Hrad začal vznikat na skalnatém ostrohu někdy ve 13. století.

         Prvním známým majitelem byl Štěpán z Medlova, jehož vnuk přijal za své jméno Štěpán z Pernštejna. Hrad Pernštejn se na dlouhá léta stal stěžejním sídlem tohoto rodu. Ostatně se není čemu divit, hrad má ideální polohu na skále, která zaručuje nedobytnost. zdroj: www.hrad-pernstejn.eu

         Před vstupem do hradního paláce se skví rodinný znak Pernštejnů, zubr s houžvím v nozdrách. Celý hrad je obložen arkýři, které vytvářejí zajímavý efekt. Způsobují, že plocha hradu v přízemí je menší než ve vyšších patrech.

          Za povšimnutí stojí i stavební materiál. Při delším pohledu zjistíte, že zdi hradu jsou lehce atypické. Není se čemu divit, na stavbu hradu byl použit mramor, tedy dosti netradiční materiál. zdroj: z http://previous.npu.cz/sights/hrad-pernstejn/

       Největší slávy hrad dosáhnul na přelomu 15. a 16. století. Rod Pernštejnů se rozrostl, a tak bylo třeba malý hrádek přebudovat na velké sídlo. Byl rozšířen hradní palác a zřízeno nové nádvoří. Vznikla také první přístavba vně ohradní zdi. Hrad začal ztrácet obranný charakter a proměňoval se v obytné místo, z opevnění zůstalo jen to nejnutnější. Hradby, brány a střílny. V 16. století navštívila hrad renesance. Byly zútulňovány obytné místnosti, postaven byl také nový trakt a zařízena knihovna, která dodnes čítá okolo 13 000 svazků a listin.

        Tak jak vypadal Pernštejn v 16.stol., tak vypadá dodnes. Tedy s malou kosmetickou úpravou. Když jej dobývali Švédové, podařilo se jim sestřelit dvě patra hranolové věže. Ta je dnes o něco nižší a s palácem ji nespojují dvě přemostění, ale jen jedno.

        Nové stavební styly se exteriérů Pernštejna dotknuly jen málo, s dobou šel jen interiér. A tak gotický hrad dnes skrývá zámecké místnosti, které by pod kamennou slupkou stěží někdo čekal. zdroj: www.hrad-pernstejn.eu

       Mimo hradní palác je přístupná temná hladomorna a honosná hradní kaple. Za první bránou se nachází největší nádvoří. Z hradeb je pěkný výhled na okolní lesy. zdroj: z http://previous.npu.cz/sights/hrad-pernstejn/

Zajímavostí je, že hrad je pro svou fotogeničnost často vyhledávaným objektem filmařů z celého světa. Zahrál si zhruba v padesáti filmech a seriálech, např. v pohádkách:

Jak se budí princezny, Princezna Fantaghiro, Sedmero krkavců, Sůl nad zlato nebo Čert ví proč.

ukázka z pohádky Jak se budí princezny

Obdivovat hrad také můžete i v Jakubiskově Bathory nebo upírském hororu Van Helsing s Hughem Jackmanem v hlavní roli.

Pernštejn se mihnul i v Návštěvnících nebo Dobrodružství kriminalistiky. Nedávno se zde natáčel také výpravný historický seriál Borgiové nebo videoklip známé islandské zpěvačky Emiliany Torrini viz video níže.

Pověsti o hradu:

O původu rodu a erbu

      Kreslená pověst v odkaze: https://jirkacv.rajce.idnes.cz/2014_10_11_Kuneticka_hora,_Pardubice/841161306

Kdysi žil v jednom moravském hvozdu uhlíř Věňava (Vaněk). Jednou se vracel večer hladový z lesa, ale když dorazil ke svému obydlí, spatřil vylomené dveře a uvnitř jen drobky chleba na stole a na zemi. To se opakovalo i druhý den, a tak se Věňava rozhodl, že ráno do lesa nepůjde, ale skryje se za chalupou a na zloděje si počíhá.

     Netrvalo dlouho a po chvíli zaslechl dupání a funění – k chalupě přišel z lesa zubr! Než se uhlíř nadál, zubr rohy vylomil dveře. Mezitím, co si zubr pochutnával v chýši na uhlířově chlebu, ten se přiblížil potichu k chalupě a zastoupil zubrovi cestu. V chalupě bylo málo místa a zubr se tak nemohl bránit. Toho Věnava využil, lapil ho za hlavu, vytrhl ze dveří houžev a rychle mu ji protáhl nozdrami. Poté ho napadlo, že mohutné zvíře dovede ke králi na jeho hrad.

    Když před králem vytáhl z opasku sekeru a jednou ranou uťal zubrovi hlavu, byl panovník udatným činem tak ohromen, že mu nabídl splnit přání. Věňava si za svůj silácký kousek vyžádal svobodu a kus země. A tak se z poddaného uhlíře stal svobodný pán a král mu udělil i právo užívat v erbu zubří hlavu s houžví v nozdrách.

O marnivé komorné

  Kdysi dávno žila na Pernštejně neobyčejně krásná komorná jménem Eliška. Své krásy si byla dobře vědoma, a tak o sebe náležitě pečovala. Zejména péče o vlasy ji zabírala stále více času. Ten trávila před malým zrcadlem ve své komnatě. Pro svojí marnivost pomalu začínala zapomínat na své povinnosti, včetně návštěvy bohoslužeb. Kněz její zapomnětlivost zpočátku toleroval, hlavně po její mládí. Jenže její absence na bohoslužbách byla stále častější. Kněz se tedy začal zajímat o to, co mladá komorná dělá místo toho, aby se modlila k Bohu. Navštívil tedy Elišku v její komnatě a podivil se. Krásná komorná seděla před zrcadlem a česala se. Kněz se rozlítil a popadnul nebohou dívku za vlasy. Eliška zděšeně vyjekla a s úlekem pohlédla na kněze. Ten jí vytknul, že se dostatečně nemodlí, že by měla poprosit pána Boha o odpuštění za svou marnivost.

       Krásná komorná však nebyla jen marnivá, byla taky pěkně drzá. Ostře knězi odvětila, že sama nejlépe ví, kde leží její štěstí, a že si rozhodně nemyslí, že je to v hradní kapli. Už tak dost rozčílený kněz zvednul na Elišku hlas a s křížem v ruce jí vyhrožoval, že její duše nikdy nedojde věčného klidu, jakého by se jí dostalo v královstvím božím. Eliška se mu vysmála a dále se věnovala svým krásným vlasům a zrcadélku.

      Boží spravedlnost však ukázala svojí moc, a tak se ozvala silná rána a komorná se propadla do země i se svým hřebenem. Od těch dob bloudí Eliščin duch zdmi hradu. Dodnes jí prý sem tam někdo spatří, jak si marnivě pročesává své dlouhé vlasy.

      Ono zrcadlo se v místnosti, kterou Eliška obývala, nachází dodnes. Dokonce se k němu vztahuje jedna pověra. Kdo prý do zrcadla pohlédne, do roka a do dne ztratí svojí krásu. Pokud se vám snad něco takového omylem přihodí, nezoufejte a jeďte navštívit zámek v Boskovicích. Tam prý mají zrcadlo s opačným účinkem.

      Celou legendu o Elišce navíc připomíná trefný obrázek umístěný v onom pokoji. Je na něm vyobrazen rozlícený mnich a krásná dlouhovlasá dívka, jež kartáčem projíždí své dlouhé vlasy a ustrašeně kouká na svatého muže. Je legenda pravdivá? To lze zjistit jen jedním způsobem - potkat ducha Elišky.

Bílá paní

     Z nejstarší historie pochází i pověst o pernštejnské Bílé paní. Pernštejnka Adléta byla vyslána na hrad Veveří, kde se dala najmout do služby. Za blíže neurčených okolností na hrádku otěhotněla. Protože takovéto těhotenství bylo vskutku velmi nevhodné, snažila se vše zapřít a křivě se zapřisáhla: „Pane Bože, jestliže já jsem břichatá, bodejť bych se hned propadla“, a to se také stalo.

Od té doby lze Adlétu potkat jako hradní strašidlo nikoli na Veveří, ale na Pernštejně, jelikož se jako bílá paní rozhodla působit na domovském hradě. Kdo ji potká bíle oděnou, tomu přinese štěstí v podobě narození dítěte, pokud má však šat černý, předpovídá smrt.