Historie
Dějiny českých zemí, spjaté s historií Evropy , jsou dějinami mnoha říší na tomto území, období hospodářského a kulturního rozkvětu i úpadku, krutých válek, útlaku a národního probuzení, revolucí a politických bojů.
Historie osídlení českých zemí se datuje od počátku evropských dějin. Česká archeologie odhalila pozůstatky lidí, kteří naše země obývali již od středního paleolitu. Z doby kolem roku 1900 př. Kr. pocházejí první nálezy zbraní, nářadí, nádob a šperků z bronzu. Novou vrstvou vládců asi od roku 400 př. Kr. a přelomem Ietopočtu byli Keltové. Po pěti staletích germánského osídlení pak přišli první Slované. Slovanské osídlení dokládají archeologické výkopy už z 6. století po Kristu. Díky franckému kronikáři Fredegarovi ze 7 .stoIetí vystupuje z tajemného dávnověku první historická osobnost -Sámo, francký kupec, který stál v čele Slovanů v boji proti Avarům asi roku 623 a stal se pak na dvacet tři Iet jejich vládcem.
O životě v Čechách a na Moravě v 8. století nás zpravují jen archeologické nálezy. Mnoho mohutných hradišť bylo postaveno zejména na Moravě, kde po roce 830 vznikl první stát západních Slovanů -Velká Morava. Jejími vládci byli postupně Mojmír I., Rastislav, Svatopluk a Mojmír II. Již na počátku 9. století přijala Velká Morava křesťanství a v roce 863 toto náboženství posílila misie Konstantina a Metoděje z Byzance. V 10. století se středem politického dění stávají Čechy. Horlivou křesťankou byla zejména kněžna Ludmila vychovávající ve víře svého vnuka - knížete Václava, který se stal světcem a patronem české země. V průběhu 10. až 12. století upevnil své vládnoucí postavení rod Přemyslovců. Poslední z nich získali dědičný královský titul (1212) a přivedli zemi k rozkvětu. Kolonizace podhorských oblastí, rozvoj řemesel, založení mnoha měst, výstavba hradů, klášterů a chrámů v gotickém slohu a upevnění královské moci - tak bychom mohIi stručně charakterizovat 1. polovinu 13. století za vlády Přemysla Otakara I. (1197 -1230) a Václava I. (1230 -1253). Násilná smrt posledního Přemyslovce (1306) období prosperity přerušila. Až tři desetiIetí vlády syna Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, Karla IV., českého a římského krále a císaře, přinesla neobyčejný rozkvět jak ve výrobě a obchodu, tak i ve vzděIanosti a stavebnictví. Posílení diplomatických a obchodních styků, založení Nového Města pražského a univerzity -to vše přispělo k posíIení moci panovníka i k povznesení Prahy jako sídelního města.
Neutěšené poměry v říši, spory a války mezi Karlovým následníkem Václavem IV., Zikmundem a dalšími Lucemburky, krize v katoIické církvi a další obtíže přelomu 14. a 15. století vyúsťují posléze v husitskou revoluci, na jejímž počátku stojí vznešená postava mistra Jana Husa. Dobře vyzbrojená vojska husitských měst, vojenské zkušenosti šlechty i duchovní inspirace vyvěrající z pražské univerzity - to vše vedlo k vítězstvím v bojích s nepřátelskými armádami a přinutilo církev k jednání s husitskou delegací na koncilu basilejském (1433). K ukončení bojů došlo však až v důsledku neblahého sporu mezi samotnými husity po porážce radikálního křídla na bojišti u Lipan (1434). Po krátké vládě Zikmundově (1436-37) na sebe v dlouhém bezvládí upozorňuje energický vůdce kališnického panstva Jiří z Poděbrad, zvolený zemským sněmem za českého krále. Zabezpečuje v zemi pořádek a do evropských dějin vstupuje také svým nadčasovým mírovým projektem. Následující půlstoletí vlády členů dynastie Jagellonců -Vladislava (1471 až 1516) a Ludvíka (1516-1526) - znamená uklidnění předchozích náboženských sporů, dotvoření stavovské společnosti a vzrůst sebevědomí šlechty, která si v zemi zajistila velký vliv.
Po nešťastné bitvě s Turky u Moháče (1526), kde mladý král padl, zvolili na trůn příslušníka rodu Habsburků - Ferdinanda I. (1526 až 1564). Mnohaleté spory nekatolíků s Habsburky vyvrcholily stavovským povstáním v Ietech 1618 až 1620, jímž začala třicetiletá válka. Je však třeba vrátit se stručně k 16. století -"zlaté době českých měsť', rozkvětu humanistické vzdělanosti, renesanční architektury a povznesení Prahy, která se za Rudolfa II. (1576 -1611) stala opět sídelním městem. Na císařově dvoře pracovali významní matematici a hvězdáři a vzniklo zde mnoho vynikajících výtvarných děl období manýrizmu.
Po třicetileté válce zůstaly české země v moci Habsburků. Naděje nekatolíků -exulantů, že se budou moci vrátit domů, se nesplniIy. I Jan Ámos Komenský zemřel v cizině (1670). Nastalo období násilné rekatolizace.
V 17. a 18. století se české země ocitly na okraji habsburské politiky. Přesto zde vznikly velké hodnoty také na venkově, kde se přes germanizační tlaky rozvíjel český jazyk a Iidová tvorba. Když i do českých zemí začaly od konce 18. století pronikat ideály svobody a občanské společnosti, nová vrstva českých vzdělanců v době tzv. národního obrození zformovala odpovídající podobu českého jazyka a položila základy moderních věd a umění. Vzniklo Vlastenecké muzeum, Matice česká a nejrůznější spolky. Skupiny radikálů a Iiberálů poprvé vystoupily na politickou scénu v bouřlivém roce 1848; v průběhu dalších desítek Iet střídala staročechy a mladočechy plejáda vůdců politických stran usilujících o všeobecné volební právo (1907). Vývoj přerušila první světová válka, na jejímž konci se 28. října 1918 zrodil samostatný stát Čechů a Slováků -ČSR s prvním prezidentem T. G. Masarykem (1850 až 1937). Po překonání pováIečných obtíží nastalo období hospodářské konjunktury a krize. Třicátá Iéta Ize charakterizovat jako období boje proti nebezpečí fašizmu, během něhož se zmobiIizovaly nejlepší síly občanů českého národa, kteří pokračovali v boji i po rozpoutání druhé světové války jak na zahraničních frontách (zejména v Anglii, Africe a na sovětské frontě), tak i na území protektorátu Čechy a Morava.
Prezidentem obnoveného státu byl po skončení války a po květnovém povstání zvolen opět Edvard Beneš. V politickém boji se komunistické straně Československa za přispění silného tlaku ze strany SSSR v únoru 1948 podařilo zmocnit vlády. Metody totalitní moci a hospodářské obtíže vyvolávaly stále větší odpor, který vyvrcholil Pražským jarem 1968. Po jeho rozdrcení sovětskými tanky se vláda KSČ znovu upevnila v období tzv. "normalizace" v 70. Ietech.
Události z Iistopadu 1989, označované jako "sametová revoluce" a vedoucí ke svržení komunistické moci, byly součástí a výsledkem úsilí demokratických sil ve všech státech bývalého sovětského bloku i v samotném SSSR Gorbačovovy éry.
Nejvýznamnějším mezníkem po roce 1989 je rozdělení České a Slovenské federativní republiky na dva samostatné státy, k němuž došlo 1. Iedna 1993. Po zániku federace byl do čela České republiky jako prezident zvolen opět Václav Havel.
