Počátek barokní epochy byl v českých zemích ovlivněn především bouřlivými politickými a společenskými změnami souvisejícími s porážkou stavovského povstání v bitvě na Bílé Hoře roku 1620. Vůdcové povstání byli přísně potrestáni, následovaly neobvykle rozsáhlé konfiskace majetku, násilná rekatolizace obyvatelstva a s tím související masivní emigrace; mezi exulanty byla řada významných osobností jako např. J. A. Komenský. Ústavní změny vtělené Ferdinandem II. roku 1627 do Obnoveného zřízení zemského zajišťovaly mimo jiné dědičnou vládu Habsburků v českých zemích, omezovaly práva českých stavů, katolictví se stalo jediným dovoleným vyznáním a němčina byla zrovnoprávněna s češtinou coby úřední jazyk. Povstáním českých stavů začala třicetiletá válka a do roku 1648/50 prošla vojska obou stran několikrát českými zeměmi, které tak byly značně hospodářsky i kulturně poničeny a jejich obyvatelstvo zdecimováno.

Značný vliv na rozvoj nových druhů barokní hudby u nás mělo přesídlení panovnického dvora s jeho obrovským kulturním potenciálem a s institucí dvorní kapely do Vídně (1612). V českých zemích tak až na výjimky nepůsobili významní evropští autoři a dlouho zde nebyla soustavně pěstována ani opera představující nejvýznamnější a nejprestižnější hudební druh doby.

Nejvýznamnějšími místy pěstování hudby byly církevní instituce, tedy kostely, kláštery a koleje. Domácí hudební tvorba se po celé období soustřeďovala zejména na různé druhy katolické chrámové hudby.

Prvním významným českým skladatelem barokní doby byl ADAM VÁCLAV MICHNA Z OTRADOVIC (ca 1600-1676), který působil v Jindřichově Hradci a byl absolventem tamní jezuitské koleje. Jeho dílo obsahuje jak sbírky duchovních písní, vynikající originálním hudebním zpracováním i osobitými básnickými kvalitami na latinské texty.

K nejvýraznějším skladatelům po Michnovi patřil především PAVEL JOSEF VEJVANOVSKÝ (1640-1693), který byl od roku 1664 trubačem a kapelníkem ve službách olomouckého biskupa Karla Liechtensteina-Castelcorna v Kroměříži.

Na přelomu 17. a 18. století je patrné oživení a rostoucí význam hudebního života v Praze. Existovala zde neobvykle hustá síť farních i řádových kostelních kůrů pěstujících figurální chrámovou hudbu. K hudebně nejvýznamnějším patřily zejména kostely jezuitských kolejí, křižovnický chrám sv. Františka Serafínského u Karlova mostu, který později proslul oratorními produkcemi a pro nějž komponovala řada skladatelů, včetně tehdy vysoce ceněného Johanna Caspara Ferdinanda Fischera.

Nejvýznamnější skladatelskou osobností českého baroka byl JAN DISMAS ZELENKA(1679-1745). Narodil se v Louňovicích pod Blaníkem a studoval pravděpodobně na jedné z pražských jezuitských kolejí. V letech 1716-1719 snad navštívil krátce Itálii a poté studoval u Johanna Josepha Fuxe ve Vídni; tam i v Drážďanech, kde působil po celý zbytek života, mu bylo dáno zdokonalit své kompoziční umění jako žádnému českému skladateli té doby.

Velkým domácím skladatelem první třetiny 18. století byl rovněž BOHUSLAV MATĚJ ČERNOHORSKÝ(1684-1742), člen minoritského řádu, který působil ve dvacátých a na počátku třicátých let na kůru pražského kostela sv. Jakuba, dvě desetiletí však rovněž strávil v Itálii, především v Padově. Z jeho děl se dochovalo pouze několik varhanních fug a chrámových skladeb.

Opera se v českých zemích provozovala dlouho pouze výjimečně, zpravidla v souvislosti s nečetnými návštěvami císařského dvora, počátkem 18. století pak v Praze rovněž ojediněle hrálo několik kočovných italských společností. Významným impulsem bylo monumentální představení opery J. J. Fuxe Costanza et fortezza během slavností pořádaných v Praze roku 1723 v souvislosti s korunovací Karla VI.

Italská operní společnost impresária Antonia Denzia pozvaná roku 1724 do Čech hrabětem Františkem Antonínem Šporkem pak hrála po deset let v Praze a na Kuksu, na repertoáru byly opery italských skladatelů, mj. i Antonia Vivaldiho. Nedlouho předtím začal provádět opery hrabě Jan Adam Questenberg na svém zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde účinkovali v operních představeních především sloužící. Provozovány zde byly zejména italské opery, zřejmě poprvé zde však byla užita i čeština, do níž byla přeložena opera L'origine di Jaromeritz in Moravia (O původu Jaroměřic, 1730) hraběcího kapelníka Františka Antonína Václava Míči (1694-1744). Operní představení byla provozována také v sídle olomouckého biskupa kardinála Wolfganga Schrattenbacha v Kroměříži. Dvě opery tamního kapelníka Václava Matyáše Gureckého (1705-1743), z nichž se bohužel dochovala pouze libreta, jsou dalším dokladem o skromných počátcích domácí operní tvorby.