1.kapitola

Hodně se toho objevilo v novinách, spousta lidí o tom neustále žvanila na internetu a večerní zprávy z toho taky vytěžily maximum. Neřekl bych však, že se někomu z tisku nebo snad těm konspiračním teoretikům, kterých se teď na Moravě objevilo jako hub po dešti, vůbec podařilo se alespoň minimálně přiblížit pravdě.

Nechci, aby to vyznělo tak, že chci někoho ohromovat nebo někomu dokazovat, že vím víc než oni, nebo že jsem to snad celé zažil z první ruky a tak. To fakt ne. Chci jen, aby byli lidi víc připravení a měli k dispozici nějaké informační zdroje, kdyby se objevila znovu.

A já jsem pevně přesvědčen, že se to stane.

***

Začalo to ten den, kdy mě a dvojici mých bratranců zastavila silniční kontrola. Nevím, jestli chlápci od policie mají čich na podnapilé řidiče, nebo je prostě zaujal ten utržený výfuk, ale to bylo jedno. Šlo o to, že jsem měl už den předtím špatný den a tento se taky nevyvíjel podle mých představ. Pokuta za řízení po třech pivech už by byla fakt vrchol.

Včera, to byla středa, mě vyhodili od zkoušek. Ono to vcelku nic hrozného neznamená, pokud to nebyl váš třetí pokus. Pohroma byla ale na světě a já se rozhodl dát si na chvíli volno, abych se rozmyslel, co podniknu dál. Podle mě se o důležitých životních rozhodnutích nejlépe přemýšlí právě na Moravě. Aspoň teda nám Pražákům. A tak jsem se tu ocitl.

„No, a co teď, ty vole?“ zahučel vedle mě můj spolujezdec David, jakmile se ve tmě od krajnice zableskly reflexní pruhy policejního auta a začalo na nás mávat červené světýlko k zastavení. „Koliks toho měl?“

Nenapadlo mě nic lepšího než zkusit trik, který jsme tolik využívali na výšce. „Zalez na zadní sedadlo! Dělej.“

Než ten pokyn Davidův mozek, značně zpomalen alkoholem, dokázal zpracovat a vyvodit z něj taky nějaký závěr, zastavil jsem na krajnici, co nejdál za policejním autem, zhasl motor a začal se škrábat dozadu za Filipem, mým druhým bratrancem. Názorná ukázka Davidovi nažhavila závity a na to, že měl v sobě pět piv, se vedle mě objevil docela rychle.

„Pásy!“ stačil jsem po něm syknout, než se ze tmy pomalu začínala nořit policejní uniforma.

Staré Felicie, které už se v Praze stávaly pomalu ohroženým druhem, měly spoustu nevýhod a pár výhod, které jste nahodile objevovali přesně ve chvíli, když jste to nejvíc potřebovali. Dneska to bylo osvětlení. Kdyby fungovalo tak, jak mělo, pravděpodobně by nás ten policajt zahlédl, jak si přesedáme. Takhle v černočerné tmě viděl přesně nic. Takže když přišel k okénku řidiče, vypadal docela překvapeně. A já se mu ani nedivil.

„Co to má jako být, pánové?“ zeptal se poměrně nasupeně, když přešel k zadním dveřím a já stáhl okénko. „Kdo z vás je řidič?“

Možná mě moc neužilo na chemii. Ne to fakt ne. Ale na tohle jsem byl jako stvořen. „Od toho tu pane policajt právě jste,“ velice zdvořile a uctivě jsem se usmál. „Vyšetřujte.“

Mohl být zhruba ve stejném věku jako já, možná o něco málo starší. Vážně jsem ho nechtěl otravovat, ponižovat ho nebo mu znepříjemňovat pracovní činnost. Ale pochopte, já už bych fakt další průšvih nesnesl.

„Děláte si ze mě srandu, člověče?“

„To vůbec ne.“

Na chvíli se napřímil, aby mávnutím ruky přivolal kolegu z auta.

„To mě poser,“ zamumlal Filip a protřel si obličej dlaní.

Obvyklý postup byl takový, že se touhle scénou alespoň trochu nahnal čas a my v autě jsme se mohli dohodnout, kdo z nás to vezme na sebe. Vyhrával ten, kdo toho nejmíň vypil, měl nejvíc bodů, nejdýl řidičák a vypadal mile. Párkrát jsme i docílili toho, že jsme je zdrželi natolik, až jim končila směna a museli odjet. Pochyboval jsem ale, že tohle bude ten případ. Ten mladý očividně nevěděl, co si počít, a možná by nás i pustil, být tu sám. Když ale z policejního auta vystoupil starý, nerudně vypadající policista, znamenalo to průšvih jako svině. Bylo mi jasné, že ten bude chtít techničák. Ten jsem mu samozřejmě neměl v plánu hned jen tak dát, protože na něm bylo moje jméno, ale nakonec k tomu muselo někdy dojít.

Chtěl jsem promluvit na kluky a dohodnout se, jak z toho ven, když se to stalo. Tuhle chvíli si pamatuji a myslím, že i budu pamatovat do konce života. Už se vám někdy stalo něco dobrého, kdy jste vděčili všem světovým bohům za to, že se to stalo, jen aby se to potom mohlo zvrtnout v něco daleko horšího? Kdybyste se mě nebo kohokoliv jiného z naší party za pár dní na ten večer zeptali, pravděpodobně byste se střetli s jednohlasným názorem, že bychom raději zaplatili všechny pokuty světa, než aby se ten večer objevila ona.

Jako první si jí všiml ten mladý policista. „Co to s těma lidma je dneska?“ Postěžoval si příchozímu kolegovi, který nás sjel nevraživým pohledem a pak se zadíval někam na silnici, kam mířil prst mladšího policisty.

Bylo jaro, ale venku to spíš vypadalo na podzim. Celý den pršelo, všem teklo z nosu, jaká byla zima a na mých kalhotách ještě tkvěl flek od bahna, do kterého jsem spadnul cestou z hospody. Chybělo jen to listí.

Když jsem se zvědavostí sobě vlastní pohlédl z okénka, kde oba chlapíci zírali na silnici, pocítil jsem náhlou radost, že snad nejsem úplně poslední tragéd na světě. Ta ženská venku vypadala, že je na tom rozhodně hůř.

Tak ta určitě fetuje, napadlo mě téměř okamžitě a z celého srdce jí děkoval, že se objevila zrovna tady, když už hrozilo že přijdu o peníze a drahocenné body.

„Paní, háló, jste povinna mít na sobě minimálně jeden reflexní prvek, pokud se pohybujete za snížené viditelnosti po pozemní komunikaci,“ zavolal na ženu policista.

Nikterak na jeho volání nereagovala. Jen dál tiše stála uprostřed silnice přesně v místech, kde začínal pruh přerušované středové čáry.

„Ta je na maděru dokonce víc než ty,“ utrousil mi za zády Filip a já se zasmál. A to byl jeden z posledních úsměvů, které jsem ten den vyčaroval.

Hladké, ledabylé havraní vlasy jí splývaly po bledé pokožce až na ramena. Na sobě měla něco, co mohly být bílé šaty stejně tak jako noční košile a mě napadlo, že přesně takhle by taková průměrná smažka mohla vypadat. To se mi hodilo. Tři mladíci na zadním sedadle staré Felcky s upadnutým výfukem budou teď pro oba muže zákona ten poslední problém.

Mladý policista se vydal k ženě a k tomu zpoza opasku vytáhl baterku. „Haló, ženská, krucinál! Jste v pohodě?“

Jasný pruh světla z baterky, který ženu ozářil, odhalil další poněkud úsměvnou věc. Místo bot měla na úzkých hubených nohou jakési staré kožené škrpály a ta noční košile nakonec přece jen byly šaty.

Dokud na ni nepadlo světlo, stála k nim otočená bokem a hleděla kamsi do dáli. Baterka svítící jí přímo do očí však dokázala zaujmout její pozornost. Podivným houpavým pohybem natočila hlavu směrem k příchozímu policistovi. Ten se v tu ránu zastavil.

Jako holé paže, i její tvář byla bledá skoro stejně jako její ošacení. Možná to bylo tou baterkou a možná taky ne, ale zdálo se mi, že kdybych ji celou počmáral křídou, nepoznali byste rozdíl.

Přestože byla pravděpodobně v rauši a místo chlápka v uniformě viděla třeba květinku dávící lentilky, nemohl jsem nepostřehnout, jak byla krásná.

Všechno to bylo jen děsně zvláštní, dokud ten policista nezačal ječet. Přesně takovým způsobem, kterým vám vstávají chlupy po celém těle. Třásl se po celém těle, takže i světlo baterky se najednou roztřáslo. Sem a tam. Tam a sem. Jako ručička seismografu, který někdo postavil přímo vedle doutnající sopky.

Pak se událo hodně věcí najednou. Ječícímu policistovi se podlomila kolena a padl k zemi přesně ve chvíli, kdy se jeho starší kolega rozhodl jít se podívat, co mu přeskočilo. Policejní čapka při pádu odletěla stranu a hlava sebou lupla o asfalt jako shnilý meloun. Cak, udělala hlava a zůstala ležet společně s celým tělem na silnici. Kolem ní se začínala tvořit nebezpečně vypadající červené skvrna.

„Kristebože!“ To už starší policista běžel ke svému kolegovi a klekal k němu.

Aniž bych na cokoliv myslel, vytočil jsem na telefonu záchranku. Teda první to byli hasiči, protože jsem prostě v tu chvilku zapomněl, že záchranka není 150. V nejbližších dnech jsem si číslo 155 zapamatoval až příliš dobře, neboť ho bylo potřeba ještě mnohem víckrát.

Vrazil jsem telefon Davidovi do dlaní a vyběhl ven k policistům. Ten starší zkoumal rozsah zranění mladšího kolegy. Několikrát mu zvedl oční víčka, jen aby odhalil děsivá bělma.

Mladý policista se náhle na zemi začal nekontrolovatelně třást. V ústech se tvořila bílá pěna, která odkapávala na silnici do louže krve.

„On má záchvat!“ zaječel policista a zkonstatoval tím tak očividný fakt.

„Pomoc už je na cestě,“ řekl jsem jenom a znělo to jako z podělané Ordinace v růžové zahradě. Pomoc už je na cestě? Vážně jsi řekl takovou chujovinu? Na silnici tu leží chlápek s rozbitou hlavou a celým tělem v křeči a tobě se nevybaví nic lepšího než tohle!

„Můžu nějak pomoct, pane?“ zeptal jsem se a znovu.

„Já nevím,“ pokrčil rameny policista a jemně držel svého kolegu za třesoucí se ramena. „Doufám, že to brzo přejde.“

Když to dořekl, začalo mi být vážně blbě. Díval jsem se na tu krev, která pomalu odkapávala z roztrhlé kůže na hlavě. Viděl jsem pod ní něco bílého a slizovitého a pomyslel si, že Tohle je, studenti, periost nebo-li okostice. A my si ji nyní trochu odloupneme jako perníček z chaloupky, abychom ji mohli mikroskopovat. Tvář profesora Datla se mi vynořila před obličejem jako nějaká dávná noční můra společně s momentem, kdy se nedočkavými prsty s nářadím nadšeně hrabal v ostatcích toho prasete. Pane Jánský, podejte mi prosím skalpílek. To už jsem se potácel na pokraji omdlení a říkal si, jestli moje hlava udělá stejné Cak! až dopadne na asfalt a jestli taky pukne jako shnilý meloun.

„Slyšíš mě, kluku?“

Několikrát jsem překvapeně zamrkal.

„Podej mi lékárničku, prosím tě.“

Bez váhání jsem se pro tu lékárničku rozběhl.

Když jsem nad celou tou věcí zpětně přemýšlel, nedokázal jsem přesně určit moment, kdy zmizela a jak to vlastně provedla. Vypařila se snad? Nebo se prostě jen vytočila na patě a odešla? Měl jsem ale přesto pocit, že tam někde byla. Že jako někde stála a sledovala, jak toho kluka nakládají do sanitky, jak zvracím do křoví u silnice a jak nakonec všichni odjíždíme.

Tu noc jsem nespal já, ani David a Filip usnul tuším jenom díky všemu tomu pivu. Vsadil bych se, že oka nezamhouřil ani ten starý policajt, co nám nakonec pokutu nedal, a probdělou noc za sebou měl také tým chirurgů a neurologů v Praze na Bulovce, kde toho kluka s rozbitou hlavou převezli vrtulníkem.

To všechno způsobil jeden jediný pohled jedné jediné ženské. Tu noc mě rozhodně z celého toho výjevu mrazilo, ale horší to bylo následující dny, kdy jsem pomalu ale jistě přicházel na kloub tomu, kdo je a co vlastně chce.

Představoval jsem si ji, jak stojí v temných koutech, jako vždy úplně mlčky a bez mrknutí oka na mě hledí. Nijak jinak jste ji také nemohli přistihnout. Dokud jste se jí nepodívali do očí. Teprve potom se začaly dít věci.

Většinu z těch špatností, co se tady, uprostřed malé vesničky na severu Moravy, staly, jsme si ale zavinili sami. Nakonec za ty nejhrůznější činy vlastně ani tak úplně nemohla.