6.kapitola

Kolem mě se stále rozprostírala tma. Slyšel jsem šustění látek, tiché kroky a mezitím odporný, nervydrásající škrabot. Jako kdybych snad nehty přejížděl po staré rezavé trubce, jejíž spony a rez se mi zachytávaly pod kůží a neúnosně bolely.

Cítil jsem chlad, který mi obléval celé tělo. Ze všeho nejvíc jsem však také cítil její přítomnost. Byla tam. Určitě už ke mně kráčela a hodlala mi provést něco zlého. Tím jsem si byl jistý. Bylo to z ní cítit, bylo to zlo, byl to instinkt. A já instinktům věřil.

Zjistil jsem, že tu tmu, kterou mám před očima, způsobují děsem semknutá oční víčka. Chtěl jsem je otevřít, ale na poslední chvíli přišlo zaváhání. Opravdu to chceš? Ona tam na tebe čeká. Čeká, až otevřeš oči, abys ji mohl vidět.

Přestože jsem nechával oči zavřené, viděl jsem ji před sebou. Její tvář, bledou pokožku a ty oči. A také její ústa, která se náhle rozevřela, aby mohla promluvit: „Ty vole, dělaj, tahaj ho z tama nebo eště zmrzne," promluvila Filipovým hlasem a uchopila mě zezadu za ruce. Překvapilo mě, že tak hřeje. Bylo to příjemné.

Ucítil jsem mírný tlak a nějaká síla mě vytáhla z chladu ven. „Tos musel lézť zlétý jak zákon káže sám dom, Máro? Stávaj, ty hňupe."

Prudce jsem odlepil víčka od sebe a spatřil Davida, který se nademnou skláněl jako nad mrtvým potkanem ve sklepě a mračil se. „Co se stalo?" vyhrkl jsem.

„Spadls do potoka," řekl mi a já se rozhlédl okolo sebe. Uprostřed slabého proudu stál s mokrými nohavicemi Filip a taky nevypadal zrovna nadšeně. Mokré oblečení ze mě vysávalo veškeré zbytky tepla, avšak daleko větší mráz postihl mé myšlenky. Rozhlédl jsem se okolo a byl si téměř jistý, že tam někde bude. Vždyť na to přece celou dobu čekala. Až otevřu oči. Až mi bude moct ukázat, co umí.

Byl jsem však pořád tady, příčetný, možná pravda maličko promrzlý, ale byl. Když jsem tak z toho potoka lezl a snažil se rozhýbat ztuhlé svalstvo, uvažoval jsem, jak dlouho jsem tam asi tak mohl ležet. Půl hodiny? Hodinu? Ať už to bylo jakkoliv, zdálo se mi to jako moment. Upadl jsem do bezvědomí? Stalo se něco, co si nepamatuju? Toho časového schodku jsem si byl vědom docela jistě, protože nebylo možné, aby se moji dva bratranci prostě jen tak zvedli od stolu a šli domů. Než se k tomuto obvykle dokopali, stálo je to mnohdy i několik hodin.

S pohledem propalujícím každý temný kout jsem se však nakonec zvedl na nohy a za doprovodu mých bratranců a drkotajících zubů se rozešel vstříc domovu. 

***

Když jsme se doplahočili domů, babička už naštěstí spala, takže jsem byl ušetřen veškerých nepříjemných otázek a výčitek. Mokré oblečení jsem rozvěsil na topení a doufal, že se zítra probudím dřív než ona, abych ho mohl včas uklidit.

Babiččin domek byla malá chaloupka, skoro až chatka. Měla jen skromnou předsíňku, kuchyň s kamny, prostou koupelnu a dva pokoje, jeden dole a druhý v podkroví, kde z předsíně vedly bytelné mlynářské schody.

Všechno měla zařízeno přesně v tom starobylém stylu říznutém komunismem, stejně jako většina lidí v jejím věku. Byla to navzdory svému otřesnému zlozvyku slídit a strkat nos do věcí, do kterých jí nic nebylo, velmi pracovitá, silná a houževnatá žena se srdcem na pravém místě. Davida s Filipem prakticky vychovala. Dodnes jsem obdivoval, jak mohla kdysi taková drobná osůbka zkrotit dva pubertální výrostky.

Ačkoliv se moji dva bratranci v noci často projevovali vlezlým chrápáním, tuto noc jsem byl za tyto jejich projevy rád. Připomínali mi tím, že nejsem sám, že na mě nic nemůže. I tak jsem však za doprovodu jejich orchestrálního chrápání nezamhouřil oka. Na to jsem měl až příliš věcí na přemýšlení.

***

Přestože jsem tomu nemohl zprvu uvěřit, zdálo se, že mě po dlouhých hodinách bdění přece jen nakonec přemohl spánek. Někdy ráno mě totiž probudilo babiččino cupitání v předsíňce a lamentování sousedky venku. Zanedlouho na to v dálce zazněly sirény záchranného vozu, a to mě donutilo vyrazit z postele.

Věděl jsem, že v tom bude mít prsty ONA. Bylo mi jasné, že provedla další zrůdnost.

Navlékl jsem na sebe v rychlosti ještě navlhlé oblečení a seskákal po schodech dolů. A zatímco jsem krkolomné schody zdolával, David s Filipem se teprve začínali probouzet.

Venku v ulicích se pomalu shromažďoval dav lidí. Někteří stejně jako já na sebe ve spěchu naházeli první oblečení, které jim padlo pod ruku. Většina z nich tak pobíhala okolo s tričkem na ruby. Někdo dokonce vyběhl ven v županu a pantoflích.

„U Hájků prý kohosi srazil kamion!" zaslechl jsem naši sousedku. Neměl jsem ponětí, kde by to mělo být, ale stačilo sledovat ten dav zvědavců.

Cítil jsem, jak se mi hrudník při pohledu na všechny ty lidi běžící k místu nehody jako kachny za hozeným rohlíkem ostře svírá. Všechny instinkty na mě řvaly, abych zůstal doma, uvařil si pořádně silné kafe a počkal, s čím přijde babička. Jedna moje část nechtěla nic z toho vidět. Jen při představě, že někde opodál leží mrtvé lidské tělo, které možná už ani nepřipomíná nic víc než rajčatový protlak, který z něj udělaly mohutné pneumatiky kamionu, a mezi vší tou krví se mi obrátil žaludek a já se zlomil v pase.

Měl jsem ale povinnost. Pokud to totiž měla na svědomí ona, pak jsem tam musel jít. Nevěděl jsem proč, ale prostě musel. Polkl jsem žaludeční šťávy a sprintem se rozběhl mezi zděšenými lidmi. Přestože jsem tady trávil teprve několik dní a vlastně tady ani nepatřil, nemohl jsem se zbavit pocitu, že se mě to taky týká.

Mohl jsem běžet nějakých pět set metrů, možná kilometr, když jsem uprostřed hlavní cesty zahlédl odstavený kamion. Kolem něj se shromažďoval dav a už z dálky šlo slyšet zděšené výkřiky. Sanitka už byla na místě, stejně tak jako policie. Modré majáky jen navozovaly úděsnou a tragickou atmosféru.

Prodral jsem se davem až k červenobílé policejní pásce a první, do čeho jsem vrazil, byla uniforma strážníka Klostermana. „Zase ty?!" vyštěkl a zbrunátněl v obličeji. Než se mu však nahrnula do tváří všechna krev, byla jeho pokožka nezdravě bledá a pod unavenýma očima visely dva fialové kruhy. Nechápal jsem, proč si ten člověk po tom všem, co se stalo jeho kolegovi, prostě nevzal na chvíli volno.

Než mě taky stačil popadnout za rameno a prudkým švihem odstrčit zpátky mezi dav, narychlo jsem očima celou hrůznou scenérii prohlédl. Mezitím přijela další policejní hlídka a začala okolostojící dav rozpouštět. Snažil jsem se svůj odchod pozdržet co nejvíc, vyhýbal jsem se policistům, proplétal se lstivě mezi lidmi a natahoval krk, jen abych zahlédl víc.

Kamion stál uprostřed cesty, kde ho pravděpodobně strhl řidič, když se snažil vyhnout srážce. Kabina a nákladní prostor v sobě zůstaly zakousnuté pod tupým úhlem, takže seshora mohlo celé vozidlo vyhlížet jako fajfka. Jako kdyby někdo seshora odškrtl, že tady bylo hotovo.

Doprava se pouštěla kyvadlově v jednom směru a jediná věc, která zacláněla zvědavým pohledům řidičů, byla sanitka. Za zamlženými okny zadních dveří jsem viděl pohyb. Ať už se stalo cokoliv, někdo to přežil. Polila mě úleva, přestože jsem nemohl vědět, jak vážné to je a jestli člověk uvnitř náhodou nebojuje o život.

Pohled na krví zbrocenou silnici mi ale vzal dech z plic. Všude kolem se povalovaly střepy z čelního skla kamionu a já zauvažoval, co se mohlo dostat do takové výšky, aby sklo prorazilo. Malý potůček krve se po chvíli prodral až k policejní pásce, byl čilý jako lesní pramen a nesl s sebou malé krystalky střepů. Těch potůčků bylo víc, rozplétaly se po okolí jako kořeny stromu a tvořily ornamenty děsivější než kterékoliv linie z Křiku od Edvarda Munche. Všechny tyto kořínky zapouštělo něco, co leželo odhozené uprostřed silnice před kamionem. Něco strnulého, napjatého a tak úděsného, že muselo být přehozeno černou plachtou.

Bylo to velké. Nic, co by jen vzdáleně připomínalo člověka. Místo úlevy mi srdce sevřela ledová pěst. Co se vlastně stalo? Jak se to sem dostalo? A co to hlavně bylo? Ať už však pod tou plachtou leželo cokoliv, bylo to mrtvé.

Sledoval jsem to celé zpovzdálí, kde dav zahnali policisté. Klosterman mezitím vzal do ruky oranžový sprej a velice důkladně na silnici naznačil přední pneumatiky kamionu, aby jej mohli posléze odvézt pryč.

Od plachty se držel dál a trhl sebou, kdykoliv o ni musel zavadit pohledem. Čekal jsem na chvíli, kdy dospěje do takového stádia, až ji bude muset nakonec přece jen odhrnout a vyznačit, v jakých místech to něco leželo.

To, co jsem uviděl, když k tomu došlo, mě následující noc provázelo ve snech. Ty vytřeštěné oči plné děsu vytesané do němé koňské tváře a krvavá pěna v hrůzou roztažených nozdrách se mi vryla do paměti jako by ji tam někdo vyřezal nožem. Zlámané končetiny se propletly v chaotickém pletenci a zůstaly posmrtnou ztuhlostí trčet z nafouklého těla. Pampeliškově žlutá podsedlová dečka s ozdobným nápiskem Kája bila do očí a na mrtvém koňském těle připoutaná k rozbitému sedlu se zdála ani nebýt skutečná.

Ne, vlastně nic z toho se nezdálo být skutečné. Viděl jsem dost. Místo toho, abych se snažil zjistit, jestli u toho všeho nebyla přítomná ještě jistá žena, jsem se s nevolností odpotácel pryč a svezl se na patník chodníku.

Pak jsem se pozvracel.