Hrad Veveří
Geografie:
Hrad Veveří stojí na západě brněnské městské části Bystrc, zhruba dvanáct kilometrů severozápadně od centra města Brna. Tyčí se na skalnatém ostrohu, přímo nad jezerem brněnské přehrady, kterou napájí řeka Svratka.
Pověst:
Podle pověsti, nebo spíše barokní legendy, byl založen někdy kolem roku 1059 moravským knížetem Konrádem I. Brněnským. Tento kníže lovil v okolních lesích se svou družinou, nebo spíše v lesích na skále, kde se dnes vypíná hrad. Družině se však zabrán do lovu ztratil, když si chtěl odpočinout tak si sedl pod strom, kde usnul. Probudil jej štěkot jeho smečky lovecký psů, která dorážela na nevídané množství veverek, které před nimi prchaly na kmeny vzrostlých dubů. V tu samou chvíli ho našla jeho družina a kníže byl šťastný, že neumřel v okolních nepropustných lesích. Okolní divoká krajina se knížeti natolik zalíbila, že se na tomto místě rozhodl postavit hrad a podle původních obyvatel hvozdu (lesa) jej měl nazvat Veveří. Přestože jde jen o pověst, neboť první markraběcí sídlo zde vzniklo teprve o více než sto padesát let později, počátek příběhu hradu je dán správně do souvislosti s panovnickým rodem v Českém knížectví, později království s Přemyslovci, kteří s Veveřím spojili svůj osud na dlouhých pět generací.
Historie:
První písemná zmínka o hradu Veveří je z roku 1213, kdy byl jeho správcem a pánem jistý Štěpán I. z Medlova, pravděpodobný předek pánů z Pernštejna. V té době šlo o malou loveckou tvrz. V té době ho obklopovali pravděpodobně pouze dřevěno - hlinité budovy soustředěné kolem nevelkého kamenného kostela v předpolí dnešního hradu. Když se stal českým králem Přemysl Otakar I., tak se moravským markrabětem stal jeho mladší bratr Vladislav Jindřich. Právě v této době začali vznikat v moravském markrabství první města. Na Moravě se těžily rudy, byla tam úrodná pole, hluboké a na zvěř i dřevo bohaté lesy, dále řeky a potoky plné ryb. Panovník se dokázal obklopit řadou úctyhodných mužů, z jejichž potomků vzešly nejstarší moravské šlechtické rody. Díky tomu se panovník o Moravu začal velmi zajímat, protože z vytěžených rud se mohli razit mince, vyrábět šperky a jiné klenoty. Král stál také u zrodu velehradského kláštera i několika dalších významných památek. Vladislav Jindřich vládl Moravě z několika sídel, mezi nimiž hrál zřejmě důležitou roli i hrad Veveří. V té době tvrz zabírala jen malou část ostrohu, jednalo se o malý opevněný dvorec v pozdně románském a raně gotickém stylu. Nejstarší hrad byl vystavěn na protáhlém ostrohu nad soutokem řeky Svratky a říčky Veverky. Na jihovýchodní straně ostrohu vyrostla hranolová obytná věž se samostatným opevněním. Místo, kde byla stavba zahájena, bylo strategicky výhodné, jednalo se totiž o nejlépe chráněné místo skalami. Následně se stavba rozšířila o přední hrad tvořený vysokou válcovou věží s břitem, za níž se zřejmě nacházeli dva proti sobě stojící hradní paláce, zbudované přibližně v polovině návrší. Přesnější podoba tohoto sídla není známá, ale je možné, že k jižnímu hradu přiléhala ještě obranná válcová věž. Jisté ale je, že se postupně z tohoto malého a na první pohled nevýznamného, ba dokonce i bohem zapomenutého místa, stával větší, důležitý a majestátní kamenný hrad. Na konci 13.století byla vně severní hradby vystavěna hradní kaple sv. Prokopa, později sv. Václava. Celý ostroh byl navíc obehnán mohutnými hradbami, které činily hrad v podstatě nedobytným. Panovník se na Veveří zdržoval jen příležitostně, o majetky se tak měli starat jeho věrní a na oplátku tak získali právo osidlovat neproniknutelné hvozdy Vysočiny, oddělující markraběcí majetky od těch, které patřili olomouckému biskupovi a samozřejmě i od těch, které patřili králi, to vše mohli dělat ve jménu svých rodů. Na vzdálených kopcích proti proudu řeky Svratky, tak začali od první poloviny 13.století vznikat nové osady, opevněná sídla, vesnice, kostely, kláštery a města, jejichž počátky byly nejednou spojeny se jmény Veverských purkrabí. Přesto, že panovník na hradě téměř nepobýval, tak si jej velmi oblíbil. Hrad stojící stranou veškerého politického dění, byl totiž ideálním místem pro jeho odpůrce. Právě na Veveří těmto lidem král poskytoval nedobrovolné útočiště. Od roku 1265 tedy hrad sloužil převážně jako vězení, zároveň byl však také vnímán jako jistá královská forma dohledu nad Moravskou zemí. Je pravděpodobné, že když v pozdním létě roku 1275 navštívil Veveří král Přemysl Otakar II, tak spatřil už zcela dokončenou stavbu. Za vlády nástupců Vladislava Jindřicha na Moravu ale i do celého českého království začala pronikat západní rytířská kultura, s níž bezprostředně souvisela i výstavba gotických hradů. Podněty pro nový životní styl a reprezentaci nejvyšší šlechty přicházely nejen přes pražský královský dvůr, ale i ze sousedního Rakouska, s nímž Přemyslovci vládnoucí v Čechách i na Moravě udržovali těsné politické a dynastické vazby. V té době byl Veveří již předním hradem Moravského markrabství. Hrad Veveří získával postupně na vážnosti, díky nedalekému vzrůstajícímu městu Brnu. Mohla na to však mít i vliv sňatková politika mezi moravskými markrabaty a rakouskými vévodkyněmi. Hrad byl v majetku přemyslovských králů až do osudného léta roku 1306, kdy byl zavražděn král Václav III. v Olomouci, čímž přemyslovský rod vymřel po meči, tedy v mužské linii, protože mladý král po sobě nezanechal žádné potomky. Za vlády Rudolfa Habsburského, který se ujal trůnu po zavražděném Přemyslovci, hradu pravděpodobně vládl nějaký rakouský vévoda Friedrich. Následně byl hrad majetkem Jana v Vartenberka, ale už roku 1308 mu byl zastaven ve prospěch nového českého krále Jindřicha Korutanského, který byl manželem Anny Přemyslovny, sestry zavražděného krále Václava III. Díky této ženě z bývalého vládnoucího rodu Přemyslovců si Jindřich Korutanský dělal nárok na český trůn. Jenže král Václav III. měl dvě sestry Annu a Elišku. Jindřich Korutanský byl podle všeho slabý panovník, neuměl si v zemi udělat pořádek a tak se proti němu zvedla vlna nevole, díky Elišce Přemyslovně, která se na zkázu Českého království nemohla dívat. Z českých zemí tedy odjelo poselství k římskému, tedy německému králi a požádali ho, aby svého syna Jana oženil s mladou přemyslovskou princeznou Eliškou. Po váhání římského krále, který svého syna nechtěl posílat do oslabené a sváry zmítané země, se skutečně uskutečnil sňatek mezi Eliškou Přemyslovnou a Janem Lucemburským. Jan však musel Čechy i Moravu obsadit vojensky. Jelikož byl velmi mladý a nezkušený, tak se ocitl po svém příchodu do země v těžko přehledné situaci nejrůznějších mocenských zájmů české a moravské šlechty. Lid k němu vzhlížel s nadějemi, že v zemi zavládne klid a mír, ale šlechta mu dala jasně najevo, kdo je tu pánem a že chtějí krále, jen jako mocnou ozdobu trůnu. Chtěli tedy slabého krále, který by se vůbec nezajímal o dění v zemi ani o tom komu a jak se plní kapsy. Hrad Veveří byl navrácen Janovi z Vartenberka, který byl zprvu králův přítel a spojenec. Byl proto jmenován zemským podkomořím a měl kromě Veverského panství, také panství v Teleči, Hradci nad Moravicí a Bzenci. Šlechtici se však vzbouřili proti králi Janovi, který se zprvu pokoušel nastolit v zemi alespoň nějaký řád a ukázat kdo má jako jediný v této zemi na hlavě korunu a tedy božské právo poroučet a vládnout. Šlechta se vzbouřila, takže když král Jan roku 1315 zajal vzbouřence šlechtice Jindřicha z Lipé, dalšího přítele Veverského panství, tak se Jan v Vartenberka postavil proti králi Janovi Lucemburskému. Po porážce vzpoury českých a moravských pánů proti králi, se hrad znovu ocitl v majetku Jana Lucemburského, který se ho však za čas opět vzdal, zřejmě ve prospěch některého ze svých přívrženců z řad moravské šlechty. Obecně toho o hradu za vlády Jana Lucemburského není moc známo, protože tento král se o české královtsví moc nestaral ani nezajímal, neměl Čechy ani Moravu rád. Byla to pro něj jen malá a problematická země, proto po smrti svého otce římského krále ze země odjel a trávil většinu svého života v cizině. Lidé ho proto začali nazývat, král cizinec. Za všechno však spíše než Janova slabost, mohla domýšlivost, neposlušnost a hrabivost šlechticů v zemi, kteří chtěli mít pořád víc a odvykli se někoho poslouchat a někomu sloužit. Nejraději by se sami pasovali na krále a císaře, kvůli tomu kolik vlastnili, ať už zděděného nebo spíše ukradeného majetku. Pevná síla hradů, roztroušená po celé zemi, tedy představovala ve vrcholném středověku pověstný jazýček na vahách moci. Celou nepřehlednou situaci v zemi, k níž nejsou téměř žádné historické prameny ukončil až Janův syn Karel, který se roku 1334 vrátil z Itálie a jemuž byl přiznán titul moravského markraběte. Král Jan se tímto způsobem rád zbavil Českého království, protože postava moravského markraběte, byla druhou nejdůležitější postavou v zemi, hned po králi, takže ten, kdo měl tenhle post se musel v době královi nepřítomnosti o České království starat a měl pravomoci podobné královským. Všichni si mysleli, že mladý Karel bude stejně slabý jako jeho otec, že i on se nebude míchat do záležitostí Čech a Moravy, které už měli dávno pod kontrolou tamní šlechtici. Díky bohu se však tito pánové zmýlili, Karel vůbec nebyl slabí a podle všeho si České království velmi oblíbil a proto se snažil upevnit svoji pozici a nastolit v zemi konečně nějaký řád. Nejprve získával nejvýznamnější české hrady a následně se mu podobně, za nemalého úsilí podařilo získat zpět nejvýznamnější moravské hrady do vlastnictví panovníka, mezi nimi i Veveří, které v něm zůstalo následujících sto let. Nejvýznamnější období středověkého hradu však začalo až po roce 1349, kdy se moravského markrabství ujal bratr, tehdy už krále Karla IV. Jan Jindřich, který hrad využíval jako zemskou pevnost a pokladnici. Nedlouho po svém příchodu na Moravu patrně ve 2.polovině 14.století se pustil Jan Jindřich do rozsáhlých přestaveb hradu, díky nimž získalo Veveří přibližně dnešní rozsah. Ke dvěma stávajícím palácům byly přistavěny další dva mohutné obytné paláce, obklopující ze severní a jižní strany břitovou věž. Začal se budovat i tzv. zadní hrad, kterým byla zastavena celá zbývající část ostrohu. Tvořil ho další už pátý palác s mohutnou a zřejmě obytnou hranolovou věží chránící hradní budovy z jihovýchodní strany a zřejmě i s novou hradní kaplí. Vznikli také nové hradby na západním předpolí hradního areálu. Mohutné kamenné hradby otočené proti staré osadě Veveří byly vystavěny podle městských vzorů se střídajícími se válcovými a hranolovými baštami, které měli zabránit dobytí hradu i za použití v té době nejvyspělejší vojenské techniky. Díky tomuto gestu došlo k vytvoření předhradí a k uzavření hradu. Hrad se tak stal významným vojensko - administrativním střediskem Moravy. Tento muž byl zcela oddaný většině mocenských rozhodnutí svého staršího bratra a krále, což se brzy projevilo na rozvoji měst a městeček, hospodářství, životního stylu šlechty, duchovního života, kultury a umění celé Moravy. Hrad Veveří se stal spolu s brněnským Špilberkem a nevelkým sídlem v Králově poli nejdůležitějším a patrně nejoblíbenějším markraběcím sídlem, které hrálo ve vztahu k městu Brnu podobnou roli, jakou měl hrad Karlštejn vůči Praze. V době jeho panování na Moravě hrad jistě oplýval nádherou a důstojností. To nepřímo dokazují i politická setkání na nejvyšší evropské úrovni, svolávaná na hrad od konce třetí čtvrtiny 14.století, kdy už byly veškeré přestavby dokončeny. Na jaře roku 1375 zde proběhla důležitá jednání ohledně nástupnických práv a dynastického směřování Lucemburků za účasti členů královské rodiny, arcibiskupa mohučského, kolínského i pražského, biskupa olomouckého, sasko-luneburského vévody, tří vévodů ze Slezska a dalších představitelů říše, království i markrabství. Pozornost jakou hradu věnoval Jan Jindřich už žádný z jeho synů nesdílel, přesto jim posádka hradu zůstala věrná. Pobyt Jošta, jednoho ze synů Jana Jindřicha je doložen pouze jednou a to v roce 1377. Po jeho smrti získali hrad jeho bratranci a synové jeho strýce Karla IV., králové Václav IV. a Zikmund Lucemburský. Oba panovníci však hradu nevěnovali žádnou pozornost, protože jej brali jako jistý a bezproblémový královský majetek. Navíc v té době zuřili v Lucemburské rodině různé spory a v Českém království se schylovalo k bouři válek. Václav IV. byl totiž asi slabý a svým otcem rozmazlený panovník. Když nastoupil na trůn Zikmund bylo české království na počátku husitských válek a přestože se počátek jeho vlády na Moravě nesl ve smířlivém duchu a měl podporu šlechty, tak se časem začali moravští páni od svého čím dál více nekompromisního a arogantního vládce odvracet a hlásili se na stranu husitů. Radikalizace země přiměla Zikmunda k otevřenému boji. Císařův politický nátlak donutil některé vzbouřené moravské pány roku 1421 ke kapitulaci a Zikmund Lucemburský tak mohl soustředit své síly ke vpádu do Čech. Ve stejném roce zastavil hrad svému hejtmanovi, rytíři Petru Kutějovi, který zůstal správcem hradu i poté, co v roce 1422 Zikmund přenechal vládu nad Moravou svému zeti, rakouskému vévodovi Albrechtu Habsburskému. Za působení pana Kutěje představovalo Veveří jednu z nejdůležitějších katolických pevností v zemi. Tento králův rytíř zde vykonával funkci popravčího se zvláštním panovnickým pověřením stíhat kacíře a zabavovat jejich majetky. Díky Kutějově nesmlouvavosti a také díky pevným hradbám se hrad Veveří nikdy nestal husitskou kořistí. K neúspěšnému obléhání hradu došlo v roce 1424. Petr Kutěja se však po nějaké době přidal na stranu husitů, což muselo králem hluboce otřást. S husity chtěl pan Kutěja dobýt katolickou Bratislavu. Spiknutí však bylo odhaleno a městská rada města Bratislavy nechala Petra Kutěje uvrhnout do vězení, kde zanedlouho zemřel. Někdy mezi lety 1433 - 1436 dostal Veveří do zástavy zemský podkomoří Jošt Hecht z Rosic. Zástavní právo nad Veveřím drželi Hechtové z Rosic až do korunovace českého krále Jiřího z Poděbrad, který nedlouho po svém nástupu na trůn udělil hrad svému blízkému politickému spojenci, vévodovi Přemyslovi II. Těšínskému. Během česko - uherských válek bylo Veveří v roce 1468 nebo 1469 dobyto vojsky moravských spojenců uherského krále Matyáše Korvína, nicméně už v roce 1470 jej český král Jiří z Poděbrad získal se svým vojskem zpět a hrad se navrátil Těšínskému vévodovi. Potomci Přemysla II. Těšínského však hrad dlouho nedrželi. V květnu roku 1482 totiž získal zástavní právo na Veveří nejvyšší sudí a podkomoří markrabství moravského Václav z Ludanic, který z hradu udělal svoji hlavní rezidenci. Po jeho smrti začal dlouhý a komplikovaný proces vedoucí k převedení starobylého zeměpanského hradu do soukromého vlastnictví. Hrad se tak stal majetkem šlechty. Získal jej jeho syn Zikmund z Ludanic, ale kvůli značným dluhům spravovali hrad jeho věřitelé. Finanční situace Zikmunda z Ludanic byla natolik špatná, že v roce 1526 uvažoval dokonce o prodeji hradu i celého panství královskému městu Brnu. Tato úvaha nakonec nedošla k uskutečnění, takže hrad stále zůstával v držení rodu, ale už za deset let jej Zikmund prodal Janovi z Lipé a jeho bratranci Janovi z Pernštejna. Koupě panství byl součástí záměru propojit oba slavné rody sňatkem, ale ze svatby sešlo. Pernštejnové odstoupili panství pánům z Lipé. Těm zůstal hrad až do roku 1559, kdy ho získali bratři Albrecht a Jan Šembera z Boskovic. I když páni z Lipé měli hlavní sídlo v Moravském Krumlově, je zřejmé, že za téměř třicet let jejich vlády došlo na Veveří k renesančním úpravám. Tyto úpravy se týkali jak exteriérů tak interiérů. Poměrně časté střídání zástavních pánů na Veveří se projevilo zanedbatelným množstvím úprav. S ohledem na jeho funkci důležité pevnosti se stavební zásahy týkaly především opevnění. Vznikla jak jižní brána tak pravděpodobně i budova purkrabství. Také nevyjasněná vlastnická práva v podstatě vyloučila významnější přestavby, takže si hrad udržel svoji vrcholně gotickou podobu po celé období renesance. Po krátké epizodě vlády Černohorských z Boskovic na začátku sedmdesátých let 16.století, se hrad i panství dostalo do majetku dalšího starobylého moravského rodu pánů z Lomnice. V roce 1609, je i s hradem Kateřina z Lomnice prodala svému muži Zikmundovi z Tiefenbachu. Byl to významný a bohatý nekatolický šlechtic, který byl v časech stavovského povstání zemským defenzorem, byl po bitvě na Bílé hoře díky přímluvám vlivných příbuzných omilostněn, takže si nakonec zachoval nejen život ale i majetek. Po svém politickém pádu žil se svoji druhou manželkou hlavně v ústraní svých venkovských sídel, na kterých se rozhořela rozsáhlá stavební činnost. Roku 1622 na místě starší dolní brány nechal Tiefenbach vystavět patrové hranolové stavení s vysokou bránou, se svým erbem a erby obou svých manželek. Byla zdvojena a nově opevněna horní brána, k níž vedl přes dva hluboké příkopy dlouhý dřevěný most. Arkýřem, vysazeným na krakorcích, byl obsazen i středověký palác v zadní části hradu, jehož torzo se dochovalo ve hmotě zdiva pozdější Prachové věže. Je pravděpodobné, že stavební práce probíhaly na hradě až do konce Zikmundova života, přestože musel kvůli svému náboženskému vyznání odejít do Uher i se svou manželkou. Raně barokní úpravy, během nichž získal hrad v podstatě současnou podobu, vyvrcholily až za vlády Tiefenbachova bratra Rudolfa. Tento císařský maršál, přistoupil k modernizaci Veveří až po neúspěšném pokusu o jeho dobytí švédskou armádou v roce 1645. Hrady Pernštejn a Veveří byly jediné dvě pevnosti z okolí Brna, které odolaly nepřátelskému obléhání, panství však byla vydrancována. Po třicetileté válce došlo k ranně barokní úpravě v té době již gotického paláce a kaple. Přestavby na hradě, které tam nechal udělat Rudolf Tiefenbach se týkaly zejména středověkých paláců rozkládajících se kolem břitové věže. Nesourodé budovy byly zvýšeny na úroveň druhého patra a sjednoceny pevnostně strohou fasádou, otočenou k západu. Průčelí nové hradní budovy, dochované téměř v nepoznané podobě, dochované téměř v nepozměněné podobě, se z obou stran sbíhá do ústřední osy tvořené manýristickým portálem a dvěma patry později zdvojených oken, na něž navazuje do hmoty stavby zapuštěná břitová věž. Nový hrad byl přístupný příjezdem, ústícím na vnitřním nádvoří, z něhož se dalo schodištěm a třemi podlažími arkád pohodlně vstoupit do všech jeho částí. Už v té době došlo zřejmě k novému členění interiérů, které s ohledem na svoji funkčnost doznaly do současnosti pouze nevýznamné změny. V prvním a druhém patře vznikla řada na sebe přiléhajících reprezentačních prostor, jež částečně respektovali původní dispozici, zejména pak napojení světských částí hradu na přilehlou středověkou kapli. Po smrti Rudolfa Tiefenbacha zdědila panství jeho manželka, která však panství předala své dceři Marii Maxmiliáně Terezii podruhé provdané za nejvyššího zemského komorníka hraběte Františka Antonína Collata e San Salvatore. Marie Maxmiliána Terezie nechala v létě roku 1687 prohlásit své statky Veveří, Říčany a Ebenthal v Korutanech za fideikomis v hodnotě 440 000 zlatých, čímž vytvořila obrovský a nedělitelný pozemkový majetek, který měl navždy zůstat v majetku rodu nebo v rukou jeho dědiců. Za své dědice stanovila ve své závěti syny z druhého manželství, po nichž měli majetek získat jejich potomci a pokud by žádné neměli, tak hraběnčini starší synové z prvního manželství s Janem Jáchymem ze Sinzendorfu. Majetek tedy zdědil podle závěti Leopold Rombald Collato, ale jelikož byl v té době ještě nezletilý, tak jeho majetky spravoval jeho otec. Rodina jeho otce, okázalého aristokrata vázaného svým úřadem v Brně, využívala hrad zejména jako lovecké sídlo, kam zvali další významné osobnosti z řad české šlechty. Kromě zábavy a reprezentace však panství představovalo také zdroj značných příjmů. Kromě hospodaření na polích a vrchnostenských dvorech se totiž z veverských lesů plavilo k Brnu po proudu řeky Svratky stavební a palivové dřevo, které ročně mohlo vydělat i několik tisíc zlatých. Vládu rodu Collato na Veveří ukončil roku 1707 tragický souboj Leopolda Rombalda Collato s generálem Augustem Jáchymem ze Sinzendorfu, po němž s trochou ironie osudu zdědil Veveří příbuzný vítěze tohoto souboje, tedy nejvyšší císařský sokolník hrabě Jan Weikard Michal ze Sinzendorfu. S hrabětem Sinzendorfem přišel na Veveří starobylý, vážený a urozený šlechtický rod, jehož členové navíc zastávali významné funkce u císařského dvora a vlastnili řadu dalších panství v Rakousku a v Čechách. Hraběcí rodina se na Moravu stěhoval vždy jen na několik týdnů v roce, kdy využívala i svůj nákladně zařízený byt v Brně. Nárokům na barokní reprezentaci byly přizpůsobeny i interiéry hradu, které v časech hraběte Sinzendorfa připomínaly spíše zámek. Zdi pokrývaly brokát a hedvábné tapety, byl plný drahocenného nábytku, obrazů, knih, zbraní a nádobí. Břitová věž byla osazena hodinami s cimbálem, upravovala se hradní kaple ale také se zbořili nejstarší, neobyvatelné a zřejmě značně zchátralé staré části hradu. Odstranění budov se týkalo hlavně jižního přemyslovského paláce, z něhož zůstala jen kulisa obvodové zdi s gotickými okny, otočená do údolí pod hradem. Za své vzal i lucemburský palác na okraji skalního ostrahu, z něhož zůstalo pouze torzo přestavěné do vyhlídkové a snad i lovci využívané Prachové věže. Je také pravděpodobné, že ještě před smrtí hraběte byl upraven i příjezd k hradnímu paláci. Most doplnily barokní sochy světců, nad manýristickým portálem vznikla dekorativní štuková supraporta a ústřední osu oken nahradila zdvojená okna s ostěním, v nichž se mohla vrchnost příležitostně ukazovat poddaným. V roce 1741 byl hrad dobyt a vypleněn pruskými vojáky. Do další podoby hradu pak zasáhl až vnuk hraběte ze Sinzendorfu, hrabě Václav Jan Nepomuk ze Sinzendorfu, který panství zdědil po svém otci. Proměna se týkala zejména interiérů. Nechal odstranit staré barokní tapety a téměř všechny reprezentační místnosti v prvním patře nechal vymalovat pestrými krajinami, zvířecími či loveckými motivy a ornamenty. Výzdoba se týkala také několika místností ve druhém patře. Z té se však dochovalo jen torzo figurální výmalby někdejšího orientálního pokoje. Posledním majitelem Veveří z rodu Sinzedorfů se stal v roce 1773 hrabě Prosper. Byl povýšen roku 1803 do knížecí stavu, protože dosáhl významných společenských úspěchů na vídeňském dvoře. Přesto však zůstal svobodný a nezanechal žádné potomky. Kvůli své rozsáhlé mecenášské a filantropické činnosti začal rozprodávat své obrovské majetky. V roce 1804 došlo i na Veveří, kdy téměř po sto letech vlády rodu Sinzendorfů koupil spojené říčansko - veverské panství podnikatel Vilém Mundy. Veveří si mimořádně oblíbil Mundyho syn Jan, na jehož příkaz proběhly drobné stavební zásahy ve stylu neoklasicismu. Změny se týkaly především vnitřního nádvoří hradu, zejména pak elegantně působících lizén doplňujících arkády. S těmito úpravami snad souviselo i odstranění dosud stojícího severního přemyslovského paláce a zbytků paláce jižního. Na jihu vznikla zídka s výhledem na nově vybudovaný anglický park v údolí říčky Veverky, severní stranu nádvoří hradního paláce uzavřela romantická terasa v vyhlídkou do údolí řeky Svratky, která zároveň propojovala první patro obytného paláce s Anglickým traktem. Neoklasicistní průčelí získala i budova purkrabství. Okolí hradu také prošlo změnou, baron Jan Mundy je nechal přetvořit na přírodní park. V těchto časech se zrodily počátky turismu. Romantický hrad, obestřený četnými pověsti se stal častým a oblíbeným cílem návštěvníků z celé monarchie. Rychle vybudovaný majetek Mundyho rodiny se však začal brzy drolit, takže v roce 1830 byl pan Mundy nucen prodat celé panství princi Gustavu Vašovi. Princ Vaša patří k nejpozoruhodnějším majitelům Veveří. Byl to švédský korunní princ, který následoval do exilu svého otce krále Gustava IV. Adolfa, jehož útočištěm se stala habsburská monarchie. Pro skromnou povahu a úspěchy v armádě se stal princ velmi oblíbeným u Františka Josefa I., který mu udělil titul princ Vaša a mohl stát v právech hned za habsburskou císařskou rodinou. Princ obýval několik paláců ve Vídni a jako letní sídlo si zvolil právě hrad Veveří, k němuž velmi přilnul a chtěl z něj udělat svoji hlavní rezidenci. V kostelíku Panny Marie pod hradem zřídil rodinnou hrobku, kde načas spočinulo tělo jeho otce. Rok po koupi hradu si princ nechal udělat rozsáhlou studii na proměnu hradního areálu v duchu romantického historismu. Po vzoru zámků Hluboká, Lednice, Sychrova nebo Hrádku u Nechanic, měl starobylý hrad získat jednotné fasády v neogotickém stylu s cimbuřími, mohutnými štíty, balkony, vyhlídkovými terasami, arkádovými galeriemi a velkými okny. Jednotlivé části hradu měli spojit prosklené galerie. Vše prozrazovalo, že majitel měl romantickou touho po středověku, zároveň však chtěl vytvořit moderní, pohodlné a světlé sídlo. Ze zamýšlené přestavby byl však asi realizován pouze skleník v neogotických formách pod jižní branou. Značnou pozornost princ věnoval i anglickému parku. Princův dvorní zahradník nechal skalní ostroh protkat sítí parkových cest spojujících vyhlídková místa s romantickým údolím řeky Svratky. Pod Prachovou věží vznikla růžová zahrada s altánem a řada roztroušených květinových palouků. Velkolepé plány prince ztroskotali, ne však kvůli nedostatku financí, ale kvůli rozpadu manželství s bádenskou princeznou v roce 1844, kdy se princ Vaša odstěhoval do Vídně natrvalo. Krátce nato veverské panství prodal podnikateli a bankéři řeckého původu Georgiovi Simonu Sinovi. Po jeho smrti zdědila panství spolu s obrovskou sumou jeho vnučka Eleni, provdaná za řeckého diplomata knížete Grigoriese Ypsilantiho. Knížecí pár zasáhl hlavně do okolí hradu a to neustálým rozšiřováním a zvelebováním parku na hradních svazích, tak se tedy pokračovalo v romantické proměně podhradí. Nákladný život manželského páru mezi evropskou aristokracií donutil kněžnu Eleni v roce 1881 k prodeji hradu i celého veverského a rosického paství baronu židovského původu Mořici Hirsch-Gereuthovi. I když baron Veveří téměř nevyužíval, investoval do jeho modernizace. Nechal na hradě zavést elektřinu a vodovod a provedl zde několik stavebních zásahů. Nejvýznamnější a zároveň nejvíce problematická proměna se týkala středověké hradní kaple, v níž byla kvůli zamýšleným kancelářím a pokladně stržena gotická klenba, čímž došlo k jejímu naprostému znehodnocení. Po jeho smrti zdědila panství jeho manželka Clara. Ve své závěti se svolením Františka Josefa I. přenesla baronský titul na své adoptivní děti, mimo jiné i na Maurice Arnolda Deforest-Bischoffsheima, který se stal po její smrti majitelem hradu. Tento pán se angažoval v politice, takže hrad spravoval na dálku z Londýna a využíval jej pouze výjimečně při podzimních honech. K jeho přátelům patřil mimo jiné i Winston Spencer Churchill. Po vzniku Československa v roce 1918 měla být v souvislosti s pozemkovou reformou většina panství veversko-rosicko-říčanského vyvlastněna, tedy zestátněna. Mauric Arnold Deforest však s postupem nově vzniklého státu ostře nesouhlasil a s úřady vedl spor až do roku 1925, kdy podlehl nátlaku a za finanční kompenzaci odstoupil panství státu. Po jistou dobu se uvažovalo o Veveří jako o možném letním sídle prezidenta Masaryka, nicméně po celé období první republiky sloužil hrad výhradně turistům. Byla otevřená prohlídková trasa zahrnující reprezentační sály v prvním patře a zbývající části se využívali jako byty. Hrad se od počátku svého zpřístupnění stával oblíbeným výletním místem. Slibně rozvíjející se cestovní ruch však zpřetrhala nacistická okupace. V letech 1942 - 1945 byl hrad zabaven pro potřeby wermachtu a jednotek SS. Vznikl zde rozsáhlý výcvikový prostor, rehabilitační středisko pro raněné vojáky a laboratoř. Hrad byl pro civilní obyvatelstvo zcela uzavřen, takže o fungování hradu z této doby nejsou téměř žádné zprávy. Na sklonku války hrad poškodila dělostřelecká palba Rudé armády a několik svržených bomb při bombardování německé třetí říše. Celkovou zkázu hradu završila ztráta téměř veškerého hradního vybavení včetně obrazů, drahocenného nábytku a jiných cenností. Vše bylo buď zničeno nebo pravděpodobněji rozkradeno ať už prchajícími německými nebo osvobozujícími ruskými jednotkami. Válečné škody však byly poměrně brzy opraveny a zásluhou brněnské historičky Cecílie Hálové-Jahodové vznikla na krátkou dobu z vypůjčeného mobiliáře (vybavení) státního zámku Konopiště nová expozice. Hrad byl opět zpřístupněn a doufalo se v návaznost předválečného prvorebulikového cestovního ruchu. Avšak tyto naděje vzaly brzy za své. Protože na začátku 50. let minulého století bylo komunistickým režimem rozhodnuto, že hrad převezme lesnické učiliště a přemění jej na internát a závodní školu práce. Někdejší reprezentační a obytné místnosti předělily příčky a do interiérů se vestavěly velkokapacitní umývárny a toalety. Všechno bylo prováděno velmi necitelně, komunistický režim se chtěl zbavit všeho co by připomínalo jakoukoli aristokracii, ať už monarchii nebo šlechtu. Komunisté tyto lidi neměli příliš rádi, stejně jako lidi pracující v církvi, nebo ve spojeneckém odboji na západě a snad i některé vojáky, jež bojovali spolu s rudou armádou a viděli tak i zločiny Rusů, které se nesměly dostat na veřejnost. Učiliště na hradě zůstalo až do 70.let minulého století, poté opuštěný hrad převzalo Vysoké technické učení v Brně. Díky inženýrům této instituce a jejich neúctou k památkám byla pumpována betonová směs do skalního podloží hradu, ale i na všechny fasády a částečně také na klenby a nosné zdi interiérů, zničily tak všechny historické omítky a navíc to zatížilo původní zdivo natolik, že se na několika místech hradu rozvolnila klenba. Betonová krusta brání přirozenému proudění vzduchu hradem, takže hradní palác trpí vlhkem a z něho plynoucími dalšími problémy. Kvůli necitelným výkopovým pracím byl znemožněn podrobný archeologický výzkum, což v podstatě vyloučilo přesněji poznat okolnosti vývoje středověkého hradu. Po roce 1989 byly opuštěny všechny nedokončené úpravy a hrad byl ponechán svému osudu ve velmi zoufalém stavu. Kdysi přední hrad Moravy stál nyní nad brněnskou přehradou zničený a zcela opuštěný. Technické učení v Brně mělo i po sametové revoluci s hradem jisté plány, které naštěstí ztroskotali, protože by tato památka byla ještě více zdevastována. K zásadnímu obratu došlo až v roce 1999, kdy Ministerstvo kultury předalo Veveří Národnímu památkovému ústavu. Nedlouho poté se uvolnily první finance určené na nejnutnější opravy, aby hrad mohl být už v roce 2001 provizorně otevřen prvním návštěvníkům. Od té doby se celý hradní areál i jeho okolí opravuje, aby snad jednou získal svoji původní majestátní podobu, důležitého místa naší historie, kterou si jistě zaslouží. Nyní hrad patří jako za časů první republiky opět k nejnavštěvovanějším památkám na Moravě.
Zajímavosti:
Vídeňský alpinista a cestovatel Josef Kyselak se u anglického traktu zvěčnil podpisem. V roce 1879 navštívil hrad francouzský maršálek a pozdější několikaletý francouzský prezident Patrice de MacMahon. Roku 1908 zde strávil část své svatební cesty Winston Churchill s manželkou, který Veveří a svého přítele navštívil ještě dvakrát předtím. Roku 1928 hrad na své cestě po Moravě na krátko navštívil první Československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1937 hrad navštívil ještě další Československý prezident Edvard Beneš.
Natáčení:
Četnické humoresky, Četníci z Luhačovic, Strážce duší, Tajemství templu, Labyrint, Dravci v hrnci, Záhady Toma Wizarda, Detektiv Martin Tomsa, O Radkovi a Mileně, Dům u zlatého úsvitu
Majitelé hradu:
1.Konrád Ota (1189 - 1192) správce celé Moravy
2.Vladislav Jindřich (1197 - 1222) markrabě moravský
3.Přemysl Otakar I. (1222 - 1224) český kníže, později král
4.Vladislav Jindřich II. (1224 - 1227) moravský markrabě
5.Přemysl (1227 - 1230) moravský markrabě
6.Václav I. (1230 - 1253) český král
7.Přemysl Otakar II. (1253 - 1278) český král a rakouský vévoda
8.Václav II. (1283 - 1305) český a polský král
9.Václav III. (1305 - 1306) český, polský a uherský král
10.Rudolf Habsburský (1306 - 1307) český, římský a polský král
11.Jindřich Korutanský (1308 - 1310) český a polský král
12.Friedrich Rakouský (1308 - 1310) šlechtic
13.Jan Lucemburský (1310 - 1346) český král
14.Jan z Vartenberka (1311 - 1315) šlechtic a moravský zemský hejtman
15.Karel IV. (1346 - 1378) český král a římský císař
16.Jan Jindřich (1349 - 1375) markrabě moravský
17.Jošt (1375 - 1411) makrabě moravský
18.Václav IV. (1411 - 1419) český a římský král
19.Zikmnud Lucemburský (1419 - 1437) český, uherský a římský král
20.Albrecht II. Habsburský (1438 - 1439) český, uherský a římský král
21.Ladislav Pohrobek (1453 - 1457) český král
22.Jiří z Podděbrad a z Kunštátu (1458 - 1459) český král
23.Přemek Těšínský a z Veveří (1459 - 1481) těšínský kníže a šlechtic
24.Kazimír Těšínský a z Veveří (1481 - 1483) těšínský kníže a šlechtic
25.Václav z Ludanic a na Veveří (1483 - 1515) šlechtic a moravský zemský podkomoří
26.Zikmnud z Ludanic a z Veveří (1515 - 1531) šlechtic
27.Jan z Lomnice a z Veveří (1531) šlechtic
28.Jan Kuna z Kunštátu a z Veveří (1531) šlechtic
29.Jan Rokytský z Ludanic (1531 - 1537) šlechtic
30.Jan z Pernštějna (1537 - 1541) šlechtic
31.Pertold z Lipé (1541 - 1559) šlechtic
32.Albrecht Černohorský z Boskovic (1559 - 1572) šlechtic
32.Znata z Lomnice a na Říčanech (1572 - 1588) šlechtic
33.Taš z Lomnice (1588 - 1594) šlechtic
34.Kateřina Meziříčská z Lomnice (1594 - 1609) šlechtična
35.Zikmund z Teuffenbachu (1609 - 1633) šlechtic
36.Rudolf z Teuffenbachu (1633 - 1650) šlechtic
37.Marie Eva Alžběta z Teuffenbachu (1650 - 1668) šlechtična
38.Marie Terezie Maxmiliána z Collolatů (1668 - 1689) šlechtična
39.Leopold z Collolatů (1689 - 1707) šlechtic
40.Jan Václav - Weikart ze Sinzendorfu (1707 - 1715) šlechtic
41.Isabella ze Sinzendorfu (1715 - 1722) šlechtična
42.Prosper Quidon ze Sinzendorfu (1722 - 1756) šlechtic
43.Václav Jan Eustach ze Sinzendorfu (1756 - 1773) šlechtic
44.Prosper ze Sinzendorfu (1773 - 1802) šlechtic
45.Jan Vilém svobodný pán Mundy (1802 - 1805) podnikatel
46.Jan Vilém svobodný pán Mundy (1815 - 1830) podnikatel
47.Gustav Vaša (1830 - 1844) syn vyhnaného Švédského krále
48.Jiří Šimon svobodný pán ze Siny (1844 - 1856) bankéř a podnikatel
49.Helena svobodná paní ze Siny (1856 - 1881) baronka
50.Mořic svobodný pán z Hirsch - Gereuthu (1881 - 1896) baron a bankéř
51.Mořic Alfréd Deforest - Bischoffsheim (1896 - 1925) politik
52.Československý stát (1925 - 1939)
53.Protektorát Čechy a Morava (1939 - 1945)
54.Československá republika (1945 - 1960)
55.Československá socialistická republika (1960 - 1999)
55.Česká a Slovenská federativní republika (1990 - 1992)
56.Česká republika (od roku 1993)
Fotografie:
