První věc, kterou jsem po probuzení uviděla, byl Batman. Nebo spíše velice nepovedená maska Batmana. Ten člověk se nade mnou skláněl a já na chvíli zamžourala. Co se to k čertu vlastně stalo?

Chtěla jsem vstát, ale nešlo to. Do kůže v oblasti ramen, břicha a lýtek se mi zařezaly ostré a tvrdé řetězy. Vyděšeně jsem pohlédla na Batmana.

"Promiň, zlato," pokrčil rameny. "Pásy jsme nenašli. Budeš si muset vystačit s tímhle." Zacinkal něčím o řetězy a posadil se k nemocničnímu lehátku, na kterém jsem ležela. Viděla jsem ho jen periferně z čehož mě rázem rozbolely oči.

I přes ukrutnou bolest hlavy jsem si snažila vzpomenout, co se stalo. Pamatovala jsem si všechno jen mlhavě. Procházku s Jokerem, ty ošklivé věci, které mi vyprávěl, následné ujištění, že mu mohu věřit a pak ta panda. Zakoulela jsem očima po místnosti, jestli tu náhodou někde nestojí.

Museli jsme se nacházet v nějaké výslechové místnosti, protože kolem dokola byly jen holé šedé zdi a okno s kouřovým sklem. Zadívala jsem se do něj. Kdo asi sedí na opačné straně?

"Copak, Harley?" zeptal se Batman. "Něco v nepořádku?"

Svůj pohled jsem znovu obrátila k němu. "Co jste zač?"

Batman se zasmál. Opřel se na židli, takže unikl z mého zorného pole a já obrátila pohled ke stropu. Neděsilo mě ani tak to, že jsem v místnosti s úplně cizím člověkem, jako to, že jsem nevěděla, co se děje, kde to jsem, a hlavně proč tady vůbec jsem. Nekontrolovatelně jsem se roztřásla.

"Já?" řekl pobaveným hlasem Batman. "Já jsem tvoje noční můra."

Zatajila jsem dech. Kdo byl ten člověk? Měl hluboký hlas a opálenou pokožku, co jsem si stačila všimnout, než se odtáhl. Řekl, že je noční můra. Bylo možné, že tohle všechno byl jen sen? Třeba se za chvíli probudím, možná se tomu dokonce jen zasměju. Bolest hlavy ale svědčila o opaku. Ve snu jsem nikdy nic necítila, mohli mi uřezat nohu, ale žádná bolest nikdy nepřišla, byla jsem prostě jen bez nohy. Ale teď to bylo něco jiného. Buď jsem prožívala nějaký pro mě nový druh snu nebo, a při tom pomyšlení mi naskočila husí kůže, je tohle celé skutečnost.

"Co se mnou chcete dělat?" Zkusila jsem se na lůžku zavrtět, ale řetězy držely opravdu pevně. Cítila jsem, jak mi pod nimi otéká pokožka. Lepší bylo se hýbat co nejméně. Batman mě se zájmem pozoroval, ale neodpověděl.

"Uvidíš," řekl po chvíli ticha a přisunul obrovskou kovovou lampu, kterou mi posvítil přímo do očí. Odvrátila jsem hlavu na stranu a chvíli měla z toho světla mžitky před očima. Drsné ruce mě však uchopily za bradu a otočily mou hlavu zpět na místo. Zavřela jsem pevně víčka.

"Dobrá můžeme začít."

---

Místností se ozývaly jen zvuky kroků. Kvůli lampě jsem stále držela oči pevně zavřené. Otevřít je by byla jasná cesta k oslepnutí. Batman se kolem mě procházel už několik minut. Tedy alespoň myslím. Neměla jsem absolutní ponětí o čase, a tak jsem ho začala počítat sama. Vyšlo mi něco přes dvě minuty, kdy Batman pomalými kroky obcházel moje lůžko. Bylo to děsivé. Z nějakého důvodu jsem vždy z jeho strany očekávala ránu nebo jiné nepříjemné věci.

Pak se zastavil u mé hlavy.

"Ahoj," pozdravil mě. Překvapeně jsem sebou cukla, ale pevně utažené řetězy mi připomněly, že jsem se dopustila obrovské chyby. Nejdřív jsem se snažila překonat bolest, kterou jsem si způsobila a pak nejistě odpověděla. "Ahoj."

Za sebou jsem slyšela nějaké zašustění a pak zvláštní zvuk, který jsem nedokázala identifikovat. Málem jsem otevřela oči abych se rozhlédla okolo sebe, co se děje, ale jakmile jsem světlu dovolila jen malinko vstoupit skrz moje víčka, okamžitě jsem ten nápad zamítla. Nehýbej se a neotvírej oči! Tuhle mantru jsem si několikrát zopakovala, než Batman znovu promluvil.

"Jak se jmenujete, slečno?" zeptal se mě přátelsky. Jako bychom právě vůbec nebyli na nějakém neznámem děsivém místě, ale na benefičním plese. Byla jsem zmatená. Rozhodla jsem se neodpovídat.

"Jak se jmenujete?" zeptal se znovu s náznakem výhružky v hlase. Má chvilka vzdoru byla pryč, jakmile jsem jeho tón zaslechla. Co jsem si namlouvala? Jsem jen slabá holka, která nebýt řetězů, které ji svazovaly, by se nejraději třásla a krčila v koutě. Nebyl to jen samotný Batman, kdo mě děsil. Celé tohle místo bylo nadmíru deprimující. Jako by žádný okolní svět nebyl a existovala pouze a jen tato místnost. A tento muž samozřejmě.

"Tvoje jméno," zazněl nade mnou rozčílený hlas.

"Harleen Quinzel," odpověděla jsem se staženým hrdlem.

A stalo se to. Nejdřív jsem cítila na svých spáncích jen nějaký příjemně chladný kov, který na mou bolest hlavy působil opravdu blahodárně. Dlouhé trvání to však nemělo.

Elektrický šok jsem nikdy nedostala, pokud se nepočítá občasný výboj kovové kliky u dveří nebo nákupního košíku. Tohle bylo ve srovnání s košíky a klikami úplně něco jiného. To, že jde o elektřinu jsem si uvědomila, jakmile jsem za sebou uslyšela cvaknutí a tiché zapraskání. Než jsem stačila dokončit myšlenku, proud už procházel do mé hlavy.

Křičela jsem. Nekontrolovatelně sebou házela a řetězy se pomalu ale jistě začínaly zbarvovat do karmínově rudé. Bolest z rozedřené kůže, ale nebyla nic v porovnání s elektřinou.

Nejdříve šlo o pocit, jako by mě nějaká neviditelná síla vtáhla přesně do míst, kde se moje tělo dotýkalo těch kovových věcí. To byl prvotní dojem. Následně mi připadalo, že se všechna moje krev vzbouřila a chce se dostat ven z těla. Jako by si moje končetiny řekly, že se mnou už nechtějí mít nic společného a chtěly odejít. Největší bolest jsem cítila v konečcích prstů. Po chvíli mě začaly neskutečně pálit, jako by je někdo držel nad hořící svíčkou.

"Drž tu svou zatracenou hubu!" slyšela jsem jakoby zdálky vrčet Batmana.

Chtěla jsem mu strašně moc povědět, jak to bolí a ať to vypne, ale vyloudila jsem ze sebe jen další skřek. Do očí mi vytryskly slzy a z koutku úst mi začal stékat pramínek slin. Postupně jak jsem klapala čelistmi a trhaně dýchala se mi v puse začala tvořit pěna, kterou jsem se téměř okamžitě začala dusit.

Myslela jsem, že to nikdy neskonči. Dokonce jsem ani nepomyslela na to, že by to mělo někdy skončit. Proto, když bolest rázem ustala, jsem samým překvapením vdechla všechny sliny a začala dávivě kašlat. Na povrch teď vyplula zranění způsobené řetězy a já se, ačkoliv se mi to zezačátku zdálo nemožné, snažila co nejvíce uvolnit. Bohužel jsem se pořád klepala, nešlo to nijak ovládat a ani přes všechno úsilí jsem to nedokázala.

Můj mozek také bojoval sám se sebou. Moje smysly byly najednou velice ostré. Slyšela jsem každé Batmanovo nadechnutí a šustění tkaniny jeho oblečení. Oči mi neustále těkaly z místa na místo, záře lampy byla ten poslední problém, a já všechno viděla v jakémsi rozmazaném obraze. Všechny mé pohyby byly teď neskutečně rychlé a můj mozek je nestíhal zpracovávat.

Batman nic nedělal ani neříkal a já trpěla paranoidní představou, že už chystá další kolo. Prosím, přestaň, chtěla jsem mu říct, ale místo toho jsem jen něco nesrozumitelně huhlala jako několikaměsíční batole. Rozplakala jsem se. Rázem se mi ucpal nos a já mohla dýchat jedině pusou, což jsem mezi záchvaty kašle stíhala jen pomálu. Vysmrkat mě samozřejmě nikdo nenechal a nos se při pláči plnil neskutečně rychle, takže se mi pod hlavou tvořila jakási nechutná směs spolu se slinami a slzami. To bylo však to poslední, na co jsem si chtěla postěžovat. Moje tělo najednou vnímalo jen strach z další elektřiny.

"Jmenuješ se Harley Quinn, krásko," pověděl po chvíli Batman. "To ti nikdo neřekl?" Při zaznění jeho hlasu jsem sebou vyděšeně trhla, jako by s ním měl přijít další šok.

Na můj obličej se snesl stín. Po elektrickém šoku, kdy jsem měla oči neustále otevřené mě tak pálily, že jsem neměla odvahu je otevřít znovu a čelit lampě podruhé. Pevně jsem stiskla víčka k sobě.

Něčí prsty mi je ale od sebe odtrhly. Než se zorničky vzpamatovaly, musel nejspíš Batman v mých očích jen zírat na bělmo a červené žilky, které po šoku až nepřirozeně vystouply. Když se ujistil, že oči znovu nezavřu, opřel se rukama o lůžko a zkoumavě se na mě díval. Přestože jsem nezírala do přímého světla, oči mě stále neskutečně bolely. Jako by se zvětšily tak, že se mi ani nevešly do očních důlků.

"Asi jsem tě napoprvé dobře neslyšel," prohodil omluvně Batman. "Jak že se to jmenuješ?"

Otázka mi přinesla novou vlnu třesavky, začala jsem zhluboka dýchat, jako by v místnosti došel veškerý kyslík a řetězy opět začaly působit další a další bolest.

Odpověď mi chvíli trvala, ale Batman vypadal velice trpělivě. Tiše mlčel a zíral na mě.

A já, ačkoliv se mi myšlenky draly třemi různými směry najednou, věděla, na jakou odpověď čeká. "Harley Quinn," odpověděla jsem.

Rty se mu roztáhly do přátelského úsměvu. "Velice mě těší," odpověděl a poplácal mě po líci. "Já jsem Batman."

Čekala jsem další šok. Další bolest a nepříjemný pocit, ale nic se nestalo. Místo toho Batman odstoupil z mého zorného pole a byl tak laskav, že vypnul i lampu. Před očima mi pableskovaly různé odstíny barev, ale postupně jsem začínala rozeznávat bílý strop místnosti.

Zaslechla jsem řinčení kovu. Nepřikládala jsem tomu velký význam, protože jsem ještě stále neměla tušení, jestli si se mnou mé smysly jen nehrají. Pomalu ale jistě jsem si byla vědoma svých myšlenek. Začínaly na sebe navazovat a nebyly to jen útržky které jsem sama nechápala. Občas jsem ještě zaslechla Batmanův hluboký hlas "Drž tu svou zatracenou hubu!" ale i ten se pomalu ztrácel jako ozvěna.

Mé řetězy povolily, sesunuly se po mém těle a s řinčením dopadly na zem. Ztuhla jsem a na tu malou chvíli, dokud se Batmanovy kroky neozýval až z rohu místnosti následně ukončeny bouchnutím dveří a klapáním zámku, jsem úplně zapomněla dýchat.

Myšlenka toho, že jsem volná, se mi jako šíp zavrtala do podvědomí a já se bleskurychle dala na útěk, čímž jsem nedocílila ničeho jiného, než že jsem sebou jen plácla z lůžka na tvrdou zem. Hekla jsem, když jsem uvolnila přilehnutou ruku a snažila se ji protáhnout. V rameni mi několikrát zakřupalo. Možná to trochu i bolelo, ale v té chvíli jsem ani nepomyslela na takovou skutečnost, že by se mi po tom všem mohl posunout práh bolesti. To jsem si začala uvědomovat až hodně dlouho poté.

Moje nohy byly příliš slabé na to, aby unesly celé tělo, navíc se ještě v několikasekundových návalech třásly. Když jsem se snažila zhodnotit situaci v místnosti, z neustálého mžourání a zaostřování zraku mě neskutečně rozbolela hlava. Oči jsem raději zavřela a pěkně pomalu a pracně po čtyřech jsem se doplazila až do rohu, kde jsem se stočila do klubíčka.

---

Nejspíš jsem usnula, protože jsem nezpozorovala, že by někdo v místnosti vypínal světla. Netušila jsem, jak dlouho jsem byla mimo, ale udělalo mi to dobře. Mé tělo se přestalo třást, hlava už tolik nebolela a oči už se nesnažily vyskočit z hlavy. Všechno bylo v pořádku. Tedy alespoň po fyzické stránce. Místo bolesti mě teď přepadaly pocity strachu a úzkosti. Mírná paranoia, kterou jsem začala trpět po prvním elektrickém šoku, narostla do obřích rozměrů a já z každého koutu dělala potencionální hrozbu. Prudce jsem otáčela hlavou a rozhlížela se okolo. Kde se jen schovává? Určitě tu někde je! Pak mě svou návštěvou poctily i detailnější vzpomínky, a to na to, že Batman vlastně odešel a zamknul za sebou. Úlevně jsem si oddechla.

Nebylo to však na dlouho. Několik okamžiků na to už jsem pozorně poslouchala, kdy se ozve rachocení zámku. Při pomyšlení na další pohled na jeho masku, jsem se opět roztřásla.

Jako bych to svými myšlenkami přivolala, zanedlouho jsem z opačného konce uslyšela šramocení klíče. Dveře se otevřely dokořán a dovnitř pronikalo světlo zvenku. Ve dveřích se rýsoval obrys postavy. Je to tady zase. Otočila jsem se ke dveřím zády a snažila co nejvíc vmáčknout do rohu. Nejsem tady. Nevšímej si mě. Po chvíli se dveře zavřely a uslyšela jsem rychle klapnutí. V místnosti se rozsvítily zářivky.

Třásla jsem se dál a nehty si zarývala do paží. Čím blíž dotyčný byl, tím hlouběji jsem šla. Kroky se zastavily kousek ode mně.

"Vítejte v domě hrůzy, slečno Quinn," řekla postava. "Jsem doktor J."

Když jsem se pomalu a překvapeně otočila, spatřila jsem nad sebou stát Jokera v lékařském plášti. S rozjařeným úsměvem mi podával ruku. Ani se nehnul, jako by přede mně postavili jen jeho sochu.

Nikdy jsem nebyla natolik nábožensky založená, abych věřila v nebeské bytosti. Pokud však ale nějaké nebe existovalo, zrovna ke mně samo přišlo. Můj anděl neměl podobu dlouhovlasého chlapíka s milým úsměvem, červenými líčky a bílým rubášem. Ne to rozhodně ne. Měl křiklavě zelené vlasy, obrovské uhrančivé oči a šílený úsměv. Dlouhý bílý plášť a skoro stejně bledá hruď pod ním, mi jeho obraz prozářily neskutečně uklidňujícím pocitem. Už žádná černá. Přinesl mi do této odporné temnoty trochu světla a nevadilo, že jen prostřednictvím zářivek. Jeho tmavé, černé tepláky s nápisem Arkham mi byly dobře známé a zahřála mě spojitost s těmi hezky strávenými dny před tímto podivným incidentem.

Podala jsem mu ruku a on si se mnou potřásl. Sedl si naproti mně na zem a z kapsy vytáhl zápisník a propisku. "Tak jak se dneska cítíte, hmm?"

Když jsem neodpovídala a překvapeně na něj hleděla, začala se chechtat. Jak už mi bylo u něj známé, přerostlo to v divoký dusivý smích. Smál se tolik, až si lehnul na zem a kolébal se ze strany na stranu. "Cha ha há," křičel na celou místnost. "Pitomá. Pitomá. Pitomá."

Pak se zarazil. Zvedl prst do vzduchu a přetočil se na bok. "Stýskalo se ti?"

"Pane J.," zaprosila jsem ho zoufale. "Musím odtud pryč! Okamžitě!"

Znovu si sedl. Schoval zápisník, tenhle jeho hloupý vtip mu nejspíš nevyšel podle představ. Naklonil hlavu na stranu a pobaveně na mě hleděl. "Vážně?" protáhl dlouze.

"Kde to vůbec jsem?"

Několikrát se ještě zakolébal. Vyhodil propisku do vzduchu a sledoval, jak spadla před něj a rozbila se na malé součástky. Zatleskal.

"Jsi přece v léčebně, Harley," poučil mě. Vzal pružinku z propisky a nechal ji vystřelit někam za sebe. Když letěla, otáčel se za ní a vydával jakési nesrozumitelné zvuky.

Pak upřel pohled znova na mě. Nevěděla jsem, co říct nebo dělat, a tak jsem mu pohled opětovala. Zářil takovým očividným štěstím, opravdu mu útěk z Arkhamu tolik svědčil? Dokonce se nechoval ani tak šíleně. Jen mírně poťouchle.

Nečekal, než se rozhodnu, co říct. Vyskočil na nohy a procházel se po místnosti s jasným cílem. Najít pružinku. Pořád mi proplouvalo hlavou, co tu vlastně dělá. Proč je tady?

Nebo je to přelud, který se mi jen zdá?

Pomaličku jsem vstala. Nohy jsem měla jako zcepenělé. Chvíli jsem musela balancovat na místě, což Jokerovi neuniklo. Posmíval se mi a dál hledal svoji pružinku.

"Jokere," řekla jsem rázně. Nevěděla jsem, jak chci pokračovat nebo co mu říct, ale něco jsem udělat musela. Nelíbilo se mi, jak se mi vysmívá, ani to, že mi nepomohl.

"Hmmm?" obrátil svůj pohled ke mně. Zaujalo ho to a přistoupil blíž.

"Musíš mě odtud dostat, prosím," zaúpěla jsem. Byl jediný, kdo mě mohl pochopit. "Byl tu nějaký psychopat. Prováděl mi hrozné věci, já-"

Vyprskl smíchy. Prohnul se v zádech a roztáhl ruce, jak to s oblibou dělal už v Arkhamu. "Psychopat?" zachechtal se naposled a jeho tón najednou zvážněl a dostal zlověstný nádech. "Podívej se na sebe, ty hloupá huso. Jediný psychopat jsi tady ty!" Načež mě uhodil do obličeje a já znovu upadla na zem. Ihned na to spustil další salvu smíchu.

Ani jsem se neobtěžovala zvedat. Ležela jsem na zemi a dál plakala.

"Jsi slabá," pověděl mi a ukázal na mě prstem. "Jo, ty! Ty! Ty! A jen ty!"

Měl pravdu. Když jsem na sebe pohlédla a uviděla svoji roztrhanou a poslintanou blůzu, Skrčené a nad kotníky vyhrnuté kalhoty. A co teprve moje vlasy. Vlhké, roztřepené a uležené na jedné straně. Vypadala jsem opravdu strašně.

"Co mám dělat?" zeptala jsem se a s hlavou složenou na zemi zírala na jeho nohy. Přisedl si ke mně a pohladil mě po vlasech. Přivřela jsem oči. Tak vřelé gesto mě zahřálo u srdce. Přitáhla jsem se blíž k němu a vzala ho za ruku. Zvedl ji do výšky a kousl mě bolestivě do palce. "HAM!" Z okraje nehtu mi vyrazilo pár kapek krve.

Na malou chvilku se opět rozchechtal. Co pro mě ale bylo důležité, mou ruku z té své nepustil. Jeho dlaň byla teplá, ne tak jako v Arkhamu. Dokonce už se mi ani nezdál tolik vyhublý. Role se vyměnily. Chtěla bych říct, že jsem teď stejná troska, jakou byl on, ale lhala bych. On vždy věděl, co dělá a všechno to mělo nějaký význam. Pro lidi z Arkhamu akorát nepochopitelný, nic víc.

Připlazila jsem se k němu víc a položila mu hlavu na stehno. Odstrčil mě jedním prstem jako slimáka. Poté vstal.

"Nechoď pryč," zaškemrala jsem.

"Se slaboduchýma nekamarádím," zavrtěl hlavou.

"Prosím."

"Ne," odmítl ostře. "Tohle všechno je přece jen hloupý vtip, zkus se mu zasmát, drahá Harley!"

S bublavým smíchem odešel.

'Drahá, Harley.' Při vzpomínce na jeho slova jsem se usmála. Ano, byla jsem Harley. Protože být Harleen Quinzel bylo příliš bolestivé. S mírným úsměvem na tváři jsem na zemi usnula.