Můj čas

     Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.

     Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

     Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

(Evangelium podle Lukáše 14:1, 7-14).

     V našem dnešním oddíle se opět setkáváme s Ježíšem, který využívá každou příležitost, aby svým nejbližším nastavoval zrcadlo. Totiž, kde je bota zrovna tlačí. Jaká mají svá nejslabší místa. Osobně se domnívám, že jeden z důvodů, proč lidé ignoruji Boha, - a to nejen dnes, ale vlastně po staletí, - je ten, že mají nesprávnou představu o případném vztahu s Ním. Představují si například, že by je neustále Bůh limitoval, omezoval, peskoval a obíral o vše příjemné v životě. Jenže to je představa, kterou po staletí tvoří opravdu jen někteří zakomplexovaní věřící. Opak je ve skutečnosti pravda. Bůh osvobozuje pro krásu! Proměňuje nás v hlubší osobnost. A samozřejmě také chrání od všeho, co k životu nevede. Když jsem v 17 letech řekl Ježíši, že chci, aby byl můj Spasitel a Pán, prakticky to pro mě v následujících 5 letech znamenalo, že mě vedl tak, abych dnes nenesl trpké ovoce, které bohužel vidím na některých svých vrstevnících. Například mi pomáhal najít uplatnění, kde budu jako mladý člověk šťastný. Také správnou ženu na celý život. Ukázal mi hranice v šedých oblastech, jako je alkohol, povrchní kamarádi, nebo čistota v sexualitě. Je to všechno omezující? Jak už jsem jednou napsal: Naopak. Je to osvobozující! A je zajímavé, že právě mí vrstevníci by si dnes přáli, aby jejich děti se mnohému vyhnuli, čím museli projít oni.

     Zpátky ale k našemu příběhu: Ježíš nastavuje zrcadlo farizeům. To byl takový typ lidí, kteří si ve své době mysleli, že ví absolutně všechno. A protože měli pocit, že musí všechny poučovat a vést, chovali se k ostatním v Izraelské společnosti nanejvýš autoritářský až despoticky. Není proto příliš překvapivé, že jestli někoho Ježíš neustále kritizoval, byli to právě farizeové. Můžeme také říci, že svým chováním tvořili onen nesprávný obraz Boha, o kterém jsem vám povídal v předchozím odstavci. Tedy ne Bůh jako laskavý partner, ale Bůh jako policajt. Nakonec, když byl Ježíš pozván jedním z předních farizeů, všichni ho okamžitě začali jako detektivové šmírovat.

     Ježíš se ovšem soustředil na dvě jednoduché myšlenky. Ta první je asi tato: „Tlačíte se do popředí všude, kde se jen dá! Chcete být viditelní, slyšitelní, obdivovaní a samozřejmě i oceňování! Chcete vypadat jako ti, kterým patří svět. A také jako ti, bez kterých by se svět zcela zhroutil, nebýt vás! Jinými slovy: chcete se povyšovat nad všechny ostatní.“ Jenže u Boha to tak neplatí. On má jiná měřítka. Kdo se ponižuje, bude prý povýšen. A kdo se povyšuje, bude prý ponížen. Jen On má právo člověka posouvat dopředu v jeho nejlepším čase. A od nás očekává aktivní trpělivou pokoru. Uvedu příklad: Ve dvaceti jsem se trpělivě modlil za svojí budoucí ženu. Dlouhou jsem při modlitbách nic necítil, a mé představy byli mlhavé. Ale asi po dvou týdnech jsem vnímal, že se mě Bůh doptává, s jakou ženou bych byl asi šťastný? Už tenkrát jsem věděl, že chci být misionář, který jde za lidmi mimo svůj domov, a tak jsem prosil, za ženu statečnou, která by se nebála dobrodružství, samoty a skromnosti. A Bůh mi dal záhy vybrat ze třech žen, aniž bych znal samozřejmě jejich rozhodnutí na mou podivnou nabídku k sňatku. Tím chci říci, že mi dal ve své velkorysosti na výběr. Nakonec jsem se rozhodl pro ženu, která mi byla lidsky po všech stránkách nejblíž. Když jsem jí poprvé oslovil, řekla mi, div se světe, že se za mě už půl roku modlí, ale že jí Bůh brzdí, ať na sebe nepoutá pozornost. Udělal jsem tedy dobře! Do roka jsme byli svoji, a do dvou 500 km od svého domova, což mimochodem doporučuji všem novomanželům, aby byli vzdálení od svých rodičů alespoň 100 km. Kdybych chtěl ovšem toto rozhodnutí udělat jen ze své síly, zřejmě bych se stal nejdříve otrokem své zamilovanosti, a nejspíš také mnoha ústupků a kompromisů pro mnoho povrchních věcí. Bůh nás tedy chce posouvat blíže k sobě, a tak k našemu hlubšímu lidství. Nakonec to je hlavní myšlenka celého Lukášova evangelia: naše proměňující se lidství srze víru v dokonalého člověka Ježíše Krista.

     A myšlenka druhá, kterou mají farizeové včerejška i dneška zaslechnout? Souvisí s tím, co jsme si právě řekli: Bůh otevírá dveře ve všech oblastech našeho příběhu, a to od jeho narození až po jeho umírání. A tou je určitá nezištnost v tom, co děláme pro druhé. Hostina je samozřejmě obraz našich vztahů a spoluprožívání s druhými. Nejde o to, abychom v sobotu odpoledne na svoji zahradu při společném grilování pozvali všechny bezdomovce. O tom Ježíš nemluví. Jde mu to, abychom v našich nejbližších vztazích nebyli vypočítavý. Co to znamená? Že budeme mít druhé rádi jen v kategorii: něco za něco. Budu se ti věnovat, ale ty mi na oplátku zase poskytneš toto. Jenže pravá láska není takto strategická! Tím nechci říci, že je nepromyšlená. Má být promyšlená. Jinak by nebyla hluboká. Ovšem v principech: budu se ti vydávat, protože tě mám rád, mám tě ráda. Tečka. Bavíme-li se o vztazích v rodině. Nebo protože si tě vážím, pokud se jedná o naše přátelé a známé. A nebo protože tě respektuji, pokud se jedná o naše pracovní či sousedské vztahy. A je to proto, že jsem takto sám milován svým nebeským Bohem Otcem. Protože On mě miluje bez podmínek takového, jaký jsem, bez podmínek takto já přistupuji ke druhým. Nakonec jisté ocenění za toto jednání prý pak dostaneme na konci našeho příběhu při jakémsi vzkříšení spravedlivých. Tedy podle křesťanské tradice: na konci všech věků.

     Co si tedy vzít z dnešního slova evangelia pro sebe? Protože nás Bůh pozval k životu s Ním v tomto našem putování na této zemi, máme zůstat trpělivý, že nám pro nás v nejlepším čase - krok za krokem - bude ukazovat, kam se za Ním posouvat blíž, abychom byli skutečně šťastní. Je to jeho věc. Nemáme ho předbíhat. Máme mu naopak plně důvěřovat. Žít v očekávání, že jeho načasování je pro nás vždy to nejlepší. Na této cestě pak máme žít plně Láskou, která s druhými nemanipuluje, ale vydává se jim všanc. Tato cesta sice má také své „trny“, nutno dodat. Zvláště, když nás někdo zneužije, nebo přímo podvede, i když stát se nám to vůbec nemusí, tak jako může. Ale je to zároveň cesta, která nás chrání, abychom se nakonec nestali, což je mnohem horší(!), překupníky osudů, - druhých, a tak svých, - jak to mnohdy vidíme kolem sebe.

     „Nebeský náš Otče, laskavý a dobrý Bože veškerého života, děkujeme Ti, že nám dnes připomínáš, jak jít cestou lásky v našem příběhu. Prosíme, abys nám k tomu dával svoji moudrost, která nás zároveň ochrání před všemi slepými uličkami, kde bychom mohli uváznout. Modlíme se takto za sebe i za naše děti. Obdivujeme Tvojí věrnost v našich nevěrnostech. Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. (Kniha Přísloví 3:5-6).

JK.