Sto let požárního sboru v Zalužanech

1881-1981 

I. Počátky sboru

O požární bezpečnost již ve starších dobách pečovaly vždycky obecní a městské správy. Pořizovaly a udržovaly na obecní náklad jisté množství potřebného hasebního nářadí-voznice, kádě, žebříky, háky, vědra – a dbaly na to, aby hasebními pomůckami byl vybaven i každý dům. Ve městech pak členové městské rady a na vesnicích rychtáři prováděli pravidelné čtvrtletní ,,vizitýrování komínů“.

Požární hasební stroje – stříkačky se větší města a jednotlivá panství začala pořizovat až kolem roku 1800.

Teprve zemským zákonem z 25. května 1876 o požární polici a požárních řádech bylo obcím doporučováno, nikoli nařízeno, zřizovat v obcích dobrovolné hasičské sbory.

Hned následujícího roku byl zřízen první dobrovolný hasičský sbor v soudním okrese mirovickém, ke kterému tehdy Zalužany patřily, v Mirovicích, zásluhou zalužanského rodáka Stanislava táborského.

V Zalužanech se o založení dobrovolného hasičského sboru začalo vážně uvažovat již roku 1878 po propagačním hasičském zájezdu mirovického požárního sboru do Zalužan, při němž tu byly předvedeny ukázky hasičského výcviku a protipožárního zásahu ne jeden domek proti hořejšímu rybníku.

Zalužany měly v té době pověst nejpokrokovější obce v okrese, protože tu v několika posledních letech byla upravena a stromovím osázena prostorná náves, zřízena obilní záložna a poštovní úřad, zavedeny 4 výroční trhy, zřízen čtenářsko-ochotnický spolek a vlastním nákladem obce postaven nový kostel a zřízen vlastní hřbitov.

Iniciátory založení dobrovolného hasičského sboru v Zalužanech byli tehdejší starosta obce Josef soukeník a členové obecního zastupitelstva Josef hubený a františek oborský.

Při veřejné schůzi zalužanského občanstva konané 21, listopadu 1881, se za zakládající členy sboru přihlásilo 35 zalužanských občanů: Josef Soukeník, Karel Rupert, Robert Weis, Václav Ložko, Jan Soukeník, Josef Říha, Josef Hejtmánek, Hynek Erlbeck, Jan Zelenka, David Fröhlich, Jan Počta, Marek Ehrmann, Václav Mezera, Václav Krejčí, Josef Fröhlich, Antonín Cvrk, František Krejčí, Václav Pelikán, Josef Majer, Josef Strnad, Josef Soukup, Jan Farář, Jan Vinopal, Václav Žuček, František Oborský, Matěj Brož, Josef Chroumal, František Novotný, Vojtěch Sládek, Jan Řanda, Jan Žuček, Hynek Počta, František Hybrant, Jan Sládek A Josef Hubený.

Na ustávající schůzi byli zvolení:Předsedou  Josef Soukeník; velitel Karel Ruppert; podvelitelem Robert Weis; jednatelem a pokladníkem Václav Ložko; členy výboru Hynek Erlbeck, Josef Říha, Jan Zelenky; rotmistry Jan Sládek, Václav Mezera.

Protektorem sboru byl zvolen JUDr. Bedřich Schwarzenberg z orlíka, který nabídnutou čestnou hodnost přijal a poukázal sboru vítaný dar 50zl, který byl použit na pořízení plátěných stejnokrojů pro činné členy sboru.

Ještě téhož roku vyjednal správní výbor, že byla sboru předána do používání panská stříkačka zalužanského velkostatku s tím, že případné poškození a opravy stříkačky si bude sbor hradit sám.

Převzatá stříkačka byla již starší , jednocylindrový stroj, vydávající přerušovaný proud vody, zvaný ,,prskavka“, který potom zalužanskému sboru sloužil ještě více než 50 let až do roku 1935.

Za cvičitele sboru byl sjednán v Mirovicích se již osvědčivší cvičitel, bývalý pražský požárník Václav Skřivánek z Březnice, který obětavě do Zalužan dojížděl a vedle výcviku teoretického prováděl se členy požárních družstev i výcvik praktický i v zacházení se stříkačkou, v lezení po žebřících, v zacházení se záchranou plachtou, ve vázání provazových smyček, v cvičení pořadových povelech a signálech.

Své výcvikové zkušenosti uplatnil sbor při svém prvním požárním zásahu 7. srpna 1882 při požáru v Chrašticích. Počínal si tak dobře, že se o tom pochvalně zmínil i příbramský deník ,,Horymír“.

Požárnost v té době byla vůbec velmi vysoká, protože ve vsi bylo ještě velké množství stavení dřevěných a pod doškovou krytinou. Jen v Zalužanech od roku 1882 do roku 1908 zasáhl zalužanský požární sbor při 19 požárech.

Veřejnosti se zalužanský sbor představil při veřejném cvičení 23. 7. 1882 v Milíně. Pochvalně o tom v delším článku referoval příbramský ,,Horymír“.

Po půlročním intenzivním výcvikovém období mohl sbor již přistoupit k vlastnímu veřejnému cvičení dne 27. srpna 1882 v Zalužanech. Za přítomnosti mnoha vzácných hostí, početného diváctva a požárních sborů z Mirovic, Rožmitálu a Milína vystoupilo 27 členů zalužanského sboru. Byl předveden výcvik pořadový, cvičení se žebříky a sekyrkami, útok na hořící objekt a záchrana lidí z hořícího domu. Dosavadní cvičitel Václav Skřivánek předal vycvičený sbor veliteli.

Roku 1883 zasáhl sbor při třech požárech v Zalužanech, Pukňově a v Touškově. Od tohoto roku se také začal sbor zúčastňovat při církevních a jiných slavnostech, veřejných hasičských cvičeních (r. 1883 až ve vzdálených Miroticích, kde byl t.t. založen třetí hasičský sbor na mirovickém okrese) a každoročně se začaly pořádat i hasičské plesy.

Z výtěžků hasičských plesů, z peněžních darů soukromníků a pojišťoven za účinnou pomoc při požárech a za prokazatelné zamezení rozšíření požárů a pravidelných příspěvků mirovického okresního výboru byla soustavně doplňována a nakupována požární technika, výzbroj a výstroj, takže koncem r. 1886 je v obecním inventáři hasičské nářadí sboru již ohodnoceno částkou 354 zl. S malým přispěním sboru si pořídila většina činných členů vycházkový plátěný oblek.

Počáteční horlivá cvičební činnost pochopitelně postupně ochabovala a zvýšila se vždy jen, když se měl sbor zúčastnit veřejného vystoupení  v okolních místech. Po Zalužanech, kde byl požární sbor založen jako druhý, byly do roku 1890 na mirovickém okrese založeny postupně další sbory v Miroticích, v starém sedle, Čimelicích a v Kozárovicích. Prvním cvičitelem byl dlouholetý zalužanský podvelitel Josef Hubený, který se v r. 1892 stal velitelem zalužanského sboru. Tuto funkci pak nepřetržitě zastával až do r. 1918.

Dobře se uvedl zalužanský požární sbor při velkolepém sjezdu hasičské župy pro jihozápadní Čechy, který se konal 10. července 1887 v Mirovicích. Sbor zalužanský a sbor z obce Věšína u Rožmitálu byly vlastně jediné dva vesnické sbory, které se ze 17 přítomných sborů župního sjezdu zúčastnili. Do Mirovic přijeli sbory z velmi vzdálených míst, z Příbrami, Rožmitálu, Hvožďan, Sedlice, Strakonic, Horažďovic a až ze šumavského Zdíkova. Přitom tam bylo 287 krojovaných hasičů.

Protože se župního sjezdu zúčastnili některé sbory se svými vlastními spolkovými prapory, vznikla asi i mezi zalužanskými požárníky myšlenka pořídit si vlastní spolkový prapor. Z výtěžků tří hasičských plesů a jiných podniků měl sbor pohotově přes 90 zl., většinou rozpůjčených mezi potřebné členy. V měsíci březnu 1888 byla uspořádána sbírka mezi zalužanskými občany, která vynesla 70 zl. Proto již koncem března mohl sbor zadat ušití a vyšití praporu ústavu hluchoněmých v českých Budějovicích za předem smluvenou cenu 155 zlatých. Vyšitý prapor byl dodán 17. 5. A 17. 6. Se pak konala dobře připravená slavnost posvěcení praporu.

Následujícího roku se sbor zúčastnil župního sjezdu v Březnici, a v r. 1891 se zúčastnilo 20 členů zemského hasičského sjezdu v Praze, který byl uspořádán při příležitosti velké celostátní výstavy národopisné.

Počátkem 90 let se obec zmítala ve vážných rozporech třídního zabarvení mezi skupinou starousedlých sedláků chalupníků a stále narůstající vrstvou domkařů a podruhů o užívání značně rozsáhlého obecního statku, zvláště obecních lesů, z jehož užívání byli domkaři vyloučeni. Tyto rozpory se přenesly a odrazily nejen ve správě obce, ale i ve dvou hlavních společenských organizacích, T. J. V požárním sboru a čtenářsko-ochotnickém spolku. Situaci ovlivnilo i to, že se v té době začínají formovat politické strany agrární, sociálně-demokratická a v Zalužanech ve svých počátcích velmi bojovná katolická strana lidová.

Počátkem roku 1898 byly také soudní okres mirovický, březnický a část okresu blatenského vyčleněny z dosavadní hasičské župy pro jihozápadní Čechy, která měla své úřední sídlo v Horažďovicích. Pro tyto vyčleněné okresy byla zřízena nová, samostatná hasičská župa bozeň. Pojmenována byla podle pravěkého slovanského hradiště a pozdějšího správního střediska kraje, které stálo na návrší mezi dnešním strážištěm a vsí Počáply u Březnice.

První sjezd hasičské župy bozeň se konal ještě r. 1898 v Tochovicích. Zalužanskému sboru se dostalo cti, že byl župním předsednictvem pověřen přípravou a uspořádáním druhého župního sjezdu v Zalužanech 16. července 1899.

K účasti na župní sjezd v Zalužanech vyzval župní starosta táborský všechny sbory celé župy, jichž však bylo poměrně ještě málo, (v celém soudním okrese mirovickém pouze 6), vzletnou výzvou, v níž bylo zdůrazněno, že ,,účastenstvím na sjezdu se ukáže, jak rozšířeno jest uvědomění mezi sbory a kterak vážnost požívá šlechetný cíl hasičský“.

Přestože měl zalužanský sbor r. 1899 jen 29 činných členů, byly veškeré přípravy, vedle nácviku samostatného vystoupení, vykonávány se vší odpovědností. Účast sborů na sjezdu byla veliká.

Zalužanský sbor se zvlášť vyznamenal perfektně provedeným poplachovýma požárním útokem na dům čp. 66. Po skončení cvičení se zase konal společný obě a župní valná hromada. Morální účinek sjezdu se projevil přílivem nových členů a trvalým oživením činnosti.

Od roku 1901 začalo také okresní zastupitelstvo mirovické platit za všechny činné členy hasičských sborů na mirovickém zemský příspěvek na úrazové pojištění členů.

Roku 1903 se konala v Zalužanech první hasičská župní škola, jíž se zúčastnilo na 40 požárníků z různých míst.

Na oslavu 25. Výročí trvání sboru byla 30. června 1907 uspořádána vzpomínková oslava, při níž dvanácti dosud žijícím zakládajícím členům sboru byly uděleny pamětní medaile, věnované samotným císaře františkem Josefem I.

V patnáctiletém období od zalužanského župního sjezdu v roce 1899 až do začátku první světové války r. 1914 se pohybovala činnost požárního sboru na stále stejné uspokojující úrovni. Pravidelně se schůzovalo a plnily se povinnosti represivní při požárech v samotných Zalužanech i v okolních obcích. Výcviková činnost se v každém roce omezovala jen na několik cvičebních schůzek, které se obvykle konaly jen před župními hasičskými sjezdy nebo okrskovými cvičeními, jichž se sbor pravidelně zúčastňoval v počtu 10 až 15 mužů. Po zalužanském župním sjezdu r. 1899 následovaly za sebou pravidelně každý rok župní sjezdy.

Zastaralá panská stříkačka si vyžadovala stále častějších oprav. Nejnutnější doplňování výzbroje a výstroje bylo hrazeno z obecní pokladny.

Po celou dobu trvání sboru byly odebírány odborné časopisy hasičské, zvláště věstník zemského ústředí hasičských jednot, od roku 1898 hasičské noviny vydávané Václavem Skřivánkem v Březnici a od roku 1901 odebírány jen hasičské rozhledy.

Požárnost v sledovaném období od založení sboru v listopadu 1881 do začátku první světové války v r. 1914 byla velmi vysoká. Požární sbory sice velmi obětavě zasahovaly při každém vzniklém požáru a ve většině případů dosáhly, že se zhoubný oheň ze zachvácených budov nerozšířil na další objekty. Co však bylo naprosto opomíjeno a zanedbáváno, to byla činnost prevenční, jíž se mělo předcházet vzniku požárů důsledným odstraňováním závad a příčin vzniku požárů.

Pokud bylo možno zjistit, zasáhl sbor v Zalužanech a okolních 21 obcích v období 1882–1914 při 83 požárech. Smutný primát v tomto hrozivém počtu požárů mají právě Zalužany, kde t tomto období došlo ke 29 požárům, takže tu připadá skoro na každý rok jeden požár. Některý rok tu hořelo dvakrát i třikrát. K největšímu požáru zde došlo 13. srpna 1893, kdy oheň vyšel z chatrné, dřevěné, doškami kryté stodoly č. P. 54. Požár se rychle rozšířil na sousední domy. Příčina požáru se nevypátrala. Škoda, způsobená tímto požárem, byla odhadnuta na 12 000 zlatých. V ostatních okolních obcích se sbor podílel při hašení požárů v Kozárovicích 7x, v Touškově a v Chrašticích 6x, v Mirovicích 4x atd. K požárům zajížděl sbor někdy o do obcí velmi vzdálených, zvláště při požárech velkých, jako např. R. 1884 až do Slavoňova u kovářova při požáru schwarzenberského velkostatku, roku 1889 do Smetanovy Lhoty, kde vyhořelo 9 usedlostí a roku 1889 do Rakovic, kde bylo požárem zničeno 7 selských a domkářských usedlostí.

V létech první světové války 1915–1918 činnost požárního sboru skoro úplně ustala. Většina mladších členů byla povolána k vojenské službě. Schůze, cvičení i volby konány nebyly. Pozoruhodné však je, že v těchto 4 válečných letech nedošlo v Zalužanech ani v okolních obcích skoro k žádným požárům.

II. Období mezi dvěma světovými válkami (1918–1945)

Po ukončení první světové války vyhlášením samostatného československého státu 29. října 1918 a návrat většiny činných členů došlo k normalizaci spolkového života až na podzim roku 1919, když se vrátili demobilizovaní členové-vojáci po ukončení a zlikvidování maďarského vpádu na Slovensko.

Při lednové valné hromadě roku 1920 bylo zvoleno nové vedení sboru. Začalo se opět pravidelně cvičit, takže se sbor mohl zúčastnit již i prvního poválečného župního sjezdu, který se konal v červenci 1920 v Krsicích.

Nutně potřebné hadice k požárnímu stroji mohly být opatřeny jedině veřejnou sbírkou, která vynesla 1009,- Kč. Návrat k oživení kulturně-osvětové činnosti nastal obnovením kdysi již pořádaných výletů do lesa Žďár a pořádání hasičských plesů.

V letech 1923 až 1926 se staly předmětem veřejného zájmu zalužanských občanů tři důležité otázky: úmysl provést elektrizaci obce, pořídit památník obětem první světové války a přípravy k provádění pozemkové reformy. Zatímco elektrizace byla provedena až v roce 1926, ujal se akce zřízení památníku padlým hlavně požární sbor svými agilními členy-funkcionáři. Pomníková akce od roku 1924 měla pro zalužanský sbor i ten význam, že jej znovu zaktivizovala po předcházející více než roční stagnaci, kdy se do konce uvažovalo i o rozpuštění sboru.

K základnímu daru Karla Schwarzenberga 500,-kč vykonali v červnu 1924 členové sboru sbírku mezi Zalužanskými občany, která vynesla 3162,- Kč. Obec Touškov přispěla částkou 600 ,- Kč, požární sbor 800,-kč a za nedostávající se zbytek pořizovacího nákladu se zaručila zalužanská obec.

Po předběžném vyjednávání s kozárovickým kameníkem Vachatou a Tochovickým fr. Honzíkem bylo udělání pomníku zadáno 8. únory 1925 schwarzenberskému lomu hromada v Kozárovicích, který se zavázal do konce května 1925 pomníkovou pyramidu s vyrytými 29 jmény padlých a s podstavcem z Kozárovického syenitu za 7000,- Kč. V následujících letech každoročně v neděli po datu odhalení se v Zalužanech opakovala vzpomínková slavnost.

V souvislosti s likvidací panského dvora bylo třeba vyřešit i výkup prastaré stříkačky, kterou sice požární sbor užíval, ale stroj až dosud vlastnicky patřil zalužanskému velkostatku. Deputace hasičských funkcionářů dojednala koncem roku 1924 na Orlíce výkup stříkačky za pouhých 300,- Kč, proti původně požadovaným 2000,-kč.

Od roku 1926, kdy se opět v Zalužanech konala ,,župní hasičská škola“, byly ve sborech zavedeny dvě nové funkce: funkce zdravotníka či samaritána pro poskytování první zdravotnické pomoci a funkce vzdělavatele pro výkon a řízení osvětové činnosti ve sboru.

V letech 1916–1929 procházel zase sbor obdobím krátké krize. Sboru jistě neprospělo, že se v tomto krátkém období vystřídali 4 velitelé sboru.

Jednou z příčin poklesu aktivity byl už nemožný stav starého požárního stroje a špatný stav požární výzbroje a výstroje. Stav spolkové pokladny byl tak žalostný, že když roku 1927 bylo nezbytné pořídit aspoň 20 m nových hadic a jednu dvoumetrovou savici, musel potřebné peníze na nákup založit sám předseda sboru ze svého. I když předseda sboru Václav Pelikán byl současně starostou obce, odmítalo obecní zastupitelstvo požadavky sboru na nákup nejnutnějších požárních potřeb a na zřízení jednoduché kolny pro stříkačku. Obecní správní komice odmítla roku 1929 znovu nejen požadavek na postavení hasičské kolny, ale o požadavek na zařazování určité částky do obecního rozpočtu pro naléhavé a v brzké pořízení nové stříkačky, protože stávající požární stroj při protipožárních zásahách byl již zcela nespolehlivý a nedostatečný. V době, kdy řada okolních sborů byla již vybavena moderními motorovými stříkačkami, přijížděli zalužanští požárníci k zásahům stále jen s nevyhovující ,,prskavkou“.

Situace se rázem změnila v roce 1930. Začalo se pilně cvičit, a ještě téhož roku se sbor zúčastnil třech veřejných cvičení okrskových ve Zlákovicích. Nákladem téměř 5000,- Kč bylo obcí o horního rybníka vybudováno nové hasičské skladiště a pro jedno požární družstvo pořízeny nové vycházkové blůzy.

Tempo aktivity se ještě zvýšilo v jubilejním roce padesátiletého trvání sboru r.1931. Obec zařadila do svého rozpočtu částku 2000,- Kč na nákup požární techniky a vytvoření fondu na pořízení nové motorové stříkačky. Do sboru vstoupila řada nových činných členů, i členů přispívajících a založena ,,jinošská družina“, takže proti roku 1929, kdy měl sbor 49 činných a přispívajících členů se jejich počet zvýšil v roce 1931 na 84 (42 členů činných, 30 členů přispívajících a 12 členů jinošské družiny).

Zaktivizovanému sboru mohla bez obav hasičská župa bozeň svěřit uspořádání župního hasičského sjezdu v Zalužanech, který se tu na paměť padesátiletého trvání sboru konal 26. června 1931.

Konal se s obvyklou ukázalostí, se slavobránami, vítáním hostí a s projevy župního starosty o historii zalužanského sboru, se slavnostním defilé početných sborů a stovkami krojovaných požárníků, s hromadným vystoupením požárníků při žebříkových a sekyrkových cvičeních a večerní taneční zábavou.

Kromě uspořádání župního sjezdu se sbor zúčastnil v roce 1931 ještě veřejných okrskových cvičení v Rakovicích, v Milíně, ve Zbenicích a až ve vzdálených Cerhovicích.

Oživený zájem o ideu požární ochrany vyvrcholil v Zalužanech r. 1931 tím, že tu byl 25. června t. R. Založen ženský sbor požárního sboru. Tímto počinem získal zalužanský sbor nesporný primát nejen v hasičské župě bozeň, ale v jihočeském kraji vůbec.

Vysoká aktivita sboru nepolevila ani v následujících letech. Každým rokem se sbor zúčastnil několika okrskových cvičení, župních sjezdů, pořádaly se vysoce aktivní hasičské plesy, pouťové a silvestrovské zábavy, každým rokem se sehrálo aspoň jedno divadlo a roku 1935 dosáhl sbor rekordního počtu členů –101 (50 členů činných, 43 přispívajících a 9 členů jinošské družiny).

Veškeré úsilí bylo napřeno k jedinému konkrétnímu cíli: opatřit v co možná nejkratší době prostředky na zakoupení moderní motorové stříkačky.

Počátkem roku 1935 bylo již shromážděno 18 000 Kč. Zvláštní fond k tomu účelu zřízený již roku 1930, z pravidelné roční dotace obce, z příspěvků okresu a zemského hasičského fondu obnášel 11 000 Kč a sbor měl na knížce uloženo 7000 Kč. Na doplnění předpokládané ceny stroje 28 000 Kč měla být sjednána zápůjčka 10 000 Kč, jež měla být splácena ročními splátkami po 1500 Kč z pravidelné roční obecní dotace a z výtěžků zábavných podniků požárního sboru.

Počátkem března 1935 odhlasovalo obecní zalužanské  zastupitelstvo zakoupení nové stříkačky sedmi hlasy proti čtyřem hlasům a již 12. března si obec vyžádala nabídky na dodání požárního stroje od firmy bratři Sigmundové z Lutína, od firmy Stratílek z vysokého mýta a od firmy BOH. Mára z tábora.

Po předvedení strojů všech tří firem, k němuž urychleně došlo již 17. března 1935 u rybníka v Selci, bylo rozhodnuto zakoupit novou, moderní motorovou stříkačku dvoukolovou model 323 se čtyřválcovým speciálním hasičským motorem o výkonu 32 kp, s centrifugálním vysokotlakým čerpadlem o dodávce 1200 litrů za minutu. Dále 300 m konopných vysokotlakých hadic v dílech po 25 m s mosazným šroubením a kompletní dvoukolový podvozek pro 6 mužů od firmy Stratílek za sjednanou sníženou cenu 28 000 Kč, proti inzerované ceně 29 240 Kč.

10. června 1935 byl nový stroj podle tehdejšího zvyku posvěcen a předán obcí do užívání a ochrany veliteli požárního sboru. Z kmotrovských darů, z výtěžku slavnosti a z podpory 4000 Kč ze zemského hasičského fondu se mohlo na dluh 10 000 Kč ihned v roce 1935 složit přes 8000 Kč.

I po roce 1935 pokračoval sbor za vedení osvědčených činovníků v bohaté  a všestranné činnosti až do roku 1939, kdy byl novým předsedou zvolen Václav Koňas a velitelem Václav Krázl.

V politicky vzrušeném roce 1938 po úspěšné květnové mobilizaci, jíž celý národ projevil pevné odhodlání bránit samostatnost a celistvost republiky před útočným a hrozícím německým fašismem, se zúčastnil sbor v létě ještě okrskových veřejných cvičení v letech, Horosedlech a Nerestcích.

Ještě i v prvních okupačních a válečných letech 1939–1941 nebyly činnosti sboru kladeny významnější překážky, až na konání veřejných cvičení a sjezdů. Naopak byl na požární sbory vyvíjen přímý nátlak, aby se účinně zapojovaly do akcí organisované civilní obrany. Zalužanský sbor se však spíše zaměřil na činnost osvětovou. Jen v letech 1939–1943 sehrál na vlastním jevišti, které r. 1940 koupil v Čimelicích za 900 Kč, 8 divadelních představení, tj. Více než kdykoliv před tím.

Koncem roku 1942 však nebylo protektorátními úřady už povoleno ani konání výroční členské schůze a potom až do osvobození veškerá činnost úplně ustala.

I tak možno období let 1930–1940 označit za nejúspěšnější v celé stoleté historii zalužanského sboru. Sbor se v té době  stal nesporně hlavní a vedoucí společenskou složkou v obci.

IIII. Od osvobození v roce 1945 do současnosti

Těžká a neradostná válečná léta 1939–1945, období německé okupace, jež si v Zalužanech vyžádala 5 lidských životů. Přinesla Zalužanům ve svém závěru před ukončením války dny nejtěžších zkoušek.

V neděli 29. dubna 1945 v dopoledních hodinách byla obec postižena těžkým ostřelováním anglo-americkými hloubkovými letci, kteří ostřelováním početných vojenských a uprchlických kolon, jimiž byla státní silnice již několik dní před tím přeplněna, a shazováním zápalných bomb způsobili v obci ohromné škody a čtyři požáry.

Mnoho vznikajících požárů, způsobených zápalnými střelami a bombami, bylo uhašeno občanskou svépomocí. Na větších požárech zasáhli a pohotově pomáhali členové požárního sboru, kteří se mohli uvolnit ze svých, stejně stále ohrožených domovů. Pomáhali s nasazením života, za neustálého leteckého ostřelování.

V květnovém povstání, hned 5. května 1945, postavil se do čela ozbrojených akcí velitel požárního sboru Václav Krázl, který po odzbrojení a likvidaci posádky německé telefonní stanice v Hulešově hostinci odjel s německým ukořistěným malým tankem k Miroticím, kde v bitce s početnou jednotkou německých SSmanů utrpěl vážné zranění a přišel o oko. I tak potom ještě nějaký čas vykonával odpovědně, energicky a s rozvahou funkci prvního předsedy revolučního národního výboru v Zalužanech.

Ostatní členové požárního sboru nastoupili všichni také 5. května k výkonu strážní a pořádkové služby v obci na státní silnici, v těchto dnech neustále projíždějícími německými vozidly přímo zavalené. Službu vykonávali v požárnickém stejnokroji, protože se brzy zjistilo, že jedině před uniformovanými členy národní stráže, ať to byla uniforma jakákoliv, mají prchající, ale stále ještě nezlomení a ke všemu odhodlaní příslušníci poražené wehrmacht, určitý respekt.

Napjaté a úzkostné dny prožily Zalužany ve dnech 9. Až 11. května 1945, kdy vojenské jednotky generála Püsklera po ústupu s prahy a od Sedlčan byly u Čimelic zastaveny americkými tanky a zatarasily státní silnici od Čimelic přes Krsice, Křižany, Zalužany a Chraštice až daleko za Milín.

Chvíle trvalého a konečného osvobození, uvolnění a svobodného výdechu přinesla Zalužanům teprve noc z 11. Na 12. května, kdy před malou jednotkou sovětské armády, postupující sem od orlíka, rozvrácená německá armáda v panickém zmatku začala prchat ze státní silnice přes Mirovice a Nestrašovice k blatné a k Březnici do anglo-amerického zajetí.

K obnovení činnosti požárnické organizace v Zalužanech došlo potom ač koncem roku 1945.

Na valnou hromadu 23. prosince 1945, kterou svolal Josef Jedlička, zvolený do funkce předsedy r. 1943, se sešlo po tříleté přestávce 18 členů činných a 7 členů přispívajících. Bylo vzpomenuto v posledních letech zemřelých členů, provedena krátká bilance činnosti či vlastně nečinnosti posledních tří let, zhodnoceny zásahy při zalužanských požárech 29. dubna 1945 a pozdějšího požáru v Kozárovicích a rozhodnuto o pořádání prvního poválečného hasičského plesu. Byla vzata na vědomí neradostná zpráva o špatném stavu požární techniky, zvláště hadic, které byly při náletu poškozeny a zpráva o stavu spolkové pokladny, v níž bylo pouhých 585 znehodnocených poválečných korun.

V osobě nově zvoleného velitele Bohumila Koňase dostal se do čela sboru muž, pro myšlenku požární ochrany plně zapálený, schopný, odpovědný a obětavý pracovník, který po celou dobu dalších let, i když působil později i v jiných funkcích, se stal opravdovou duší sboru.

Vynikající finanční výsledek plesu s čistým ziskem 4347,- Kč a příjem ze dvou v roce 1946 sehraných divadel umožnil sboru postupné doplňování výzbroje a výstroje a hrazení jiných, nemalých výdajů, hlavně na zakoupení a opravu dopravního požárního vozidla.

Z německé válečné kořisti v Zalužanech zadržený a 13. května 1945 likvidační jednotkou sovětské armády řádně pro sbor předaný požární dopravní vůz ,, mercedes“ byl po dlouhém jednání s okresním národním výborem v písku , s fondem národní obnovy a s Václavem Krázlem, který tento vůz mezitím ve vlastní režii částečně opravil, sboru úředně přidělen až koncem roku 1947. Tento vůz však sboru způsobil mnoho starostí a potíží. Nikdy nebyl uveden do řádného a spolehlivému stavu, i když se na jeho opravy vynaložila v průběhu několika let velké částky peněz. Teprve roku 1959 přidělil onv písek sboru lepší dopravní požární vůz značky citroen.

Hned v roce 1946 musel sbor svépomocí přikročit k nutné rekonstrukci požárního letiště a pořízení nového sušáku na hadice, kterážto akce se protáhla až do roku 1949, kdy už zase  po naléhavé opravě volalo hasičské skladiště.

Až do roku 1950 vyvíjel sbor při nezměněných funkcionářích živou a bohatou činnost. Pilně se schůzovalo, prováděl se výcvik, sbor se zúčastnil veřejných hasičských cvičení c Cetyni, v Lučkovicích a velkého okresního srazu požárníků r. 1949 v písku. Výzbroj byla doplněna značným množstvím nových hadic, kouřovými maskami hasicími přístroji. Pořádali se finančně velmi úspěšné plesy, sehráno bylo 6 divadelních představení a pravidelně se sbor zúčastňoval všech státně – politických oslav, zvláště oslav květnových.

Další činnost sboru byla významně ovlivněná vydáním nového zákona o požární ochraně č. 62 z roku 1950 a vládní vyhláškou č. 35 z roku 1953 s prováděcími přepisy k tomuto zákonu.

Místo dosavadního označení ,, sbor dobrovolných hasičů“ zavedeno pro požární sbory nové označení ,, místní jednotka čs. Svazu hasičstva“ , což bylo od r. 1960 změněno na ,,místní jednota čs. Svazu požární ochrany“ a v letech sedmdesátých na ,, základní organizace svazu požární ochrany ČSSR.

Místní jednotky vedle speciálních úkolů požární ochrany, jež prováděla požární družstva, se staly společenskou organizací a složkou národní fronty, s právem zastoupení v orgánech státní správy a státní moci, t. J. V národních výborech, s úkoly provádění výchovy ideologicko-politické a podílení se na budovatelské činnosti společnosti.

Kladem let padesátých – a je to zase jen zásluhou BOH. Koňase – je to, že při sboru bylo ustanoveno družstvo dorostu a žáků, které pod vedením výcvikového referenta sboru boh. Koňase se zúčastňovalo soutěží požárních družstev, při nichž dosahovalo velmi dobrého umístění.

O nutnosti provádění preventivních protipožárních prohlídek bylo poprvé jednáno ve výborové schůzi již 6. června 1950. Reference prevence pro správní rok 1951 byl zvolen Jindřich Rebeta, ale s vlastním provádění prevence bylo v Zalužanech započato až v roce 1955. Obvykle provádělo prevenci 5 prohlídkových skupin v pěti přesně vymezených úsecích obce. Zpočátku byly prováděny prohlídky i v závodě Hamiro a v objektech JZD, v nichž však později byly preventivní prohlídky prováděny přímo orgány okresní požární inspekce v písku.

Smyslem a posláním soutěží bylo udržovat požárnické kádry na vysoké výcvikové úrovni a tělesné výkonnosti a zdatnosti. Osmičlenná družstva s velitelem prokazovala při soutěžích znalost a pohotovost v obsluze požárních strojů(nastartování, nasátí a výstřik) a rozvinování dopravního a útočného vedení hadic. Hodnotila se rychlost a přesnost provedení. Tělesná zdatnost soutěžících se zase prověřovala krátkým překážkovým během na čas a ideologicko-politická vyspělost příslušnými zkušebními otázkami.

Zalužanský sbor se zapojil do soutěžní akce až v roce 1954, kdy se okrskové kolo konalo přímo v Zalužanech. V roce 1955 se v Zalužanech okrsková soutěž opakovala. Za výcvik do soutěže přihlášeného družstva mužů a družstva dorostu odpovídali b. Koňas a e. Dušek.

S blíže neznámými výsledky se zalužanský sbor zúčastnil okrskových kol soutěží v r. 1956 a 1957 v Chrašticích a r. 1958 v Kozárovicích.

V okrskové soutěži, konané v roce 1959 v Myslíně, se zalužanské družstvo mužů umístilo na II. místě, družstvo žáků také na ii. Místě a družstvo dorostu v okrskové soutěži 24.5. 1959 v horním záhoří ve své kategorii na místě i. Všechna tři družstva postoupila do

Okresního kola soutěže, které se konalo 2. června 1959 v Miroticích. Družstvo žáků tam bylo III., družstvo dorostu získalo  IV. místo a družstvo mužů se neumístilo. Výbor okresní hasičské jednotky v písku i okresní požární inspekce projevovaly od roku 1950 o činnost zalužanského požárního sboru jen průměrný zájem. Zalužanský Emil Dušek, který byl v letech 1952 až 1954 velitelem sboru, byl řadu let členem jednotky okresního výboru a krátký čas dokonce i členem krajského výboru. Okresní výbor oceňoval zvlášť úspěchy, které sbor dociloval v soutěžích požárních družstev a dotoval Zalužany přiměřeně součástkami výzbroje a zařídil jim v roce 1959 i výměnu nevyhovujícího dopravního vozidla.

Poprvé se na výroční členskou schůzi v Zalužanech 12. ledna 1960 jako zástupce okresního výboru svazu dostavil sám velitel okresní požární inspekce poručík Jan Velíšek. Musel tu vyslechnout řadu stížností, a i projevy nespokojenosti proti okresnímu výboru. Poukázáno bylo zvláště na špatný technický stav požárního stroje – stříkačky z r. 1935, která už pomalu dosluhovala, na nespolehlivost dopravního vozidla citroen, i na špatný stav výzbroje a výstroje. Byla slíbena náprava. Přestože písek byl jistě dobře informován o tom, že při chystané nové územní racionalizaci veřejné správy budou Zalužany od písku odpojeny a připojeny k okresu Příbram, byl na jaře r. 1960 dodán ještě do Zalužan sběrač vody, injektor, několik dílů hadic a pracovní obleky pro jedno družstvo.

Dnem 1. července 1960 pak byly Zalužany skutečně připojeny k okresu Příbram.

Znatelný obrat k lepšímu v činnosti sboru nastal v roce 1969. Do sboru přistoupilo 5nových mladých členů reorganizované požární družstvo ve složení Jar. Volf, Josef lebeda, V. Ptáček, St. Pelikán, F. Lexa, Mir. Farář, Jan Novotný, Zd. Bašta, Jiří Volf a J. Votruba se jako hosté zúčastnili okresního kola soutěže požárních družstev v Sedlčanech a slavnosti 90.výročí založení požárního sboru v Březnici.

V roce 1970 byl strojní park sboru rozšířen o nově dodaný požární stroj PS 12 s kompletní výzbrojí a na dopravním vozidle ,, tatra 805“ byla provedena generální oprava. V roce 1972 bylo požární družstvo vybaveno novými vycházkovým obleky a další výstrojí v ceně 4565,- Kč.

K zvýšení zájmu o členství v požárním sboru přispěla nemálo i 30. července 1972 v zámeckém parku v Zalužanech uspořádaná požárnická slavnost pod názvem ,, den požárníků“. Při slavnosti, jež se konala o rok později jako připomínka založení požárního sboru v Zalužanech r. 1881, byla sboru oficiálně předána do užívání a ochrany nová stříkačka PS 12, 2 zasloužilým členům sboru byly předány věrnostní medaile, předvedeno cvičení mladých požárníků a hry dorostu.

Pohotovost požárního družstva, akceschopnost a spolehlivost požární techniky i zásahovou požární taktiku prověřoval si sbor od roku 1970 četnými námětovými a poplachovými cvičeními, jež zpočátku v Zalužanech organizoval boh. Koňas a po něm od r. 1975 mladý velitel sboru Miroslav Farář.

Zatímco v období 1960 až 1969 byla v Zalužanech a okolí požárnost celkem nepatrná, musel sbor již v r. 1970 zasahovat při požáru stohu JZD, r. 1972 při požáru stavení Jos. Tuháčka č.p. 66 v Zalužanech, r. 1973 lokalizoval sbor požár skladu JZD a v dalších letech se osvědčil při požáru obytného stavení k. Volfa v Zalužanech č.p. 58, při ohni v Kozárovicích a při dalších požárech lesních a polních.

Dlouholeté potíže se stísněným a nevyhovujícím požárním skladištěm byly odstraněny v r. 1979, když  se mohl sbor s veškerou svojí požární technikou, výzbrojí a výstrojí nastěhovat do nové zbrojnice, na níž bylo pamatováno při výstavbě nového, víceúčelového domu MNV.

Na prahu jubilejního roku 1981, kdy sbor oslaví 100.výročí svého trvání, má sbor všechny reálné předpoklady pro zdárné pokračování ve své činnosti.