3.kapitola

Přestávala to být sranda. Přestože příčina smrti spočívala v tom nešťastném pádu na hlavu, mě spíš děsila příčina této příčiny. Možná že už tehdy jsem cítil, že se tady v okolí pohybuje něco zdaleka jiného a zdaleka hrozivějšího než jen nějaká zfetovaná holka. Filip s Davidem byli přesto přesvědčení, že někoho takového přesně hledáme. A nejhorší bylo, že s tím hledáním chtěli začít hned po tom, co se naše trojice rozloučila se starostou.

„Já myslím, že si všichni klademe úplně špatné otázky,“ nedalo mi to. „Neměli bychom se ptát, kde je ta ženská, kdo to je a co tam dělala, to podstatné je, proč ten chlápek vůbec začal ječet.“

„Třeba měl psychické problémy, co já vím,“ pokrčil rameny David, zatímco mě vedli liduprázdnými uličkami mezi rodinnými domky. Sem tam tady dopadlo pár světel reflektorů aut z hlavní silnice, ale i to bylo velmi zřídka. Pouliční lampy fungovaly jen tak napůl, takže místo celistvých předmětů, jsme mohli vidět jenom obrysy. Obrysy, které se v mé hlavě přetvářely na ni. Jako by nás sledovala na každém rohu, tiše stála a hleděla. Něco na ní bylo, něco, co vyděsilo toho policistu natolik, že omdlel, upadl na hlavu a zemřel. Ničemu nadpřirozenému jsem to zatím nepřikládal, na to jsem se považoval za příliš racionálního člověka. Zatím.

Pomalu jsem tedy kráčel s mými bratranci bok po boku prázdnou ulicí, držel se krajnice, aby mě něco nesrazilo, kdyby se tu někdo takhle večer rozhodl bůhvíproč jet autem, a měl se na pozoru před všemi těmi stíny.

Včera zemřel ten policista a já se nedokázal ubránit pomyšlení na to, že kdybychom se nenechali zastavit, možná by k ničemu vůbec nikdy nedošlo. Napadlo mě, že tam možná někde ve stínu pouliční lampy sedí, s mrtvolně bílou pokožkou držíc si zbytky roztrhané kůže u hlavy a přikyvuje: Jasně že jo, ty sráči jeden. Jasně, že je to všechno tvoje chyba, ty hňupe. Pojď, ukážu ti jaké to je. Myslíš, že tvoje hlava bude znít taky jako meloun nebo jako oklizlá okurka, co ty šmejde? Já myslím, že jako okurka! Hnusná, odporná okurka, protože nic jiného nejsi.

Raději jsem se víc přitiskl k Filipovi, který mě jen obdaroval nadzdviženým obočím. Obdivoval jsem je, že můžou být oba tak klidní. Přestože jsem neměl zrovna chuť pomáhat této vesnici se s čímkoliv vypořádávat, rozhodl jsem se to udělat hlavně kvůli sobě. Možná, že až se to všechno vyřeší, si přestanu představovat tyhle věci, když domluvím té holce, aby tady neděsila lidi. Možná.

Cesta do místní putyky mi připadala nekonečná. Takový pocit jsem v Praze nikdy neměl. Praha byla prostě jen Praha, i v noci si tam díky všem těm reklamám a billboardům člověk připadal jako ve dne. Na Václaváku na něj nikde nečíhal tmavý kout s nočními můrami. Nebo jsem to alespoň nikdy nezažil. Tady na Valašsku to bylo jiné, tady se mohlo v každém koutě skrývat něco, co by vám mohlo chtít ublížit. Co by mohlo pomaličku a tiše natáhnout svůj kostnatý pařát, stáhnout vás za kotník k sobě a nevěděli byste o tom, ani kdyby to stálo kousek od vás. Tak přesně taková tady byla tma.

 V klidu vydechnout jsem si mohl až uvnitř místní hospůdky, kde to na všední den docela žilo. Většina stolů byla zaplněná muži oblečených v montérkách, což znamenalo, že jim podnik sloužil buď jako zašívárna před prací nebo jako místo k odpočinku po jejím konci. Navzdory novému trendu zákazu kouření se tady kouřit mohlo, o čemž vypovídal mohutný oblak cigaretového kouře, který se vznášel nad hlavami bavících se hostů. Sem tam ho pročísly bujné kudrny mladé servírky, která s úsměvem a vtipem roznášela pivo. Navzdory její mírně plnoštíhlé postavě se pohybovala velice mrštně a rychle. Plácavý zvuk jejích sandálů jsem dokázal slyšet i přes všeobecný hluk všech těch lidí, což mě z nějakého důvodu dohánělo k nepříčetnosti. Cap-cap-cap! Pak se otočila k nám, usmála se na mé dva bratrance a vydala se zpět za bar. Cap-cap-cap!

„Byť to na mně, tak bych to hledání začal u baru,“ prohlásil po chvíli Filip, když se rozhlédl po všech lidech v hospodě.

„Takej si myslím,“ zakýval hlavou David.

Od té doby, co jsme procházeli tou tmou, jsem se nějak necítil dobře, proto mi vyhlídka toho, že si na chvíli sednu, přišla velmi vhod. Tady se všude svítilo a obklopovala nás spousta lidí, což mi dodávalo trochu pocitu bezpečí. Tak jsem do třetice přikývl taky a posedali jsme všichni tři na barové židle.

Nebylo to tak, že bych byl prostě beznadějný strašpytel, jen, a za to jsem se strašně nenáviděl, jsem v hlavě neustále věci omílal. Také jsem od mala trpěl strašlivou nemocí, čemu mí rodiče říkali bujná fantazie, a kvůli které jsem se dodnes bál třeba těch kočičích aut. Kočičí auta jsem je pojmenoval v sedmi letech, kdy jsem je poprvé potkal. Vesměs to byly vždycky bavoráky, jo, ty jsem fakt nesnášel. Ta auta prostě vždycky vypadala nepřátelsky, měla divná světla, skoro jako by na vás mhouřila oči a rozhodovala se, co s vámi provede. Korunu tomu nasadili v momentě, kdy je začali vyrábět s těmi sklopitelnými zrcátky. To už nevypadala jen vypočítavě, ale přímo nebezpečně. Jako divoká a pekelně naštvaná kočka, která jen čeká, kdy na vás skočí a rozdrásá vám kůži, schlamstne i s oblečením pod kapotu a vaše vnitřnosti spálí místo pohonných hmot.

„Nazdar, hoši,“ pozdravila servírka. Přestože už jednu rundu roznesla, z poliček za sebou vytahovala další sklenice a chystala se je natočit.

„Čau Aničko,“ odpověděl jí pouze Filip, zatímco David jen neurčitě pokýval hlavou.

„Asi budete chtět pivo, hádám.“

Filip se na nás tázavě zadíval. David znovu kývl a něco zamručel a já, aniž bych si to zprvu uvědomil, udělal to samé.

„Asi jo,“ odpověděl i za nás Filip.

„Kdes je proháňal, že sú jak bez duše oba?“

„Ále, včera sme byli u toho, když odvezli toho policajta vrtulníkem. Docela to s nima zamávalo.“

Protřel jsem si dlaní obličej. Tolik k tomu, abychom byli co nejvíce diskrétní a zbytečně neroznášeli drby. Pohled, kterým Filip servírku častoval, mi napověděl, že bychom se za chvíli mohli dočkat historky, jak toho kluka oživoval vlastníma rukama. Vlastně jsem nevěděl, co tady dělám, nechtěl jsem tu být. Už jsem se chtěl omluvit a risknout cestu domů v té tmě sám, ale zabránila mi v tom Annina odpověď: „To fakt jo? Jsem slyšela, že to není poprvej, co tady ta ženská obcházala, prej ju potkala aj Dáša od Radka. Víš, ne? Ta co sa teď přistěhovala. Taková ta malá, jezdí pořád s kočárem okolo kostela.“

„Jo jo, vím, no,“ přikývl Filip.

„Jako ta ségra od Markéty, co teď žije s Karlem Kotrlovým?“ přidal se však do diskuze David.

Servírka na to mávla rukou. „Ale ne, to je jiná Dáša. Já myslím tu, co sa teď přivdala. Je kdesi od Ostravy, jde to poznať aj když mluví. Dělala tam na recepci, ale vyhodili ju. Nebo to aspoň říkal Michal Vaněk, když tu byl naposled.“

Cítil jsem, jak mi začíná tikat v oku ze všech těch jmen a nepodstatných věcí. „A kdy ji ta Dáša číslo jedna potkala teda?“ neudržel jsem se.

Na chvíli se všichni mírně zarazili, když jsem jim narušil jejich téma, ale musel jsem je zastavit dřív, než úplně zapomenou, o čem se to vlastně původně bavili.

„Nepředstavili jste mi vašeho kámoša,“ odpověděla na to servírka a zeširoka se na mě usmála.

„Jo, to je náš bratránek Martin. Studuje v Praze.“

Zatím studuje, opravil jsem Filipa v duchu. Mezitím, jako by snad slovo Praha bylo jakýmsi zaklínadlem, se na mě pár chlapů v montérkách otočilo od stolů a zvědavě prohlíželo.

„No, kurňa,“ zazubila se Anna. „Takže vysokoškolák. Co tu děláš?“

Než jsem stačil odpovědět, že se schovávám před životem, přišla k nám ta skupinka chlapíků, co tak velice bystře zaregistrovala, když zaznělo jméno našeho hlavního města.

„Tak s Pražákem si musíme dať po štamprlce. Aničko, nalej nám tam všeckým po jedné. A ty poď sem ogare, čí že ty vlastně jsi? Neříkaj, že si ten malý prcek od Kamila.“

„Jo, to budu asi já.“ Kamil se jmenuje můj táta a pravděpodobně se tu s plno lidmi znal předtím, než se se mnou a mámou odstěhoval do Čech. A pravděpodobně nás tihle chlapíci odposlouchávali od momentu, co jsme se vlezli, jinak nemohli vědět, že jsem nějak spřízněný s Davidem a Filipem. Nedalo se nic dělat, nová tvář vždy vzbuzovala pozornost. Ani mi tolik nevadilo, že si k nám přisedli a vyptávali se na tátu, na mámu a všechno možné, lidi tady byli vždycky milí a přátelští naprosto ke všem. Co mě ale žralo víc, že jsme se už nedostali k tomu, co viděla nějaká Dáša z Brna, co pořád chodí s kočárem okolo kostela a není to sestra od Markéty, která teď žije s Karlem Kotrlou.

Nakonec jsem skončil na druhé straně místnosti u stolu, kde mě všichni místní obsedli dokola, vyptávali se mně na rodiče a zasypávali mě přívalem jmen a příjmení. Nejčastěji ze všeho jsem však kroutil hlavou nad otázkami: „Moja sestra takej žije v Praze, Maruška Milochová, neznáš ju náhodou?“ Ne, neznal jsem ji. Neznal jsem žádnou osobu, která se odtud odstěhovala do Prahy, protože krucinál Praha je velká jako kráva a tím to hasne. Snažil jsem se ale i přesto být zdvořilý a hlavně nenechat se opít. Zaručeně jsem věděl, že tolik panáků slivovice, co do sebe zvládli obrátit oni, by mi zajistilo přímou jízdenku do nemocnice na oddělení, kde řešili otravu alkoholem. Abych to shrnul, zkrátka jsem několik hodin strávil tím, že jsem odpovídal: Ne, tu bohužel neznám, usmíval se a odmítal další a další alkohol.

Teprve při cestě ze záchodu jsem si všimnul toho muže. Za ty hodiny, co jsem seděl obklopen snad stovkou místních, jsem naprosto ztratil přehled o tom, kdo se se mnou v hospodě mimo jiné nachází. Tragická aura, která se okolo něj hmatatelně vznášela, jako by mě k sobě táhla. Seděl sám u baru, v ruce držel sklenici s pivem a očima s fialovými váčky tupě zíral do prázdna. Měl splihlé mastné vlasy a starou ošoupanou flaušovou bundu. Možná, že na první pohled vypadal jako bezdomovec nebo místní násoska, já ale v tu chvíli jen poznal muže, co opravdu hluboce truchlí.

„To je Radek,“ zašeptala mi do ucha Anička. Zrovna procházela okolo s tácem špinavého nádobí a zjevně si všimla, jak mě tento její host zaujal. Přitom se mi o paže nenápadně otřela hrudníkem, což jsem ale v tu chvíli nijak nedokázal postřehnout ani ocenit. Bratrance i jejich diskuzní skupinku jsem nechal svému osudu a jako omámený se vydal k Radkovi

Nijak si mě nevšímal, dokud jsem mu neobjednal pivo.

„Potřebuješ neco?“

Neměl jsem důvod a ani náladu ho nějak zdlouhavě balamutit nebo mu zatajovat svůj záměr. Rozhodl jsem se mu prostě a jednoduše říct, co chci.

„Slyšel jsem, že vaši manželku taky potkala ta ženská.“

„Podívaj, po tom je ti hovno, nemyslíš?“ Jeho náhlý útočný tón mi jen potvrdil, že mám opravdu tu čest s někým, jehož blízkého člověka potkalo podobné neštěstí jako toho policistu. Faktem však zůstávalo, že se Anička nezmínila, že by snad jeho žena byla mrtvá. Chtěl jsem o tom vědět víc, chtěl jsem se s ní v tu chvíli dokonce setkat. Moc jsem toužil vědět, co se to s tím policistou stalo a proč.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem kajícně. „Já jen, že jsem včera byl u toho, když zemřel ten policista. Chtěl jsem vědět, jestli tu ženskou už chytli nebo jestli se něco posunulo.“

V jeho pohledu se mihlo pochopení. Upil si piva a odkašlal si. „Ne, nechytili. Vlastně ani nevím, jak vypadá. Viděla ju enom moja roba. Dáša. Nikdo iný.“

„Doufám, že je vaše manželka v pořádku.“

„Hmm.“ Znovu si upil piva a zadíval se kamsi za barový pult. Nechtěl jsem se ho víc vyptávat. Čekal jsem, dokud se o tom nerozhodne mluvit sám.

O půl sklenky piva později si Radek nakonec odkašlal a otočil se ke mně. „Tys ju viděl? Tu žensků, myslím. Co je zač? Volal jsem policajtom, projeli celů dědinu, ale stejně ju nikde nenašli, nikdo ju neviděl a nikdo neví, kde je. Možná bys ju mohl popsať, víš. Jako aby mohli rozvěsiť plakáty nebo co já vím.“

„A co vaše žena? Ta ji přece viděla taky, ne?“

Jeho pohled potemněl. „Moja Dášenka teď moc neví, co mluví.“

„Nechci být troufalý, pane, ale…,“ dlouho jsem hledal na jazyku, jak formulovat svou žádost o to, aby mi prostě vyklopil, co ví, aniž bych ho nějak urazil. Nakonec mě předběhl.

„Ale chceš věděť, co sa stalo, že?“ domyslel si Radek. Vypadal, že by se docela rád někomu se svými starostmi svěřil. „Já ti to povím, když mi zase na oplátku ty povíš, co sa stalo včera.“