Čas na Davenportově usedlosti utíkal neobvykle rychle. Ani jsem si to nestihla uvědomit a utekly tři dny. Každý den jsem vstávala před Achillem a ihned se pustila do vaření snídaně, takže když vstal, měl ji už na stole. S Connorem už to bylo o něco horší, protože se za tu dobu přišel nasnídat jen jednou. Měla jsem radost, že se s Achillem zase usmířili, protože v domě panovala hned lepší atmosféra. Zbylé dva dny, kdy se Connor ukázal jen na večeři jsem se pak snažila vstanout dřív a zastihnou ho odcházet. Ve tři hodiny ráno ještě spal ve své posteli, když jsem se vracela z kuchyně, kde se tu noc ozývalo šramocení potkanů. Jakmile jsem ale šla o dvě hodiny později dělat snídani, dveře jeho pokoje byly pootevřené a místnost prázdná. A od těch tří do pěti hodin jsem neusnula, takže mi bylo divné, jak to že jsem jej neslyšela odcházet, měl přece pokoj blízko mě a pokud chtěl odejít musel ke schodům, tudíž můj pokoj musel míjet. Bylo pravdou, že Connor se celkově pohyboval jako duch, na vrzající podlaze ho slyšet nešlo a kolem kuchyně se každý večer prosmýkl, takže jsem viděla jen rozmazanou šmouhu. I tak jsem se ale nevzdávala a řekla si, že dneska v noci budu uklízet v kuchyni, čistě ze zvědavosti.

Dnes jsem měla celý dům pro sebe. Connor jako obvykle zmizel bůhví kam a Achilles trávil čas s námořníky dole v přístavu. Podle všeho tam s nimi hrál karty. Hazardně. Mě po tom ale taky vlastně nic nebylo, popravdě jsem byla i trochu ráda, protože jsem měla celý dům pro sebe a mohla uklidit úplně všude. Vzala jsem hadr a kbelík s vodou a pustila se do vytíraní podlahy. Jediná věc, která mi na Connorovi totiž vadila bylo, že se nikdy před vchodem nezul a pak pochodoval ve špinavých botách až k sobě do pokoje. Občas jsem postřehla, že se nad tím mračí i Achilles, ale zatím mu k tomu ještě nic neřekl. Možná proto, že Connor obvykle vešel do domu a do několika minut byl pryč. Většinou si jen vzal něco k jídlu. Čím víckrát jsem Connora viděla jen tak nenápadně procházet kolem kuchyně, tím víc jsem mu chtěla zkrátka skočit do cesty až půjde nazpátek a prostě na něj vychrlit tu hromadu otázek, které se ve mně kvůli němu nahromadily.

Dál jsem už ale nepřemýšlela, protože mě to neskutečně zdržovalo od práce a té jsem měla dneska až nad hlavu.

Ovšem dokončit to, co jsem dnes chtěla udělat mi nebylo souzeno. Po vytření všech šlápot jsem se pustila do utírání prachu. Nejdřív jsem začala v chodbě, kde jsem dokonale vyleštila zábradlí a pár starých polic. Pak jsem přešla k lampě připevněné ke zdi, která sice z dálky zaprášená nebyla, ale když už jsem byla v tom, rozhodla jsem se vzít i ji.

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi vyskočí srdce z hrudi. Lampa pod tlakem hadříku zajela do zdi a místo toho otevřela jakýsi poklop v podlaze. Odněkud strašidelně zapraskaly desky a přede mnou se objevil tajný průchod někam pryč. Chvíli jsem stála jako opařená a neschopna slova. Zprvu jsem chtěla poklop opět nějakým způsobem zavřít a dělat před Achillem, že o ničem nevím. Kdoví, co bych tam někde dole mohla najít? Mohlo by tam být něco, co by mi zkazilo veškerou iluzi o usedlosti a to jsem nechtěla. Až doteď jsem tu totiž byla šťastná a nemínila jsem to měnit. Zvědavost je ale jedna z těch horších lidských vlastností a v tento moment všechny moje myšlenky naprosto vytěsnila, takže se stalo to, že jsem došla do kuchyně, odtud vzala svíčku a pomalým váhavým krokem sešla dolů po rozvrzaných schodech.

Ocitla jsem se v jakési místnosti. Na první pohled mi připadala jako zbrojírna, ovšem poněkud prázdná. A pokud jsem vůbec narazila na zbraně, dokázala jsem z nich rozpoznat jen muškety. Na zvláštně tvarovaném věšáku totiž visely jakési ostré železné hroty přivázané na laně, povalovaly se tu také zvláštní chrániče na ruku, k nimž byl záhadným způsobem přidělaný nůž. Položila jsem svíčku na stůl a zvedla tu podivnou věc k očím. Ať jsem zkoumala a přemáhala paměť jakkoliv, nedokázala jsem si vysvětlit účel toho mechanismu. Nasadila jsem si chránič na ruku a prohlížela si jej. Na co by měl někdo na chrániči nůž, který nejde sundat? Otáčela jsem rukou a musela uznat, že se mi nástroj líbil. Když člověk pominul vlastní nevědomost ohledně tohoto kousku, bylo příjemné si představit zaražené tváře měšťanů, pokud byste se s tím vydali mezi lidi.

Cvak!

Leknutím jsem odskočila od stolu se svíčkou a vrazila do stojanu na muškety, které všechny s rachotem popadaly na zem. Držela jsem ruku s vysunutou čepelí co nejdál od sebe a s divoce bušícím srdcem čekala, co bude dál. Nic se nestalo a já pomalu zjišťovala, že tohle bylo zřejmě všechno, co ta věc dokáže. Znovu jsem si prohlížela mechanismus, ale ani tentokrát jsem nebyla o nic chytřejší. Zkrátka jsem v tomhle byla trochu prosťáček, proto jsem raději odepnula pásky a chránič si sundala. Možná ještě skrýval nějaká tajemství a pokud přicházely stejně nečekaně jako tohle, už jsem neměla zájem.

Sebrala jsem svíčku ze stolu a dál si prohlížela místnost. Zrak mi padl na šest mužských portrétů s popisky jmen rozvěšených na zdi do pyramidy. Úplně vespod visely dva přeškrtnuté obrazy Johna Pitcairna a Williama Johnsona. Pitcairn byl straší muž, něco po čtyřicítce v bílé paruce, kterou si v této době vyšší vrstvy velmi oblíbily. Obličeji dominoval až nepřirozeně velký nos a jeho tvář byla už od pohledu nepříjemná. William Johnson oproti němu vypadal velmi mile a s hnědým plnovousem a přátelským výrazem vypadal oproti svému sousedovi nevinně. Vedle těchto dvou přeškrtnutých portrétů měl své místo nějaký Thomas Hickey. Už od pohledu vypadal na pěkného opilce a díky křivému nosu taky na hospodského rváče. Ani v trojbokém klobouku a uniformě nedokázal působit jako voják, spíš jako někdo, kdo už vojnu dávno pověsil na hřebík a teď řešil své vlastní zájmy. Dvojice mužů nad nimi: Charles Lee a Benjamin Church měli oba typické anglické kabáty a zatímco Benjamin vypadal na obyčejného muže s čtyřicítkou na krku, Charles Lee s kotletami a upravenými vlasy zase jako významný politik a řečník. Nejvíce mě ale zarazilo jméno Haytham Kenway u poslední ho z obrazů, pověšeného úplně nejvýš. Možná mi paměť ještě nepřestávala úplně pracovat, protože jsem si jej dala ihned do souvislosti s Connorem. Achilles přece říkal, že Connorovo příjmení je Kenway a pokud měl s tím mužem něco společného....tak vlastně zůstávám tam, kde jsem byla, protože o těchto lidech na portrétech jsem nevěděla absolutně nic. Tak nějak jsem ale vytušila, co za osud potkal dva muže, jejichž obrazy někdo přeškrtnul. Hlavou se mi honily zvláštní myšlenky a ať už byly jakékoliv, rozhodně ne nic pěkného. Celá místnost vypadala a vlastně i byla zbrojnice a portréty na stěnách zase připomínaly plán. Plán na zabíjení? Pravděpodobně. Raději jsem odešla, s tímhle místem už ni mít nechci.

...

Po celý den jsem se pak snažila zapomenout na dva přeškrtlé obrazy a na obličeje těch mužů, kteří jsou nejspíš mrtví. Co jiného mohli být? Přeškrtnuté obrazy na místě jako je tam dole musely znamenat jedině smrt. Nemohla jsem se ani zbavit pocitu viny, že jsem strkala nos do věcí, do kterých mi nic není. Možná proto mi pak připadaly pohledy Connora a Achilla až nepřirozeně zkoumavé, když jsem ten večer vešla do jídelny s mísou polévky. Při pohledu na toho starého muže jsem ale musela vraždění vyloučit, někdo tak dobrosrdečný jako on by nemohl zabíjet. Pak jsem ale pohlédla na Connora. Zbraně měl u sebe i při jídle a ještě nikdy jsem jej neviděla sundávat háv. Možná něco Achillesovi tajil, něco moc důležitého.

Zhluboka jsem polkla, položila mísu na stůl a rychle odběhla zpět do kuchyně. Za sebou jsem uslyšela jen Achillův překvapený hlas: "Nebudeš s námi jíst. Když už nás po dlouhé době Connor poctil svou návštěvou a nepřišel o půlnoci?"

Ohlédla jsem se a stačila zachytit jen Connorovo zvednuté obočí s upřeným pohledem na Achilla. "Dnes nemám hlad, promiňte."

...

Později toho večera, když mi jen stačilo nanosit dříví k peci na druhý den, mě Connor zastihl venku. Zrovna jsem nabírala z kůlny několik polínek, když se ke mně připlížil aniž bych ho slyšela a pak bez ostychu promluvil: "Nech to být. Potom to udělám."

Najednou byla zem plná rozsypaného dříví a já měla co dělat, abych leknutím nezačala ječet.

"Musíte se takhle plížit?" řekla jsem popuzeně a rozdýchávala ten šok.

"Neplížil jsem se," odpověděl prostě a pozorně mě sledoval. Musel poznat, že mě děsí víc než kdy předtím.

"Tak příště o něco zakopněte nebo si prosím odkašlete, abych věděla."

Pobaveně se usmál. Měl ze mně očividně srandu. Určitě nebyl zvyklý na to, že ho někdo v domě neslyší, protože ačkoliv se to nezdálo, Achilles měl sluch jako rys a občas jsem měla pocit, že slyší růst i trávu.

Začala jsem sbírat rozsypané dřevo.

"Teď ne," zarazil mě Connor. "Potom se o to postarám."

Zvedla jsem se a podezřívavě na něj pohlédla. "Co potřebujete?"

"Chci si promluvit." Z tohoto nemůže vzejít nic dobrého, pomyslela jsem si. Místo toho jsem ale odpověděla: "O čem?"

Connor se otočil na patě a pomalu odcházel pryč. "Projdeme se."

...

Loudavým krokem jsme se procházeli usedlostí a byli zticha. Connor vypadal zamyšleně, zjevně nevěděl, co říct a odkud začít. Kupodivu mi to ale moc nevadilo. Bavilo mě pozorovat jeho obličej, když se mračil a horlivě nad něčím přemýšlel.

"Takže, o čem si chcete promluvit?" nevydržela jsem to.

"Možná bychom mohli začít tím, že mi přestaneš vykat," řekl. "Jsme stejně staří. Připadám si vůči tobě hrozně."

"Dobrá...Connore, o čem jsi chtěl mluvit?"

Pokynul mi rukou k obrovskému dubu u cesty a sedl si k němu. Byla jsem hodně překvapená, protože jsem nejčastěji jednala s Achillem a ten si vždy potrpěl na formální rozhovory u stolu. Sedla jsem si a opřela se o strom vedle Connora. Bylo zvláštní vedle něj takhle nezávazně sedět, když jsem z něj měla před chvílí celkem strach. Sníh sice studil, ale dalo se to vydržet, takže jsem byla v podstatě už připravená na všechno. Čekala jsem, na co se mně zeptá.

Několik sekund mlčel. "Je to celkem složitá věc a opravdu tajná. Nevím čím bych měl začít, zkrátka, jedná se o tu místnost tam dole."

Měla jsem to čekat. Ty jejich pohledy u večeře už tehdy nenasvědčovaly nic dobrého. Connor mě nespouštěl z očí, proto viděl jak mi zatrnulo, když se zmínil o té 'místnosti tam dole'.

"Dnes jsem tam přišel a několik věcí nebylo na svém místě," pokračoval. "Myslel jsem si, že to byl Achilles, ale ten tvrdil, že tam dole nebyl. Pak to bylo tvoje zvláštní chování u večeře, co tě prozradilo."

Překvapilo mě, že to neříká naštvaně, nýbrž vlídně. Pořád jsem ale čekala, kdy mi vynadá jako už tolik lidí před ním.

"Moc se omlouvám, jen jsem utírala tu lampu, nechtěla jsem..."

"V pořádku," přerušil mě. "Byla to jen otázka času, kdy na to přijdeš. Bylo hloupé ti o tom neříct, mohli jsme se pak vyhnout těmto nepříjemným rozhovorům."

Měl pravdu, celkem mě rozrušil, ale teď ,když to vypadalo, že v celé věci o nic nepůjde jsem se cítila podstatně lépe. A možná jsem si trochu víc začínala uvědomovat jeho přítomnost. Seděl vedle mě, šlo z něj teplo a voněl po lese. Odvrátila jsem pohled, aby neviděl jak se červenám.

"Určitě tě zajímá, co má ta místnost znamenat."

"To ano," přikývla jsem.

"Potom mi musíš slíbit, že nic z tohoto nevyzradíš," řekl vážně. "Nikdy."

Tvářil se, jakoby to měla být otázka života a smrti, což mě opět vyděsilo. Musel si toho všimnout, ale nedal to na sobě znát. Chvíli jsem taky uvažovala o tom se prostě zvednout a se slovy "Díky, už to moc vědět nechci" odejít. Neudělala jsem to.

"Máš moje slovo."

Usmál se na mě, opřel se o strom a díval se po okolí. Bylo docela úlevné přestat čelit jeho pohledu. Trochu jsem se uvolnila a napjatě očekávala, co mi poví. Chvilku jsem si říkala, jestli třeba nepůjde o nějakou neskutečnou pitomost, ale jen Connor z toho dělá velkou bublinu. Při jeho výrazu bylo ale něco takového předem vyloučeno. Přece jenom bylo na celé téhle věci něco divného. Už Connorův háv a zvláštní předměty, které nosil s sebou vyvolávaly stejně zvláštní dojem. Ukrytá místnost se zbraněmi a obrazy mi taky měla říct, že nepůjde jen o něco banálního.

"Nejlepší bude, když se budeš ptát a já budu odpovídat," řekl po chvíli. Nevěděl, kde začít. Pochopitelně.

"Hmm...dobrá." Co mě zajímalo nejvíc? Bylo toho příliš mnoho. Přemýšlela jsem o všech divných věcech, které jsem viděla a slyšela. Jednoznačně nejdivnější byly ty obrazy. "Když jsem byla dole, v té místnosti, byly na zdech obrazy. Některé přeškrtnuté, jiné ne. Znamená to...znamená to, že někteří z nich jsou mrtví?"

Connor si skousl ret a povzdychl si. "Možná jsem měl přece jenom vyprávět nejdříve já. Ale nevadí."

Na chvíli se odmlčel.

"Ano, ty obrazy představují skutečné muže. Jedná se o členy řádu, proti kterým my s Achillem bojujeme. Řekněme, že kdysi hodně dávno se do rukou lidí dostaly příliš mocné věci, které nedokáže lidský mozek pochopit, natož použít. Věci, které by mohly zničit nebo trvale poškodit lidstvo. Našli se tací, které moc předmětů přitahovala a začínali po nich pátrat. Hned na to, ale vznikla jiná skupina lidí, kteří předměty schovávali na bezpečná místa, kde je nikdo nemohl najít. Tak vznikly dva řády. Asasíni a Templáři. Mezi sebou bojují už stovky let a přestože o tom moc lidí neví, hodně zasahují do dějin. Zprvu byl boj zaměřen pouze na předměty, ale později přišla politika, svoboda a revoluce. Jedni se snaží prostřednictvím zmatků v řízení země se vetřít do čela vlády, aby mohli svůj řád podporovat v podobě pracovních sil a bohatství, které mu funkce přinese a tím tak najít předměty. Druhá skupina se snaží do vládních funkcí dosadit někoho, komu nejde o předměty a hlavně ne absolutní ovládání lidstva. "

"Achilles a ty. Na které jste straně?"

"Jsme asasíni. Schováváme předměty a snažíme se podpořit svobodu."

"Ale vy jste přece jenom dva. Těch mužů na obraze je mnohem víc."

"Normálně má každý řád přes třicet členů a před několika lety to tak bylo. Ano, Templářů je víc a Achilles si to až teď začal moc dobře uvědomovat. Každý z nás děláme chyby."

Začínalo se mi všechno spojovat. Jejich hádka te den, kdy jsem přišla. Connor Achillovi vyčítal, že něco zanedbal. Určitě to bylo právě toto.

"Takže, soudě podle těch přeškrtnutých obrazů, ty Templáře zabíjíte?"

"Ano," přiznal Connor.

Na chvíli jsme oba zůstali zticha. Jistě, že je zabíjel. Co jiného by asi dělal s tím arsenálem, co má ve sklepě.

Přestože mi s Connorem bylo do teď velice příjemně, jakoby ten pocit najednou pominul a nahradilo ho něco úplně jiného. Pocit smíšený se strachem a bázní.. Věděla jsem, že Connor by nikdy nikomu z usedlosti neublížil, ale byl vrah a to nebylo jenom tak něco. Aniž bych chtěla, začala jsem si představovat jak zabíjí. Muže, kteří mohou mít rodiny. Zabíjí kvůli něčemu, co zní tak neuvěřitelně, že mám problémy tomu vůbec uvěřit.

Z ničeho nic jsem vstala aniž bych to nějak plánovala.Ve zlomku sekundy byl Connor na nohou také a starostlivě si mě prohlížel.

"Leanne?" zeptal se opatrně. "V pořádku?"

Neodpovídala jsem. Určitě jsem na něj musela hloupě civět, protože se tvářil čím dál víc starostlivěji.

"Když už o nás něco málo víš, chci jen, abys to nikomu nevyzradila. Nejraději bych tě tím vůbec nezatěžoval, ale časem by z tvojí strany přicházely otázky a Achilles nechtěl riskovat, že by sis odpovědi zjistila sama. Mohlo by to vést k mylnému přesvědčení. Navíc to vypadá, že tě Achilles nehodlá jen tak propustit, takže je dobré, když budeš některé věci vědět."

Zhluboka jsem polkla. "Asi je toho na mě moc."

"V pořádku," přikývl Connor. Nabídl mi rámě a pomalu mě odváděl zpátky k domu. Nevěděla jsem, jestli mi je jeho přítomnost příjemná nebo ne. Byla jsem zmatená, jedna moje polovina by zářila štěstím a druhá by hned teď od toho vraha utekla co nejdál.

V noci jsem dlouhou dobu nemohla usnout. Přemýšlela jsem, co si o těch dvou, Achillovi a Connorovi, mám myslet.