2.kapitola

Na vesnici, a obzvlášť na Valašsku, se nic nezatají. A to, že včera v noci odvážela někoho sanitka s rozbitou hlavou a že ten někdo byl ještě k tomu policista, tak to už bylo hotové pozdvižení. Jak to nakonec s tím klukem dopadlo, jsme nevěděli. Do zpráv se to nedostalo a po vesnici kolovaly spíš drby a konspirační teorie než jakákoliv fakta.

První, co jsem ráno uviděl, když jsem rozevřel víčka, byla zvědavá tvář mojí babičky. Přišla mě vzbudit s tím, aby z nás vytáhla nějaké detaily. Bylo sedm hodin ráno, tak nekřesťanský čas, já nebyl v náladě vymýšlet nějakou slušnou ale vyhýbavou odpověď, a tak jsem prostě jen otráveně řekl: „Babi, to není tvoje věc.“

Něco vztekle zabručela a odcupitala do vedlejší místnosti, načež následovalo cvaknutí kliky. Nejspíš šla ven, kde ji jistě čekala sousedka netrpělivě vyčkávající na nějaké nové exkluzivní informace z první ruky.

Babičku mám fakt rád, ale tenhle její koníček ve sbírání drbů fakt nemusím. A už vůbec ne, když se ten drb týká mě a když mně samotnému není z toho všeho zrovna nejlépe. Viděl jsem tomu klukovi dovnitř hlavy! A aby byla ta představa ještě víc posílena, míchal se mi do ní hlas profesora Datla plný zdrobnělin a kudrlinek, které mě provázely celé dlouhé semestry na pitevně. Jen se podívejte na ten mozek, studenti! To je nádherný mozeček. Jánský, podejte mi sáček, ten si nechám na preparaci.

Když jsem se posléze ráno setkal s Filipem a Davidem, nevypadali stejně jako já zrovna nejlépe. David se mi svěřil, že se mu zdálo o tom, jak si tu hlavu rozbil on, a Filip zase prohlásil, že pro jistotu nespal vůbec, čemuž se mi moc nechtělo věřit. Zdálo se, že jsem byl jediný, koho kromě rozbitých hlav trápila ta ženská.

„Kde vlastně potom zmizela?“ zeptal jsem se u snídaně.

Kluci jen pokrčili rameny.

„Přece to nemohlo být jen tak. Normální člověk, přece nezdrhne, když si před ním někdo rozbije hlavu.“

„Vždyťs viděl, že byla celá divná,“ snažil se mě uklidnit Filip. „Beztak zdrogovaná. Už to nechaj tak, kazíš mi chuť.“

Někdy jsem si říkal, že bych mezi svými vlastnostmi ocenil ten jejich typický valašský flegmatismus. Šak vydrž, ono to nák dopadne. Místo toho jsem ale celé dopoledne seděl a přemýšlel, co se to tam vlastně vůbec stalo. Proč ten kluk vlastně začal tak ječet? Co ho vyděsilo? Co viděl? On přece zdrogovaný nebyl, byl naprosto v pořádku a najednou se válel po zemi v kaluži krve a rozseknutou hlavou. Pořád jsem měl před očima ten moment, kdy se jeho temeno srazilo s asfaltem. A ten zvuk, který to celé doprovázel jsem měl také stále v živé paměti.

Když u nás někdy k večeru zaklepala hlavní sekretářka z obecního úřadu s pozváním ke starostovi vesnice, věděl jsem, že se něco děje a něco je špatně. Tvářila se u toho velmi vážně a ustaraně.

Všichni jsme pak měli celý den po náladě, a dokonce i kluci, které naposled dokázal rozhodit jen zákaz prodeje alkoholu kvůli metanolové aféře, se ten den tvářili velice zachmuřeně.

K babičce jsem se vydal hlavně proto, abych měl chvilku klid. Byl jsem mírně unavený z toho, co ode mě svět pořád očekával. Za rok bych měl kráčet po světě s vysokoškolským titulem, ale já si nebyl jistý, zda budu tuto skutečnost schopen naplnit. V chemii jsem lítal už od prváku, ale ještě nikdy z ní nevyletěl. Skoro se zdálo, jako by profesorům zkrátka došla trpělivost, a protože mají rádi drama, museli se proti mně spiknout zrovna teď. Možná. Nebo jsem se na to taky možná vybod, protože už mě to všechno neustále vytáčelo a doufal jsem, že to nějak dopadne. Tenhle přístup se obvykle fakt nevyplácí.

Myšlenky na krvácející hlavy, podivné ženské a hroutící se životní cíle mi běžely hlavou až do večera, kdy jsme se tedy vydali na obec navštívit pana starostu. Netušil jsem, co nám chce, předpokládal jsem jen, že se chce, stejně jako babička, přeptat na celou tu událost. Netušil jsem, jak moc se mi po té návštěvě změní život a netušil jsem ani, že se s ní ještě ten večer znovu setkám.

++

Posadili nás do prázdné zasedací místnosti obecního zastupitelstva, kde na nás čekaly tři ovocné čaje Jemča, které jinak v D-testech skončily totálně mizerně. Navíc, stejně jako všude jinde v Česku, nám k tomuto čaji nabídli přesně jeden cukr, který proti kyselé rádoby ovocné chuti byl platný asi jako kapka vodky ve sklence džusu.

Když pak přišel starosta, velice váženě se nám představil a přisedl si k nám. „Slyšel jsem, že jste u toho včera byli, když se stala ta nehoda. Pověděl mi o tom Klosterman, co včera sloužil a dělal kolegu tomu nešťastníkovi. Říká, že za to mohla nějaká ženská. Nechci se pídit po tom, co jste tam dělali vy a proč vás šacovali, chci jen informace. Pokud se po vesnici potuluje nějaké individuum, a že jsme jich tu měli dost, než se přišlo na to, že se dole u Bartošů kouří tráva, pak se to musí řešit. Nechceme, aby takové lidi, potkávaly děti. A aby nám přinejhorším pak někoho srazili na silnici, podle toho, co říkal Klosterman. Prostě jen potřebuju vědět, co jste viděli a jaký na to máte názor.“

A taky ti za měsíc přijede komise z kraje pro rozvoj venkova a ty nedostaneš dotace, pokud se ti tu bude po silnici potulovat smažka, dopídil jsem se v závislosti na rozhovoru, který jsem měl po mém příjezdu s babičkou, která si nikdy nenechá ujít šanci, povědět někomu své exkluzivní novinky.

„Pan Klosterman vám nelhal,“ ujal jsem se po chvíli slova, když oba bratranci velice výmluvně popadli své šálky s Jemčou a předstírali, jak moc jim ten žblaf chutná. „Nebo to alespoň neměl v úmyslu. Objevila se tam z ničeho nic, byla divná, ale to je všechno. Vlastně nic neudělala, prostě tam jenom tak stála a ten chlapík pak začal ječet, pak omdlel a ona tam pořád jenom stála.“

„A pak?“

„No, pak tam najednou nestála.“

Starosta si nás všechny prohlédl a já najednou zatoužil se také napít čaje, abych se na chvíli mohl schovat za hrnek.

„Kluci, děláte si ze mě srandu? Od toho já tady nejsem.“

„Já si myslím, že je to jen někdo, kdo to včera večer přepísk s alkoholem, to je celé,“ snažil jsem se dát celé věci nějaký závěr. „Ne, že bych s tím měl bůhvíjakou zkušenost, ale s takovými stavy už jsem se setkal.“

Zdálo se, že ho to uspokojilo. Lidi vždycky čekají, dokud nedostanou informaci, kterou chtějí slyšet, teprve pak jsou spokojení. Nepřekvapilo mně tedy, když to fungovalo i v případě mých bratranců.

„Mohl byste zajíť znova k Bartošom, co víte, třeba sa tam ještě ta mařka pěstuje. Možná byste tam tu babu našli,“ navrhl Filip, kterému se pravděpodobně vrátil jeho obvyklý flegmatismus.

Starosta se zdál, že přemýšlí. „Možná by to bylo dobré.“

„Mohli bysme taky obejíť pár hospod,“ navrhl David. „Nebo sa prostě poptať po dědině, jestli ju taky nekdo neviděl. Možete to taky vyhlásiť rozhlasem, že je to důležitý svědek a tak. Já myslím, že sa nekdo najde.“

Přesně, jak jsem předpokládal, veškerá publicita a rozšiřování téhle informace, byly starostovi prosti srsti. Prostě si teď nemohl dovolit podobné skandály se zdrogovanou ženskou, která pobíhá po vesnici. Na nápad s rozhlasem se zamračil.

„Kdybyste byli, kluci, tak ochotní a pomohli mi se poptat pár lidí, moc byste tím pomohli,“ navrhl nám opatrně. „Samozřejmě se vší diskrétností, nechceme tady rozhlašovat poplašné zprávy, to by místním moc nepřidalo.“

Netušil jsem, jak moc velké zvíře tady starosta je, ale už to, že si mí bratranci málem vykloubili krční obratle, jak zběsile začali pokyvovat hlavami jako poslušní psi, o mnohém vypovídalo. Bylo vidět, že do toho víc lidí, než bylo třeba, zatahovat nechtěl a my už viděli víc než dost, takže nás to automaticky dělalo tak trochu jeho pomocníky. Představa, že tady budu dělat poskoka někomu, kdo mi ani nenabídne pořádný čaj, místo toho, abych si v klidu promyslel, co se životem, mi moc nevoněla. Ale protože jsem nechtěl prudit, přikývl jsem nakonec taky.

„Chtěl bych vás jenom, kluci, poprosit, abyste o této věci opravdu nikde nemluvili, už z úcty k rodině toho policisty. Dnes odpoledne mi volali, že zemřel.“