Můj čas

     Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla. Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.

(List Římanům 13:11-14, ekumenický překlad Bible)

     Milí přátelé, vážení čtenáři. Dnešní nedělí začal nový církevní rok. Ano, Advent je příprava na narození Ježíše Krista. Když se pak narodí, učíme se s ním žít. Na našich adventních věncích svítí první ze čtyř svíček na znamení prvního adventního týdne. Až budou svítit všechny čtyři, světla bude více, a to nám bude symbolicky připomínat, že příchod našeho Spasitele je už za dveřmi. Když pak půlnoci začne první den vánoční, kazatel ze svíček adventního věnce zapálí svíčku větší uprostřed stolu Páně, a uhasí ony čtyři adventní svíčky. Tak vyjádříme, že jsme plynule přešli z období Adventu do období Vánoc. To už ale malinko předbíháme.

     Slovo: „Advent“ znamená: „Příchod“, a to ve smyslu přicházejícího Božího království na svět v narozeném dítěti Ježíši. Je to období naší vnitřní přípravy na tento příchod. Historicky všichni víme, že Ježíš Kristus se už před asi 2000 léty jednou narodil. Smyslem liturgie, to znamená určitého bohoslužebného vnímání celého roku, ale je, abychom tento velký okamžik mohli znovu prožívat, a to zcela ve shodě s biblickým myšlením, že věci se nejen tenkrát jednou událi, ale oni se opravdu skutečně stali, aby se mohli dít neustále. A tak se nám o Vánocích v našich srdcích může narodit nový Boží život, a historická zkušenost narození Ježíše Krista je toho jedinečným základem.

     Jak ovšem souvisí toto naše období očekávání s dnešní biblickým místem, které jsme si v úvodu četli? Co nám chce do tohoto počátečního období říci apoštol Pavel ze svého úryvku listu Římanům? Ano, jaké je pro nás poselství Božího slova z tohoto výroku svatého Písma? Pokusme se ztišit a společně hledat odpovědi: Apoštol Pavel píše svůj nejdelší dopis, - který od něho máme v Novém Zákoně – druhé poloviny Bible - věřícím v Říme. Podrobně jim vypisuje, v co věří, a co je toho základem. Vysvětluje, jaké je jeho učení, aby se s ním věřící mohli ztotožnit, a následně ho mohli podpořit na jeho pokračující cestě na západ.

     Nyní jsme zhruba ve druhé třetině jeho dopisu, kde se po praktické stránce zabývá především našimi mezilidskými vztahy. Jaké mají být? Mají být čisté, hluboké a dobré. Mají být příkladem všem ostatním, že opravdu žijeme s Bohem. To neznamená, že jsme dokonalí. Ale že svoji nedokonalost umíme zakomponovat do vztahu s Kristem. Jinými slovy, že ji umíme obejmout jeho láskou. Přijmout, a nechat proměnit v něco užitečného.

     Například, pokud já jako věřící zápasím se svojí sebelítosti, nesnažím se ji vytěsnit, jak to velice neprozíravě dělávali křesťané ve středověku, protože se pak má sebelítost rozmnoží. Já ji naopak přijmu jako součást své identity, a ptám se, co mi chce má sebelítost říci? Chce mi říci, že mi chybí více pozornosti? Pokud ano, musím do sebe více investovat. Chce mi naopak říci, že se sobě věnují přespříliš, takže se chovám jako rozmazlené dítě, které začíná zlobit, když se mu rodiče přestanou věnovat? Pak hledám způsob, jak se více věnovat druhým potřebným v mém okolí. To všechno, a mnohem více, mi může má slabost pomáhat k dobrému. Zpátky ale k našemu slovu z Písma:

     Apoštol Pavel po nás žádá, abychom vzali velice vážně, že náš čas se krátí. Nastává hodina, kdy se máme probudit ze svého spánku nevědomostí. Přítomný Bůh chce s námi něco užitečného vykonat. Co? Máme odložit všechny skutky tmy, které nás od něho, ale i od nás samotných, odcizují, vzdalují. Máme se obléct ve zbroj světla. To mimo jiné znamená, že jít cestou za světlem nepůjde bez vnitřních zápasů o zmíněnou čistotu. Přesto, když se tak rozhodneme, Bůh nám pomůže touto cestou jít. Jenže, co to prakticky znamená obléct se v Pána Ježíše Krista?

     V době apoštola Pavla mělo oblečení dvojí důvod: Předně vám pomáhalo žít důstojný život. Plášť u chudých lidí znamenal nejen denní oblek, ale v noci také pokrývku před chladem. Zakryté vlasy dívek a žen zase určitý projev cudnosti. Tehdy společenská ochrana pro správné načasování vhodného seznámení se a následný plnohodnotný vztah. Druhým důvodem oblečení bylo samozřejmě také určité postavení ve společnosti. Je to podobné jako dnes. Podle oblečení jste velice rychle pochopili, jak na tom kdo sociálně je. Velmi často jste podle oblečení také poznali roli daného člověka. Zda je například kněz, voják nebo státní úředník. Když tedy Pavel píše, že se máme obléct v Pána Ježíše Krista, myslí tím především, že máme žít skromný život, jako on, byť to nutně nemusí znamenat předstíranou chudobu.

     Žít skromně znamená moudře užívat i určité životní rozmanitosti a hojnosti. Rozhodně středem našich vesmíru nemá být náš přebytek. Obléct se v Pána Ježíše Krista ale také znamená důvěřovat našemu nebeskému Otci v jakékoliv naší životní situaci, jako důvěřoval on. A to i ve chvíli, kdy se proti němu obrátil celý svět. Víra tak může tento svět přemáhat. Tedy vše, co se kolem nás i v nás odehrává. Víra může být motorem, který pohání vlak našeho života. Nemusí to být naše emoce, ani naše okolnosti. Nemusíme být otroky svých vášní!

     Proto v úplném závěru slyšíme: "Nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním." Nemusíme jim vyhovovat, byť nás v myšlenkách navštěvuji. Nejsme odpovědní za myšlenky, které k nám přicházejí, říkávali pouštní otcové. Jsme ale odpovědní, jak na ně reagujeme. A pokud jim nedáváme ve svých činech zelenou, nemají nad námi pražádnou moc. Jejich vliv vždy zákonitě skončí, protože je nahradí alternativní jednání, které nám vždy Duch svatý nabídne. Všichni máme své silné stránky. Máme ale také svá slabá místa. Není od věcí o nich nejen vědět, a to díky opakujícím se zkušenostem na více-méně stejná témata, ale také s určitým předstihem promýšlet, jak budu reagovat, až přijdou ke slovu.

     Uveďme opět příklad ze života: Máme-li tendenci své problémy tzv. zajídat, - a třeba sladkým - mohu mít domluveného přítele na telefonu, kterému se svěřím. Osobně moc nejsem proto, abychom se v takovýchto případech příliš týrali. Třeba tak, že bychom najust doma neměli žádnou čokoládu. Spíše jsem proto jednu-dvě menší mít, a dopřát si je po zmíněném rozhovoru nebo modlitbě. V ideálním případě po obojím. U tzv. zapíjení problémů bych byl opatrnější. Nejlepší obranou je útok.

     A tak doporučuji mít věci ohledně našich nejslabších míst co nejvíce po odborné i spirituální stránce dopředu poctivě připravené. Ale i v nejslabších oblastech  našich osobností můžu poznávat sílu svého skutečného Pána Ježíše Krista. Pak ale rozumím výroku apoštola Pavla, že když je slabý, je vlastně silný. Silný ve svém Zachránci Bohu. Zachránci, který nás svojí pomocí drží nad vodou.

     Opakem propadnutí vášní je totiž také vášeň. Ovšem vášeň pro Boží dílo! Ano, být bláznem pro Krista, řečeno apoštolem Pavlem v jiném dopise, znamená ho následovat celou svojí mysli a celou svojí duši i celou svojí silou. Nalézt rozkoš s dárcem veškerého života! Je to vztah, který počítá s celým člověkem. I s jeho emocemi, intuici, nejhlubším duchem člověka, zkrátka se vším, co jsme. Mít vášeň pro Boha je naprostým vrcholem, jak nás učí některé žalmy. A i když každá vášeň potřebuje i určité racionální vyvážení, je to postoj naprosté vydanosti a zapálení pro toho, který nás bezpodmínečně miluje.

     Co tedy, vážení čtenáři, říci závěrem? Náš čas se krátí, ovšem naše věčnost nabývá na síle! Naše mládí možná ztrácí na intenzitě, ale naše duchovní mládí může s narozením dítěte v nás probudit zcela obnovený život! Možná ztrácíme sílu, ale v adventním čase to může být součástí plánu s námi, abychom hledali nové zdroje, které nás překvapí a nově posílí. Důvěřujme životu. Věřme sami sobě. Své intuici. Tu si laskavý náš Bůh při nás používá jako nejlepší nástroj pro naši životodárnou proměnu. Díky jemu za to!

     „Děkujeme ti, Duchu svatý, Duchu veškeré moudrosti, tvořivosti, síly a krásy, za tvoji přítomnost v našich příbězích. Děkujeme, že jsi to ty, kdo nám pomáháš rozumět našim hlubinám, abychom v nich rozpoznali Boží obraz, který Bůh do každého z nás vložil. Prosíme tě, abys nás provedl celým adventním obdobím, abychom mohli o Vánocích zakusit, že se v nás rodí něco z Božího Syna. Ty, Duchu veškeré radostí, pokoje a lásky, víš, co nejvíce potřebujeme. O to tě s očekáváním prosíme. Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: „Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“ (2. list Korintským 3:17-18, ekumenický překlad Bible).

JK.