4.kapitola

Dagmar Koptová, rozená Krájíková, pocházela ze sousední vesnice přes kopec. Pracovala jako sekretářka na finančním úřadu a Radka poznala v době, kdy měl nějaké problémy s placením daní. To bylo šumafuk.

Její matka pracovala kdysi v místním uzenářství a vdala se za nějakého chlápka od polských hranic, takže se dlouho vedly řeči o tom, jestli není její dcera Dagmar, kterou tu po sobě nechal, když jednoho dne vzal roha, napůl Polka. Taky se říkalo, že rodiče Dášiny matky projezdili celý okres a snažili se toho Poláka najít, ale marně. Malá Dagmar tak sice vyrůstala bez otce, jinak to však bylo naprosto průměrné a obyčejné děvčátko. Její strýček býval kdysi místní starosta, ale po několika letech všeho nechal a odstěhoval se někam na jih Moravy, kde si podle vesnických klevet založil malé vinařství. To bylo ale taky úplně jedno. Vlastně asi třetinu věcí, které mi Radek pověděl, jsem vědět nepotřeboval.

S husí kůží a mrazením jsem však začal naslouchat, když se dostal ke dnešku. Stalo se to před obědem. Tou dobou byla malá Klárka, jejich dcera, zvyklá jezdit se svou maminkou na uspávací procházku okolo kostela a zpátky.

Dneska bylo počasí stejně na kočku jako včera. Někdy nad ránem začalo na chvíli pršet, proto byly silnice i chodníky mokré, trávníky se měnily v čvachtavé bahno a všudypřítomná vlhkost rapidně snižovala pocitovou teplotu. Posledních pár normálních slov spolu tak manželé prohodili právě na téma počasí.

„Dyť je tam kosa,“ vrtěl hlavou Radek, který tou dobou odcházel na odpolední směnu a loučil se svou ženou a dcerou přichystanou v kočárku ve dveřích. „Kam ju chceš tahať?“

„Čerstvý vzduch dělá dětem dobře. Jdu jen na chvilku, aby usnula,“ odpověděla mu žena, načež zmizela brankou ven do ulice, a i s dcerou zamířila ke kostelu. To byl poslední moment, kdy ji Radek viděl v pořádku. Co se stalo potom podle jeho ženy, se dozvěděl až od psychiatra o několik hodin později.

Potkala ji prý někde za farou. Stála tam uprostřed parkoviště v mlze mezi starou farářovou fordkou a stojanem na kola. Zprvu se zdálo, jako by zírala přes plot fary dovnitř do oken. Byla bledá jako smrt, jako by se její kůže skládala jen z té odporné bílé mlhy, která se tu po dešti usadila jako smuteční krajka.

„Slečno, hledáte nekoho?“ promluvila na ni příjemným tónem Dagmar a vydala se blíž k ní. Shodou náhod věděla, že farářovo auto tu sice parkovalo, ale on sám měl o tomto čase být ve školní knihovně a povídat tam dětem o svátcích konce zimy. Věděla taky, že tyto jeho sedánky nekončí dřív než ve dvě odpoledne, a to by se ta žena měla co načekat.

„Pan farář příde až odpoledne, slečno,“ informovala ji. „Je ve škole. Určitě tu nebude dřív jak za dvě nebo tři hodiny.“

Mírně se zamračila, když ji ta ženská pořád ignorovala, dokonce se neobtěžovala ani otočit, když na ni mluvila. Jen tam stála s pažemi svěšenými podél těla a mlčky zírala kamsi do prázdna. Černé havraní vlasy měla mokré a splihlé. Visely jí na hubených ramenou a kontrastovaly s bělavými šaty a bledou pokožkou.

Dagmar pohlédla na malou Klárku, která pokojně spinkala v kočárku. Zabrzdila zadní kola a vydala se k ženě. Napadlo ji, že je to možná zase nějaká nebožačka z dětského domova, možná byla i hluchá nebo jinak postižená, takové děti si sem často farář brával. Pohled jí zjihl.

„Slečno, možná byte na něho mohla taky počkať vevnitřku, pojďte, myslím-.“

Zastavila se, když osoba před ní mírně natočila hlavu. Netušila proč, ale už na tom pohybu bylo něco zlověstného, něco špatného, něco v nepořádku.  Náhle ji napadlo, že to možná nebylo tím pohybem. Bylo to tou holkou samotnou.

Proč tu stála? Proč jí nebyla v těch obyčejných šatečkách zima? Proč ji ignorovala? Co hledala tady?

Náhle sebou cukla, když jí to došlo. Tep se jí zrychlil, vzduch z jejích plic se srážel v hustou mlhu, ale ta holka tam pořád stála, strnulá a u jejího nosu se žádná pára nesrážela. Dagmar najednou zděsilo, že by se takové bytosti musela vůbec někdy dotýkat. Těch kostnatých, bledých rukou, které jako by právě někdo vytáhl z rakve.

Už se chtěla otočit, a i s Klárkou odejít, když se to stvoření k ní náhle obrátilo čelem jako mrštná šelma. Aniž by si to Dagmar dřív nebo později uvědomovala, její pohled mířil té ženě do očí. Teprve potom sjel o něco níž do její náruče, kde na ni plně bdělýma očkama hleděla její holčička.

Zadrhl se jí dech v plicích. Klárka cosi spokojeně mrmlala a tlustými růžovými prstíky obepínala ženiny vyzáblé, mramorové paže. Ten kontrast v barvách jí vyděsil ze všeho nejdřív. Zvedla s třasem rezignovaně dlaně vzhůru a udělala krok k ženě. Ta neucukla, místo toho sklonila hlavu a na tváři se jí usadil podivně zaujatý výraz jako by říkala: Co teď uděláš, co? Půjdeš si pro ni? Pojď si pro ni!

„Ať už jsi cokoliv, daj mi ju zpátky,“ zamumlala Dagmar svá slova tiše jako modlitbu. „Prosím.“

Žena jí nespouštěla z očí. Zírala na Dagmar upřeným pohledem, který jako by ji ponoukal k nějakému činu. Pojď si pro ni! Je to přece tvoje dcera, nebo ne? Nebo je moje? Ano moje. Teď už je moje. Nevěděla, jestli si s ní její hlava nehraje, ale i přesto se rozhodla udělat pár kroků k ženě s Klárkou.

Čím blíž však byla, tím výš žena dítě zvedala k nebi. Jako by jej snad chtěla obětovat šedavým mrakům a zamračené obloze. Klárka začínala pobekávat. Zprvu jen tiše vzlykala, ale když se ocitla až úplně nahoře nad ženinou hlavou, spustila hořečnatý pláč.

Ne, neplač, broučku. Maminka už si tě vezme. Už tě nikdy nespustí z očí. Nikdy.

Přistihla se, jak jí po tvářích tečou slzy. Nevšimla si ani, kdy začalo znovu pršet.

„Vrať mi moje dítě!“ zaječela Dagmar v posledním výkřiku zoufalství a vykročila rázným krokem matky ochranitelky k ženě. Chtěla ji rozsápat na kusy. Chtěla jí vytrhnout dítě z těch pařátů a rozdupat je na padrť. Chtěla ji popadnout za ty odporné lokny a mlátit jí hlavou o kapotu staré fordky tak dlouho, dokud nepřebarví karoserii na rudo. Chtělo se jí ničit a řvát a rozpoutat peklo, dokud jí někdo okamžitě nevrátí její holčičku. Nenáviděla ten její vyzývavý pohled, který jí jen táhl blíž a blíž. Přísahala Bohu, že jí ten ksicht zmaluje do fialova a bylo ji u prdele, že je na svaté půdě fary.

Než však stačila Dagmar své touhy uvést ve skutečnost, krev jí ztuhla v žilách, zorničky se roztáhly téměř přes celou panenku a na jeden moment jí vynechal úder srdce. To všechno v momentě, kdy kostnaté ruce pustily dítě ze svého sevření, a kdy na dětské tělíčko z výšky necelých dvou metrů začala působit gravitace.

Cak!

Zatímco se déšť pomalu mísil s krví, kterou rozprostíral po asfaltovém parkovišti, začali se sbíhat lidé z okolí, které od oběda vyrušil matčin zoufalý vřískot.