Jan Lucemburský

řečený král cizinec

hrabě lucemburský, král český a polský 

byl synem římského císaře Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské. Jan Lucemburský byl .

Janův otec Jindřich VII., první římský císař z rodu Lucemburků, získal obratnou diplomacií pro svého syna Jana ruku české princezny Elišky Přemyslovny a tím i České království.

     Snažil se v mnohém navázat na svého předchůdce, českého      krále Václava II. Mezinárodní charakter pražského královského dvora, na němž Jan málo pobýval, vadil české šlechtě a také duchovenstvu, kteří využili rozporů mezi králem a královnou a přiklonili se na stranu Elišky Přemyslovny.

Později si svou budoucnost i budoucnost Českého království spojili s královým prvorozeným synem Karlem IV.

V zahraničí byl Jan Lucemburský oceňován jako schopný diplomat a dobovými kronikáři připomínán jako vzor ideálního rytíře. Pro české kronikáře byl králem – cizincem.

Jan Lucemburský patřil k nejvýznamnějším spojencům francouzského krále, na jehož straně zemřel v bitvě U Kresčaku v severní Francii. V době své smrti byl již zcela slepý.

obr. zdroj: wikipedie.org

Karel IV.

řečený OTEC VLASTI

 markrabě moravský, král římský, císař římský, král český, král lombardský a král arelatský

    byl synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny.

 Jako prvorozený syn byl pokřtěný původně jménem Václav. Jméno Karel však   získal až o několik let později, a to po svém strýci, francouzském králi Karlu IV. z rodu Kapetovců, na jehož dvoře v Paříži byl od roku 1323 vychováván a kde se také oženil se svou první manželkou Blankou z Valois, sestrou budoucího francouzského krále Filipa VI. Pobyt na francouzském královském dvoře měl na budoucího českého krále a římsko-německého panovníka veliký vliv.

Karlovo dětství však bylo velmi neradostné. Jeho otec vlastní otec ho odtrhnul od matky, kterou potom už nikdy nespatřil, a uvrhl jej na hrad Křivoklát, kde strávil 4 roky života v domácím vězení. V šesti letech byl Karel poslán na vychování do Francie. Když Karla po sedmi letech povolal Jan Lucemburskýdo severní Itálie hájit zájmy rodu, prošel mladý kralevic ohněm mnoha bitev. V 16 letech byl pasován na rytíře a jak prameny hovoří, tak výborně uměl zacházet s mečem  a ne každý spor řešil mírovou cestou. Zúčastnil se tří křížových výprav do Litvy, obléhal Krakov, bojoval v bitvě u Kresčaku a několikrát se s vojskem vydal za zbojným Mikulášem z Potštejna, který za své lapkovství nakonec zaplatil životem.

Karel IV. kromě toho, že byl velmi vzdělaný, tak měl i své neřesti. Rád se oddával rytířským turnajům Velmi si liboval v módě a v dobových módních výstřelcích. Oblékal se vždy podle poslední francouzské módy. Ta tehdy předepisovala velice těsný kabátec, který zapínali sluhové na spoustu malých knoflíků a sahal jen malý kousek pod pás, k tomu přiléhavé kalhoty a střevíce do špičky. Karlovi s jeho vytrénovanou postavou to velice slušelo. Příliš krátké a těsné šaty mu vyčítal dokonce papež Klement VI. a po něm také papež Urban V., ale marně. Karel se přestal zajímat o módu až poté, co málem přišel o život v turnaji a odvrátil se od světských radovánek. 

Je o něm také známo, že se rád napil dobrého vína. Jeho snahou bylo rozšířit vinařství i v Čechách, kam dovezl starou burgundskou odrůdu – Rulandské modré. Další sazeničky dorazily z Porýní a Rakouska. Úplný rozkvět vinařství přišel roku 1358, kdy Karel IV. nařídil dekretem výstavby vinic především na Mělnicku, Roudnicku a Mostecku. zdroj: https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/karel-iv

Na počátku 30. let 14. století získal první vladařské zkušenosti v Itálii, kde měl bránit panství, které ovládl jeho otec. Bohužel, otec zrovna svého syna neměl v lásce, a to zejména pro jeho vladařské scopnosti.

V roce 1333 se vrátil Karel IV. do rodných Čech. Od roku 1334 se honosil titulem moravský markrabě, ale věnoval se především vládě v Čechách. Oporou jeho moci se stala církev.

Právě Karel IV. se nejvíce zasloužil o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a položení i základního kamene ke gotické novostavbě Svatovítské katedrály.

Roku 1346 se po jeho zvolení římským králem stala Praha hlavním městem Českého království, ale zároveň i Svaté Říše římské.

Po smrti Jana Lucemburského se stal českým králem.

Založil nejstarší vysoké učení ve střední Evropě - Pražskou univerzitu. Rozšířil Prahu o Nové Město a pozval řadu církevních institucí, které z ní měly vytvořit duchovní centrum křesťanské Evropy. Nechal také postavit nový kamenný most přes Vltavu.

V roce 1355 byl korunován císařem a o rok později vydal nejvýznamnější kodex pro Svatou říši římskou, proslulou Zlatou bulu, v níž mimo jiné ustanovil sbor kurfiřtů za volitele římských králů.

Karel IV. ale nebyl vždy ve svých snahách úspěšný. Jednou z jeho největších proher bylo neprosazení zemského kodexu, později nazvaného Maiestas Carolina.

Karel dokázal promyšleně využívat výtvarného umění a architektury k prosazování svých mocensko-politických cílů. Bedlivě sledoval uměleckou tvorbu dvorních umělců a hledal nové osobnosti do svých služeb. Dbal na panovnickou reprezentaci, proto také patřil k nejhojněji zobrazovaným panovníkům na císařském trůně.

Byl velice vzdělaný, mluvil a psal plynně 5 jazyky a proslul i jako literát. Ze svého dětství uměl česky, kterou se po dlouhém pobytu ce Francii musel znovu učit.  Dále uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky, přičemž na prvním místě vždy uváděl češtinu. Ve svých deseti letech mluvil především francouzsky, což bylo dáno pobytem u francouzského dvora. Ve 14 letech ho otec poslal do Itálie, kde se staral o území Lucemburků. Latinu používal při psaní textů. Jeho životopis Vita Caroli, Život svatého Václava nebo množství teologických a právních spisů jsou psány v latině. Jak dochované prameny uvádějí, tak Karel IV. při diplomatických jednáních používal všechny jazyky a uměl velmi plynule přecházet z jazyka do jazyka podle toho, s kým právě hovořil.

Karel IV. vedl obdivuhodný život a mnoho toho dokázal. Tento život však zmařila zlomenina krčku levé nohy. Jde o typický úraz stáří a Karel IV. k němu mohl na sklonku roku 1378 přijít při pádu z koně stejně jako při pouhém zaškobrtnutí na nerovnosti, například na schodech nebo na hrbolatých podlahách Pražského hradu. Díky dlouhému ležení onemocněl zápalem plic a 29. listopadu roku 1378 ve věku 62 let zemřel. Jeho ostatky byly uloženy do královské hrobky u chrámu sv. Víta.

obr. zdroj: www.historieavojenstvi.cz; www.blesk.cz; www.jazykovyservis.cz; https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/karel-iv

Václav IV.

                  král český a římský

Jeho otcem byl Karel IV. a matkou byla třetí manželka Karla IV. Anna Svídnická

Václav se narodil 26. února 1361 v Norimberku. O výchovu dlouho očekávaného následníka trůnu král Karel IV. velmi dbal. Již od dětství byl Václav obklopen mnoha vychovately a rádci, takže z něj vyrostl sice vzdělaný panovník, ale velmi nejistý a nesamostatný při rozhodování.

Karel IV. se snažil svému prvorozenému synovi zajistit co nejlepší výchozí pozici. Již ve dvou letech byl korunován na českého krále a v 15 letech byl Václav zvolen německým králem. Bohužel v listopadu 1378 umírá jeho otec Karel IV. a Václav se v  necelých 18 letech musí potýkat s vladařskými povinnostmi.

Václav IV. , co by římský a český král se postavil do čela Českého království i Svaté říše římské  ve velice neklidné době. Navíc bohužel nezdědil otcovy státnické vlohy a více než panování se věnoval svým zálibám, lovu a umění, zejména pak knižní malbě. Jeho soukromá knihovna patřila ve své době k největším ve střední Evropě.

Jelikož nezdědil otcovy vladařské schopnosti, musel čelit řadě neúspěchů jak doma tak i v říši. Proto se raději  začal uchylovat do samoty svých mimopražských luxusních hradů, které tak rád přestavoval a zakládal (Žebrák, Točník, Nový hrad u Kunratic).

Zanedbáváním vladařského úřadu si však Václav IV. proti sobě popudil představitele vysoké šlechty, kteří navíc vycítili příležitost zvýšit svůj vliv na úkor slabého panovníka.
Události zašly tak daleko, že v roce 1394 nespokojená šlechta krále zajala a pokoušela se vládnout jeho jménem. Díky zásahu nevlastního bratra Jana Zhořeleckého byl Václav osvobozen. Zkušenost s vězněním si však zopakoval ještě jednou v letech 1402 až 1403. Tenkrát stál za jeho nuceným pobytem ve Vídni ctižádostivý bratr Zikmund, který se nechtěl spokojit s titulem uherského krále.

V roce 1400 byl pro svou pasivitu zbaven titulu vládce Svaté říše římské, a i když mu byla koruna později vrácena, faktickou moc ztratil.

Hradní architektura u nás dosáhla za jeho vlády jednoho ze svých vrcholů. Podobně tomu bylo i u výtvarného umění.V době jeho vlády byly dokončeny mnohé významné stavby, třeba novoměstský chrám Panny Marie Sněžné, staroměstský kostel svatého Jakuba, dokončen byl i Karlův most. Za Václava IV. byl též dokončen český překlad celé bible (čeština byla po italštině a francouzštině třetím evropským jazykem, do kterého byla bible převedena).

Zemřel vyčerpaný mnoha spory, mimo jiné i se svými příbuznými, na prahu husitských válek Ani po smrti se však Václav IV. nedočkal pokoje. Byl pohřben v klášteře na Zbraslavi, který byl vypleněn husity, přičemž došlo k znesvěcení králových ostatků. Teprve v roce 1424 byl Václav uložen do královské krypty Svatovítské katedrály.

zdroj: https://www.echo24.cz/a/SJme9/moudry-kral-nebo-zdvorily-kat-ceskeho-kralovstvi-vaclav-iv-vladl-rekordnich-41-let

Zikmund Lucemburský

                řečený Liška ryšavá

    Markrabě braniborský, král uherský, král římský, od roku 1433 římský císař,   král český a král lombardský.

Zikmund byl synem Karla IV. a Elišky Pomořanské. Jméno Zikmund získal podle sv. Zikmunda, který byl oblíbeným světcem a patronem jeho otce. Díky svému zrzacvému zabarvení vlasů, získal již v dětství svou přezdívku- Liška ryšavá.

Jeho mladším nevlastním bratrem byl Václav IV. a po svém otci Karlu IV. Po otci Zikmund zdědil vladařské schopnosti. Byl to cílevědomý, nesmlouvavý politik a výborný diplomat. Mimo tyto schopnosti také  proslul i jako mecenáš umění Podobně jako jeho otec dokázal využívat výtvarného umění k propagaci své moci a k panovnické reprezentaci

Zikmund Lucemburský byl, stejně jako jeho otec, velmi vzdělaným panovníkem.

Plynně hovořil 7 jazyky. Stejně jako jeho otec miloval ryířské souboje.

Roku 1397 se stal uherským králem, ale často zasahoval do poměrů v Českém království. Postupem času se z něj stal přední evropský politik, který se zasadil o ukončení papežského schizmatu a o vyřešení problému dvojího vyznání v utrakvistických Čechách.

 Po smrti svého bratra Václava, usiloval Zikmund dlouho  o vládu v českých zemích, ale v Praze byl pevně přijat až v roce 1436 po skončení husitských válek. Bohužel si svého vysněného postavení užil jen velice krátce.Během zpáteční cesty do Uher, ve Znojmě ho ranila mrtvice a na  místě nynějšího Masarykova náměstí spadl z koně a zemřel.Jeho úmrtí je datováno koncem roku 1437.

Zikmund umírá bez mužského potomka, a tím i končí historie rodu Lucemburků ve střední Evropě a Svaté říši římské. Historici o Zikmundovi hovoří jako o  „posledním císaři středověku“ (Drška 1996)

zdroj: http://magictilucemburkove.cz

obr. zdroj: www.valka.cz

                                                                     Jošt Moravský

  Byl prvorozeným synem Jana Jindřicha  a jeho druhé manželky  Markéty Opavské a  zároveň synovcem českého krále a římského  císaře Karla IV.  Byl jeden z nejschopnějších Lucemburků.

Jošt se narodil asi v roce 1354, někdy se uvádí i rok 1351, nejpravděpodobněji v Brně. O jeho dětství je však dochováno pramálo informací.

Víme jen, že již zhruba ve dvou letech byl roku 1356 zaslíben neteři uherského krále Ludvíka I. Velikého, ale po vypuknutí otevřeného nepřátelství mezi Lucemburky a uherským králem z budoucího sňatku sešlo.

Od roku 1372, kdy Joštův otec Jan Jindřich vydal poslední testament, začal užívat titulu moravského markraběte. Dlouhou dobu byl společně se svými bratry dědicem svého strýce Karla IV. Vše se ale změnilo v roce 1361, kdy se narodil Václav IV.. O smrti svého otce se dozvěděl na cestě do severního Německa, kam doprovázel Karla IV. Joštova pozice v rámci lucemburského rodu se upevnila. Byl starší než budoucí král Václav IV., a na rozdíl od svých příbuzných v Čechách disponoval často velkými sumami peněz v hotovosti a navíc byl schopným finančníkem. Rovněž vlastnil rozsáhlý pozemkový majetek.

 Jošt se honosil titulem „starší markrabě“, jeho mladší bratři Jan Soběslav a Prokop pak měli titul „mladší markrabě“. Z počátku měl Jošt největší problémy s Janem Soběslavem, které se zklidnily až poté, co se stal církevním hodnostářem.

 V letech 1383-1385 se stal Jošt generálním vikářem římského krále pro Itálii a začal působit v zahraničí. Král Václav IV. v té době rezignoval na zisk císařské koruny a Jošt se rozhodl, že dané situace využije. Navíc spolupracoval s bratrancem Zikmundem, kterému i s Prokopem dopomohli k zisku uherské koruny. Za pomoc získali v roce 1388 do zástavy na pět let Braniborsko, kde se ale nakonec prosadil pouze Jošt.

V první polovině 90. let se naplno rozhořel Joštův spor s mladším bratrem Prokopem o nadvládu v markrabství. Navíc se Prokop sblížil s králem Václavem IV., což se Joštovi nelíbilo. Do sporu aktivně zasáhl Zikmund,

V roce 1397 udělil Václav IV. slavnostně Joštovi Braniborsko do trvalé držby, mimo to držel ještě Lucembursko a navíc obdržel od krále obojí Lužici.

V roce 1400 byl Václav IV. sesazen z římského trůnu. V té době Jošt opět bojoval s Prokopem, potřeboval peníze, a proto prodal Lucembursko Ludvíku Orleánskému. Jošt byl nejprve na straně králových odpůrců, v letech 1402 až 1405 jej ale nalézáme po králově boku, kdy spolu stáli proti Zikmundovi. Bylo to dáno bezpochyby i tím, že Zikmund začal ohrožovat Joštovy pozice. Příklonem k Václavu IV. stabilizoval své mocenské postavení.

Roku 1405 zemřel Prokop a z celého lucemburského rodu zůstali poslední tři mužští členové: Jošt, Václav IV. a Zikmund. 

18. ledna 1411 náhle zemřel na brněnském Špilberku a byl pohřben byl v Brně v kostele sv. Tomáše. Bohužel za svého života neměl děti, takže jeho smrtí vymírá moravská větev Lucemburků.

zdroj: wikipedie.org

              Jan Zhořelecký

  Jan Zhořelecký se narodil 22. června 1370 na Pražském hradě jako nejmladší syn císaře a českého krále Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Jako jediný potomek z tohoto manželství se dožil dospělosti. Alžběta Pomořanská porodila později císaři ještě dva syny, Karla a Jindřicha, ale oba zemřeli v dětském věku.

Jan byl ženatý s Kateřinou Švédskou (1370-1444), dcerou meklenburského vévody a švédského krále Albrechta I. Jejich jediná dcera Alžběta (1390-1451) byla poslední příslušnicí rodu Lucemburků.

Od otce dostal jako samostatné vévodství Zhořelec, proto Zhořelecký. Získal nejen Zhořelecko, ale i východní polovinu Dolní Lužice a braniborskou Novou marku. O své državy se staral do roku 1389, poté žil již jen v Čechách.

Jako jeden z mála byl dlouhodobě spojencem svého staršího nevlastního bratra, římského a českého krále Václava IV. V roce 1388 na něj výměnou za vyrovnání dluhů převedl Zikmund Lucemburský svůj nárok na českou korunu. Jan 

Jan Zhořelecký zemřel nečekaně 1. března 1396 v klášteře Neuzelle poté, co se již neprobudil ze spánku. Byl pravděpodobně otráven a odstraněn tak z cesty ambicióznějším příbuzným. Z Janovy smrti bývá podezírán jeho bratr Zikmund, ale i bratranec Jošt. Kdo stál za jeho smrtí ve skutečnosti, asi už nikdy nezjistíme. Jeho državy se vrátily do rukou českého krále.

zdroj:http://magictilucemburkove.cz

Prokop Lucemburský

Byl třetí, nejmladší syn moravského markraběte Jana Jindřicha a jeho druhé manželky Markéty Opavské. Markrabě moravský (1375-1405) a zemský hejtman království.

O jeho dětství i mládí nemáme žádné informace, snad vyrůstal po boku svého nejstaršího bratra v Brně. Jeho otec Jan Jindřich původně chtěl, aby se markrabětem stal nejstarší syn Jošt. Mladší synové ale byli proti, takže došlo k novému dělení. Prokop obdržel čtyři hrady, několik měst a městeček a 38 vsí na střední a severní Moravě, k tomu ještě titul mladšího markraběte.

Bratři vládli nejprve společně, ale situace se začala zhoršovat kolem roku 1379. Jan Soběslav se dal na duchovní dráhu a začal usilovat o zisk olomouckého biskupství. Od roku 1381 až do Prokopovy smrti pak probíhal konflikt mezi ním a Joštem. Na počátku šlo hlavně o majetkové spory.

 Roku 1399 vypukla třetí markraběcí válka, když Prokop zaútočil na statky olomoucké kapituly a biskupství. Do moravských poměrů začal také čím dál tím častěji zasahovat Zikmund, který v roce 1402 s Joštovým přispěním Prokopa zajal a uvěznil jej na hradě v Prešpurku. Jošt si náhle uvědomil závažnost situace a se Zikmundem se rozešel a postavil se na stranu Václava IV. Byl to také Jošt, kdo se nakonec zasloužil o Prokopovo propuštění.

Prokop Lucemburský vyšel z vězení teprve v dubnu 1405 ve velice špatném zdravotním stavu. Uchýlil se do kartuziánského kláštera v Králově Poli, jehož byl spoluzakladatelem. Zde také 24. září 1405 zemřel. Pohřben byl v kostele Nejsvětější Trojice v Brně – Králově Poli. Jošt Lucemburský se stal jediným pánem Moravy.

Jan Soběslav

Druhorozený syn moravského markraběte Jana Jindřicha a jeho druhé manželky Markéty Opavské. Markrabě moravský, biskup litomyšlský, dosazený biskup olomoucký  a patriarcha akvilejský .

Jako dítě vyrůstal s dětmi Karla IV. na Pražském hradě a získal nadprůměrné vzdělání. Hodně utrácel a dluhy za něj musel platit jeho strýc Karel IV. Původně nebyl určen pro církevní dráhu, protože se jednalo o jeho sňatku s dcerou Karla IV., Eliškou, k němuž ale nakonec po narození budoucího Václava IV. nedošlo.

Po otci Janu Jindřichovi zdědil několik hradů, měst, městeček a vsí hlavně na jižní Moravě. Jan Soběslav nebyl spokojený s dědictvím, které odpovídalo spíše majetku nejbohatších pánů než markraběcího syna. Dokonce mu musel finančně pomáhat jeho starší bratr Jošt.

Z let 1375-1379 nemáme téměř žádné informace o tom, co Jan Soběslav dělal a kde žil. Je možné, že se stále zdržoval na císařském dvoře v Praze. Nevíme ani, proč byl nakonec vybrán pro duchovní kariéru. Je jisté, že v roce 1380 rezignoval na svůj titul i statky a po smrti Alberta ze Šternberka se ujal úřadu litomyšlského biskupa. Tento druhořadý úřad se ale Janu Soběslavovi moc nezamlouval. Toužil spíše po olomouckém biskupství, které se uvolnilo v témže roce smrtí blízkého spolupracovníka Karla IV., Jana ze Středy. Do volby však zasáhl papež, který prosadil jiného kandidáta. Jan Soběslav usiloval o olomoucké biskupství několik let, nakonec byl v roce 1387 odškodněn papežem hodností akvilejského patriarchy.

Jako patriarcha to neměl jednoduché, musel řešit četné spory a střety zájmů, což se mu moc nedařilo. Roku 1390 byl ještě navíc exkomunikován (vyloučen).

V říjnu 1394 byl vylákán svými nepřáteli do města Udine a 12. října jej tam před městskou bránou zavraždili. Jednalo se o pomstu za úkladnou vraždu, kterou nařídil spáchat. V noci ho pak tajně pohřbili do hrobky jeho předchůdce a zároveň příbuzného, patriarchy Mikuláše, nemanželského syna českého krále Jana Lucemburského.

zdroj:http://magictilucemburkove.cz

videa: zdroj: youtube.com