Zkušenost s využitím psa a kočky z hlediska uživatele kontaktu se zvířaty ve složité životní situaci D. Hypšová
Ráda bych se podělila se svou zkušenost s působením přítomnosti psa a kočky ve složité životní situaci při vážném onemocnění člena rodiny.
V srpnu loňského roku onemocněl velice vážně můj nejmladší, do té doby zcela zdravý třiadvacetiletý syn a musel být hospitalizován. Bohužel v lékařích jsme oporu hledali zcela marně.
V této nanejvýš vypjaté době jsem si na vlastní kůži vyzkoušela působení přítomnosti zvířat - rodinného psa Arčiho, křížence japan-china a čínského chocholatého psa, kterému tehdy bylo 12 let a našich koček, především ragdollů a mainských mývalích, z nichž některé se účastní Návštěvní služby. Arči patří synovi, který se o něj stará od svých 11 let.
Musela jsem psa (ačkoliv mám od dětství bližší vztah ke kočkám) brát ven, starat se o něj více, než bývalo do té doby běžné. Vždy po návštěvě v nemocnici, která byla mnohdy velmi vyčerpávající, protože synův stav byl proměnlivý, jsem vzala psa na dlouhou procházku čítající i několik kilometrů podél řeky, po lukách. Zde jsme se setkávali s mnoha pejskaři, kteří zde nechávali pejsky proběhnout a dopřávali jim dostatek pohybu. Arči mi umožnil být v kontaktu s okolním prostředím bez toho, abych jakkoliv vzbuzovala pozornost, protože vlastnictví psa a procházky s ním jsou v naší společnosti zcela běžné v protikladu k procházce s kočkou, která pozornost přitahuje vždy.
Velkou výhodou bylo, že kromě běžných zdvořilostních frází jsem, pokud jsem nechtěla, nemusela s nikým hovořit. Procházky mi pomáhaly uvolňovat mysl ze strachů o syna, z prostředí, ve kterém byl umístěn i z chování lékařů, které jsem nedovedla pochopit a z počátku ani odpustit. I když mě krása přírody kolem mě bez syna nesmírně bolela, byla jsem Arčimu velmi vděčná, že díky němu musím vyjít ze čtyř stěn našeho bytu, že vnímám vůně, zvuky a barvy letních podvečerů a mohu se cítit se tak trochu ztracená mezi lidmi a přeci s nimi. Nebyla jsem díky němu ponořena ve své bolesti tak, abych nevnímala svět kolem sebe….
Když jsme přišli domů, mohla jsem kočkám dát svou něhu, naslouchat jejich spokojenému vrnění, které mě jednak uklidňovalo, jednak mi dávalo zpětnou vazbu o tom, že jsou spokojené a relaxované. Přišly si ke mně nevtíravě večer sednout, dělaly mi společnost a nechávaly mě přemýšlet a vracet se k sobě samé….Kočka mi nabízela cestu do hloubky vlastní duše, cestu k zamyšlení, když se byt šeřil do večerního stmívání. Mainská mývalí Lotty a její partner Jimmy představovali stabilní partnerství, které bylo vždy přítomné. Je velká škoda, že zrovna tyto dvě kočky se necítí v cizím prostředí dobře a nemohou se účastnit Návštěvní služby, protože oba jsou výraznými osobnostmi.
I v oné době jsme se účastnili Návštěvní služby s dnes 13 letým ragdollem Shawnem Blue Velvet, který mi svou vyrovnanou povahou dodával jistotu. Důležité bylo určité vědomí normálnosti rituálů, které jsme prováděli v době, kdy byl syn zdravý a z toho vyplývající naděje. Právě Shawn jako kastrát s vyrovnanou povahou mi dodával nejvíce klidu a energie v protikladu proti nevykastrované hlučné Gali či krycímu kocourovi Edovi.
Velmi zajímavá byla rekce Arčiho na syna po návratu z nemocnice. Odmítal se od něj odloučit a to i ve chvílích, kdy jsme byli na rybách a já jsem ho chtěla vzít na krátkou procházku podle řeky. S tím, jak se synův stav vracel k normálu, přestával náš pes o syna tolik pečovat a byl ochoten se na chvíli i vzdálit z jeho blízkosti. Dnes, kdy od oné nešťastné události s antibiotiky uplynulo tři čtvrti roku, beru pravidelně Arčiho ráno, když přijedu z práce a syn do ní odjede - na procházku, dělíme se se synem o péči o něj. Dá se říci, že se prohloubily i naše vztahy se psem, který pro mě dříve představoval pouze povinnost, nikoliv vztah.
V době návratu syna z nemocnice se okolo něj též stále shlukovaly kočky, když usnul, ležely vedle něj v posteli nebo u postele, až to celkově budilo dojem, že syna hlídají. Jak u Arčiho, tak u koček jsem zatím nenašla vysvětlení, kde dokázaly dobíjet svou energii, aby ji věnovaly synovi. Nicméně náš pes byl vždy po výletě na ryby, kdy byl stále u syna, doma nesmírně unavený a potřeboval dlouhý spánek.
Shrnu-li svou zkušenost se zvířaty v této traumatické situaci, vnímám ji – jako člověk s blízkým vztahem ke zvířatům, zejména ke kočkám takto:
Pes :
-
Otevírá osamělému či nějakým způsobem zraněnému člověku vnější svět bez toho, aby budil zbytečnou pozornost
-
Dodává člověku určitou samostatnost a nezávislost, zároveň poskytuje pocit bezpečí
-
Vyvádí člověka postupnými kroky ze samoty a zoufalství
-
Nutností vyjít s ním do vnějšího světa nás tomuto světu otevírá
Kočka:
-
Nabízí nám něhu a zastavení se a zprostředkovává nám vhled do vlastního vnitřního světa
-
Zejména vyrovnaná a kastrovaná zvířata pro nás představují bezpečný domov, kde se cítíme sví a nehodnocení ostatními. Kde můžeme být tím, kdo skutečně jsme a nemusíme v danou chvíli hrát žádné role. Vyrovnaná zvířata, jako je Shawn přenášejí svou vyrovnanost i na člověka, přivádějí nás k vcítění se a tím i hlubšímu vzájemnému porozumění.
-
Naopak nekastrovaná zvířata mohou svými hlasovými projevy v říji situaci zhoršovat a zvyšovat již tak napjatou situaci
Oba druhy zvířat nás potom :
-
Nutí neztratit kontakt s realitou, protože jim musíme zajistit odpovídající životní podmínky a starat se o ně.
-
Mají schopnost altruistického chování a to i případě že se jedná o cizí dobře socializované zvíře . Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je-li člověk plný bolesti a zoufalství, jak jsem se o tom přesvědčila v době, kdy před deseti lety zemřel mně nejbližší člověk, psi – včetně cizích- nás přicházejí utěšit, doprovázejí nás a svým způsobem se snaží odejmout od nás po částech tíhu bolesti, kterou si s sebou neseme. Stejnou schopnost mají i kočky. I když naprosté vcítění se do zvířete pokládám za nenaučitelný dar srovnatelný např. s hudebním sluchem, přesto jsem přesvědčena, že je důležité probouzet v lidech citlivost a vnímavost ke zvířatům již od dětství, protože z hlediska výše popsaného chování je nepřijatelné jakékoliv nazírání na zvíře jako na věc a z toho plynoucí přezírání či dokonce týrání. Jsem přesvědčena, že z tohoto úhlu pohledu máme se psy, kočkami a možná i dalšími domácími zvířaty mnoho společného a tedy i mnoho styčných ploch. Pedagogika za podpory zvířat má tedy dalekosáhlý společenský význam.
-
Neverbální komunikací nám zvířata dodávají vědomí, že jsme přijímáni druhou bytostí či bytostmi… Asi všichni známe pocit, kdy pro nás v těžké chvíli více znamená povzbudivý úsměv, dotyk, než slova, která se nám v danou chvíli zdají neuspokojivě prázdná… Kočka či pes pouhou svou přítomností hladí duši člověku, který je miluje už jen proto, že existují.. V tom je prožitek přítomnosti milovaných zvířat v mnohem podoben zážitku z poesie- kdy se vcítěním do druhé bytosti zkratkou přiblížíme jejímu rozpoložení a vnímání světa a skrze toto poznáváme svět svůj…. A bez pochyby je tato schopnost darem.
Jakkoliv je tento kontakt přínosný, sám o sobě nestačí a může se stát určitým nebezpečím, zaměníme-li vztahy k ostatním lidem jen a pouze za vztahy ke zvířatům, jak se může stát i některým lidem, kteří mají problémy se vztahy s lidmi a komunikací s nimi. Tyto problémy může zvíře pomoci překonat, ale nemělo by se stát jejich náhražkou, protože potom by paradoxně působení zvířete na lidskou psychiku lidi odvádělo od lidské společnosti a problémy s komunikací mezi lidmi spíše prohlubovalo, než léčilo.
V tom vidím jeden z přínosů Návštěvní služby, protože je to vždy týmová práce založená na vztahu člověk- zvíře- další člověk či skupina lidí a kromě vztahu ke zvířeti je zde jako pevná komponenta zabudován i vztah člověka k člověku. Tak se někdy stane, že provádíme tzv. „felinoterapii“ bez kočky, která relaxuje na posteli, klíně, zdánlivě pouze přítomna rozhovoru lidí. A v tom je někdy tzv. felinoterapie intimnější a duši blíže, než klasická canisterapie používaná v Návštěvní službě. Dobrovolník s kočkou zde představuje lidský faktor, který naslouchá a nehodnotí a znovu a znovu se přesvědčuji při svých návštěvách v Domově o tom, jak moc se lidé potřebují vypovídat ze své samoty, strachů i z minulých zážitků. Zdali je kočka při takových setkáních skutečně netečná a přeci jen nepředstavuje určitý katalyzátor dialogu, se neodvažuji posoudit.
V odborné literatuře se sporadicky objevují obavy, zdali lze působení zvířat na lidi přičítat dlouhodobější účinek např. v protikladu ke klasické léčbě, a zdali je z tohoto důvodu skutečně terapií. I výzkumy, které byly dosud provedeny se více zaměřují na rozumovou složku osobnosti či na fyziologické ukazatele.
Každý živý tvor, člověka nevyjímaje je však souborem všech těchto složek. Emocionální složka jako by zůstávala v pozadí- a přeci je evidentní, že je-li nějaký zážitek spojen s emocionálním prožitkem, je uchován v paměti velice dlouho, často tak dlouho, že je i obtížné jej vytěsnit. Vezměme si kupříkladu vzpomínku na Vánoce, které pro mnohé z nás mají své kouzlo díky krásným vůním, příjemné uvolněné atmosféře, poesii, která nás obklopuje a přítomnosti našich blízkých. Kolikrát si člověk vzpomene na tyto krásné chvíle v situaci, kdy mu není dobře na duši či na těle- kolikrát nás i pouhá vůně uvede do zcela konkrétních vzpomínek na dětství, mládí, narození dětí- tedy emocionálně podbarvených zážitků, které časem příliš neztrácejí na původních barvách…Návštěvy se zvířaty mohou být pro mnoho našich klientů – i pro nás samotné- studánkami s čistou vodou, které ukryty hluboko v nás, mohou osvěžit duši v období emocionálních půstů nebo strádání. Je tedy poněkud sporné, označíme-li působení tzv. zooterapie na naši psychiku jako krátkodobé.
Mám v živé paměti dobu po rozvodu svých rodičů před téměř čtyřiceti lety. Můj tatínek si tehdy pořídil kočku. Nepatřila k žádnému plemeni, našel ji, když se vracel z návštěvy u svých rodičů. Byla jsem šťastná a nesmírně jsem si vážila, že si mě oblíbila a dala mi svou důvěru. Při návštěvách u tatínka, kterého jsem velmi milovala, u mě sedávala nebo se o mě opírala. V těch okamžicích jsme spolu beze slov- jen očima a dotyky - hovořily o všem důležitém v životě kočky a dítěte. Nehodnotila mě, nevtahovala do emocionálně negativně vypjatých situací –byla mi velikou oporou stejně jako můj táta. Ani čtyřicet let nic neubírá tomuto zážitku na hodnotě, i když zde oba již nejsou.
I z výše popsané osobní zkušenosti s onemocněním jednoho z nejbližších lidí jsem přesvědčena, že i jen „pouhé“ vlastnictví zvířete – při dobrém vztahu mezi člověkem a zvířetem, v závislosti na povahových rysech konkrétního člověka, jeho stáří, očekávání od života i reálných možností - je velkým obohacením a pomocí v obtížných životních situacích.
Takový zvířecí společník je pro lidi se vztahem ke zvířatům skutečně pyshoterapeutickým či pedagogickým prostředkem za relativně nízkou cenu v podobě kvalitního krmiva a veterinární péče. Vezmeme-li v úvahu náklady na léčbu psychických poruch (např. jedno balení určitých psychofarmak stojí, kdyby nebylo hrazeno pojišťovnou tři a půl tisíce korun), případnou pracovní neschopnost a z toho vyplývající finanční ztráty, je vlastnictví psa či kočky neporovnatelně levnější záležitostí a zcela určitě přináší více radosti a obohacuje nás mnohem více, než polykání léků, pokud mu lze předejít. A když onemocnění propukne a člověk musí tyto léky užívat, vztah se zvířetem, které nás přijímá, chce být v naší blízkosti a nijak nás nehodnotí, je nadějí – zejména pro lidi se sklonem k sebeobviňování, kteří se nevidí v reálném světle. Protože máme v povědomí fakt, že zvířata poznají dobrého člověka, pak tedy v takovém jedinci musí být něco dobrého, když ho pes, kočka či jiné zvíře vyhledávají a tráví s ním svůj čas. A je dobré to lidem v podobném rozpoložení nevtíravě připomenout. To samozřejmě platí i u případů, které nejsou vysloveně psychickým onemocněním, ale pocitem, který vznikl nesprávným vyhodnocením situace, která jedince postihla, např. u zneužívaných dětí nebo dětí, které procházejí rozvodem svých rodičů a cítí se – navzdory reálné situaci- touto situací vinny. Zvíře se pak stává světlem v temnotách, kterými člověk prochází.
Patrně asi nikdo z nás, kdo máme svá zvířata rádi, nepřepočítáváme jejich přítomnost a radost, kterou spolu sdílíme, na peníze, nicméně ani výše uvedený aspekt není zanedbatelný.
Jsem přesvědčena, že zvířata nám pomáhají udržet si alespoň takový stupeň fyzického a psychického zdraví, abychom byli schopni podpořit proces uzdravování a péče o blízké členy rodiny či přátele. Pes, kočka a zcela jistě i jiné druhy zvířat nám nabízejí i možnost odreagování se, zejména pes potom možnost vyjít na chvíli ze čtyř stěn, kde se člověku zdá, že na něj padá svět. Vyjít do světa reálného, který je stále v pohybu v protikladu k našemu vnitřnímu světu, který se náhlým otřesem vážné nemoci někoho z našich blízkých, či v horším případě jejich ztrátou, na delší či kratší chvíli zastavil… A mají schopnosti pomoci nám ten vnitřní svět opět uvést do pohybu. Objevila jsem tedy věci známé- myslím ale, že stojí za to si je připomenout.
Poděkování
Za cenné připomínky a postřehy bych ráda poděkovala své dceři Mgr. Z. Hypšové, která prožívala celou traumatizující situaci spolu se mnou a též aktivně pracuje v oblasti AAA.