Plumlovský zámek byl postaven v letech 1680 – 1690 Janem Adamem z Lichtenštejna v pořadí třetím majitelem plumlovského panství. Důvodem této stavby byla absence rezidence, odpovídající jejich bohatství a společenskému postavení. Nástupci Karla z Lichtenštejna, knížeti Karlu Eusebiovi, to příliš nevadilo, neboť se trvale zdržoval ve Valticích, ale jeho syn, podnikavý Jan Adam, se začal zabývat myšlenkou na opravu a přestavbu plumlovského hradu.
Karel Eusebius, který se dlouhá léta zajímal o architekturu, nejprve navrhoval přístavbu třetího patra hradu, ale později změnil názor a navrhl synovi stavbu nového, velkého, čtyřkřídlého zámku podle vlastního projektu. Ve svých architektonických názorech byl silně ovlivněn renesancí, zejména italským stavitelem Vignolou.

 Stavbu zámku prováděli z převážné části němečtí řemeslníci z Olomouce. Hrubá stavba zámecké budovy byla svěřena zednickému mistru Melcherovi z Olomouce, zhotovení sloupů nádvorní fasády a ostění oken a dveří olomouckému kameníku Václavu Schüllerovi. Na stavbě pracovali hlavně robotníci z plumlovského panství a severomoravských lichtenštejnských dominií. Pískovec pro výzdobu fasády se dovážel z lichtenštejnských lomů ze Svojanova.

V letech 1680 – 1681 dohlížel osobně na stavbu kníže Jan Adam. Trávil na Plumlově své líbánky, neboť se v únoru 1681 oženil s Ermundou, dcerou knížete Ferdinanda z Ditrichštejna. Dostal se však záhy do sporu se svým otcem Karlem Eusebiem, protože při realizaci stavby nedodržoval přesně jeho plány a dával přednost úspornějším řešením.
Místo dvou řad pokojů nechal vybudovat pouze jednu řadu, obrácenou k jihu a spojenou dlouhou chodbou, situovanou na severní straně. Zavrhl také otcův návrh vyzdobit sloupovím i vnější fasádu obrácenou k rybníku. Již v druhém roce stavby byl svojanovský pískovec nahrazován místy na fasádě cihlovým zdivem a štukou.

Starý kníže, který snil o tom, že postaví nejnádhernější stavbu na Moravě, byl těmito změnami roztrpčen stejně jako nevhodností místa, na němž stavba vyrůstala. Doporučoval synovi, aby stavbu přerušil a začal znovu na protějším kostelním návrší. Mladý Jan Adam nakonec v důsledku nedorozumění s otcem opustil koncem léta 1681 se svou manželkou Plumlov a přenechal dohled nad stavbou plumlovskému hejtmanovi.

Počátkem roku 1684, když stavba dospěla už do posledního patra, zemřel její projektant Karel Eusebius z Lichtenštejna. Tím zájem o její pokračování opadl a kníže Jan Adam jí dal v polovině roku zastavit. V příštím roce byly stavební práce sice obnoveny, pokračovaly však pomalu, hlavně pro nedostatek pracovních sil. Tehdy už bylo jasné, že z původní projektantovy představy zůstane jen torzo, neboť realizace celého projektu by si vyžádala finanční náklad neúnosný i pro bohaté Lichtenštejny.  

Při závěrečných pracích se také uplatnil knížecí štukatér z Valtic. Koncem roku 1686 zbývala už jen malířská výzdoba stropu v prvním a druhém patře, kterou počátkem roku 1687 zadal kníže vídeňskému malíři Jiřímu Greinerovi. Jako náměty pro obrazy byly vybrány antické motivy podle Vergiliovy Aeneidy. Greiner pracoval na plumlovském zámku celý rok a namaloval tu celkem 7 nástropních fresek, 4 v prvním a 3 ve druhém patře.  V následujících letech pomalu končily malířské a natěračské práce, avšak v roce 1690 byly definitivně přerušeny.
Zámek zůstal neobydlen a nebyl ani vybaven žádným nábytkem.

Teprve v roce 1692, když se kníže Jan Adam konečně odhodlal shlédnout dokončenou stavbu, byly narychlo zařízeny 4 pokoje, ve kterých pak Lichtenštejnové při svých řídkých a krátkých návštěvách panství přespávali. V mezipatrech sídlili panští úředníci a nejvyšší patro, namnoze ještě bez oken a dveří zůstalo nedokončeno.

V 18. století stavěla vrchnost pro rostoucí správní potřeby panství raději na místě opevnění, kterým plumlovský hrad kdysi obehnal Karel z Lichtenštejna, další přízemní správní budovy, obklopující zámecké nádvoří v podobě tzv. nízkého zámku. Když zámek v roce 1801 poškodila vichřice, při níž byla rozbita břidlicová střecha a povaleny některé sloupy fasády, uvažoval tehdejší majitel panství kníže Alois z Lichtenštejna dokonce o jeho zboření. Na doporučení plumlovských úředníků však dal strhnout pouze starý hrad, na zámecké budově byly provedeny nutné úpravy a z jednoho pokoje ve druhém patře se stala kaple, do které byl přenesen barokní mobiliář ze zbořené hradní kaple. Po roce 1850 bylo celé jedno podlaží zámku pronajato plumlovskému okresnímu soudu a bernímu úřadu. Ostatní obyvatelná podlaží sloužila jako byty úředníků. V letech 1867 – 1869 byla restaurována fasáda , z níž začaly v kusech odpadávat štukové ozdoby. V rámci první pozemkové reformy byl celý plumlovský lichtenštejnský majetek v roce 1931 zabrán a zámek přešel do vlastnictví státního pozemkového úřadu. Později jej získala správa státních vojenských lesu, která ho vlastnila až do roku 1965.

Stav zámku, opravovaného naposledy roku 1907, nebyl uspokojivý, a proto jej Vojenské lesy, n.p. , Plumlov, v letech 1964 – 1965 opravily, stáhly celou stavbu ocelovými lany a zpevnily nejvíce poškozené zdi.

Od roku 1966 spravovalo zámek krajské středisko Státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. V roce 1987 se majitelem zámku stává Muzeum Prostějovska a v roce 1994 přechází do majetku Obce Plumlov, která na něm ihned zahájila nejnutnější opravy. Kolaudace statických prací proběhla 18.12.2001. Další práce v roce 2001 byly zaměřeny na přízemní část budovy vysokého zámku.   V této části zámku byla dále zazděna nová okna, vrata a dveře. Bylo rovněž opraveno a zpřístupněno dvoupatrové sklepení pod vysokým zámkem, které prakticky nikdy nebylo zpřístupněno veřejnosti. KZ Plumlov zde pořádá zajímavé kulturní akce.

O zkáze plumlovského hradu

V dávných dobách žil na Plumlově statný a sličný rytíř, kterému při narození sudičky přisoudily velkou válečnickou moc a nezranitelnost. Žádná zbraň mimo praku mu nemohla ublížit. V dospělosti byl oslavovaným válečníkem a jeho úspěchy mu vynesly slávu po celém kraji. Ale v manželství rytíř nebyl šťasten. Měl ženu hrdou a sobeckou, která svými výbuchy hněvu vnášela do jeho života neklid. Není tedy divu, že rytíř často unikal do podhradí, kde se mu volně dýchalo. Při jedné své vyjížďce spatřil v kovárně dívčinu sličnou a veselou, do které se na první pohled zamiloval a také ona tento cit opětovala. Je samozřejmé, že se o této lásce brzy dozvěděla rytířova žena a přísahala svému muži pomstu. Jak mu ale ublížit, když byl téměř nezranitelný? V té době se vrátil z vojny dívčin bratr, který byl vynikající prakéř. K tomu se rytířova žena vypravila s výzvou, aby ztrestal hanbu své sestry. Za několik dnů se rytíř díval z hradu směrem k vesnici a dívčin bratr, který byl ukrytý na úpatí skály, jej zasáhl kamenem ze svého praku přímo do čela. Rytíř padl mrtev k zemi. Když se dívka dozvěděla o jeho smrti, vyřkla kletbu nad hradem na skále. Podle ní se měl každý rok odtrhnout z hradu kámen, až by se celý hrad rozpadl v sutiny.

Krutý purkrabí

Při stavbě plumlovského zámku bylo potřeba hodně pracovních sil. Purkrabí, který měl na ně dohlížet, byl velmi nelidský a pomalu by z lidí sedřel kůži. Museli nosit do kopce na svých zádech těžké balvany, aby se podle pana purkrabího ušetřili koně a i jiné krutosti si na poddané vymýšlel. Proto také spousta lidí při stavbě vyčerpáním zemřela. Není tedy divu, že purkrabí byl proklínán a bylo mu přáno, aby nikdy nedošel pokoje. Když purkrabí zemřel, začaly se dít divné věci. Na silnici k zámku se zjevoval povoz, tažený ohnivými oři. Projížděl i jinými silnicemi okresu. Lidé jej vídali i na Drahansku a kdo ho viděl , tvrdil, že v kočáře seděl pan purkrabí a spěchal na kontrolu stavby zámku. Protože zámek nebyl nikdy dostavěn podle původního záměru, je možné, že kočár s purkrabím potkáte na svých cestách i dnes.

Zkamenělá paní

Paní plumlovského hradu velice milovala ruční práce a která služebná byla pilná v ručních pracích, ta měla zajištěnu dobrou službu. Ta co neuměla plést a vyšívat, dostávala nejhorší práce a brzo odcházela z hradu. Paní byla velice pyšná na svou zručnost a proto se jí dotklo, když jí manžel řekl, že viděl v kovárně výšivku, jakou by ani ona nesvedla. Rozhodla se tedy, že kovářovu dceru vyzkouší. Pozvala ji k sobě na hrad a tam musela být dívka tři dny zavřená v komůrce a vyšívat. Nejprve šátek, potom fěrtošek a nakonec si paní vymyslela , aby vyšila stuhu, kterou by mohla omotat celý hrad. To děvče samozřejmě nemohlo dokázat a když se na ni paní rozkřikla, že je líná, dívka se vyčerpáním rozplakala a rozhodla se, že ukončí svůj život. Dřív než se oběsila na stuze, kterou měla vyšívat, proklela paní, aby zkameněla a nedošla klidu dřív, než se plumlovský hrad rozpadne na kámen.
Paní brzy na kletbu zapomněla. Ráda sedávala na srázu nad rybníkem a bavila se ručními pracemi. Při pletení se jednou stalo, že jí klubíčko vlny spadlo až dolů k rybníku. Nablízku nebyl nikdo, kdo by jí ho podal a paní se nechtělo pro ně dojít. Pomyslela na to, jak by bylo krásné, kdyby se objevil rytíř a klubko jí podal. Nestačila ani domyslet a už se před ní ukláněl neznámý rytíř. S úklonou jí podal klubíčko a zmizel. Sotva se však paní klubka dotkla, zkameněla.
Dodnes je před zámkem, na srázu nad rybníkem, kámen, připomínající sedící ženu.

O tom, jak vznikl přídomek pánů z Kravař

Podle pověstí byl prapředkem rodu jistý zápasník, jménem Saul. Přestože byl menší postavy, dokázal se postavit i velikému protivníku. Jednou svého soupeře při zápase před panovníkem strhl oratným chvatem na zem, pak mu jedním škubnutím utrhl knír a nabodl ho na šíp. Pak jej podal panovníkovi, který souboji přihlížel. Král Saula povýšil do šlechtického stavu a do znaku mu udělil tento šíp s knírem a nazval ho odřivousem. Ve skutečnosti se však jedná o zavinutou střelu – šíp omotaný kusem látky namočeným smolou na zapálení.
Druhá pověst o původu pánů z Kravař je méně úctivá a spíše pravdivější. Jejich dávný předek prý byl pouhý pasák krav. Jednou prý pasák zachránil dceru knížete před hrozným medvědem, a z vděčnosti pasáka povýšil otec na rytíře od krav, pána Kravaře. Rod z Kravař pocházel z Opavska a postupně získal nejen Plumlov, ale i obrovské majetky po celé Moravě.

zdroj:http://www.zamek-plumlov.cz/ (upraveno)