Jak jsem jezdila na hipoterapii
Asi jako většina lidí a dětí s tělesným postižením jsem jezdila na hipoterapii. Už od mala jsem milovala koně , i když časem moje láska ke koním se přetvořila ke koním pod kapotou a hodně let už mě koně jako zvířata netankujou . Na hipošku jsem začala jezdit někdy tak v 6-7 letech do jedný vesnice u nás . Tenkrát to bylo ještě v plenkách a dělal to prakticky každej, kdo měl koně , takže i ta bezpečnost nebyla valná na což jsem časem doplatila .
Na první fotce jsem já a jak vidíte kůň obrovskej a já malá . Pamatuju si to jako dneska , jezdila jsem venku v ohradě, tenkrát to bylo tak, že uprostřed stála ta, co koně vedla a měla ho "na provaze " . Moje máma chodila se mnou vedle mě a držela mě za nohu kdyby něco . Jednou tamale přijela motorka , nastartovala a kůň se plašil a to tak,že hodně . Takže se stalo to, co se stát nemělo , kůň se plašil a vyletěl . Moje máma je hodně malá a tak když utíkal, tak mě držet nemohla , ta uprostřed taky nemohla dělat nic a koně zklidnit , protože byla daleko . Pamatuju si jak na mě máma křičela, abych se pustila , tak jsem to asi udělala , nevim. Nevim to, protože jsem spadla a ztratila vědomí , probudila jsem se až v autě , chtělo se mi hrozně spát a bolela mě hlava a máma říkala, ať nespim . Nemusim říkat,že při hipoterapii se nepoužívají chrániče , takže jsem neměla žádnou ochranu . Takže měli průser , dokonce se mluvilo o tom , že jsem málem spadla na ohrazení a to už bych asi nedala . Pak jsme se dozvěděli, že ten kůň byl závodní , což by se pro tuhle terapii s postiženýma dětma vůbec používat nemělo . Ideální jsou koně "líný ", tažný a hlavně malý .
Několik let jsem tam nejezdila , ale pak jsem musela kvůli psychice nasednout na něj znovu, začala jsem se koní bát a to nebylo dobrý , když to patří k rehabilitaci . Nicméně v okolí jinde tahle rehabilitace nebyla , tak jsem musela zase tam . Ale to už jsem nikdy nejezdila venku ,ale v jízdárně a tušim, že tam se mnou bylo i víc personálu a ne jen ženská, která drží koně uprostřed a 20 metrů od něj .Aby bylo jasný, já nedávam vinu tomu koni , nejsou to stroje ,ale těm lidem kolem , z dnešního pohledu bylo všechno špatně - obrovskej závodní kůň , obsluha koně nedostatečná a když by něco , tak neměla šanci ho zastavit a asi dalších tisíc věcí , co si dneska nikdo nedovolí .
Pak jsem jezdila na koních v lázních pravidelně a tam se nikdy nesplašil , jezdilo se venku i v jízdárně . Vždycky to měli tak, že se kůň vedl zezadu právě kvůli jeho možnýmu splašení a tohle bylo to nejlepší . Tam jsem se cejtila bezpečně . Pamatuju , jak jsem tam s cvičitelkou na něm dělala různý cviky , který nechápu , jak jsem mohla zvládnout - kůň třeba šel a já si s cvičitelkou házela s míčem, nebo do basketbalovýho koše .. docela akrobatický kousky . Pamatuju si i jména těch koníků i když je to už hodně dávno - Zorro, Bobeš a Lukáš , já jezdila na Lukášovi .
No a naposledy jsem jezdila v prváku v Praze . Myslim , že jsem jezdila hlavně proto, že moje rehabilitační sestra s hipo koňma dělala a jinak bych se tam nedostala . Jezdila jsem tam totiž jen s dětma ze základky . A díky tomu jsem je taky poznala , což jinak nešlo . V Praze totiž byl každej se svýma a nemíchali se ani základka a střední škola , takže středoškoláci neznali základku a obráceně . Byla jsem tam nejstarší, ale mě to nevadilo . Ty "děti " byly fajn , měla jsem tam i svýho oblíbence Jiříka , kterýmu říkali vychovatelé Jorge . Taky na vozíku. Nemluvil ,ale byl to strašně hezkej a milej chlapeček , tak jsem si s nim tam vždycky povídala , i když mi nemohl odpovědět . Jezdilo se do Toulcova Dvora , protože svoje koně jsme neměli . Taková Eko farma či co . Bylo to tam fajn , doslova na louce- krávy se vedle pásly, žádná jízdárna,ale ani zázemí . Vždycky s náma jezdil i jeden vychovatel z družiny , aby nám pomoh na koně , střídali se , takže jsem ty "cizí " vychovatele od nás měla možnost poznat i jinak . Měli tam 2 koně , tak jsme jezdili 4. A vždycky se s vychovatelem čekalo , až dojede ta či ta skupina . Někdy i sám vychovatel jel na koni s "klentem ", když to dítě třeba nemohlo samo sedět a bylo to takový pěkný je takhle vidět , jak se i vychovatelé snaží pomáhat i na koni . Vychovatelé uměli všechno a byli multifunkční .
Taky se tam kůň nedržel vzadu ,ale nebála jsem se , kolem bylo dost personálu . Bohužel se jednou i tam kůň splašil , tentokrát se leknul krávy . Nebyl to můj kůň, ale kůň mojí "spolujezdkyně ". Byla ještě o něco postiženější než já a doslova přepadla koni přes hlavu , můj kůň se lek toho před sebou a běžel taky. Vší silou jsem se snažila držet, už jsem skoro padala, ale zvládla jsem to . Naštěstí ty koně byly Hutsulové , takže nízký . Asi mam fakt na to smůlu , už po druhý . Když jsem viděla tu slečnu, jak letí přes hlavu, udělalo se mi zle a vybavila jsem si tu svou dávnou zkušenost . Pamatuju si , jak jí hned položili do trávy , že jsem k ní přilezla po kolenou a ptala jsem se jí , jestli jí něco není . Naštěstí nebylo a vypadalo to, že to bere jako dobrodružství . Dali jí na deku ,aby si lehla a uvolnila se . U hipoterapie jde hlavně o to uvolnit svaly v křeči , což po tomhle fakt nebylo . Taky mě všechno bolelo, tak mi moje rehábka řekla, ať si lehnu taky ,tak jsem tam chvíli ležela s ní . Po čase přišel i vychovatel . Byl daleko a neviděl , co se stalo ,ale došlo mu to, když jsme se delší dobu nevraceli zpátky , tak nám přivez vozíky a odvezli nás zpátky k autu . Nikdo tam z toho nešílel , říkali něco jako "to se stává " , ale já to měla v hlavě a dost mě to vzalo . I když jsem to nedala najevo . Měla jsem chuť dokonce obejmout vychovatele , i když jsem věděla,že se to nesmí . Nakonec jsem to samozřejmě neudělala . Ale nebylo mi vůbec dobře. Na místě slečny jsem viděla v tu chvíli sebe , jak tenkrát padám z koně . Nikomu jsem tam nikdy neřekla , co se mi kdysi stalo . Chtěla jsem na koni pokračovat , měla jsem to ráda a pokračovala jsem , ale už to nebylo ono , i když jsem si říkala ,že teď už se to znova stát nemůže . I když koně jsem milovala , byla jsem tenkrát ráda ,že jsem jezdila jen v prváku a ve druháku už ne .