10:52 Už jsi dorazila? Je všechno v pořádku? :)

10:52 Ne a...ne.

10:53 Pokud se z toho potřebuješ vypovídat, klidně zavolej ;)

10:53 Díky, Mel. Možná teď potřebuju být chvíli sama.

Schovala mobil a opřela si hlavu o okno. Letadlem letěla poprvé a za jiných okolností by si výhled na Atlantský oceán užívala. Avšak člověka, který před několika dny přišel o rodinu, domov a byl nucen opustit své přátele, by nepotěšil ani výhled na oceán a jak vidno ani sedadlo v první třídě a výborná obsluha věčně se usmívajících letušek. Tyhle dámy ji svým způsobem trochu náladu zvedly svým úsměvem a milým přístupem a tak se konečně odhodlala přečíst si zprávu od své nejlepší kamarádky a dokonce na ni odepsat. Při čtení se jí oči opět zalily slzami, protože jí tohle všechno připomínalo, že na světě pořád existuje jeden člověk, kterému na ní záleží a ona ho právě teď opouští.

S Mellisou se přátelila už od prvního dne na střední a přestože byly nedávno odděleny kvůli vysokým školám, pořád se stýkaly a dopisovaly si. Ať už měla Tiffany jakýkoliv problém, nebylo to nic, co by nespravil jeden páteční večer s Mellisou a její věčně veselou náladou. Co bude dělat ale teď? Mel od ní bude několik tisíc kilometrů daleko!

Zrovna teď, když ji potřebovala ze všeho nejvíc tu nebyla a Tiffany si nedokázala představit, co bude dělat, až na ni všechny události tohoto týdne dolehnou. Tragická autonehoda jejich rodičů a následný pobyt v sociálních zařízeních. Nedávno sice dovršila dvacetipěti let, ale jako studentka se o sebe nemohla pořádně postarat. Mohla se vším studiem seknout a začít pracovat, ale úřady to shledaly jako mrhání talentem a přišly s novým řešením.

Když začali probírat rodokmen její rodiny a našli potencionálního pěstouna, Tiffany se zrovna utápěla v depresi. Dokázala celé hodiny ležet v posteli zachumlaná pod dekou a myslet na to všechno, co se stalo. Když se autonehoda, která zavinila smrt jejich rodičů, stala, oba zrovna jeli z obchodního centra s narozeninovým dárkem pro Tiffany. Bylo proto hrozně těžké neshazovat vinu za jejich smrt na sebe. Nejhorší ze všeho bylo, že když ji řekli, že jedou pryč, ani nevzhlédla od notebooku a jenom mávla rukou. Kdyby mohla vrátit čas, změnila by tolik věcí.

Kdyby. Snad to nejhorší slovo na celém světe bylo právě kdyby. Člověk si ho neustále opakoval a tím se uzavíral do nekonečného kruhu, ze kterého se nedá vyjít. Tohle slovo její psychický stav neustále zhoršovalo a tak musela přijít na řadu psycholožka. Byla to moc milá dáma a snažila se jí ze všech sil pomoct, ale stále tu zůstavalo to zatracené kdyby.

Bylo to teprve včera, když jí oznámili, že natrvalo opouští Londýn a stěhuje se ke svému nevlastnímu strýci. Neměla ani sílu na to, zeptat se, jak může mít vůbec nevlastního strýce, když její otec žádné sourozence neměl. Pravda však byla, že její táta svého otce nikdy nepoznal a i přijmení převzal po matce. Možná to potom tak neuvěřitelné nebylo. Otci bylo jednou mou babičkou šetrně řečeno, že byl tak nějak následkem mladické nerozvážnosti mezi ní a jedním studentem na stáži v Londýně. Babička samozřejmě taky přiznala, že o jejím synovi dotyčný student věděl, ale nějak to veřejně ututlali. Veřejnosti tato skutečnost zůstala skryta, úřadům však ne a tak nebylo divu, že teď okázali vypátrat její další žijící příbuzné a poslat Tiffany za nimi do New Yorku. Co se týkalo otce, ten odpustil babičce, až když byla na smrtelné posteli. Nikdy se nezeptal na otcovo jméno a já měla vždy pocit, že by mu ho babička možná ani nedokázala říct, protože na sklonku života začala pořádně zapomínat. Tátovo odpuštění však přijala s úsměvem na tváři a slzami v očích.

Z myšlenek ji vyrušilo tiché vibrování mobilu v kapse. Věděla moc dobře, že Mel nevydrží jen tak nečinně sedět a napíše jí jakmile bude moct.

11:15 Mohla bych se ještě na něco zeptat? psala

11:15 Hořím zvědavostí..

11:15 Jak můžeš vědět co je ten tvůj rádoby strýc zač? :/

11:17 Nevím a upřímně nemám náladu to teď řešit ;)

11:17 Šálí mě zrak, nebo to je opravdu smajlík, co jsi napsala za větou? :o

11:18 Vidíš naprosto správně, milá Mel :D

11:18 To je velký pokrok! Pokud to na mě nehraješ, určitě se cítíš lépe :)

11:19 Potřebovala jsem čas. Na to abych o všem popřemýšlela.

11:19 Chápu :)

11:19 Moc mě mrzí, že nemůžeme být teď spolu a prodiskutovat to u lahve vodky.

11:20 Ani nevíš jak moc mi budeš chybět. S kým budu teď pít? :D

Tiffany se neubránila dalšímu přívalu slz. Pokusila se to ale brát z té lepší stránky, třeba ji bude moct Mel někdy navštívit.

11:23 Pořád si můžeš vzít vodku, sednout před počítač a zapnout Skype, víš? :D

11:24 To budeme samy sebe opíjet na dálku? :D To zní pěkně potrhle!

11:24 Máš lepší nápad? :D

11:26 Hmm...ne ale určitě na něco přijdu. Jo a nezapomeň mi ten New York pěkně vyfotit! Slyšela jsem, že i po dvou měsícíh je poznat, že tam řádili Avengeři a ti mimozemšťané, nebo co. Taky jsou tam prý pěkní kluci! Až někoho najdeš, vyžaduju společné foto. :P

11:26 Ach bože... :D

11:27 No tak, snad nebudeš v jednom kuse zalezlá v domě svého strýčka? Kdoví co má vůbec za dům. Doufám, že tě nepošlou do nějaké barabizny nebo k nějakému alkoholikovi a tak. Přeju ti krásný rodinný domek se psem na zahradě.

11:27 Víš, že mám na psy alergii!

11:27 No, právě :)

11:29 Jsi vážně moc milá, víš?

11:29 Samozřejmě :*

11:31 Každopádně o rodinný domek nestojím. Rodinné domky jsou až na samém kraji New Yorku a pokud tam chci chodit do školy, nechci jezdit každý den několik kilometrů -_-

11:32 Zajisté, paní studentko. Škola na první místě, jako vždy. Stejně doufám, že si najdeš čas i na fotky. Třeba takovou Stark Tower bych viděla moc ráda. A kdybys někde poblíž zahlédla Starka, řekni mu o podpis ;)

11:32 Nejsem si jistá, jestli někdo takový chodí normálně ven jen tak :D

11:34 Nevadí, já jen kdyby náhodou ... :)

11:34 Jasně :) Až dorazím, určitě ti zavolám.

11:35 Přes co? :D

11: 35 Přes co asi?

11:35 Doufám, že přes notebook jako videohovor. Musím vědět, kde poslali mou nejlepší kamarádku ne? ;)

11:37 Právě jsi mi přivodila sentimentální náladu, viš to?

11:38 Není zač :D Já už budu muset. Večer očekávám tvůj hovor.

11:38 Pokud vše půjde jak má, určitě se dočkáš. Zatím ahoj :)

11:39 Ahoj :) a drž se!

Tiffany se dlouze nadechla a schovala mobil do kapsy. Pro sebe se malinko usmála, Mel jí vždycky dokázala zvednout náladu a to i přes chat. Byla moc ráda za takovou kamarádku, která se na ni nevykašlala, když nejvíc potřebovala vědět, že nezůstala sama.

K zlepšení nálady přispěla i jasně viditelná pevnina s rozlehlým New Yorkem. Pilotům pak stačilo jen pár minut k přistání na letišti La Guardia, poblíž Manhattanu. Tifanny se trochu zhoupl žaludek při přistávání a byla ráda, že od nervů ráno nic nejedla, nerada by si udělala trapas hned první den v New Yorku. Když nad tím vším tak přemýšlela, měla vlastně hlad jako vlk. Rychle vystoupila z letadla. S trochou štěstí se stihne ještě najíst v bufetu než pro ni někdo přijde. Nerada by svého strýce vyjedla hned první den. Rozhodla se, že ať to bude kdokoliv pokusí se mu být co nejméně na obtíž. Už tak musel ten člověk přijmout velikou zodpovědnost, když ji přijal. Úplně cizí holku, která má být podle všeho jeho nevlastní neteř. Nevěděla sice kolik mu za ní budou úřady platit dokud nedostuduje, ale i přes všechny peníze se bude muset dotyčný trochu uskromnit.

Jediná výhoda byla, že v New Yorku mohla dál pokračovat ve studiu evropských jazyků, se kterým začala už v Londýně. Tak trochu vlastně i doufala, že ve škole bude většinou celý den a domů- bylo zvláštní, něco co jste ještě neviděli, nazývat domovem- se dostane až večer.

Vyrazila k hlavní budově letiště a vyzvedla si kufry. Moc toho neměla. Jen oblečení, učební pomůcky, notebook a doklady. Letiště bylo mnohem větší něž v Londýně a najít tady rychlé občerstvení byl úkol hodný jedině GPSky. Do karet jí hrál hlavně čas, bylo něco málo před obědem a tak bylo jasné že většina lidí bude směřovat k rychlému občerstvení nebo restauraci. Stačilo sledovat rodinku Japonců s malou holčičkou, která jedla narychlo vytažené solené tyčinky a plakala. Vypadala velmi hladově a její dva rodiče se pokoušeli najít něco k jídlu. Tiffany proto nechala veškeré hledání na nich a z povzdálí je sledovala. Dlouhou dobu se potulovali po letišti a holčička brečela čím dál hlasitěji, nakonec ale přece jenom něco našli. Okénko s tortillami.

Nasycená a spokojená Tiffany teď stála u vchodu letiště a čekala. Nevěděla, jestli si má taky pořídit nějakou cedulku se svým jménem, jako tomu bývá ve filmech, když někdo odněkud přiletí. Ostatní lidé, kteří tady zjevně taky na někoho čekali, ale žádné cedulky neměli, a tak se raději rozhodla žádnou si neopatřovat.

Sedla si na kufr a čekala. Na malou chvilku vytáhla mobil a podívala se, jestli nemá nějaké další zprávy od Mellisy. Její kamarádka určitě v tuto dobu pomáhá v restauraci, aby si mohla vydělat na část školného. Tiffany vzpomínala, jak ještě donedávna obsluhovala s ní.

Zakázala si znovu se rozbrečet, nabrečela toho za poslední dny už dost a bylo na čase s tím přestat. K dalšímu napomínání se už nedostala, protože ji vzápětí vyrušil vlídný ženský hlas.

"Promiňte, vy budete určitě Tiffany Cutlerová, nemýlím-li se."