ukázat, jak je Bůh v Ježíši Kristu shovívavý ke všem, kdo v něho jednou uvěří. „Jestli Ježíš odpustil takovému člověku, jako jsem já,“ přiznává Pavel, „potom už může darovat věčný život opravdu všem, kteří se pro něho skutečně rozhodnou. Kteří se mu cele svěří, jak jsem to při svém obrácení udělal já.“

     Velice rád o sobě říkám, že patřím k hříšníkům na druhém místě. Proč na druhém? Protože první se cítí být apoštol Pavel. Jednou se mi na tenisových kurtech stala zajímavá zkušenost. Je to už pár let, přesto jsem na to nezapomněl: Jeden můj dobrý kamarád mě začal přespříliš chválit, jak že jsem prý morální a dobrý člověk! „Jenže já, Martine, nejsem ani příliš morální, a už vůbec ne dobrý člověk. Znám své srdce. Znám své tendence. Vím, kde jsem až přespříliš slabý. Vím jednoduše o svých zákoutích. Mám i své kostlivce. Ale jestli v mém životě je něco kvalitní a eticky správné, pak je to vše, v čem působí Duch svatý.“ Měli jste vidět výraz jeho obličeje! To zklamání! Ano, ve chvíli, kdy neobdivujeme člověka, obdivovat Pána Boha je už příliš!! Ale smysl křesťanství není obdivovat apoštola Pavla nebo Jiřího Kantora. Smysl křesťanství je obdivovat živého Krista, který si používá nehodné a slabé lidi. Apoštol Pavel to musí Timoteovi, který měl také mnoho slabosti a mindráků, jasně napsat.

     Proto v závěru chválí Hospodina, když píše: Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Vyhlásit nad svým životem nezaslouženou Boží laskavost, a takto vyjádřit Bohu úctu, je z určitého pohledu vrchol lidství. Apoštol Pavel k tomu dochází zhruba ve druhé polovině svého života. Mně to bylo dáno o mnoho dříve. Ale podstatné je, jestli to vůbec člověku dojde. Uvedu další příklad, a nyní vás velmi prosím, abyste mi odpustili přílišnou smělost: našim nízkým pudům chutná mnoho věci takřka ve vteřině. Celý život se zajisté učíme ovládat, ale přesto se moc snažit nemusíme, aby se dostali ke svému slovu. Muži mají své, ženy také. U vyšších instinktů to platí ne tak snadno. Například, když se někdo chce celoživotně vzdělávat nebo kultivovat, chce to už silnější vůli. Ale chceme-li se věnovat Božím zájmům, potřebujeme k tomu vnější duchovní probuzení. Určitý dotek, nasměrování, protože z naší vlastní síly to nejde. Naše přirozenost je odpojená. Potřebujeme Boží zjevení, odhalení, které nám otevře oči. A to dává jedině Boží Duch.

     Lidé mimo to jsou samozřejmě také duchovně činní. Mnoho lidí se například věnuje horoskopům, léčitelským praktikám, různým východním směrům, magii, a mnoha jiným spirituálním praktikám, které sice samozřejmě fungují, ale otázka není, zda mají vliv, ale zda nás to přivede k jedinému pravému Bohu a k jeho Synu Ježíši Kristu. Jinými slovy, zda nás to spíše od něho neoddálí. A ještě jinými slovy, zda se to Pánu Bohu vůbec líbí. Přátelé, věřte mi, nelíbí. A znova opakuji, ne proto, že by to nefungovalo. Co je svět světem tyto prastaré duchovní věci vždy fungovali a měli své následovatele. Ale pravda se u Boha neměří pragmatičnosti, ale jeho zjevenou vůli. A on nechce, aby mu lidé byli vzdálení, nýbrž blízcí. Proto potřebujeme Kristova Ducha, který svým působením koná, co se Bohu líbí. O ničem jiném dnes nepíšu.

   A tak pokud chceme s apoštolem Pavlem vyznávat: Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě, vydejme se mu dnes takoví, jací jsme. Pokud je toto vaše upřímné rozhodnutí, můžete se nyní Bohu odevzdat spolu se mnou: „Pane Ježíši Kriste, děkuji ti, že jsi přišel na tuto zem i pro mě, abych se mohl (mohla) setkat s živým Bohem. Prosím tě vstup do mého života, a dej mi poznat, jak tě mám následovat. Otevři můj vnitřní zrak. Daruj mi svého Ducha. Oslav své jméno v mých slabostech. Pro tvoji čest a slávu. A pokud jsem spoutaný (spoutaná) nějakým duchovním vlivem, který se ti nelíbí, osvoboď mě prosím pro své svaté jméno! Jedině tak tě budu moci poznávat. Amen.“

     Pokud jste, vážení čtenáři, mysleli tuto modlitbu vážně, dejte prosím Pánu Bohu šanci, aby vás krok za krokem vedl. Důvěřujete mu, že vás nyní okamžitě vyslyšel. Nemusíte tuto modlitbu opakovat jako mantru. Bůh není hluchý. Naopak. Ví věci ještě dříve, než je vyslovíme. Zná naše nitro. Ale můžete se odteď modlit svými ústy, jak si myslíte, že je to nejlepší. Bůh nám dává modlitbu od srdce jako veliký dar! Nebe je pro nás kdykoliv otevřené. A pokud budete mít zájem, kontaktujte některého ze zkušenějších živých věřících, aby vám poradili, co na jejich cestě pomohlo zrovna jim. Ne, abychom to zkopírovali, ale abychom jsme se nechali inspirovat. Vždyť naše cesta je zcela originální, tak jako cesta apoštola Pavla, Timotea nebo Jiřího Kantora. Přesto společného našeho nebeského Otce a Pána Ježíše Krista našeho Spasitele. Přiznat totiž Bohu, že jsme hříšníci je v pravdě ten nejodvážnější čin! A je zároveň bránou ke skutečné vděčnosti. V komentáři tohoto facebookového příspěvku našeho nedělního slova pak připojuji ještě celé Janovo evangelium, které posílí vaši počáteční víru. Je ještě maličká, ale věřte mi, chce do krásy růst.

Slovo na cestu s požehnáním: Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Evangelium podle Jana 1:9-14, ekumenický překlad Bible).

JK.