Neobyčejné stromy v Jedličkárně
Když se narodíte s těžkým tělesným postižením je vcelku pravděpodobný,že zemřete dřív než zdravý lidi . Byla jsem ve dvou zařízení pro handicapovaný . V prvním se umíralo ,ale jelikož většina z nás chodila ještě na základku a byly jsme děti nějak se nám to neříkalo . I když je jasný,že to dřív nebo později docvaklo každýmu,že "Péťa " už tam najednou není . O to víc ,že to bylo zařízení s celoročním pobytem , kde většina klientů neměla rodiče ani svůj domov . Byly tam i děti školkový a těm se říkalo , že "Péťa " někam odjel . Vlastně se s takovýma věcma tam vůbec nepracovalo , bylo to tabu a to i u nás starších . Nevim , třeba u školkových dětí chápu,že je nechtěli rozrušit , i když i tam by se o tom mělo mluvit , ale u nás větších by se to nějak oznámit mohlo . Pamatuju si, že za mě tam mimo jiný zemřel jeden kluk- Patrik , takovej pěknej chlapeček . Bylo mu 13 a pro mě to byl šok , neznala jsem jeho diagnozu a myslela jsem si,že je stejná jako ta moje , ale nebyla , protože na naší diagnozu se umírá takhle brzo jen velmi zřídka a taky tabu . Je fakt,že jako jeden z mála tam nežil a dojížděl každej den domů , ale i tak tam s náma byl ,ale i tak tabu a žádná kolektivní vzpomínka .
V Jedličkárně se taky umíralo , ale tam na to šli jinak . Mohlo se o tom mluvit , netajili to a občas se nějaký to smuteční oznámení nebo písemná vzpomínka objeví i na ofiko webu . Tak je to správně , proč to tutlat ? Máme to vědět a o to víc ti z nás, kdo už tam dávno nejsou a třeba jsme ho taky znali . Za mě tam nezamřel přímo asi nikdo , nicméně za pár let 2, který jsem znala . Markéta- úspěšná paralympionička a jezdkyně na kole . Bylo jí jako mě - 23 let . Nijak zvlášť jsme se nebavili , ale vždycky jsme se pozdravili , prohodili pár slov . Byla taková tichá, skromná a milá . Říkala mi Pájo . Taky zemřela doslova ze dne na den a pro všechny to byl šok .Dostala se na paralympiádu, vybojovala bromz ,ale zlato už nestiihla. . Nebo Honza , kluk na vozíku , věčně vysmátej a moc hodnej . Taky stejně starej jako já - zemřel ve 30 s tím,že splnil sen a začal studovat na univerzitě historii, bohužel jí nedokončil . A takových bylo a bohužel bude . Smrt je vždycky hrozná ,ale u lidí s handicapem je vždycky o něco horší , chtěli žít i s tim , co jim život naložil .
V Jedličkárně, ale mají krásnej zvyk, krásnej a zároveň smutnej. Za každýho zemřelýho studenta zasadí strom v areálu školy . Nemusí to bejt zrovna jedle symbolicky, ale třeba i druh stromu, kterej měl dotyčnej rád . Většina lidí z venku vůbec netuší, co ty stromy mají za funkci a berou to jen jako okrasu a zeleň uprostřed města . Jen my víme, proč tam jsou a už je jich tam nějak moc .Jinak myšlenka krásná, stromy mají duši a stromy rostou dál . Takže až třeba někdy budete v Praze a půjdete areálem školy , vzpomeňte si , že všechny ty stromy kolem nejsou jen stromy , ale vzpomínka na studenty a kamarády , který už nejsou mezi námi .