Následně požádal burgundský rytíř Hugues de Payens, pocházející z rodu vážených francouzských hrabat a jeho 8 druhů, z nichž všichni byli křižáci, papeže o povolení založit nový řád. 
Ten měl být zasvěcen chudobě, čistotě a poslušnosti a být určen výslovně „ke cti Panny Marie“ a spojovat v sobě vojenskou i mnišskou kázeň. Pannu Marii templáři vždy nesmírně ctili a uznávali. 
Oficiálním záměrem řádu bylo strážit poutní cesty do Svaté země a stát se duchovní armádou, která by však podléhala přímo Svaté stolici (papeži) a nikoli křižáckým králům a knížatům  Svaté země. 

Přestože na Východě již podobné řády existovaly, na Západě to byla zcela nová myšlenka. Představa spojit zbožnost mnišského způsobu života se stanovami rytířstva se musela zdát šokující a neměla obdobu. Bernard z Clairvaux  (později sv.Bernard), jeden z nejznámějších teologů té doby a zakladatel cisterciánského řádu sepsal regule, podle nichž by rytíři žili a díky tomu byl templářům na koncilu v Troyes udělen oficiální řádový status. 
Bylo jim povoleno nosit bílý háv s červených křížem, připevněný na pravém rameni a ve Svaté zemi jim byl, jako sídlo řádu, věnován biblický Šalamounův chrám v Jeruzalémě. 
Odtud tedy odvozují i jedno za svých označení, které je známé až do dnešního dne, Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu. V té době vznikla také doposud platná domněnka, že kopali a hledali v ruinách Šalamounova chrámu a zachránili tak mnoho tajných dokumentů, jež se zde nacházely. Právě někde mezi těmito ruinami Svaté země objevili „něco“ , co bylo již 1200 roků ukryto pod zemí a vrátili se s tím do zpět Evropy. A právě toto „něco“ zůstává dodnes záhadou. A zůstává tak navzdory litrům inkoustu vypotřebovaného, ve snaze dokázat nebo vyvrátit různé teorie. 
Každopádně rytíři templu nepátrali jen tak po nějakých dokumentech, v chrámu i jinde především hledali vše, co zůstalo jako památka na život Ježíše a Marie Magdaleny. Jejich úkolem bylo nalézt a ochránit  (ukrýt) vše, co připomíná život těchto, pro Zemi tak nesmírně důležitých lidských bytostí. 

Je však nesporné, že z takovýchto více méně skromných počátků lety vyrostla nejslavnější vojenská organizace středověku. Templáři se stali stálou „policií “ malého Jeruzalémského království sužovaného válkou, bojovali s nejvyšším nasazením a obávali se jich muslimové i nepoctiví křesťané. Bernardova řehole byla velmi přísná a zavazovala rytíře, aby se zřekli domova i vlasti a v případě nutnosti šli v boji za svatá místa a ideály křesťanů i na smrt, ale již pouhý Bernardův patronát stačil k tomu, aby se jejich řady rychle rozrůstaly. Záhy začal řád budovat síť hradů nejen po celé Svaté zemi, ale také v západní Evropě. 
Velmistři řádu působili jako vyslanci a hlavní představitelé tohoto řádu a na všech stranách jim byla poskytována úcta a stále rostoucí podpora. 
Moc a síla řádu rostla, stejně jako jeho bohatství. Nejen proto že se všichni zřekli osobního vlastnictví a dobrovolně odevzdali své jmění řádu, ale  řád začal zároveň ve svých neustálých bitvách s Maury získávat mnoho prostředků. Časem natolik zbohatl a měl takový majetek, že se Templáři ve skutečnosti stali bankéři korunovaných hlav Evropy a půjčovali světským panovníkům i Svatém Stolci velké sumy k financování dalších křížových výprav. 

Mezi Seinou a Aubou  (nedaleko Paříže) se rozkládá zalesněný masiv, který má nezvyklé jméno Orient. Kraj plný jezírek, mokřadel a potoků, často i umělých a leccos maskujících, se stal místem, kde vzniklo na začátku 12. století záhadné opevněné sídlo. Zde velmistr řádu a jeho blízcí řešili důležité otázky, které měly zůstat skryty před ostatními obyvateli světa a jejich panovníky. 
Zde, právě zde ,vznikla myšlenka a idea toho, co duchovní vůdci řádu nazývali Království Světla na Zemi, Kristovo království, které mělo sjednotit a nahradit všechny dosavadní vlády známého světa.
Zde pracoval na idei duchovního povznesení Země i jejich obyvatel hrdý řád Templářských rytířů, o kterém historik a filozof  Michelet  (v 19.stol) řekl, že jeho pád byl tou největší katastrofou v dějinách západního světa.

Řád, který byl dědicem Kristova zjevení, egyptské i řecké moudrosti, keltských tradic , položil už tehdy základy něčeho, co mohla být jiná, duchovnější verze dnešní moderní civilizace.
Existují jasné paralely mezi bohabojnými rytíři Svatého Grálu a aspiracemi začínajícího Řádu chudých rytířů Šalamounova Chrámu. 

Je neuvěřitelné jakými technickými prostředky disponoval, za pomoci jakých finančních prostředků dokázal za necelá dvě století postavit stovky staveb napříč celou Evropou.
Aby Jeruzalémské království mohlo fungovat, založili Templáři logistické organisace po celé Evropě. Jejich mohutné lodě vozily zásoby, vojáky i jejich koně, ale nevěnovali se jen dopravě. Templáři obchodovali i s Orientem, Africkými zeměmi a lodě zboží dopravovaly tam kam bylo potřeba.
Jejich odvážní námořníci se vypravili i napříč Atlantikem, prozkoumali Azorské i Kanárské ostrovy, Madeiru a vypravili se i dále na západ k americké pevnině. I sem k obyvatelům dnešního Mexika, Floridy a Karibiku vedli jejich obchodní cesty. A skutečně obchodní, jejich nemělo  nic společného s masakry, které zde rozpoutali později Španělé či jiní dobyvatelé po Kolumbově znovuobjevení Ameriky.

Námořní obchody řádu přinášely do Evropy a do pokladnic zdejších králů půjčky ve formě zlata, kterého v té době nebylo příliš mnoho. Platidlem v Evropě totiž bylo v té době především stříbro.

Ale jak rostla jejich politická a především ekonomická moc, zvětšovaly se úměrně  i řady jejich nepřátel. Bohatství a tajemnost z nich učinily terče nenávisti i násilí, ale také nejrůznějších konspiračních teorií. 
Nakonec lakotný a hrabivý (a věčně se topící v dluzích) francouzský král Filip IV., který se kdysi ucházel o to, aby mohl vstoupit do řádu, a  byl odmítnut, začal intrikovat, s cílem přivodit jejich pád , přičemž použil i ty nejotřesnější lži a výmysly. Skutečným důvodem k jeho útoku na řád však byly především peníze, které měl od templářů vypůjčeny a které nechtěl a nejspíše ani nemohl nikdy uhradit. 
Filip a následně (pod nátlakem Filipa) papež Klement V. obvinili templáře z hereze a v pátek 13. října 1307 byla většina členů řádu ve Francii zajata a uvězněna. Po hrůzném mučení se mnozí z nich přiznali ke zločinům nejrůznějšího druhu, od sodomie po plivání na kříž či uctívání ďábla tak, jak jim bylo při mučení nadiktováno. 
Církev v jejich přiznání ďábla zobrazovala jako Bafometa, s rohy, křídly a kopyty. Paradoxní je, že jako Bafometa byl použit symbol, který  řád skutečně uznával . Ovšem v jejich podání to byla postava se třemi obličeji. A jednalo se o alegorii neoddělitelnosti minulosti, přítomnosti a budoucnosti, neboli o symbol inkarnací nesmrtelné duše.
Nicméně jeden z hlavních cílů splněn nebyl – ani papeži, ani francouzskému králi se nepodařilo zmocnit se nesmírného bohatství řádu. A pravdou je, že místo, kde je bájný poklad templářů ukryt, je neznámé dodnes. 
Mělo to svůj důvod. Řád již po mnoho let vnímal znepokojivé skutečnosti a proto se na podobný scénář částečně  připravoval. V té době byl pro veřejnost oficiálním Velmistrem řádu Jakub z Molay. Skutečným, ale utajeným, nejvyšším velmistrem však byl Petr z Bologne. On skrytě řídil „rozptýlení“ řádu do jiných zemí, např. do Portugalska a Skotska. Majetek i důležité předměty a dokumenty zamířily z Francie rovněž pryč.
V té době krátce po zatčení a po následném nepředstavitelném mučení se mnozí rytíři a členové řádu „dobrovolně přiznávali“ ke své vině.
​Nicméně poté, co se počátkem února 1310 rozhodlo patnáct templářů vystoupit na obranu řádu, se situace výrazně a nečekaně změnila. V průběhu nemnoha týdnů bylo ochotno bránit řád a odvolat své někdejší doznání téměř šest stovek členů řádu. Templáři se v této fázi pod vedením Petra z Bologne a Reginalda z Provins stali aktivními obhájci svého osudu. 
V okamžiku, kdy templářský vzdor dosáhl svého zenitu, do případu drastickým způsobem zasáhl znepokojený a vystrašený  francouzský král. Čtyřiapadesát členů řádu bylo ,na jeho příkaz, urychleně shledáno nenapravitelnými heretiky a 12. května 1310 bez důkazů neprodleně upáleno nedaleko Paříže. A brzy po nich i někteří další. Čelní obhájci z řad templářů byli umlčeni. Petr z Bologne beze stopy zmizel a Reginald z Provins byl odsouzen na doživotí a odklizen stranou. ​​
Petr z Bologne však nezmizel docela, přes Portugalsko odchází na Azorské ostrovy a tam, odloučen od lidí, ale propojen s Bohem umírá po osmi létech samoty. Jeho odkaz všem lidem a všem (!) církvím je dosud ukryt někde na těchto ostrovech.

18. 3. 1314 byl i velmistr Jakub z Molay a jeho druh Charnay upáleni na hranici na ostrůvku řeky Seine. Dříve než oheň zachvátil jeho tělo, pronesl  Jakub z Molay strašlivou věštbu, proroctví (nikoliv kletbu, jak se někdy uvádí)  o prolité krvi nevinných, která jako stigma zůstanou na Filipovi i s celém jeho rodu a stejně tak i na papeži Klementovi V. 
Ještě téhož roku pak zesnul papež Klement na střevní infekci a Filip dostává záchvat mrtvice při projížďce na koni a umírá ochrnutý, 9 měsíců po vyslovení věštby. Nogaret, králův oblíbenec, jenž se aktivně účastnil procesu proti templářům, umírá téhož roku poté, co upadl v nemilost a svůj život ztrácejí nejrůznějšími způsoby i další intrikáni a templářští odpadlíci, kteří obvinili své bratry. 

Soud s templáři tedy trval celkem 7 let, než byl poslední velmistr, bohabojný Jacyues de Molay popraven a tímto řád po 195 letech , oficiálně zaniká. 
Příčiny tohoto by bylo možno hledat jednoduše v chamtivosti a závisti, ve strachu evropských vládců i římských papežů, z toho, že templáři začínají být příliš bohatí a přespříliš mocní. 
Ale mohlo to však být způsobeno i tím, že byli strážci tajemství, které mohlo neustále ohrožovat vliv křesťanské církve nad západním světem. 
Že tímto velkým, ohrožujícím tajemstvím mohly skutečné myšlenky a poselství Ježíše a jeho okolí, které se od těch oficiálních, prezentovaných církevními otci, mohly velmi lišit. Většinu dokumentů se Petrovi z Bologne a jeho pomocníkům  podařilo ukrýt, církevní inkvizice tak ukořistila jen jejich malou část.
 

Zajímavostí tak zůstává, že řád měl celkem 22 Velmistrů řádu a tento počet se shoduje s Velkou arkánou tarotu a že se některé význačná data v historii templářů shodují s čísly tarotových karet. Např. součet data, kdy byli templáři napadeni, dává číslo 16 – Věž. Ale to jsou zřejmě jen zajímavé hry s čísly, ovšem kdo ví.. že?

Templáři, příslušníci nejtajemnějšího a nejpopulárnějšího náboženského řádu v dějinách, po sobě zanechali vzpomínky a mýty, který od té doby přetrvaly v myslích lidí i písemných dokumentech. Především to ,že se stali strážci tajemství posvátného předmětu, který měl velikou důležitost pro západní svět a byl nebezpečný nejen pro římskou církev, ale i pro vše temné co spoutávalo svět a lidská srdce. A tím měl být právě svatý Grál. 

GRÁL ale není krásný a mocný předmět, ale především představuje duchovní pravdy, které jsou nyní stejně tak důležité jako kdykoli před tím. 
Že Život samotný je jako hledání. 

Snažíme se hledat a také najít svůj smysl, svou roli ve vzorech, kterými jsou protkány roky našeho života. Jeho funkcí je zahnat iluze, přetnout překážky – hmotné i duchovní a vnést světlo do tmavých míst. 
Čím více zkoušek za sebou již máme, tím těžší je každá následující. Pouze víra a pokora v nás, silný vnitřní oheň našeho duchovního cíle, nás může podržet v těžkých chvílích našich pochybení a pochybování.

Grál je totiž i mostem.. Mostem mezi námi, naším srdcem a Bohem.