Málem Pražačkou
To bylo tak : v Jedličkárně v Praze, kde jsem pár let studovala byla i Asistence , což je organizace , která se stará o nás studenty, mají službu osobní asistenci a mimo jiný se starají o to kam dál , protože Jedličkův ústav není takový to zařízení, kde chtějí, abysme byli celej život , díkybohu a chtějí,abysme tam zbytečně dlouho nebyli a po škole vypadli pryč , ideálně do "zdravýho " prostředí . Každá třída měla takovou svou konzultantku a ta s každým pracovala na tom,co dál . Mě podala žádost na byt , do Plzně a do Prahy . Rok a půl jsem čekala, jestli se někde něco uvolní a uvolnilo . V tý době byl vejkej problém , aby získal byt zvláštního určení někdo , kdo nebyl z Prahy , vždycky mi to bylo divný , protože co má dělat člověk z vesnice a ještě s postižením , logicky chce tam , kde by se uchytil nejlíp a to je město , nikdo by neměl "trpět " za to, kde bydlí , nicméně Praha prej náplavy moc nechtěla , jak tvrdili .
Jednoho dne mi přišel dopis z Plzně,že pro mě mají byt 1+kk , ať přijdu se podívat , což jsem udělala a plácli jsme si . Všechno už bylo zařízeno , nikdy jsem ještě sama nebydlela , takže jsem začínala od nuly . Už jsem měla všechno zařízený a byla jsem zabydlená a hle , další dopis z Prahy,že pro mě mají byt 1+1 a co teď , dokonce větší než mám v Plzni. Přesnou lokalitu si nepamatuju , ale vim,že to bylo někde na okraji Prahy a bydlela bych někde v paneláku na okraji Prahy v 11 patře , což mě venkovský dítě trochu vyděsilo , bydlet v nějakým věžáku . Ani jsem se tam nebyla podívat a pustila jsem ho . Těžko říct , jestli jsem udělala dobře nebo ne ,ale myslim,že ano . Sice se řekne Praha ,ale jestli někde na okraji a bůhví jak složitě bych se dostávavala vůbec někam a s kolika přestupama , tak je lepší bejt tady v Plzni . Tady jsem v centru za 15 minut jízdy autobusem, nemusim nikde přestupovat a stále jsem taky na okraji města dá se říct . Ta Pražská odtrženost mě od toho taky zrazovala .
Na druhou stranu možná bych měla v Praze víc příležitostí se uplatnit . Přímo ta výše zmíněná organizace dohazovala práci , asistenci ,ale mimo Prahu to nefunguje. Bylo by to takový snažší . Tady nic takovýho není . Jednu chvíli jsem spolupracovala s oragnizací združující vozíčkáře Plzně ,ale ty jsou spíš volnočasový a já nejsem typ na víkendový sezení u muziky nebo všichni pojededeme na výlet či hromadně cvičit . Krom toho tam byli a asi stále jsou starší lidi a to jsem tenkrát jako 23 letá nevyhledávala a nevyhledávám to ani teď. Mladý lidi s handicapem tyhle spolky netáhnou , dneska je jiná doba , každej se spíš snaží bejt ve zdravým kolektivu než se združovat " se svýma " . Jen ty starší ročníky jsou stále mezi sebou, protože oni neměli tu možnost bejt se zdravýma lidma . Taky jsem ochutnala tamnější asistenci - brzy jsem s ní skončila , z Prahy jsem byla zvyklá úplně na jiný lidi , mladý vybírat si pohlaví a hlavně byli živí . Tady jsem dostala sice prej nejmladší slečnu ,ale takovou ospalou , bylo vidět , že je zvyklá na klienty v důchodovým věku a taky to tak vypadalo , žádná dynamika . Každý pondělí jsem s ní někam chodila po Plzni . Sice hezký ,ale pak už jsme neměli chodit kam , Plzeň je sice 4 největší město v ČR , ale zase to není Praha .
Takže všechno má svoje pro a proti . Těžko se to porovnává . Můžu si myslet , že bych v Praze víc žila ,ale realita by možná byla jinde a stejně bych třeba seděla v 11 patře s tim, že bych jednou tejdně vyjela do centra, protože dojet tam by bylo složitý a na 2 hodiny . Možná by to bylo úplně jinak , těžko říct. Každopádně už jsem v Plzni letos 10 let a dobrý .Ale stejně , stačilo by , kdyby mě ten dopis poslali dřív z tý Prahy a asi bych tou Pražačkou nakonec byla .